Člověk pak má takovou povahu, že rozumu používá jen málo a svůj pohled mívá hodně, ale hodně zúžený a taky si sám sobě často lže. Když nastanou nějaké okolnosti, že se musí zastavit, třeba si zlomí nohu, anebo se z jiných důvodů nemusí starat o holé živobytí, a může se proto v klidu mysli dívat na ty dvě bedýnky, tak může mít najednou i jiný pohled. Zatímco zpočátku byla bedýnka pro vědu obří bednou, neboť my přece víme všechno, bedýnka pro víru byla jen malinkatým šuplíčkem, protože pod tímto výrazem si představujeme pouze víru v boha. Když však začnu poctivě probírat svoje vlastní já, co skutečně vím, tak musím přidat nejméně další bedničku pro záležitosti, které vlastně nevím, jen mi je kdosi řekl a já jsem tomu uvěřil. Čím budu sám k sobě poctivější, tím se mi bude velikost těch bedniček měnit před očima. Neříkám nic nového, tohle se ví tedy pěkně dlouho. Asi před dvěma a půl tisícem let přece řekl tenhle Sokrates: „Vím, že nic nevím!“ Tedy, já to nevím, ale věřím tomu, že to řekl. Když se na tu věc s tímhle Sokratem podívám hlouběji, budu zírat jako vejr, protože někdo říká, že to sice řekl, ale jinak, a jiný zase, že samotný Sokrates vůbec nebyl. Že to byla fiktivní postava, kterou si vymyslel Platon. A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vím já, jestli existuje atom, když jej nikdo nikdy neviděl, a i věhlasný fyzik trpí pochybnostmi, jestli se v teoriích někde nevloudila chybička, někde v prvopočátku, jak jsme mohli tuhle vidět v televizi? Proč to říkám? Protože mě nebetyčně žere, jak nás do nekonečna dělí na „vědce“ a potom na zbylé stádo, které všemu jen věří. Já zase věřím tomu, že všechno, ale všechno je mnohem složitější, než se nám snaží namlouvat. A taky ještě složitější, než si ti nejmoudřejší z vědců dokážou vůbec představit. Navíc, ovšemže, mohou mnozí vědět více, nemohou to však říkat příliš veřejně, protože by se to stávající zhroutilo příliš rychle, jako že se to stejně jednou zhroutí. Přistáli jsme na Měsíci, pořádně však nevíme, co se nám děje pod nohama uvnitř země. Tak to bychom měli první dvě slova nadpisu a můžeme se opřít do ornitologie.
Ornitologie je prý věda o ptácích. Spíše než věda vnucuje se mi výraz nauka. Ve smyslu výše napsaného musím přiznat, že nakonec hodně věcí o ptácích vlastně ani nevím sám od sebe, ani je nemám vypozorované, ale mám je odněkud převzaté, vyčtené. Poznatky na vlastní oči spojené s tím vyčteným přináší však jednu velkou výhodu. Nemusíte věřit všemu, co vám vnutí pod nos. A také snáze vycítíte, když se někde ve sdělovaných zprávách objeví něco, co jinde uvedeno není nebo to nějak nehraje. I v takové nauce, jakou je ornitologie. A zvláště pak v ornitologii exotické. Takže dneska chci psát o některých věcech, které obvykle sdělovány zatím nejsou. Třeba tenhle Omán.
Trocha zeměpisu
Omán je stát, který leží na severovýchodním pobřeží Arabského poloostrova, a my o něm v podstatě nevíme nic, i když dneska se tam můžete jet i podívat. Pokud na to máte, samozřejmě. Na mapách bývá malován okrově žlutou barvou, která značí poušť. Pro ornitologa tedy v podstatě země nezajímavá. To je ovšem hrubý omyl. Země je okrajově zasahována monzuny z Indického oceánu a tyto větry, jak známo, s sebou nesou vláhu. Ve vnitrozemí je sice skutečná poušť, ale při pobřeží je na mnoha místech úrodná půda a dostatek vláhy k tomu, aby se zde dalo provozovat zemědělství, včetně chovu hospodářských zvířat. A že by v takto příhodných místech nebyli žádní ptáci? Ale samozřejmě, že jsou. A dokonce v takovém počtu druhů, že jsme si to dříve neuměli ani představit. Jednak je tady pestrá paleta druhů domácích ptáků, ale hlavně se tady sbíhají tažné cesty ptáků z centrální Asie a Sibiře. Proto se tady setkává v některém období roku docela pestrá společnost. Zvlášť početní jsou ptáci živící se okolo vody. Zajímavé jsou různé druhy pěnic nebo jeden druh pěvušky, který se nikde jinde nevyskytuje, jen v sousedním Jemenu. Chovatele však zajímají řekněme klecní druhy exotických