Kůň v pohodě Díl 25.: Blbnete se svým koněm?
Co je to blbnutí? Zahrnuje skutečně širokou škálu různých cviků a úkonů, známých často z cirkusů; většinou sem ale patří učení koně sedat, lehat, následně různé lezení na ležícího koně, chození po něm, přetáčení ho, kroucení mu nohama, sedání si mezi přední nohy sedícího koně, sedání a stoupání na stojícího neosedlaného a nenauzděného koně, cvičení na něm, skákání přes záď, věšení se mu na krk. Další velkou skupinou různých „blbnutí“ je balení koně do čehokoli – do pytlů, plachet, igelitů, svázaných PET lahví, často tak, že kůň je zabalený doslova od nosu po patu. A zapomenout nelze ani na dynamické „hry“, kdy se člověk s koněm honí či se na jeho hřbetě prohání bez jakékoli výstroje po pastvině nebo okolní krajině; bez výstroje nejen koňské, ale i lidské, kde nejvíce postrádám především ochranu hlavy přilbou.
S koňmi nejčastěji „blbnou“ dva druhy lidí; v první řadě jsou to ti, kteří toto „blbnutí“ mají jako svoje zaměstnání a předvádějí pak jednotlivé „kousky“ na různých show či podobných akcích. Jedná se často o profesionály či poloprofesionály, jejichž vystoupení se řadí plným právem mezi jiná cirkusová vystoupení. Tito lidé často vědí přesně, co s koněm dělají, mají jasné postupy a respektují a dodržují zásady učení. Pak jsou tu ale mnozí ti, kteří s koňmi blbnou prostě proto, že je to baví. Je. Co baví jejich koně, to je vedlejší, byť tito lidé téměř vždy tvrdí, že to baví i koně. Často se jedná o náctileté dívky, které mají svého jednoho koně, ježdění je příliš neoslovilo, tedy systematický jezdecký výcvik, který „bolí“ a vyžaduje důslednost k sobě samému, popřípadě je součástí jejich „blbnutí“ vožení se na neosedlaném a nenauzděném koni po okolních lukách a lesích. Jejich vysvětlení, proč učí koně takové kousky, je většinou ve smyslu „nás to baví“, „díky tomu poznám svého koně lépe než kdokoli jiný“, „buduji respekt a/nebo důvěru“, „komunikuji se svým koněm“.
Chápu a uznávám tyto kousky jako přípravu na show neboli cirkus. Je to způsob obživy nebo přivýdělku lidí za pomoci koně. Je to právoplatná práce a výcvik s jasným účelem: pobavit diváky a tím vydělat na živobytí sobě a svému koni. Nicméně s důvody oné druhé skupinky „blbnoucích“ lidí nesouhlasím, protože je považuji za zkreslené a neopodstatněné.
V první řadě neuznávám vysvětlení „nás to baví“. Baví to člověka. Je otázka, zda to skutečně baví toho koně. Vzhledem k tomu, že kůň se dané kousky musí naučit, čili je nějak motivován, odměňován či trestán, musí přemýšlet nebo vykonávat fyzickou práci – pak se i toto blbnutí dá naprosto rovnoprávně srovnat s řádným výcvikem. Koně bude „bavit“ vše, co bude odpovídat jeho povaze a přirozeným potřebám, popřípadě se naučí „mít tuto práci rád“, pokud bude dostatečně a především pozitivně motivován. Kůň tak bude díky správnému přístupu člověka stejně „rád“ lehat na povel jako předvádět pod sedlem drezurní cviky či překonávat překážky. Pro něho je to vše „práce pro člověka, kterou musím udělat, protože jinak mi člověk nedá pokoj“. Nelze si proto sobecky představovat, že co baví mě, musí nutně bavit i to zvíře. Připomíná mi to podivné partnerské vztahy, kdy partnera baví fotbal a předpokládá, že z tohoto sportu bude nadšená i jeho partnerka …
