Od kotěte ke kočce
Než se rozhodnete pro život s kočkou
Jenže kočky nejsou zvířata pro každého. Proto se také lidé dělí v zásadě na dvě skupiny: Na ty, kteří kočky milují, a na ty, kteří je nesnášejí. Nic mezi tím.
Kočky jsou totiž velké osobnosti v pravém slova smyslu. Dokážou velice brzy dokonale ovládnout celou domácnost a určovat tam svoje pravidla. Aniž by si toho lidé všimli, stávají se pomaličku poddanými své kočky. Pokud takovéto vymezení pozic přesáhne určitou míru a lidé se vzbouří, může se stát, že si kočka „dupne“ a docela nepěkně prosazuje svou vůli. Nemusí jít hned o agresi – jsou kočky bolestínky, které vydrží dlouhé hodiny naříkat a stále si na něco stěžovat, kočky mstitelky, které každé porušení jimi určených pravidel trestají loužičkou moči na těch nejnevhodnějších místech, kočky aktivistky, které lítají po bytě jako pominuté a shazují s rachotem na zem ty nejvzácnější ozdoby vašeho bytu, nejlépe právě ve chvíli, kdy si přivedete na návštěvu šéfa, i kočky primadony, které odmítají chování a mazlení, dokud se nevrátí staré (jimi nastolené) pořádky.
Výchovné metody uplatňované u psů selhávají u koček na celé čáře. Soužití koček s lidmi je založeno především na citu, toleranci a trpělivosti, stejně jako tomu je ve vzájemných vztazích mezi kočkami.
Některým lidem dělá radost „zasloužit“ si přízeň a přitulení své kočky, jiní z jejích rozmarů šílejí. Proto doporučuji před zamýšleným pořízením kočky prostudovat veškerou dostupnou literaturu včetně kočičích webů a navštívit všechny známé a příbuzné, kteří mají kočky. Pokud si pohoršeně řeknete: „Tak tohle by moje kočka nesměla!“, uvažujte raději o koupi psa nebo králíka.
Co jsou kočky vlastně zač
K domestikaci koček došlo zřejmě zhruba před 6 000 lety ve Středomoří, v místech, kde se lidé živili pěstováním obilí a shromažďovali ho ve velkých sýpkách. Tam se stahovali hlodavci a za nimi přicházely kočky, pro které představovali snadnou kořist soustředěnou na jedno místo. Soustavným hubením myší prokazovaly kočky lidem nedocenitelné služby, proto byly například v Egyptě uctívány jako bohyně a kočka v domě byla symbolem štěstí.
Od těchto pradávných dob si zřejmě kočky tichou poštou předávají z generace na generaci přesvědčení, že ti nedokonalí a neschopní lidé potřebují kočku, aby mohli zdárně přežít, a nikoli naopak. Stále se chovají jako bohyně a žijí si svůj život podle vlastních pravidel. Nezlomil je ani temný středověk, kdy byly právě pro svoji osobitost a nezkrotnost pronásledovány a upalovány na hranicích coby společnice čarodějnic. Dokázaly lidem odpustit a vzít je na milost, jen někdy těžko skrývají své pohrdání.
Není tedy divu, že zatímco do plemenitby psů začal člověk brzy zasahovat a vybírat k chovu jen jedince oplývající některými z žádaných vlastností a schopností, kočkám do výběru sexuálního partnera dlouho nikdo nemluvil. Víme jen, že všechna plemena koček pocházejí ze tří původních typů: z kočky plavé, siamské a angory. A jak tak kočky s lidmi cestovaly po souši i po vodě, typy se promíchaly a na některých místech začaly spontánně vznikat skupiny koček s určitými exteriérovými zvláštnostmi.
O prvních skutečných plemenech domácích koček se zmiňuje Buffon ve svém Přírodopisu z roku 1756. Trvalo však dalších téměř sto dvacet let, než se „ušlechtilé“ kočky představily veřejnosti. První výstava koček, na které už byly kočky roztříděny podle plemen a barev, předváděny a hodnoceny, se konala v Londýně roku 1871.
Až během dvacátého století vznikly chovatelské spolky, byly zakládány plemenné knihy, vypracovány plemenné standardy, a teprve po druhé světové válce se chov ušlechtilých koček rozběhl naplno. Vznikla nová plemena, do chovu koček vstoupila řízená reprodukce a kočky se staly středem pozornosti výrobců krmiv i veterinárních lékařů, protože jejich nároky na výživu a zdravotní péči jsou docela jiné, než je tomu u psů.
V současné době existuje zhruba 100 kočičích plemen s vlastním standardem a stále přibývají další.