ptáků, ke kterým patří především astrildovití nebo snovači. I ti tady jsou. Ačkoliv jsem tam bohužel nebyl, mám to samozřejmě jen z doslechu, dá se tomu věřit téměř jako na vlastní oči. Najdete totiž na internetu celou kolekci fotografií ptáků i s místem, kde byly snímky pořízeny, a vypadají věrohodně. Většina z nich je sice chráněna autorským zákonem, takže je nejde přetisknout ve Fauně, některé jsem však získal od přátel jaksi výměnou. A tady to jde. Ty obrázky si můžete volně prohlížet, můžete tedy mnohé zkontrolovat a porovnávat. Žijí tady třeba Panenky muškátové, které dosud žádná chovatelská literatura z těchto oblastí neuvádí. To však není zas až taková senzace. Ti ptáci byli totiž již zavlečeni na mnohá místa ve světě. Peter Clement třeba uvádí tato místa: Austrálii od Sydney po Cooktown, severní Queensland, Okinavu, souostroví Ryukju, Havaj, Mauricius, Réunion, Seychely, Jap a Palau v Mikronésii, Karoliny, na americkém kontinentu Portoriko a jižní Floridu. Přivezli si je všude s sebou přistěhovalci z jihovýchodní Asie. Dnes tedy k tomuto výčtu můžeme přiřadit i Omán. I tady je značné množství přistěhovalců, dělníků, z muslimské části jihovýchodní Asie. Omán má totiž naftu. Jestli však tyto panenky jsou tady dokonce původními ptáky nebo zavlečenými, se neví, prostě tam jsou. Jsou tady mezi astrildovitými i starousedlíci, o kterých se však vědělo, že tady žijí již dříve. Jde o Stříbrozobky zpěvné a malabarské. A potom je tady ještě jeden astrildovitý pták, který je dokonce endemitem. Je to astrild arabský. Dříve byl sice řazen jako poddruh astrildů šedých, tento názor je však v dnešní době překonán. Proč právě býval zeměpisnou formou astrildů šedých, není nakonec také docela jasné, když ti ptáci jsou spíše podobní astrildům žlutobřichým. Astrildi arabští se dokonce objevili již i v evropských chovech, jak kdysi informoval holandský chovatelský časopis Onze Vogels. Jsou rozšířeni hlavně v Jemenu, ale oblast jejich rozšíření zasahuje až do jižního Ománu. Kromě toho, že dnes víme, jak vlastně vypadají, díky fotografiím, nic dalšího o nich však nevíme. Žijí tady v podstatě v kulturní krajině. Nicméně kvůli těmto astrildům o Ománu nepíši. Zaujalo mě něco jiného. Mezi fotografiemi ptáků byla i fotografie s anglickým názvem ptáka Common Waxbill, který měl být fotografován na předměstí Maskatu, což je hlavní město Ománu a leží téměř na jeho severu. Jméno toho astrilda v češtině zní Astrild vlnkovaný. Není to nijak vzácný pták, je rozšířen téměř po celé Africe na jih od Sahary. Zajímavá na téhle situaci je skutečnost, že žádná ornitologická literatura tyto astrildy z arabského poloostrova nezná. Autoři toho snímku se však netváří nijak překvapeně, zdá se, že o existenci těchto astrildů tady dobře vědí. Samozřejmě, že i na tato místa mohli být ptáci uměle vysazeni, tak jako se to stalo i jinde. To by nebylo žádné překvapení, kdyby ten pták vypadal normálně. Jenže on normálně nevypadá! Je to na první pohled jiný astrild vlnkovaný, než jsou všechny jeho formy roztroušené po Africe a dnes již dokonce i po jižní Evropě. Všechny formy astrildů vlnkovaných mají sytě korálově červený zobák a přes oko se jim táhne ostře ohraničená červená páska téhož barevného tónu. Ten pták na snímku má jako jediný, kterého jsem kdy viděl, tu pásku přes oko širokou a na zadním, spodním konci rozpitou do tváří. Jako kdyby byl křížencem s astrildem oranžolícím. Plocha té barvy je však menší, než by měl čistý astrild oranžolící, který prý může mít občas místo oranžových tváří tváře červené. Asi to bude skutečně astrild vlnkovaný. Bohužel z té fotky není nic moc více viditelné, a protože jde jen o jednoho ptáka, nedá se říci, jestli jde jen o nějakou anomálii nebo může jít i o novou formu. Tohle se musí posoudit na vlastní oči. Tady je k bádání pole otevřené. Někdo se může i zvěčnit. Popíšete rozdíly a může se psát třeba Estrilda astrild omanensis Novák, 2012. K tomu by však bylo zapotřebí situaci omrknout na místě a lépe zdokumentovat.