Stejně tak nesouhlasím s tím, že lidé, kteří provádějí tyto „blbinky“, mají se svým koněm vždy lepší vztah než majitelé orientující se například na ježdění. Dokonale poznat svého koně a vytvořit si s ním tolik opěvovaný pěkný vztah může i majitel, který s ním nikdy cíleně nepracoval na ruce – ale který si ho denně bere ze stáje či z výběhu, čistí ho, uzdí a sedlá, který s ním denně pracuje ze sedla na jízdárně či v terénu, který sleduje jeho nálady, jeho projevy, který podle jeho možností zlepšuje jeho kondici a učí ho postupně novým gymnastickým cvikům (rozuměj přiježďuje ho). S tím také souvisí názor, že ti, kteří s koněm „blbnou“, s ním vlastně komunikují. Ano, to je pravda, ale s koněm komunikuje i ten, který na něm jezdí Grand Prix. Protože i ten koni dává nějaké signály, chce, aby kůň na ně určitým způsobem reagoval, vnímá zase signály koně a nějak na ně reaguje. To je komunikace. Nezáleží na tom, zda k ní člověk používá mrkvovou hůlku, řeč těla, nebo třeba pomůcky sedem či holeněmi. Často se stává, že právě lidé provozující „blbinky“ mají velké mezery v komunikaci s koněm a že si špatně vykládají jeho chování i různé projevy. Že jim kůň nerozumí a že vlastně taková činnost v něm nevyvolává dobré pocity, natož dobrý vztah ke člověku. To, zda kůň bude plnit přání člověka jdoucí proti jeho vlastní přirozenosti (což je stejně tak nechat se zabalit do igelitu jako přeskákat parkur), záleží jen a jen na tom, kolik toho jeho člověk zná a ví a jak dobře ho dokáže k této činnosti motivovat, nebo jak dobře si dokáže vůči případným protestům koně prosadit své. Kůň může „blbnout“ proto, že je doslova donucen – – a může provádět drezurní cviky proto, že se naučil, že znamenají příjemnou atmosféru a odměnu a díky tomu zvýšení endorfinů, čili hormonů „štěstí“.
Už v jednom z prvních dílů jsem psala svůj názor na budování respektu a důvěry koně v člověka. Respekt a důvěra totiž nejsou – nemělo by být – nic, co je třeba speciálně budovat. Oba přijdou samy, pokud budete svému koni věnovat dostatek času a budete s ním jednat tak, jak se s koněm jednat má. Důsledně, přívětivě, ale neústupně, spravedlivě, bez nátlaku, ale i bez ústupků, s plným respektem k jeho osobnosti a potřebám – byť by se vám zdály být nezvyklé či dokonce z lidského hlediska nevhodné. Mnozí s těch, kteří s koňmi „blbnou“, se snaží udělat ze svého zvířete robota. Chtějí po něm absolutní poslušnost, což se projevuje omezováním jeho pohybových projevů. V domnění, že musí být vždy alfa–jedincem, potlačují jakékoli projevy nevole, strachu, neporozumění či nesouhlasu koně jako neposlušnost či spíš nežádoucí snahu o získání dominance nad člověkem – a proto to řeší ponížením koně. Někdy je takové jednání namístě, jsou koně, kteří skutečně potřebují občas shodit hřebínek, ale většina koní potřebuje právě porozumění a trochu uznání. Není nutné jim nalinkovat cestu a nutit je chodit pouze a jen po této čáře; spíš je třeba vytyčit hranice a koně nechat, ať se sám dle libosti pohybuje mezi nimi. To je však nesmírně těžké a často nestačí člověku ani celý jeden aktivní život u koní, aby dokázal takto vyjít se všemi charaktery koní. Je mnohem jednodušší koně „znásilnit“, ať už fyzicky například vyvazováním, nebo psychickým nátlakem často schovaným za pojmem „přirozená komunikace“ či právě „blbnutí“.
Byla bych nerada, kdyby mé úvahy vypadaly, jako bych neměla ráda lidi, kteří s koňmi pracují ze země a učí je různým věcem. Není to pravda. Pouze nemám ráda, když se tato práce schovává za falešné pojmy. Sama s koňmi ze země pracuji a mnoho z úkonů zařazených mezi „blbinky“ považuji za velmi přínosné – pokud se provádějí správným způsobem a za správným účelem. Podívejme se, které cviky považuji za naprosto zbytečné, či dokonce škodlivé, které naopak za prospěšné.
Sedání
Kůň sedí na zemi jako pes. Škodlivý cvik, nadměrně a zcela nepřirozeně zatěžující jeho zadní končetiny. Nejlepší je vůbec ho nedělat.
Klekání na přední
Stejné jako sedání.
Vzpínání se či vyhazování na povel
Potenciálně nebezpečné a zcela zbytečné cviky. Rozhodně je nedoporučuji dělat.
