Psí konverzace – část 2. Klíč k tajemství psího jazyka

Psovité šelmy využívají všech částí svého těla k vyjádření svých niterných pocitů, nálad, informací a přání. Mimikou, „řečí“ ocasu, uší, očí apod. se budeme zabývat později v dalších dílech našeho seriálu. Nyní se zaměříme především na řeč těla – na postoje, „taneční figury“ a rituály, kterými psovité šelmy vysílají signály a informace svým druhům ve smečce – a domestikovaní psi – i své smíšené smečce, do které nedílně patří i „jejich“ lidé.

Řeč těla

Svého těla používá dlouhá řada živočichů k vnitrodruhové komunikaci. Řeč těla však také mnohé bezděčně prozrazuje svému okolí. Legendární zakladatel „Pekelných andělů“ Sonny Barger ve své knize – Svoboda – kréda ze silnice – píše: „Hlídejte si držení těla. Nehrbte se, to prozrazuje vaši slabost a porážku stejně, jako když sedíte příliš vzpřímeně. Jde o to, abyste nevypadali poraženě ani vítězně. Nejdůležitější věcí je naučit se uvolnit. Možná zajdete až tak daleko, že budete cvičit uvolněný výraz tváře před zrcadlem. Když pohlédnete do zrcadla, zeptejte se sami sebe: Je tenhle chlápek silný? Ať už stojíte před soudem, uzavíráte důležitý obchod či jen kupujete novou pračku, čím uvolněnější jste, tím lépe vám to poslouží. Dlouhé sezení vyplňuje spousta nudy, kterou přerušují okamžiky hrůzy, strachu či paniky. Vydržte a zůstaňte v klidu. Praví mistři řeči těla jsou soudcové … Soudcové mají svou řeč těla a emoce skvěle pod kontrolou a nejen v okamžicích pravdy, ale pokud jsou dobří, tak během celého soudního procesu.“ Závěrem své úvahy Barger vyzývá: „Od nich se učte.“ Co dodat? Snad jen poznámku, že mistry řeči těla nejsou jen soudci, nýbrž i vlci a jejich „prapotomci“ – domestikovaní psi. A učit bychom se měli i od nich.

Pozorný Darwin

Zásadního významu řeči psího těla si všiml již světově proslulý Charles Darwin a základy „pantomimického psího slovníku“ zachytil ve své knize The Expression of the Emotions in Animals and Man v roce 1872.

Základní postoje při setkání dvou psů (či jiných psovitých šelem) jsou postoj dominance a postoj podřízenosti.

Nejdůležitější „figury“

Postoj dominance

Toporný vzpřímený postoj na napjatých nohou neklamně signalizuje: „Jsem obr!, nikdo tu není větší!, jsem šéf!“ Po tomto signálu samozřejmě nemusí automaticky následovat útok na vetřelce: záleží na tom, zda se „protivník“ podřídí a uzná nadvládu „pána všehomíra“ či se zachová jinak „diplomaticky“. Je třeba „pohlédnout psům do hlavy“: vůdčí vlk se zpravidla nemusí pouštět do boje. Jeho postavení v hierarchii smečky mu zajišťuje (alespoň dočasně) prioritu. Ve vlčí smečce je řada komunikačních projevů ritualizována a obejde se bez skutečně nebezpečných šarvátek. (Mějme na paměti, že slovo rituál vzniklo z latinského ritualis, což v překladu znamená – obřad nebo zvyk.) Potíž je, že většina našich psů ve smečkách nežije a řada z nich sebe sama (neoprávněně) považuje za psího Napoleona. (Alfou a omegou je správná socializace!) Po postoji dominance může následovat cokoli: pokud jsou oba psi dobře socializovaní (a vycítí, že si jsou rovni), obcházejí se, zrychleně mžikají očima, většinou se očichají (zdvihnou ocasy a „zkontrolují“ si anální oblast) a mohou se rozejít, nebo seznamovací rituál může přejít ve hru vzájemných honiček. V jiném případě uzná jeden ze psů dominantní postavení druhého a dá najevo, že je se situací srozuměn a respektuje ji. Jestliže jde o setkání psa a fenky, bývá náhodné rendez–vous většinou bez problémů. Pokud však psi (a není podstatné, zda jde o samce či samice) pokračují v dominantním vzpřímeném postoji a obcházejí se s upřenými pohledy do očí na „prkenných“ nohou, může vzplát boj. S návalem emocí se psům zježí na kohoutku srst (chtějí vypadat ještě větší a „hrozní“). Po temném zavrčení (a nakrabacení čenichů a obnažení tesáků) může následovat útok a boj … (POZOR: jestliže setkání dvou psů vypadá na smírnou remízu, může vše zvrátit příchod pána jednoho z nich – pes, jehož pán se přiblížil, cítí významnou posilu vůdce smečky a může se pustit do boje, i když před tím váhal. Příchod pána je polnicí k útoku.)

