Šiperka

Říkalo se jim různě, velmi často i „spitske“. Tedy špic. To proto, že mnozí byli i jsou přesvědčeni, že to je špic se vším všudy. Dalším častým označením bylo „šiperka“. Proč právě šiperka, není úplně jasné. Uvádí se více možností. Buď se jedná o určitou zkomoleninu od označení lodě, tedy „šífu“, na kterých se často plavila, zároveň „schipperke“ je ve volném překladu „malý lodník“, nebo se jedná o přesmyčku z belgického názvu „scheprke“, což znamená něco jako „malý ovčácký pes“.

Zajímavý název

Jak bylo zmíněno, Šiperka se plavila na šífech s námořníky, a to přibližně od počátku 16. století. Německy je tato loď „Schiff“, anglicky „Ship“ a ve vlámštině „schip“. Dalšími příbuznými slovy k pojmenování „schipperke“ je holandské „Shapocke“ nebo „Scheperke“, obojí znamená „malý pastýř“. Často se šiperce také říkalo „malý belgický špic“.

Pochybnostem v pojmenování udělal přítrž až klub po svém vzniku, když na žádost a přání F. Reusena přiznali malému černému psíkovi jediný oficiální název „schipperke“, tedy „šiperka“.

Zřejmě správně by se Schipperke mělo číst „skiperke“. U nás se však vžilo roztomilé pojmenování „šiperka“. A pro odlehčení nad všemi nejrůznějšími cizími názvy, tak belgičtí chovatelé (a nejen ti) šiperku rádi nazývají „malým černým ďáblíkem“, „tasmánským čertem“, nebo je označována jako „malá černá liška“.

Špic, nebo ovčák?

I když se snažili mnozí významní kynologové vnést jasno a striktně odůvodnit, zda se jedná o špice, nebo ovčáckého psa, nikdy se to s jistotou nepovedlo.

Asi nejpravděpodobnější verzí je, že je křížencem špiců ze severu a ovčáckých původních psů. Původních, tedy v západoevropských zemích – autochtonních. Zřejmě nebude ani čistým špicem, ani čistým ovčákem. Tak či tak šiperku FCI při zařazování mezi uznaná plemena přiřadilo k plemenům ovčáckým, tedy do I. Skupiny, a je tak na ni pohlíženo. Co vedlo odborníky z FCI k tomuto kroku? Důvodů měli zřejmě více, ale za dva nejvýznamnější bylo považováno nesení ocasu a podrobné sledování povahy.

Strebel i Hauck, jedni z nejuznávanějších kynologů v počátcích moderního chovu většiny plemen (přelom 19. a 20. století), byli přesvědčeni, že šiperka je bezesporu „čistý“ špic. Na obhajobu tohoto názoru stojí i fakt, že na konci 19. století byla šiperka přiřazována k pomořanskému špicovi jako jedno plemeno. Další významný kynolog té doby, Beckamnn, naproti tomu přidává názor, že je zřejmě šiperka kříženec špice z lodí a anglických teriérů. Tím podle něj dosáhla takové dravosti k lovu hlodavců.

Další významní odborníci zase urputně brání názor, že se jedná o čistého ovčáckého psa, pravděpodobně odvozeného od již vyhynulého leauvenaara, vždy černě zbarveného ovčáckého psa, doprovázejícího svého majitele na cestách. Tento pes vážil 10 až 24 kg a byl střední velikosti. Občas se narodil se bez ocasu, a pokud se narodil s ocasem, byl mu kupírován. Určitě stojí za zmínku i to, že ještě na začátku 20. století existovaly i poměrně velké šiperky, vážící přes 8 kg a měřící i více než 30 cm. Tehdy se rozdělovaly do tří velikostních rázů. Tedy opravdu není vyloučeno, že s tímto ovčákem měly mnoho společného. Mnozí kynologové se přiklánějí k názoru, že leauvenaar velmi výraznou měrou ovlivnil chov jak šiperky, tak belgického ovčáka – groenendaela.

Existuje i domněnka J. J. Ormistona, že šiperka vznikla z malých jedinců plemene belgický ovčák – Groenendael. Ovšem situace se dál komplikuje, neboť šiperka může mít blízko třeba k västgötaspetsovi, což je plemeno řadící se k severským, přesněji švédským špicům, ovšem ten má blíže k ovčákům.

