Hrátky se hříbátky 2.
Ideální je stav, kdy můžeme matku s hříbětem rovnou vypustit na výběh, aniž bychom je museli provádět stájemi, nebo někam daleko převádět. Fakt, že ne mnoho stájí disponuje takovými podmínkami, nás nutí řešit převádění jen pár hodin starého tvorečka různě nebezpečným prostředím.
Bezpečné vodění
Nejjednodušší varianta je vyvádět kobylu a spoléhat se na to, že hříbě ji bude následovat. Hříbě se snaží většinou držet po boku matky, ale snadno se na chvíli „zapomene“ poté, co opustí box nebo stáj, a objeví se před ním dosud nevídaný prostor. V takových chvílích je potřeba na hříbě s matkou počkat, dokud se nepřipojí, rozhodně by se neměla matka vzdalovat, nebo zajít do míst, kam na ni hříbě momentálně nevidí. Je nutné, aby se hříbě cítilo stále bezpečně, proto se veškeré vedení musí řídit hříbětem, jeho tempem a potřebami – i pro matku je příjemnější, když ji nenutíme kráčet ve chvíli, kdy se chce hříbě napít. (obr. 1)
Volné vedení je však bezpečné jen tam, kde je bezpečné prostředí. Někdy je nutné koně provést místem, které není zcela bezpečné, například můžete míjet cestou vyšší schod, z něhož by mohlo hříbě spadnout, nebo by se mohlo dostat do blízkosti jiných zvířat, která by je mohla ohrozit.
Zpočátku protitlak
Někteří chovatelé proto nasazují hříběti ihned ohlávku a vedou je vedle matky na ní. I když přitom nechávají po většinu času prověšené vodítko a za ohlávku působí jen tehdy, když hříbě nejde vedle matky, jak by mělo, považuji toto vodění novorozenců za předčasné a zbytečně stresující. Hříbě se totiž při prvních pokusech pohnout jinam nebo jinak, než je člověk chce vést, položí do ohlávky, a chtě nechtě chvíli zápasí s uvězněnou hlavou, než se pohne směrem, který ohlávka dovolí. Koně zpočátku spíš na tlak reagují protitlakem, než se zkušeností naučí tlaku podvolovat. Hříbě tak na zatažení (i nechtěné) za ohlávku reaguje spíš zapřením se nohama, než aby se rozešlo, nebo zrychlilo. Na to je vhodnější pobídka zezadu. Malá hříbátka také ráda poskakují, vzpínají se nebo vyhazují, což není pro člověka, který je drží za hlavu, příliš bezpečné. Některá bázlivější hříbátka si také nerada nechávají nasazovat ohlávku, a fakt, že je po nasazení ohlávky hříbě za ni pevně chyceno, důvěře v tuto činnost nesvědčí.
„Hrudní postrojek“
Z toho důvodu dávám přednost vodění malého hříběte za pomocí smyček z kulatého měkkého lana. Přehodit lano kolem hříběte je technicky snadné. (obr. 2) Jednu smyčku vytvoříme kolem krku a druhou kolem hrudníku (obr. 3), čímž je vytvořen „hrudní postrojek“, na kterém je možné hříbě vést. Obě smyčky je dobré držet v jedné ruce tak, aby se nemohly kolem hříběte stahovat. Toto držení umožňuje hříbě zbrzdit, pokud prudce vyrazí vpřed nebo předníma (nebo celé) nahoru, aniž by mohlo člověka zasáhnout, a umožňuje přitáhnout k sobě, nebo naopak nasměrovat od sebe celou plec koně. Pokud máme hříbátko, kterému se nechce jít vpřed, můžeme si pro pobídku přidat ještě další smyčku kolem zádi. (obr. 4) Koně se navzájem popohánějí kousáním zezadu do nohou (obr. 5), a tak hříbě tuto pobídku pochopí snáz, než zatažení za týl ohlávkou.
Hříbě a stádo
V prvních dnech života hříběte je vhodné, aby byla kobyla s hříbětem mimo stádo ostatních koní. Upevňuje se jejich vztah a matka se pohybuje takovým tempem, aby vyhověla přednostně hříběti, střeží je, když odpočívá (obr. 6), je mu neustále k dispozici jako zdroj mléka i bezpečí. Hříbě ví, že se za matku může schovat před jakýmkoliv nebezpečím (obr. 7), ale nad bezpečím u matky převládá zvědavost a snaha zjistit, jak rychle dokáže běžet, jak vysoko vyskočí nebo vyhodí zadní nohy. V prvních hodinách opisuje přitom kolem matky kolečka, ale dřív nebo později se vydává na průzkum dál. Někdy je kobyla následuje, ale častěji si je k sobě tichým zaržáním přivolá.
Zhruba po týdnu je možné kobylu s hříbětem umístit do jejího původního stáda. Je nutné počítat s tím, že ostatní koně budou na nový přírůstek zvědaví, budou se s ním chtít seznámit a budou možná přitom hříbě i honit. (obr. 8) Nyní je potřeba, aby bylo hříbě schopné držet krok s matkou a aby se od ní samo nevzdalovalo. Je totiž možné, že se jiné kobyly pokusí hříbě „ukrást“ – tento jev jsem zaznamenala v případě velmi submisivní matky, která dovolila jiným kobylám, aby její hříbě odvedly, a nechtěly je pustit zpět k matce. V tomto případě bylo nutné ještě na čas dát kobylu s hříbětem do izolace, než hříbě zvládlo dovednost držet se vlastní matky a matka se naučila si hříbě hlídat. Většinou si však matka zvládne hříbě ubránit před dotírajícími koňmi (obr. 9) a bez problémů se zařadí i s hříbětem zpět do stáda (obr. 10).
