Hrátky se hříbátky 3.
Prostor
Prvním předpokladem pro dobrý vývoj hříběte je dostatečně velký prostor. Již malé hříbě dokáže využívat volný prostor k testování svých běžeckých schopností, obíhá matku ve velkých kruzích, zkouší, jak rychle se dokáže rozběhnout, skotačí a vysloveně plýtvá energií (obr. 1). Jsou to pro hříbě první lekce „samotréninku“, kdy si dávkuje pohybovou aktivitu podle vlastní libosti, přitom posiluje celé tělo, nadýchává se, utužuje si kopýtka. Je-li hříbě drženo v tomto věku v boxu, na dvorku nebo malé ohrádce, nemá možnost využívat naplno svůj potenciál. Hříbě sice využije i omezený prostor k dovádění (obr. 2), avšak nemá možnost si ověřit své limity. Doba pohybové aktivity je v omezeném prostoru kratší, intenzita pohybu nižší.
Koňská společnost
Pro zajištění dobrého života koně je nutné, aby se hříbě naučilo žít ve stádě. Stádo naučí koně základní koňské komunikaci. Je smutné vidět nejistotu a neschopnost být koněm u starších koní, které jejich majitelé začleňují ve vyšším věku poprvé do stáda.
Matka hříběti není nikdy dostatečnou koňskou společností. Sice s ním tráví všechen čas, ale to, co mu dovolí matka, mu nedovolí jiný kůň. Hříbata matkám doslova lezou po zádech, koušou je, tahají … (obr. 3), a matky se nanejvýš lehce ohradí, když je zásah hříběte příliš bolestivý. Oproti tomu ostatní dospělí koně ve stádě rychle hříběti vysvětlí, kde je jeho místo, neváhají do hříběte kousnout nebo kopnout, naučí je chápat výhrůžná gesta a používat gesta podřízenosti (obr. 4).
I pro koňská mláďata platí, že nejlépe si rozumí s kamarády ve stejném věku (obr. 5). Podobně jako si s matkou mohou hříbata dělat, co se jim zlíbí, tak vrstevníci v „kojeneckém“ věku jsou nenahraditelní vzájemnou tolerancí k hrátkám. Zejména mladí hřebečci se vzájemným pošťuchováním dokážou bavit téměř celý den. Budují si tak základy společenského chování způsobem, který s „dospělými“ nefunguje. Hříbátka se mohou snažit spolu soupeřit, kousat se a kopat, nahánět, nebo jen něžně „odrbávat“, aniž by rušila dospělé koně, kteří na podobné pokusy ze strany hříbat často reagují s nevolí. Již v tomto věku se u hříbat ukazují jejich povahové rysy a dá se předpovědět jejich budoucí společenské postavení. Některá hříbátka jsou mírná, submisivní, nechají si od vrstevníků vše líbit, jiná naopak vyvolávají rozmíšky, baví se uváděním ostatních hříbat do pohybu, určují jim tempo. Většinou chování hříběte odpovídá postavení jeho matky ve stádě.
Člověk
Jestliže pro rozvoj pohybových schopností hříbě potřebuje prostor a pro zdravý vývoj osobnosti je pro ně nepostradatelná koňská společnost, nastává otázka, jakou roli má v tomto období člověk. Jeho první role je v tomto věku dohlédnout na zdraví hříběte. Ne každé hříbě má to štěstí, že by se narodilo a zůstalo po celou dobu svého života zcela zdravé. První, co na hříběti můžeme pozorovat a máme možnost korigovat, je postoj. Někdy se trochu křivé nožky spraví během pár prvních týdnů života hříbátka „samy“, jak se hříbě pohybuje, ale někdy je potřeba brzký zásah kováře / kopytáře již od časného mládí. Pokud je potřeba něco na kopýtkách a postoji napravovat, je potřeba začít co nejdřív, dokud je noha tvárná a hledá si svůj postoj, snažit se o nápravu u dospělého koně je již pozdě.
Aby bylo možné pečovat o kopýtka, je nutné, aby si hříbě nechalo manipulovat s nožkami. Dotýkat se hříběte na nohách můžeme prakticky od prvního kontaktu s hříbětem, ale všeho s mírou. První dotyky jsou pouze pohlazení či podrbání, nevznášející žádný požadavek na hříbě. Můžeme využívat chvílí, kdy hříbě odpočívá, a nožičky si prohlížet, hladit a postupně brát do ruky, na krátkou chvíli nožku jemně sevřít a povolit dřív, než by se zvířátko tlaku leklo. Mnohá hříbátka se takovou krátkou manipulací nedají rušit, a pokud je potřeba učinit drobný zásah na kopýtku, je možné jej rychle provést i u ležícího hříběte, aniž bychom je tím jakkoliv stresovali. Přitom nesmí mít kůň pocit, že mu „jdeme po nohách“. Přehnané držení nožek může mít spíš opačný efekt, hříbě by se mohlo začít o nohu bát.
Když začínáme hříběti zvedat nožky, mělo by mít přitom pocit bezpečí. Tedy provádíme takové úkony v přítomnosti matky a hříbě je přitom volné. Ze začátku ke zvednutí využívám situaci, kdy hříbě samo stojí tak, že by brzy nožku přizvedlo, tedy zvedaná přední noha je zakročená. Přizvednutí nožky tak provede hříbě prakticky samo, jen má přitom na noze ruku, která pohyb lehce zpomalí a pomůže nožku položit zbržděně na zem. Kontrolované položení je prvním předpokladem toho, že hříbě nebude nožku vytrhávat samovolně, druhým předpokladem je, že tímto úkonem nevyvedeme hříbě z rovnováhy, tedy nožku přizvedneme pouze o tolik, kolik by si ji přizvedlo samo. Pro udržení rovnováhy je těžší zvedat přední nohy, zadní nožky udrží hříbě zpravidla snáz déle nahoře.
Když si hříbátko osvojí rutinu přizvednutí nožek, je možné požadavek navyšovat – držet nožku zvednutou déle, nebo s ní manipulovat výš. Když se přitom bude hříbě cítit bezpečně, dovolí člověku brzy s uvolněnou nohou manipulovat dle libosti (obr. 6).