Postoj podřízenosti

Tento postoj je opakem předcházejícího: pes učiní podřízené gesto, nakrčí se („chce být nejmenším na celém světě“); svým chováním dává najevo, že uznává vůdčí (či hierarchicky vyšší postavení) jiného psa, čímž neguje případný konflikt. Po tomto významovém signálu zpravidla nepřichází oboustranný seznamovací „menuet“: podřízený pes v klidu stojí a nechává se očichat psem dominantním. I tímto způsobem vysílá signál, že je se svým zařazením v hierarchii spokojen (nebo smířen). (Je důležité pochopit, že ritualizovaný postoj podřízenosti není signálem emočního strachu, nýbrž diplomatickým řešením určité situace. Emoční strach může naproti tomu způsobit velmi silnou expresivní /až zoufalou/ agresi.) Pes v postoji podřízenosti často používá i dalších pomocných signálů: např. „olizuje vzduch“, zrychleně mrká atd. (viz díl o mimice).

Totální podřízenost

Pes vleže na zádech nastavuje břicho a odvrací pohled. Tato póza je důkazem absolutní podřízenosti – psík se „vzdává“. Pro „normálního útočníka“ to znamená absolutní blokádu agrese. Není jak pokračovat v konfliktu: „vzdávající se psík“ transparentně projevil strach a uznal vůdce. Při této póze může pes žalostně kňučet a uronit kapky moči (reflex ze štěněčího věku), čímž dává najevo, že pro soupeře není nebezpečnější než pouhé bezbranné štěně. Pes, který se takto vzdal, však může opustit svou pozici teprve potom, když se dominantní pes odvrátí jinam (předčasná změna pozice by mohla opět nastartovat agresivní chování).

Diplomatické finty

Vlci a dobře socializovaní psi jsou ve vzájemných kontaktech mistry diplomacie, se kterou dokážou odvrátit potencionální hrozbu konfliktu a využít situace ve vlastní prospěch. Mezi základní „finty“, které vyřazují ze hry agresi druha či silnějšího soupeře, patří obyčejné usednutí, drbání za uchem, očichávání země a zírání „za obzor“ (či chcete-li – „do blba“).

Sednutí

Pokud se setkají dva sebevědomí dominantní psi, mezi nimiž je ovšem markantní velikostní a váhový rozdíl, často menší a slabší pes v klidu (bez známek podřízenosti) usedne. Tím pes neguje veškeré signály jak strachu, tak i naopak provokace nebo výzvy. (Této akce – reakce je možné využít vynuceně: pokud se setkáme s jiným psem, který vysílá agresivní signály, dáme svému psu /pokud je bezvadně ovladatelný/ povel: sedni! Takto můžeme agresora zklidnit.)

Drbání

Zkušený pes, který se chce vyhnout konfliktu, může využít další diplomatické metody „přezírání“, když se prostě posadí a začne se škrábat za uchem. Této finty často užívají starší ostřílení psi v konfrontaci s mladšími (ambiciózními) jedinci.

