Beranovitá plemena králíků u nás – I.
Kde se vzali?
S historií beranovitých plemen králíků je to obdobné jako u strakatých plemen v minulém seriálu. Jedná se o hlavní znak v zevnějšku králíků, který nemůžeme úplně přesně datovat, protože jejich vznik probíhal pozvolna. Přibližně od počátku 19. století jsou známi králíci, kteří se vzhledem začínali podobat dnešním beranům (měli střídavě visící uši či uši ve vodorovné poloze). K nejvýraznějšímu prošlechtění na beranovitý typ došlo právě v 19. století v zemích západní Evropy. Názor na původ svěšených uší není jednotný. Někdy se hovoří jen o selekci (kdy se k chovu po generace vybírala jen zvířata s co nejníže položenými ušními boltci), jindy že primárním vlivem byla mutace v genotypu beranovitého prapředka, jindy že došlo k přikřížení „cizokrajných“ králíků. V každém případě se stalo to, že chovatelé tento znak v chovech utužili. Současná beranovitá plemena mají jen omezenou možnost pohybování ušními boltci. Tento pohyb je výraznější při náhlém stresu (třeba když se králík náhle lekne osoby procházející okolo kotce) – tak je možné, že může dát uši do vodorovné polohy, ale vzpřímit a na delší čas je vztyčit již nedokáže. Rozhodně to však pro zvíře není žádný zdravotní handicap.
Terminologie a dělení plemen
Pojmenování „beran“ se králíkům se svěšenýma ušima dalo z toho důvodu, že jejich hlava s visícíma ušima tehdejším chovatelům hodně připomínala hlavu některých plemen ovcí. Zkratka beranovitého plemene se značí velkým písmenem „B“. Rozdělení beranovitých plemen se děje na podkladě velikosti, resp. hmotnosti a rozpětí uší jednotlivých plemen. Uši se na výstavách králíků beranům měří, a to tak, že se pozdvihnou do vodorovné polohy (aby byly hřbety uší v rovině s temenem hlavy) a měření se provede přiložením skládacího metru shora. Délka uší se uvádí tedy včetně hlavy (temene) králíka. V přiložené tabulce jsou uvedena všechna tato plemena, která budou v následujících číslech Fauny představena. Z uvedených beranovitých plemen je tak patrně nejznámější zakrslý beran (ZB), který se svou hmotností okolo kilogramu a půl je populární jako tzv. „pet“ zvíře, hlavně u mládeže.
Zbarvení
Jsou uznány všechny celobarevné rázy a dále kresby. Rozšíření barevných rázů je přímo závislé na rozšíření (popularitě) toho kterého plemene. Nejvíce se však vždy chovají berani divoce zbarvení, železití, černí, modří, madagaskaroví, žlutí a bílí červenoocí. Kresby se týkají v chovatelské praxi jen malého berana (MaB) a zakrslého berana (ZB) – u nich se setkáváme s kresbou ruskou, kuní, japanovitou či rhönskou. Strakatost je u nás u beranů uznána pouze anglického typu a z ní jen plášťový podtyp. To však neplatí pro míšeňského berana (MB), který je typický svou stříbřitostí a strakatý tak být v principu nemůže.
Chování beranovitých plemen
Obecně nelze tvrdit, že chování a přítulnost jedince nemohou být stoprocentně ovlivněny pouze vrozeně – plemenem. Jsem toho názoru, že nezanedbatelný je zejména vliv ošetřování a přístupu člověka k individuálnímu králíkovi, především v mladém věku. Nicméně na druhou stranu stejně tak musím tvrdit, že beranovitá plemena mají určitou vrozenou tendenci k přítulnosti a většina zvířat jsou spíše flegmatického temperamentu. I to je patrně důvod, proč jsou tak oblíbená. S nějakým ryze „ohnivým“ temperamentem se u beranů setkáváme pouze výjimečně a podobní jedinci většinou ani nejsou preferováni v další plemenitbě.
| Tabulka beranovitých plemen | ||||
| Plemeno | Rozpětí uší (cm) | Hmotnost (kg) | Poznámka | |
| Název | Zkratka | |||
| Francouzský beran | FB | 40–45 | 5,50 a více | největší plemeno |
| Anglický beran | AB | 62 a více | 4,25–5,25 | nejdelší uši |
| Míšeňský beran | MB | 38–42 | 4,50–5,50 | stříbřitost (pouze) |
| Malý beran | MaB | 30–36 | 2,75–3,50 | nejmladší plemeno |
| Zakrslý beran | ZB | 22–28 | 1,5–1,75 (2,0) | nejmenší plemeno |