Kočičí zvláštnosti
Předení je jednou z nejzajímavějších kočičích zvláštností. Jde o tichý vrčivý zvuk způsobený jemnými vibracemi slizničních řas nacházejících se v hrtanu pod hlasivkami. Zatímco velké šelmy dokážou příst jen při výdechu, domácí kočky předou při nádechu i výdechu a toto umění rozvíjejí od prvních dnů po narození. Pouhý týden stará koťátka už předou při krmení.
Lidé se dlouho domnívali, že předení je známkou dobré pohody – kočky totiž rády předou na klíně při hlazení a svou pohodu a klid tím předávají i svým opatrovníkům. Jenže kočky zvlášť vydatně předou i v situacích, kdy se rozhodně dvakrát dobře necítí, například při porodu, po vážném poranění nebo při těžké nemoci. To by znamenalo, že kočka si zřejmě předením dokáže ulevit od bolesti nebo jiného trápení. Vědci měřili frekvenci vibrací při kočičím předení a došli k hodnotě 27 až 44 hertzů. Přitom je známo, že jemné vibrace o podobné frekvenci uvolňují svalové napětí a výrazně urychlují hojení ran a zlomenin. A každý veterinář vám potvrdí, že rány a zlomeniny se kočkám hojí o poznání rychleji než psům. Že by tedy šlo o jedno z tajemství kočičích „devíti životů“?
Hmatové chlupy významně pomáhají kočkám orientovat se v prostoru. Na tvářích mají 24 hmatových vousů (ve dvou řadách po šesti vousech na každé straně), další hmatové chlupy jsou nad obočím, na bradě a vzadu nad tlapkami předních nohou. Jsou to silné chlupy, jejichž kořínky jsou usazeny velmi hluboko v kůži – až tam, kde jsou nervová zakončení. Pak stačí, aby myška nebo pták způsobili svým pohybem jemné proudění vzduchu, a kočka je hned zaregistruje díky citlivosti hmatových chlupů.
Hmatové vousy používá kočka také jako měřítko. Jsou široké jako její tělo, takže když chce kočka vědět, zda se protáhne nějakým otvorem, nejprve několikrát strčí hlavu dovnitř a zase ven. Poškození hmatových vousů kočce velmi ztěžuje orientaci. Některé kočičí mámy toho využívají a svým příliš čiperným potomkům vousky okusují.
Hmatové vjemy ale získávají kočky i prostřednictvím tlapek, proto se při vzájemném seznamování „poplácávají“, a než se uvelebí na našem klíně, chvilku přešlapují.
Kočky milují teplo a vyhledávají ho. Snesou mnohem vyšší teplotu než my. Zatímco nás začne pálit teplota kolem 44 °C, kočky se odtáhnou až při 52 °C.
Oči jsou pro kočku nejdůležitějším smyslovým orgánem. Jejich zornice má schopnost velmi rychle reagovat na změnu intenzity a množství světla a mění se z tenké svislé štěrbiny na velký kruh a naopak. V zadní vrstvě oka, cévnatce, jsou zvláštní buňky s obsahem guaninu. Ty tvoří lesklé políčko, kterému se říká tapetum lucidum. Je to vlastně miniaturní zrcadlo, které kromě toho, že kočce v šeru strašidelně blýská z očí, dokáže i tím nejmenším množstvím světla podráždit sítnici a vyvolat tak zrakový vjem. Jenom v absolutní tmě kočka nevidí nic stejně jako my.
Kočka málo mrká a vydrží dlouho sledovat kořist upřeným pohledem. Její oči jsou v obličeji tak šikovně umístěny, že jí umožňují trojrozměrné prostorové vidění v rozsahu až 130°. Proto má kočka tak skvělý odhad vzdálenosti a její sebekrkolomnější skoky končí jistým dopadem.
Kočka je dalekozraká. Nejpřesněji vidí na vzdálenost 2 až 6 metrů. Rozlišuje i barvy. Usuzuje se, že vnímá především žlutou a červenou.
Uši jsou neméně dokonalé. Kočičí sluch má rozsah až deseti oktáv a rozliší dva tóny, jejichž výška se liší o pouhou desetinu tónu. Ušní boltce jsou volně pohyblivé, aby pomohly zvuk správně lokalizovat. Kočky mnohem lépe než psi vnímají ultrazvuky, slyší tedy i nepatrné zapištění myšky. Proto také rychleji reagují na vysoké ženské a dětské hlasy než na hluboké mužské. Ovšem každý výrazný zvuk je kočce nepříjemný. Často překotně utíká z místnosti, kde hučí vysavač, fén nebo kuchyňský robot, nebo kde pláče miminko či skotačí děti. Některé kočky jsou však od narození zcela hluché, přičemž hluchota bývá často vázána na bílou barvu.
Vnitřní ucho má ohromný význam pro správnou rovnováhu.