Nemusí být od věci i názor, že jsou blízkými příbuznými s norským buhundem nebo losím psem, respektive jejich zmenšeniny. Klidně se však může jednat o zcela samostatné plemeno, bez ohledu na to, že je nějakému plemeni podobné, neboť podobně je tomu např. u Kolie dlouhosrsté a šeltie – dvě velice si podobná plemena (kromě velikosti), která z historického hlediska spolu nemají nic společného. Tedy možná není důležité za každou cenu hledat souvislost s jinými plemeny či skupinami psů. Ani není nutné rezolutně šiperku řadit ke psům ovčáckým nebo špicům. Jaká plemena doopravdy kolují v krvi šiperky, se zřejmě již nikdy nedozvíme. První předseda klubu šiperek pronesl větu: „Ať se šiperka zkříží s kýmkoliv, vždycky z toho spojení vzejdou šiperky.“

Proto ani informace, zda je psem belgickým, holandským či francouzským, není tak úplně jasná. Proto se nezřídka uvádí, že je psem vlámským – flanderským. Každopádně oficiálně je původ šiperky přiznán Belgii.

Když se podíváme na šiperky s odstupem času, tedy dnes, rozebereme jejich povahu, kvadratický rámec těla, a podíváme se na většinovou populaci šiperek, jaké mají držení ocásku, (ať mi chovatelé prominou), ale nemá přeci jen blíže ke špicům? Ale co na tom, důležité je, že má svůj Fan Club.

Jak šel čas

O černě zbarvených psech bez ocasu z Brüge je zmínka v Kronice mnicha Wencelase a pochází z 15. století. Také existuje pověst, která vypráví o dvou černých psech bez ocasu, kteří zachránili v polovině 16. století prince Viléma Oranžského (zvaného Mlčenlivý) ze zajetí. Jak? To už se pověst nezmiňuje. Ovšem přiznejme si, že černých psů bez ocasu v tu dobu mohlo být více, vzpomeňme jen třeba na leauvenaara. Přesto není vyloučeno, že se jednalo o prapředka šiperky.

Co však víme s určitostí, je, že se šiperka několik století plavila s ostatní posádkou na lodích a lovila krysy a myši. Když loď zakotvila a námořníci se šli bavit, šiperka zůstala na lodi a hlídala v přístavu loď i náklad. Šiperka se však nevyskytovala jen na velkých lodích. Plavila se často i na lodích říčních a poměrně brzy se rozšířila i do v městských domů a stala se oblíbenou zejména u řemeslníků.

V 17. století se šiperka stala maskotem Crispijnského cechu ševců. A právě ševci v Bruselu na „Grote Plaats“ uspořádali první soutěž (údajně již v roce 1690) a následně mnoho dalších, o nejkrásnější obojek, který bude slušet krku šiperky. Obojky byly zdobené bronzem a stříbrem, sešlo se jich vždy velké množství. Tato akce se brzy stala věhlasnou široko daleko. Říká se, že byla podnětem k uspořádání prvních výstav psů.

Na konci 19. století byla zřejmě nejpočetnějším plemenem v Belgii a snad ani neexistovala belgická loď, na které by nepobíhala alespoň jedna šiperka.

Šiperku si oblíbila také královna Marie Henriette Belgická, manželka Leopolda II., když v roce 1885 obdržela na výstavě první šiperku – psa „Blacka“. Tři roky poté koupila hraběnka z Flander psa „Pitcha“. Tím se tento malý černý psík dostal z lodí a ulic i do dvora.

V roce 1886 byl založen první klub pro chovatele šiperek „Koniklijke Schipperke Club“. Zároveň se jednalo o nejstarší chovatelský klub v Belgii. O dva roky později byl založen druhý klub. Za jednoho z největších chovatelů šiperek 19. století je považován majitel mnoha lodí F. Reusens. Jeho chovatelská stanice nesla název Exter a jeho pes Frans byl vzorem pro sepsání prvního standardu, respektive popisu šiperky. Frans byl však velikostně poměrně velká šiperka. Přesto byl brán za jednoho z nejlepších psů šiperek a mezi fenami vévodila fena jménem Berte, která byla v majetku CH. F. Crousseho. Prvním belgickým šampionem byl Exter Ida, tedy pes z chovu Reusense.

