Psí konverzace – část 3. Klíč k tajemství psího jazyka

„Pouze divoké zvíře má kompletní a nezměněný inventář způsobů chování přiměřený svému biologickému druhu; domácí zvíře však během procesu změn svého dědičného materiálu, který obsahuje tolik neznámých složek, prodělalo nevysvětlitelné a často komplikované změny, takže už není možné najít v pestrosti zásadní jednotu. To se nám podaří teprve tehdy, když budeme znát chování původních, nezkreslených praforem a když navíc ještě zjistíme, jak a čím ono dění, které nazýváme domestikace, zdomácňování, ovlivnilo původní chování. Čím více o tom budeme vědět a čím více se ještě budeme dozvídat, tím lépe budeme chápat každého jednotlivce mezi našimi současnými tak rozmanitými psy.“ Konrad Lorenz (otec etologie)

Jsou tvorové, kteří mají tvář kamennou a nepřístupnou jako hráči pokeru. Z takové lze vyčíst jejich pocity jen stěží. Naproti tomu psovité šelmy mají výraznou mimiku, kterou pochopitelně významně využívají i ke vzájemné vnitrodruhové komunikaci. Trpělivý pozorovatel se však v ní může naučit číst jako v otevřené knize. A nemusí přitom používat ani věštění z kávové sedliny. Stačí jen empaticky vnímat …

Hereze pana Chestertona

„Kenneth Gilbert Chesterton věřil, že jazyk vynalezli lovci, nomádi a rybáři a že tedy jeho podstata je poetická. Jinými slovy: jazyk nebyl vytvořen jako nástroj na sdělování pravd.“

Václav Cílek: Borgesův svět

Zajímavý (a snad poněkud kacířský) názor, se kterým rozhodně nemusíme souhlasit, ale určitě o něm můžeme alespoň přemýšlet …

Výmluvná mimika

Mimika je velmi důležitým komunikačním „kanálem“, který mnohé svému okolí transparentně prozrazuje: odhaluje pocity, nálady, výstrahy, strach i agresi, dominanci i submisivitu, uklidňování – chlácholení, hrozbu, soustředěný zájem i pozornost … Lidé dokážou mimikou tváře předstírat a lhát. Rovněž některá zvířata dokážou předstírat, zpravidla však nikoli svou tváří, neboť právě mimika je u mnohých druhů méně vyvinuta, a z toho důvodu i méně čitelná.

Z psovitých šelem mají nejvýrazněji mimiku tváře vyvinutou vlci díky výrazné fyziognomii, která vytváří charakteristickou obličejovou masku. Domestikací a vytvářením rozličných plemen byla mimika psů mnohdy razantně potlačena. (Výraznou mimiku tváře mají, kromě československých a sarlooských vlčáků, i aljašští malamuti, sibiřští husky, lajky, Shiba Inu, Akita inu, karelští medvědí psi atd.) Jinými slovy: jednobarevnost, povislé uši a zkrácená čenichová partie některých psích plemen velmi omezují mimickou komunikační srozumitelnost.

Výrazy tváře psů (i vlků) vycházejí především z oblastí kolem tlamy (je to z toho důvodu, že, jak píše Stanley Coren v knize – Co má pes na jazyku – „volní nervová kontrola psů je rozvinuta pouze kolem tlamy“).

Vlčí a psí protáhlý čenich (stejně jako u většiny dalších psovitých šelem) slouží především jako úderná zbraň; je to pochva skrývající úctyhodné dýky: zuby, které jsou základní a nejdůležitější (ne-li jedinou) zbraní (kromě bojové taktiky a strategie) psovitých predátorů, kteří (na rozdíl od většiny kočkovitých šelem) nemají zatažitelné drápy. (Zavřeme oči a představme si souboj psovitých šelem a srovnejme jej s pěstním soubojem lidí: člověk si kryje především hlavu a pěstmi se snaží zasadit údery, – zatímco psovití jdou do nebezpečného boje doslova po hlavě. Jejich psychika je nastavena jinak a ostře se odlišuje – v tomto aspektu – od psychiky lidské!)