Rovnováha koček je obdivuhodná schopnost. Dokážou chodit po úzkých římsách v obrovské výšce, aniž by trpěly závratí, umí si perfektně „vypočítat“ délku skoku a při nenadálém pádu vždy okamžitě srovnají tělo do takové polohy, aby po dopadu utrpěly co nejmenší újmu. Jak to dělají? Speciální receptory v jejich vnitřním uchu neustále monitorují a trojrozměrně vyhodnocují polohu hlavy v prostoru a jakýkoli pohyb. Mozek s mozečkem pak signály zpracovávají a korigují pohyby kočky tak, aby celé tělo bylo stále v rovnováze. Pokud se kočka na tyto mechanismy nemůže plně spolehnout, neriskuje a je až přehnaně opatrná. Když například uteče před psem na strom či na sloup a nedokáže přesně odhadnout výšku, zoufale volá o pomoc, popřípadě velmi neochotně a pomalu sestupuje pozpátku dolů.
Čich má kočka o něco horší než pes, ale (jak jinak) mnohem lepší než člověk. Ověřuje jím především kvalitu potravy. Okamžitě pozná, kdy začnou žluknout tuky v mase, a nevezme si maso, které není docela čerstvé.
Druhým důležitým předmětem zájmu kočičího nosu jsou pachové značky jiných koček. To může být moč, trus nebo sekrety pachových žlázek z obličeje, tlapek nebo okolí ocasu a genitálií. K rychlé detekci pachů používá kočka „zkratku“ – na horním patře za řezáky má nepatrný otvůrek, kterému se říká Jacobsonův orgán. Ten nasměruje vůni přímo k čichovému nervu. Kočka pak zvedne hlavu, trochu pootevře tlamičku a odhrne horní pysk, aby pach správně nasála (flémuje). Samozřejmě velmi vzrušující, a to i pro kastráty a kočky–samice, je vůně říjící se kočky. Podobně kočkám voní také éterické oleje obsažené v šantě kočičí a kozlíku lékařském. Proto hračky a polštářky s obsahem těchto bylinek přivádějí kočky do extáze – otírají a válejí se po nich, předou a nemohou se vůně nabažit. Někdy podobnou reakci vyvolají i zelené olivy.
O chuti koček je známo především to, že nesnášejí hořké. Proto je tak těžké dát kočce léky, sebelépe ukryté v kousku lákavé šunky. Setká-li se ústní sliznice kočky s hořkou chutí, začne vylučovat ohromné množství slin, aby se odporné chuti rychle zbavila. Takovýto nepříjemný zážitek si pak kočka dlouho pamatuje a rozhodně si ho nechce zopakovat.
Desatero před pořízením kočky
Teď už víte, že kočka je nesmírně zajímavé zvíře, a určitě jste zatoužili po kočičím kamarádovi. Ale než se pro nějakou tu čičinu rozjedete, ještě si odpovězte na následujících deset otázek, které prověří vaši připravenost:
• Kočka se dožívá šestnácti až dvaceti let. Věříte, že budete schopni se o ni po celý její život starat nebo jí najít spolehlivou náhradní rodinu?
• Náklady na péči o kočku (kvalitní krmení, pelíšky, hračky, škrabadla, záchodky, stelivo, ochrana před vnitřními i vnějšími cizopasníky, očkování a další veterinární péče) představují denně průměrně 50–200 Kč, u starší a nemocné kočky i mnohem více. Unese to váš rozpočet?
• Kočka prospí přes den více času než pes, přesto dlouhou samotu nemá ráda. Můžete přizpůsobit denní režim tak, aby nezůstávala celé dny sama?
• Kočka držená v bytě, stejně jako venkovní kočky, využije každou příležitost k „ulovení“ potravy. Dokážete se smířit s tím, že každý nezakrytý kousek jídla vám přinejmenším ochutná?
• Kočka má zhruba desetkrát více chlupů než pes a vyměňuje je po celý rok. Zvládnete je bez velkého lamentování denně odstraňovat z oblečení, křesel, koberců, ubrusů, klávesnice?
• Kočičí záchodky je třeba udržovat stále čisté. Máte jasno, kdo bude tuto povinnost ochotně vykonávat?
• Kočka si potřebuje „brousit drápky“ na svislých i vodorovných plochách a někdy k tomu použije kromě vlastního škrabadla i váš nábytek. Jste schopni to snést?
• Malé kotě je nutné správně socializovat a vychovat. Většina koček si udržuje hravost až do stáří, a aby se nenudily, je třeba si s nimi často hrát. Najdete si na to čas?
• Jste si jisti, že nikdo z vašich blízkých není na kočky alergický a že s jejím pořízením souhlasí celá rodina?
• Je mezi vašimi příbuznými nebo přáteli někdo, kdo se o kočku postará v době vaší dovolené, služební cesty nebo nemoci?
O pořízení kočky uvažujte jen v případě, že vaše odpovědi na VŠECHNY otázky jsou kladné.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Od kotěte ke kočce.)