Lehání, válení koně, lezení po něm
Kůň si na povel lehne, popřípadě po něm člověk různě chodí, leze, lehá na něj, převrací ho na hřbet, cvičí mu s nohama apod. Zbytečný cvik, odporující přirozenosti koně a potlačující jeho zdravé sebevědomí, potenciálně nebezpečný pro člověka. Pokud má sloužit jako (falešný) důkaz „důvěry“, pak stačí, když k sobě nechá ležící kůň člověka přijít a pohladit se, aniž by se hned snažil vstát. Pokládání koně považuji za cvik nevhodný ani pro budování dobrého vztahu a pro rozvoj osobnosti koně.
Lezení na stojícího nenastrojeného koně a různé cvičení na něm
Sice tato činnost zvyšuje gymnastické schopnosti člověka a toleranci koně vůči různě se pohybujícímu jezdci na hřbetě, přesto je vhodné mít koně jištěného pomocníkem (lonž, vodítko) a člověk, který takto na koni cvičí, má mít ochrannou výstroj.
Balení koně do plachet, igelitů apod.
Zbytečné a samoúčelné cvičení, především pokud se takto balí kůň celý, od hlavy po patu. Na druhou stranu každý kůň má snést „oblečení“ deky, zapnutí kamaší, nasazení například masky na hlavu nebo náušníků proti mouchám apod. Nicméně za tímto účelem většinou není nutné koně nijak cíleně balit celého do různých materiálů. Vysvětlením tohoto úkonu je zvyšování důvěry koně v člověka, ale obvykle k tomu stačí běžná manipulace rozumnou a zkušenou osobou – kůň se učí důvěře i respektu právě během každodenní manipulace i během „normální“ práce ze země či ze sedla.
Ježdění bez sedla a uždění
Ježdění bez sedla může sloužit ke zlepšení vnímání jezdce toho, jak se pohybuje kůň pod jeho zadkem. Jezdec se může učit lepší rovnováze i koordinaci pomůcek, především váhou/sedem. Pokud se to kůň naučí, pak může být ježdění bez uždění (pouze nákrční řemen nebo úplně „bez“) zkouškou reakce koně na pomůcky váhou/sedem. Pro delší či pravidelné ježdění je však jezdec bez rozložení hmotnosti vhodným sedlem pro koně přinejmenším nepříjemný. Navíc mnoho lidí, kteří takto jezdí, nemají základní jízdárenskou průpravu a na neosedlaném hřbetě koně sedí „jako klíště“ – neuvolněně, svírají koně nohama, v rychlejším tempu mu bouchají svým sedem do hřbetu, chytají se za otěže a udržují díky nim rovnováhu. Bez ovládání hlavy koně nelze provádět potřebnou gymnastickou práci, která zlepšuje pohyblivost koně pod jezdcem a slouží k jeho zdraví. Čili k občasnému prozkoušení sebe i svého koně nelze tomuto „blbnutí“ moc vytknout, rozhodně ale nemá být cílem práce s koněm či způsobem, jak dále rozvíjet jezdecké schopnosti.
Co naopak považuji za vhodné a užitečné, pokud se provádí správně
Ohýbání se za mrkví dolů i do stran, španělský krok nebo zvedání končetin na dotyk – tyto cviky učí koně koordinaci a protahují jeho svaly. Dále všechny cviky na ustupování do stran, křížení končetin. Je nutné je dělat s koněm zahřátým, tedy aspoň trochu rozpohybovaným. Vhodné je i procházení s koněm přes různé překážky, od kavalet přes mostky, houpačky, pole pneumatik, „schody“, šikmé či vratké plochy, slalomy apod. Zvyšuje to obratnost a koordinaci pohybu koně, podporuje jeho schopnost odhadu a za pozitivní motivace zdravě zvyšuje sebevědomí. To stejné platí o procházkách s koněm na ruce do terénu.
Nakonec chci zdůraznit, že pokud má kůň sloužit jako jezdecké zvíře, čili má vozit člověka, pak je první povinností jeho majitele nebo jezdce pracovat na svých jezdeckých dovednostech a připravit koně k této práci nejen psychicky (pomůcky), ale i fyzicky (vybudovat a udržovat jeho fyzickou kondici a schopnost nosit jezdce na svém hřbetě). To je práce, které se mnozí vyhýbají (je to dřina a výsledky nejsou „zadarmo“), s opovržením ji označují za jízdárenský dril a místo toho raději „budují vztah“. Bohužel naprosto špatně. Proto bych velmi ráda seznámila čtenáře v následujících dílech s tím, jak udělat z koně jezdecké zvíře – protože pouze tak zůstane zdravý a bude skutečně v pohodě!