Očichávání země

Někdy se sebevědomý (ale slabší) pes vyhne konfliktu s „provokatérem“ jiným způsobem přezírání: s velkou zaujatostí očichává „cosi nesmírně důležitého“ na zemi a naprosto ignoruje hrozby potencionálního soupeře. Z provokatéra často tímto ignorováním touha po konfrontaci vyprchá a odezní. („Čichač“ je bezesporu sebevědomý a zkušený pes – diplomat.)

Zírání „do blba“

Ohrožovaný pes má ještě další možnosti k ignorování rivala: může „cosi veledůležitého“ sledovat na obzoru (což je jinou variantou „očichávání země“). I toto chování může „vypnout“ a zablokovat provokatérské chování potencionálního agresora.

Strkání čenichem

Ve štěněčím věku má kořeny „pošťuchování“ čenichem. Pes s přikrčeným tělem strká čenichem do čumáku dominantního psa (čímž se dožaduje nejen jeho přízně, ale zároveň ho ujišťuje, že uznává jeho nadřazenost). Tento signál užívají často psi i „ke svým lidem“: „šťouchají“ je nejen do tváře, ale i do rukou či nohou a vynucují si tak jednak jejich pozornost, žádají je o pomazlení či je vyzývají k procházce, ale zároveň tímto gestem uznávají jejich společenskou nadřazenost v hierarchii smíšené smečky.

Náraz

Při hrách používají dominantní psi náraz ramenem: nejde o agresi, ale o sebevědomé gesto vědomé nadvlády. Význam je jasný: „Jsem tady král!“ Náraz není výzva!

Relevantní pozice

„T“ pozice

Velmi důležitá mírumilovná pozice: podřízený pes stojí v klidu bez stopy strachu či nejistoty a hledí do dáli, zatímco dominantní pes se postaví kolmo k němu s čenichem situovaným nad hřbetem psa podřízeného. Podřízený pes dává najevo, že respektuje autoritu nadřízeného, ale bez „újmy na vlastním sebevědomí“. Z této popsané situace se takřka nikdy nevyvine konflikt či agrese. „T“ pozice patří k velmi často frekventovaným „pantomimám“ v repertoáru vlčí smečky.

Twistové chování

Významným uklidňovacím (či chlácholivým) signálem je tzv. twistový pohyb: pes (nebo vlk) vytočí jednu zadní nohu výrazně do strany. Kořeny tohoto chování je nutno hledat ve štěněčím věku, když fenka obrací štěně na hřbet tak, že mu čenichem tlačí pod zadní nohu a tak mu nožku vytočí. Možná tento akt není pro štěňátka v zásadě příjemný, ale má slastný happy end: matka je obrátí a příjemně jim olizuje bříško. Jak rostou, dělají štěňata „twistový pohyb“ sama, jako uklidňující signál vysílaný matce; v dospělosti ho pak využívají podřízení jedinci jako chlácholivý signál směrem k výše postaveným jedincům. Toto chování můžeme považovat za ryze – přesměrované.

Výzva ke hře

Psi (stejně jako vlci, psi hyenoví, kojoti, šakalové atd.) neztrácejí s dospělostí touhu po hře: hra je pro většinu psovitých šelem vášní a celoživotním „hobby“. Ve hrách se udržuje soudržnost smečky, hra je prostředkem komunikace i rituálem námluv před pářením. Mláďata se při hrách mezi sebou i s dospělými učí prvním lekcím psí etikety (a pochopitelně i komunikace). Hra je povyražením, školou, zábavou i odreagováním.

Gesto, které znamená výzvu ke hře, je zřetelné a nepřehlédnutelné: pes přilehne hrudí k zemi s široce roztaženýma předníma nohama, zadek se vztyčeným ocasem pozdvihne vzhůru a tvář (většinou široce „rozesmátou“ dobrou náladou a vzrušením) obrací k tomu, koho ke hře vyzývá. Gesto pro výzvu ke hře dokáže člověk bez potíží napodobit: stačí snížit trup k zemi, oči upřít na psa, rozpažit ruce a prudce vyrazit. Psi výzvu k „psině“ okamžitě pochopí a s nadšením se k bláznivostem přidají.