Typické mimické grimasy

„Smějící“ se pes

To je typický výraz spokojeného, klidného a vyrovnaného psa: tlama je uvolněná a pootevřená, jazyk je viditelný (nebo u řady plemen visí přes spodní zuby). Signalizace výrazu je jednoznačná: pohoda, klídek, tabáček = nic nehrozí …

„Vážný“ pes

Pes zavře tlamu a jeho výraz se rázem změní (charakteristický úsměv zmizel). Pes něco zpozoroval a se zájmem to upřeně pozoruje. Nově vzniklá situace vyžaduje jeho reakci. (Změní se i postavení uší = nasměrují se požadovaným směrem vpřed.) „Vážný pes“ je mimickou „mezipolohou“; pes zjišťuje, vyhodnocuje, rozhoduje se: z „mezipolohy vážného psa“ se buď může vrátit k výrazu „smějícího se psa“, nebo může přejít (pokud to situace podle jeho mínění vyžaduje) k signalizaci „znepokojení“, či dokonce „hrozby“ (a to dominantní nebo defenzivní).

Znepokojení

Pes má jen mírně ohrnuté pysky, takže odhalují zuby, avšak jeho čelisti jsou většinou sevřené; nevrčí – mlčí. Takto pes často reaguje při setkání s jiným neznámým psem, s nímž si dosud „nerozdali hierarchické karty“. Výraz signalizuje neklid, nepokoj, nejistotu či již stopu strachu (nebo naopak dominance). Pokud se pes začne ozývat slabým (nízkým a chvějivým) vrčením, je to signálem pro cizího – příchozího – psa, aby odešel, nebo aby udržoval patřičnou vzdálenost. Pes svou mimikou dává jednoznačně najevo: „Odejdi, vadíš mi!“

Hrozba

Pokud pes ohrne pysky, zvrásní kůži na čenichu, odhalí tesáky, pootevře tlamu a vrčí temnějším tónem – je to důrazná výstraha. Při této situaci nelze z pouhé mimiky jednoznačně určit, zda se jedná o dominanci sebevědomého psa, či naopak o pocit strachu. (Tato fakta nám odhalí např. postavení uší, ale o tom v dalších dílech našeho seriálu). Význam signálu hrozby je jednoznačný: „Už ani krok!“ „Pokud mě ohrozíš, budu bojovat!“

Pokud pes vysílá tento signál směrem k cizímu člověku, má osoba jedinou správnou volbu: zůstat v klidu nehnutě stát, nebo zvolna couvat (obličejem ke psu, ale bez upřeného pohledu, který rovněž znamená hrozbu či výzvu k boji a mohl by spustit útočnou reakci).

Polnice k útoku

Tento signál je ještě výraznější než signál samotné „hrozby“: pysky jsou ohrnuty, hřbet čenichu silně zvrásněn, všechny zuby jsou odhalené a jsou jasně viditelné i dásně horní čelisti; pes vydává silné temné vrčení. I laik pozná, že situace je krajně nebezpečná. Signál je zřejmý: „Poslední varování! Zmiz nebo tě napadnu!“ Útok může být nastartován a spuštěn neobyčejně snadno. Adrenalin ve psu přímo vře, emoce dostupují vrcholu – pes čeká na nejmenší podnět k případnému následnému zuřivému boji, ve kterém vybuchne jako „papiňák“. Boj není ovšem neodvratný (záleží na chování protivníka), ale je nanejvýš pravděpodobný.

Pokud tento „poslední signál“ před bojem vysílá pes směrem k člověku, v žádném případě se nesmí osoba obrátit a začít prchat. Psovité šelmy mají ve svých genech zakotveno pronásledování prchající kořisti. Úprk automaticky spustí (u takto „vydrážděného“ psa) razantní útok.

Pomocné mimické signály

Zívání – pacifikační poselství

Psí zívnutí je fyziologicky stejného původu jako lidské: okysličuje mozek, pomáhá udržet se v bdělém stavu či se po spánku rychleji uvést do stavu pozorného bdění. (Psi tedy zívají – stejně jako lidé, když jsou unaveni, když se vzbudí nebo jsou-li rozespalí).

Psí zívání má ovšem ještě mnoho dalších příčin, které mnohým lidem unikají. Často zívají psi, kteří jsou pod přílišným tlakem (už jste si všimli, kolik je zívajících psů na kynologickém cvičišti?). „Jedním z nejzajímavějších způsobů využití zívání je vyslat pacifikační poselství,“ píše Stanley Coren. „Toto slovo má latinské kořeny, vychází ze slova pax = mír a facire = dělat. Toto zívání nemá prvky strachu, dominance ani agrese. Je to prostě opak hrozby. Když se pes cítí obtěžován agresivními signály jiného psa, může na ně jednoduše odpovědět tím, že zívne … je to mírumilovné poselství. POZOR: zívání není známkou podřízenosti. Vyhrožující pes často přeruší své agresivní chování, jen co zívání spatří. Může to být projev určité nejistoty nebo nejasných očekávání, ale naopak může vyvolat pokusy o seznámení.“

Pokud jsou mí malamuti obtěžováni malými nervózními psíky, kteří na ně dorážejí ze strachu, často zívají. Vysílají tak signál (celkem přátelského) nezájmu, který nervózní pejsky zpravidla uklidní.