Do Královské plemenné knihy sv. Huberta je zapisována od roku 1882 a ve stejném roce byla poprvé vystavována ve Spa. Uznána byla v roce 1886 a poprvé se na výstavě objevila v roce 1887 v Anglii. Zajímavostí také je, že belgický král propůjčil klubu šiperek titul „Královský klub šiperek“ – (Royal Schipperke Club). Bylo to také proto, že již od roku 1888 se klub cílevědomě věnoval chovu těchto malých černých čiperů. V tomto roce také byl vytvořen první základní standard pro šiperky. Někteří chovatelé chtěli, aby v právě vytvářeném standardu zůstalo místo i pro leuvenaara. Ovšem nestalo se tak a pravděpodobně to byla poslední promarněná možnost udržet toto plemeno v existenci. K další změně standardu došlo v roce 1904. Ve stejném roce toto plemeno uznala AKC.

Do USA se šiperka dostala ještě v 19. století, ale Club of America pro šiperky byl založen až v roce 1929. V 19. a na začátku 20. století patřila šiperka k nejoblíbenějším domácím psům v Belgii. Na konci 19. století dokonce pomáhala v lese myslivcům. Byl to doslova univerzální pes pro kohokoliv. Velice si ji chválili podkoní, pro její výborný charakter, vytrvalost, chytání škodících hlodavců, a že dokonce zvládala jezdit s jezdcem na koni. Proslavila se i jako výborný lovec krtků.

Údajně existovaly 3 typy šiperek, které se ucházely na přelomu 19. a 20. století o titul „šiperka“. Jedna byla popisována se širokým hrudníkem a výrazně krátkou hlavou, jedna měla svěšené dlouhé uši a ta třetí, to je šiperka, jakou známe dnes. Byly to různé variety pocházející z Anvers, Lovaně a Bruselu. Šiperky ještě na začátku 20. století byly v průměru o poznání větší, než jaké známe dnes. V tu dobu se ještě dělily do tří velikostních kategorií.

Světové války chov šiperek hodně proředily a to tak, že museli být do chovu puštěni i psi, jejichž 3 generace předků nebyly známy. Přesto nelze říci, že by byla válka příčinou jeho kriticky malého počtu. Bohužel válku nepřežila většina velkých chovatelů – znalců šiperek. Za jediné opravdu významné a pro další rozvoj důležité chovatelské stanice, které válku přečkaly, byly považovány „de la Cordonnerie“ od D. Prevota, „de Royghem“ R. Verbancka a chovatelská stanice „de I’Espérance“ L. v. d. Snickta.

První šiperky do České republiky dovezli v roce 1991 Jana Saňová a Bohumil Liška z Prahy. Jednalo se o import z Belgie, fenku Orchidée Vrouwliet Inu–Gami Sa-Li. Velkou snahu o rozšíření chovu u nás od začátku 20. století měla Vlasta Březinová. Momentálně je v České republice do plemenné knihy zapsáno kolem dvou stovek šiperek, převážně výborné kvality.

Má ocásek, nebo nemá?

K tomu, proč nemá šiperka ocas, respektive proč po asi 300 let je známá bez ocasu, existuje mnoho legend a názorů. Legend povětšinou krutých, kterak jeden člověk záviděl tomu druhému hezčího psa a až na jednu výjimku se vždy jednalo o estetično, že je tak šiperka hezčí. Zmiňovanou výjimkou je praktický důvod námořníků, kdy šiperkám ocásky krátili, aby radostným vrtěním ocásku při boji s hlodavci v úzkých prostorách lodě neposhazovaly precizně urovnané zboží na palubě.

I přes věhlasnou pozitivní pověst těchto psíků má i jednu zachmuřenou. To, že jí chyběl ocas, byla malá a černě zbarvená, zavádělo k tomu, aby se všude, kde se v dávných dobách objevila, o ní říkalo, že je to do psa vtělený ďábel. Důvodem byl pro mnohé lidi mystický vzhled.