Ze západní Afriky
Podobných nedokončených záležitostí najdeme v nauce zvané ornitologie celou řadu. Třeba mezi astrildovité je řazen dnes již celých 87 let pták, který do této čeledi rozhodně nepatří, a já jsem o něm dokonce již psal i ve Fauně. Ten pták byl objeven pro civilizovaný svět v roce 1859 v západní Africe americkým přírodovědcem Cassinem. Ten o něm tenkrát napsal, že je to jediný květozob ze západní Afriky, kterého kdy viděl. Mohu říci, že tohle vím, protože jsem to viděl napsané na vlastní oči černé na bílém. V jiných knihách sice můžete vidět něco jiného také černé na bílém, nebude to však původní Cassinův popis. Již Cassinovi se zdál ten pták natolik výjimečný, že pro něho vymyslel i zvláštní rod. Rod Parmoptila. O třináct let později pak popsali Sharpe a Ussher ze západní Afriky ptáka příbuzného druhu, ale zařadili jej do rodu Pholidornis. Dnes je však řazen do stejného rodu jako předchozí druh, totiž do rodu Parmoptila. Zatímco valná většina astrildovitých jsou potravní specialisté na travní semena a jejich mláďata mají po vylíhnutí specifické chování přizpůsobené příjmu takové potravy, jakou přijímají od svých rodičů, ptáci rodu Parmoptila musí být vyslovení hmyzožravci. O tom nejlépe svědčí tvar jejich zobáků. S takovým tvarem zobáku nemohou loupat semena, třeba prosa, jak to u astrildovitých známe všichni na vlastní oči. Jak se tedy proboha dostali mezi astrildovité? Někdo je tam někdy přeřadil a všichni ostatní tomu prostě uvěřili. Tady máme jasný příklad toho, jak blízko sebe vlastně stojí věda a víra. Pohybem plavným jako vlnka se prolínají. A jsou argumenty pro přeřazení rezohlávků mezi astrildovité alespoň nějak silně podložené? Právě, že vůbec ne! Dokonce byli ti ptáci přeřazeni jen na základě víry! Autor jejich přeřazení doslova říká, že věří, že až se najde jejich hnízdo, bude stejné jako hnízda všech astrildů. Proto je řadí mezi astrildovité.
Rezohlávek mravenčí
Proč se zmiňuji o těchto ptácích, když jsem již jednou o nich do Fauny napsal? Inu, je to jednoduché. Objevilo se něco nového a to nové se dá vhodně použít. V systematice je obvykle tvar zobáku brán na velkou váhu mezi určujícími morfologickými znaky. Tedy, pokud je ten tvar dobře znám. Pokud však dobře znám není, musíte jen něčemu věřit. Rezohlávek mravenčí však je jen povrchně známým ptákem. Když jej americký ornitolog Chapin v roce 1925 zařadil mezi astrildovité, moc toho o něm také nevěděl. Věřil v ten tvar jejich hnízda, které se však do dnešních dnů nenašlo. Při posuzování tvaru zobáků použil poněkud nepřiměřené přirovnání. Porovnával totiž tvar zobáků rezohlávků červenočelých a černoušků pláštíkových. To není docela košer, protože je rovněž otázkou, jestli ty druhé ptáky lze také řadit mezi astrildovité. Já si tedy myslím, že nikoliv. On totiž celý rod Nigrita nemá stejné zobáky. Některé druhy jsou někdy řazeny do jiných podrodů a jenom druh právě jednoho podrodu má zobák podobnější zobákům rezohlávků. Jestliže některé druhy mají zobáky, o kterých se můžeme domnívat, že tito ptáci dokážou s nimi loupat semena, zrovna u druhu fusconota je to jistě vyloučeno. Právě tyto dva druhy ptáků, které Chapin porovnával a dospěl k názoru, že tudíž ty tvary nejsou tak důležité, stojí jaksi mimo. Porovnáme-li tedy zobák typového astrilda, kterým je druh Estrilda astrild, uvidíme jasně ten typový rozdíl. Důvod, proč si o tom dovoluji psát, leží v tom, že jsem získal autentickou fotografii rezohlávka mravenčího z Kamerunu. Již samotná fotografie tohoto druhu je unikátní. Skupina českých přírodovědců chytila loni na úpatí Kamerunské hory – Mont Cameroun jeden exemplář a vyfotografovala jej. Dostal jsem tu fotku jako odměnu za službičku, kterou jsem pro ně udělal. Tak jsem se pustil do těch zobáků. Udělal jsem nejdříve portrét, z portrétu černobílou fotku a počítačově vytáhl obrysy. Pak jsou tvary lépe vidět, a dokonce můžete počítat a porovnávat míry, jako je výška a délka zobáku, protože jejich vzájemný poměr je vždy stejný, ať je fotka jak chce velká. Chci vám tohle předložit k nahlédnutí a můžete sami uvážit, čemu budete věřit. Já tedy věřím tomu, že rezohlávci ani černoušci pláštíkoví pravými astrildy nejsou! Pokud snad ano, potom já sám musím být asi královnou včel. A už jste někdy viděli včelí královnu, jak jde na pivo? A je vám jasné, co je věda a co víra? Tak v tom je právě ta voštara, řekl by pan Hrabal.
Na závěr bych něco poznamenal k obrázkům. Nejprve předkládám vždy portrét vybraného ptáka v barvách. Z této fotky je udělána fotka černobílá, což je v dnešní digi době jednoduché. Nakonec tutéž fotku předkládám se zvýrazněnými obrysy, což je také jednoduché. Nicméně takto vylouhované obrysy jsou jasněji postřehnutelné. Pro srovnání předkládám i původní Chapinovu kresbu zobáků dvou jím vybraných druhů, výše popsaných. Pro zpestření pak obrázek astrilda arabského.