Sám využívám zívání při uvykání štěňat na neznámé rušivé prostředí. Pokud „nováčci“ projevují např. strach na vlakovém nádraží či v rušných ulicích, hlasitě si (neslušně = okolí mě patrně považuje za nevychovance) zívám s nezakrytou pusou. Mnohokrát jsem si ověřil, že to má na štěňata kladný uklidňující dopad. (Zívání používám i u uklidnění dospělých psů při výjimečných rušivých vlivech, např. při každoročním silvestrovském ohňostrojovém běsnění.)

Olizování

Navzdory tvrzení starších dam, troufám si se vší rozhodností tvrdit, že psi nelíbají. Ovšem psi samozřejmě, pokud k tomu mají příležitost, olizují tvář svého pána či členů rodinné smečky. Důvody jsou různé.

Původním impulzem olizování vlčat koutku úst rodičů je donutit je vyvrhnout jim potravu. Ostatně tento zvyk přetrvává i u některých psích plemen (matky aljašských malamutů, sibiřských Hasky, grónských psů atd. vyvrhují potravu štěňatům zcela běžně). V dospělosti se tento (juvenilní) rys chování udržuje při projevech submisivity. Olizování tváře mezi dospělými zvířaty ve smečce je projevem respektu k vůdci smečky či k výše postavenému druhu v žebříčku společenské hierarchie. „Při olizování psi obvykle přikrčí tělo, aby se zdáli menší a vzbudili dojem chování mláďat,“ píše Stanley Coren. „Pes, jemuž jiný holduje olizováním tváře, naznačuje dominanci vzpřímeným postojem, ale druhého psa neolizuje.“

Psi olizují tvář svého pána, aby tím projevili mírumilovnost a přítulnost. Nelze vyloučit, že je to rovněž signál přímé výzvy ke komunikaci. Často nás olizují i naši psi, když jsou vylekaní nebo (z nějakého důvodu) nejistí: hledají u nás oporu – jako u výše postavených členů smíšené smečky.

Olizování patří k ritualizovanému projevu chování: bázlivý vystrašený pes si např. olizuje pysky (podobně jako si nervózní člověk kouše do rtů či okusuje nehty).

Stresovaní psi (např. při vyšetřování u veterináře) často „olizují vzduch“, což je znakem jejich nejistoty a obav. I olizování, stejně jako mnohé další mimické projevy mohou mít řadu významů: k jejich identifikování nám může pomoci jen vyhodnocení mnoha souvislostí. K tomu nám dopomůže pozorné sledování: žádnou ze zdánlivých maličkostí nelze podcenit a nad každičkou je dobré se zamyslit a snažit se ji analyzovat.

Slovník relevantních pojmů

Agrese = schopnost projevovat agresivní chování, případně útočit. Agrese je vnitřní síla vyvolaná konkurencí (obvykle v rámci stejného druhu). Cílem agresivního chování je mocenské řešení konfliktů nebo účast na jejich řešení. Takže je možno shrnout: agrese je pud zaměřený na eliminaci konkurence.

Dominance = pud zaměřený na eliminaci konkurence druha.

Strach = pud, který motivuje jedince, aby reagoval na jemu adresovanou hrozbu (útěkem, ritualizovaným chováním, defenzivní obranou …).

Submise = pud, který jedince motivuje, aby reagoval na hrozbu druha.

Postskriptum

Musím-li psy trestat (snad lépe řečeno – usměrňovat), často užívám – vlčího způsobu – kousnutí (jemného) do čenichu. Psi tomuto trestu velmi dobře rozumí. Je však nezbytné tento trest aplikovat od malého štěněte, nikoliv se pro něj rozhodnout v dospělosti psa. Jeden musher to vyzkoušel na svém dospělém dominantním grónském psu a – skončil v úrazové nemocnici. Kdyby kousnutí do čenichu praktikoval na svém psu od štěňátka, nikdy by se podobné nepříjemné zkušenosti nedočkal. (Přiznávám, že praktikování tohoto trestu má své zanícené odpůrce. Např. chovatel legendární vlčice Lupíny – František Hrach – je nedoporučuje, respektive přímo zavrhuje. Mně se však osvědčilo na všech mých psech. „Nenavádím“, pouze informuji.)