A jestli se rodí bez ocásku? Zcela výjimečně. Vrozená bezocasost je totiž defekt zvaný anurie a přivádí v některých případech velké zdravotní problémy v chovu. A proto je velmi dobře, že se v chovu objevuje tolik jedinců s ocasem, které jim chovatelé povětšinou kupírují, a to hned po narození. Ovšem všudypřítomný boj proti jakékoliv kupíraci dostihl i šiperku, a tak je čím dál častěji i tento psík, u kterého jsme zvyklí ocásek nevidět, ponechán tak, jak se narodil. Tedy s ocáskem. Je to i dáno zákazem kupírování ocásků a vystavování psů s kupírovanými ocásky jako je třeba v Norsku, Dánsku, Německu, Švédsku a v dalších zemích.

A co od šiperky můžeme čekat

Definice tohoto plemene by mohla jen znít „malý všetečný čertík“. Když se něco děje, chce být u toho. Vypadá to, že nikdy nespí, nebo že je vzhůru, i když spí. Potřebuje poměrně aktivního pána, který ji nenechá každý den zahálet. Když bude dostávat úkoly, bude šťastná.

Je temperamentní, milá a neúnavná. Stále je v pohybu, nedokáže celé dny ležet na posteli či v pelíšku. Chce se bavit, běhat, skákat. Její živelnost je k její velikosti až neskutečná.

Lous van der Snickt charakterizoval šiperku v roce 1882 jako „Smolnatě černého ďábla bez koňského kopyta a ocasu, opravdového čerta pro myši, krysy a krtky a podobnou havěť.“ A tento popis je stejně výstižný i dnes.

Šiperky jsou neobyčejně zvědavé. Chtějí mít neustále o všem přehled a na pozorování si rády vybírají vyvýšená místa. Nic jim neujde. Reaguje i na změnu nějakého většího předmětu, který měl dlouhodobě místo někde jinde. Šiperka je pozorná a energická. Na svou velikost dost sebevědomá. Určitě se o ní také dá říci, že je značně rozpustilá, rošťácká a veselá.

Je velmi příjemným společníkem pro samotáře, i rodinu s dětmi. Na svém pánovi je velice závislá. Je pro ni vším, ovšem pokud není vychovávána (spíše nevychována) k přílišné samostatnosti. Rozhodně nemůže být psem pro každého. Je sice v některých ohledech přizpůsobivá a nenáročná, ale zároveň její lumpačiny, jistá nezávislost a afektovanost nemusí každému člověku vyhovovat. Rozhodně není přecitlivělá a nebývá bázlivá ani agresivní.

K rodinným příslušníkům je přítulná, mazlivá a je výborným doprovodným psem na cestách jakýmkoliv dopravním prostředkem. Dodnes miluje lodě a ví se o ní, že jí nikdy na lodích nebývá špatně.

Šiperka je přesvědčená, že má právo se na všem podílet a všude jezdit a chodit se svým pánem. Pokud má málo zaměstnání, umí to dát zřetelně najevo.

Je to pes velice vnímavý a učenlivý, rád se učí a poslouchá. Má to ale několik „ale“. Drží se pravidla, že co je jednou povoleno, je vždycky povoleno. Velice ráda využije situace a dobrosrdečnosti člověka, a pak se „diví“, že se páníček zlobí. Výchova opravdu musí být srozumitelná a s jasně danými pravidly již od štěněčího věku. I pro její dobro je nutné jí nejen dopřát hodně volného pohybu, ale i výcvik v poslušnosti a jistou míru v omezování. Čiperce hned od začátku musí být jasné, že poslouchat a vnímat svého pána je bezvýhradnou nutností.