Celoživotním hitem psích her je: honička! „Běh je pro psy tím, čím je tanec pro lidi,“ tvrdí Stanley Coren. „Je to jejich způsob, jak splývat s rytmem vesmíru.“

Je třeba si uvědomit, že pokud chceme psům pohlédnout „do hlav a do srdcí“, musíme pozorovat jejich hry … Pozorovat a postupně chápat …

Lois Crislerová vyjádřila v knize – V arktických pustinách – rozdíl mezi psem a vlkem takto: „V ničem se tak neprojeví ten nepostižný, základní rozdíl mezi psem a vlkem jako při hře. Pes si prostě skáče a vyskakuje. Podstata jeho života je závislost, tudíž poměrná nedůležitost. Vlk není nedůležitý, ani při hře. Jeho život je založen na odpovědnosti. Pro vlka je hra pouze přísadou k jeho vážnému úsilí sehnat živobytí. Vlk je ohromně veselé zvíře, ale není frivolní.“

Válení na zádech

Psi se často válejí v trávě, na sněhu či na jiném podkladu na zádech a potom výrazně třou na podkladu čumák. Jde o spokojené gesto – před – nebo – po příjemném zážitku. Stanley Coren soudí, že je to především po příjemném prožitku. Mí aljašští malamuti však toto gesto často dělají i před vycházkou. V každém případě lze toto chování charakterizovat jako známku absolutní blažené spokojenosti.

Zásadní lidské omyly

Lidé si většinou řadu projevů psího chování nesprávně vysvětlují. Nejmarkantnější případy: pes pokládá tlapku na stehno (nebo koleno) sedícího pána. Lidé si toto gesto vysvětlují jednoznačně jako snahu psa vynutit si mazlení. Je to sice opravdu vynucování pozornosti, ale zároveň se jedná o mírný projev dominance. Jinými slovy pes zkouší, zda by přece jen nemohl postoupit výše v žebříčku hierarchie smíšené smečky.

Dalším často nesprávně vysvětlovaným gestem je – přetlačování neboli opírání. Psi ve smečce často odpočívají tak, že se např. tlapkami lehce dotýkají jeden druhého (i člověka se tak pes může zlehka dotýkat např. při lenošení v trávě). To je tzv. kontaktní ležení, které je charakteristické pro chování některých psovitých šelem, které žijí ve smečkách, a které jsou si přátelsky velmi nakloněny a plně si důvěřují. Kontaktní ležení utužuje „ducha smečky“. Přetlačování či opírání je však něco docela jiného. Kdo chová alespoň dva psy, jistě si povšiml, že např. při odpočinku se jeden pes opírá o druhého (vyvíjí při tom alespoň minimální tlak) a donutí jej povstat, změnit pozici a uvolnit místo, byť by to bylo jen o několik centimetrů. Toto chování je mírným projevem dominance. Pokud se pes o nás opírá (a vyvíjí tlak = přetlačuje), vyjadřuje nad námi svou dominanci (což rozhodně není dobré tolerovat: neustupujme!).

Když na nás pes při vítacím obřadu vyskakuje a snaží se nám olíznout tvář, jde o pozdrav. Pokud se však pes (velký) snaží položit tlapy na ramena, je to opět projev dominance: stejně tak pokládá tlapu na plece submisivního psa.

Lidé často nechápou, proč se k nim jejich pes při přátelské komunikaci točí zadkem. Přitom je to typické pozdravné chování, které patři k bontonu psovitých šelem. Pes dává jasně najevo, že si plně uvědomuje rozdíl v sociálním postavení v hierarchii smíšené smečky, projevuje svému pánovi respekt, ale zároveň i maximální přízeň a plnou důvěru.