Rozhodně majitel nemůže počítat s tím, že by se jeho šiperka držela na procházce dobrovolně v jeho blízkosti a lpěla na něm. S radostí bude pobíhat do všech směrů, hledat stopičky zvířat a případně různé psům voňavé nechutnosti, ve kterých si zejména coby pes v pubertě velice libuje. Potřebuje mít nad sebou dozor s jen malou mírou kompromisu. Mají totiž pořád tolik práce, že nemají potřebu být svému pánovi pořád na blízku. A navíc ta jejich samostatnost a moře zálib …

Jako štěně je neskutečně roztomilá. Ovšem nudící se štěně šiperky dokáže přetvořit byt během chvilky v něco, co se majiteli rozhodně líbit nemusí. Proto mnozí chovatelé a majitelé doporučují: unavit, unavit a unavit. A když už je opravdu nejhůř, tak si pořídit velkou klec či ohrádku a po dlouhé procházce psa umístnit po dobu nepřítomnosti lidského dohledu tam.

Výhodou šiperek je, že jsou velmi čistotné, a brzy se naučí vykonávat potřebu jen venku. Mají dobře vyvinutou mimiku a jsou na nich velmi dobře rozpoznatelné nálady a pohledy na situaci, na svět. Když je šiperka rozčílená, zježí se jí velmi výrazně chlupy na krku i hřbetu.

Je to pes, který potřebuje poměrně hodně pohybu, procházek, sportování, nebo jakoukoliv jinou aktivitu. Jen tak bude šťastný. Šiperka je vytrvalá, pracovitá, čilá a s překypující vitalitou. Je ideálním psem pro ty, kteří chtějí se psem něco dělat, ale nemají prostředky či místo na to mít velké plemeno. Řadí se mezi nejmenší ovčáky ze všech plemen. Přesto, i když je počítána k ovčákům, jako ovčák (pasáček oveček) nikdy nepracovala. Zato se výborně může uplatnit např. v agility, v dogdancingu, flybalu, obedienci, ale také v záchranářských či stopařských pracích, a dokonce je schopná skládat zkoušky typu ZOP, ZPU1, ZZO, ZMMP apod. Chce poslouchat a těší se, s čím novým (i starým) páníček zase přijde. Jen je nutné ji umět pro to nadchnout.

Není to úplně jednoduchý pes, ale když člověk ví, co chce a co ne, a šiperku k tomu vede a správně motivuje (pro jídlo udělají všechno), pak s ní není tolik práce, jak by se mohlo zdát. Na jedné straně je pravda, že šiperka je poměrně tvrdohlavá, ale na straně druhé velice učenlivá, a zvládne vstřebat velké množství cviků a úkolů. Co šiperka, to osobnost. Je velice vnímavá a velmi rychle pozná, co se od ní očekává. Pokud je to něco, pro co se i ona nadchne, je zcela oddaná přidělené práci.

Velice spokojená bude např. na statku s koňmi. S nimi si rozumí a ještě může lovit myši. Je také výborným psem pro hobby pěší turistiku nebo rekreační běh na krátké tratě. Většinou ráda aportuje a hraje si s míčkem.

S dětmi žije v harmonii, neboť stejně jako ony si ráda zalumpačí. Pro malou velikost i dobré chápání je vhodným psem pro malé kynology, kteří chtějí se psem chodit na cvičák a cvičit, nebo jakkoliv jinak sportovat.

Do bytu, nebo na zahradu?

Její úžasná vlastnost, jakou je hlídání, je zároveň neřestí, neboť se řadí mezi plemena, která poměrně hodně, rádi a nahlas štěkají. Je pozorná a nic jí neunikne. Je výtečným alarmem takříkajíc na čtyřech nohách, který zloděje sice nezneškodní, ale neomylně a rázně na něj upozorní. Svým štěkotem však ukáže absolutně na všechno podezřelé. Zajímá ji, co se děje za dveřmi, i když jsou všichni členové rodiny doma, stejně jako když jsou pryč. Každopádně šiperka je nerada sama, a pokud na to není důsledně zvykána od štěněčího věku, někdy má tendence i výt. Jak štěkání, tak vytí je činnost, kterou se dá vhodnou výchovou usměrnit alespoň do přijatelných mezí.

Je to pes, který nejradši bude veškerý čas (když zrovna neběhá venku) trávit po boku rodiny v jakkoli malém bytě. Snadno se stane požitkářem, který když je doma, tak se rozvaluje po posteli a nechá se rozmazlovat. Proto je nejspokojenější uvnitř – v bytě. Pokud však není na výběr, je to plemeno, které se zateplenou boudou může celoročně obývat a hlídat zahradu. Ovšem pozor na květinové a zeleninové záhonky. Dokáže být opravdovým bagrem a vyhrabat kvůli krtkovi takovou díru, že tam vleze celá.

Pro její lovecký talent a chuť není zrovna ideální, aby bydlela ve stejném domě s domácím mazlíčkem typu křečka nebo potkana. S jinými zvířaty nemá problém. Samozřejmě je nejjednodušší je seznámit ve štěněčím věku. Šiperky ani nebývají agresivní k jiným psům. Cizí psy nenapadá a není rváč. Většinou se jim doslova vyhne obloukem. Přesto své teritorium, věci a rodinu si brání, a to i před cizími psy.

Šiperka je známá tím, že nevěří cizím lidem. Některá více, jiná méně, některá i na cizí lidi vrčí a odhání je, jiná je nevšímavá a vyhýbavá jakémukoliv kontaktu. Přijde-li návštěva, většinou šiperce chvíli trvá, než k ní najde důvěru. Přesto většina šiperek na sebe dlouho nenechá cizího člověka sáhnout. Ovšem bude-li od štěněte ke klidnému chování při kontaktu s lidmi vedena, nebude s ní v dospělosti žádný větší problém. Na její nedůvěřivost musí myslet zejména ti, kteří počítají s návštěvami výstav.

Chov šiperek

Šiperka patří celosvětově mezi málopočetná plemena. Asi nejvíce zastoupena je v zemi původu, tedy v Belgii, a dále je ji možné ve větším počtu spatřit v Anglii, Holandsku, Francii a Švýcarsku. Jsou i evropské země, kde není zastoupena ani jediným chovným jedincem. V zemích, kde neplatí standardy FCI, ji můžeme vidět i ve zbarvení srsti krémové či plavé různých odstínů.

Srst nepotřebuje žádnou zvláštní péči, dokonce ani časté kartáčování, pokud majiteli nevadí chlupy v bytě, které se průběžně celoročně v malém množství uvolňují. Ovšem zpravidla dvakrát do roka, stejně jako většina psů, výrazně líná. Tato výměna srsti trvá přibližně 10 až 20 dní. Během doby línání je vhodné česat srst i každý den, aby se srst rychleji uvolnila a odstranila. Často se stává, že feny línají více než psi. Údajně dokonce u mnoha fen je kompletní přelínání třikrát ročně a u psů standardně dvakrát ročně. Nezřídka se do úplného nasrstění, vytvoření hřívy a pěkného lesku dostanou šiperky až za 2 až 3 měsíce po intenzivním línání. Některé šiperky po sedmém roku života začnou šedivět, a to nejen na hlavě.

Tento pes nedělá problémy s krmením. Jí velice rád, má neustálou chuť na něco dobrého a bohužel velice snadno se naučí loudit u stolu. Proto má sklon k obezitě a navíc nevhodná skladba krmení se může brzy odrazit na kvalitě srsti a černé barvě.

Chov šiperky se dlouho potýkal s problémovým skusem – podkusem a momentálně je většina psů na štíru se standardem, co se držení ocásku týče. Protože se k nekupírování ocásků přistoupilo poměrně nedávno, zatím se na jeho správné držení velký důraz nedává.

Dobré zdraví

Šiperka patří mezi zdravá plemena, u kterých se dědičná onemocnění, vlastně onemocnění všeho druhu, objevují zřídkakdy. Přesto není proti všemu zcela imunní a tak z té malé míry množství zdravotních problémů, která se čas od času vyskytnou, můžeme jmenovat onemocnění očí – PRA (progresivní retinální atrofie), epilepsii, šedý zákal a metabolické onemocnění známé pod zkratkou MPS IIIB, tedy mukopolysacharidózu. Jedná se o genetickou mutaci, která se vyskytuje u nejvýše 15 % z celkové populace plemene, jak uvedla University of Pennsylvania – škola veterinární medicíny, která na tomto problému u šiperek začala pracovat kolem roku 2003. Šiperka se dožívá vysokého věku, 16 let poměrně běžně.

A jaké exteriérové znaky dělají šiperku šiperkou?

Je to velmi pevně stavěný pes. Tělo je dobře vyvážené, krátké, poměrně široké a podsadité, ale končetiny mají jemnější kostru. Kohoutková výška se rovná délce těla, pes je tedy kvadratický. Trup šiperky je krátký a široký, ve výsledku vypadá zavalitě, ale není příliš objemný či těžký. Krk je silný a vypadá velmi objemně díky bohaté srsti límce, který tvoří specifickou hřívu.

Hlava má klínovitý tvar, přičemž tlama je výrazněji kratší než polovina délky hlavy. Uši má vztyčené, velmi malé, špičaté a trojúhelníkové (pokud možno rovnoramenný trojúhelník). Nasazené by měly být vysoko, ale ne příliš blízko u sebe. Nos je vždy černě zbarvený, pysky jsou rovněž černé a dobře přiléhají k tlamě. Je vyžadován nůžkový skus, ale klešťový je také tolerován. Plnochrupost je předností, ale není striktně vyžadována. Chybějící jeden nebo dva 1. třenové zuby (1 PM1 nebo 2 PM1) nebo 2. třenový zub (1 PM2) jsou tolerovány a 3. stoličky (M3) se neberou v úvahu. Oči šiperky by měly být tmavě hnědé, malé, mandlového tvaru, ani vpadlé ani vystupující. Pronikavý, živý a uličnický pohled a černě lemovaná oční víčka dokreslují ideální hlavu tohoto černého rošťáka.

Ocas je buď kupírovaný zcela nakrátko, nebo je ponechán v přirozené délce. Je-li ponechán v přirozené délce, pak je dlouhý, u kořene široký, ke špičce se zužuje a dosahuje nejméně k hleznům. V klidu je svěšený, se špičkou maličko stočenou nahoru v úrovni hlezen. V pohybu může být ocas zvednutý, v linii hřbetu, ale nejlépe nikoliv výše. Nasazení ocasu nesmí rušit linii zádě. Zatočený ocas je tolerován, ale není žádoucí. Přesto dnešní šiperky mají ocásky často výrazně přetočené nad zádí, nebo položené zcela na zádi. Níže jej povolují jen občas, a to v pohybu.

Končetiny jsou rovné, s normálním zaúhlením. Vyskytnou-li se paspárky, bývají co nejdříve odstraněny a jsou nežádoucí. Tlapy má malé, kulaté a pevné (kočičí tlapky), s klenutými prsty, krátkými a silnými, vždy černými drápky.

Krycí srst je bohatá, hustá, rovná a dostatečně hrubá, s poměrně pevnou texturou, takže je na omak suchá a odolná. Spolu s měkkou hustou podsadou poskytuje výbornou ochranu. Velmi krátká srst je na uších, na hlavě, přední straně hrudních končetin, hleznech a zadních nadprstích. Na těle je středně dlouhá, přiléhající srst. Okolo krku je srst mnohem delší a více odstávající, začíná na vnějších stranách uší, vytváří široký typický límec (dlouhá srst kolem krku, v chomáčích po obou stranách) – více u psů než u fen, hřívu (dlouhá srst v horní části krku, pokračující až na kohoutku a případně na plecích) a zástěru (dlouhá srst na spodní straně krku a na hrudi, dosahující mezi hrudní končetiny a postupně mizející pod hrudníkem). Na zadní straně stehen je dlouhá a bohatá srst tvořící kalhotky a srst pokrývající anální oblast s typicky dovnitř zahnutými konečky.

Ocas je pokryt srstí stejné délky, jako je srst na těle. Barva srsti je vždy zcela černá. Podsada nemusí být úplně černá, může být také tmavě šedá, pokud je zcela zakryta krycí srstí. Barva šedá, hnědavá nebo načervenalé odstíny v krycí srsti jsou považovány za vadu, stejně jako několik bílých chlupů, např. na prstech. Trocha šedivění (věkem) např. na tlamě je tolerována.

Velikost šiperky se uvádí v kilogramech a pohybuje se mezi 3 a 9 kg. Žádoucí je průměrná hmotnost mezi 4 a 7 kg. Jedinci vážící méně než 3 kg nebo více než 9 kg nesmí být oceněni jako výborní. Neoficiálně se jejich výška pohybuje kolem 30 cm.