Andulky chovám od útlého dětství a vždy mě fascinovalo, jak je andulka čilý, vitální a pěkně barevný obyvatel mých voliér. Do svého chovu jsem se vždy snažil zařadit nejen pěkně barevné andulky, ale především takové, které nebyly maličkaté postavy. Spojením andulky po výstavních rodičích a andulky běžné velikosti jsem vždy dosáhl optimálních vlastností. Andulka byla zdatná, ale nebyla pomalá, líná a také na plodnosti a vitálnosti to bylo znát.
Do chovu jsem vždy hledal a kupoval pěkné a silné kusy. Již tehdy, před mnoha lety, jsem viděl na jednom chovatelském trhu prodejce duhových andulek. Byly velmi barevné, hrály všemi barvami, ale jejich velikost mi připomínala malé vlaštovičky.
Spojení žluté a modré barvy, právě díky přestupu a několika barvám z duhy, mě fascinovalo natolik, že jsem ve svém chovu měl převahu právě andulek modrých žlutohlavých.
Již tehdy jsem měl andulky velmi pěkné a veliké. Co jsem však nevěděl, bylo to, že mám v chovu míchané žlutohlavé perlové a duhové.
Je tomu už mnoho let, kdy jsem poznal jednoho pána, který byl nadšen z barev mých andulek a podělil se se mnou o své zkušenosti z jeho dlouhodobého chovatelského snažení.
Tehdy mi vysvětlil rozdíl mezi duhovou a perlovou andulkou. Jako starší chovatel mi vyprávěl o tom, že duhové andulky znal mnohem dříve než andulky perlové, které podle jeho zkušeností byly módou posledních let. Tento rozhovor s odborníkem přes duhové a jinak zbarvené andulky jsem měl někdy před skoro dvaceti roky. Nadšení, které jsem v očích pána viděl, si pamatuji dodnes.
Postupem času jsem si zjišťoval stále více informací o duhových andulkách, ale nezanevřel jsem ani na žlutohlavé perlové. Musel jsem však respektovat zásady chovu „duhovek“ a chov jsem musel rozdělit na dva směry ve šlechtění. Jedním bylo chov duhových andulek a druhým chov ostatních barevných andulek (mimo jiné perlových) a andulek dále chocholatých.
V dnešní době jsou duhové andulky žádané, ale bohužel neznalostí zásad v jejich chovu jsou drobnochovy ničeny dominantností andulek perlových.
Vzniklo několik mýtů o duhových andulkách. Například, že jsou to maličké a těžko odchovatelné andulky, že je těžké sehnat do chovu nepříbuzné jedince a mnoho dalšího. K tomu krátce zmíním jen to, že se jedná skutečně o mýty a ne o skutečnost.
Jak se k chovu postavíme, je pouze na nás. Vždy je možné do chovu přinést nepříbuzné silné a plodné kusy z chovů cizích, například fialové opalinové andulky, světlekřídlé opalinové, či jiné neperlové „opaliny“.
Používaným opatřením pro nalezení nepříbuzné krve do chovu „duhovek“ je výměna části chovu s jiným chovatelem. Toto však považuji za zcela nešťastné. Příbuzní rodiče jsou potenciálním nebezpečím a degenerativní jevy s tímto spojené skutečně mohou způsobit oslabení chovu a mít negativní vliv na plodnost a velikost postavy. Důležité je separovat od sebe chovné kmeny, kdy je potřeba dbát na vzájemnou nepříbuznost skupinek andulek například tím, že v další chovatelské sezoně spojíme mladé samce z jednoho kmenu se samičkami kmenu jiného. Má osobní zkušenost s menšími skupinkami andulek je velmi pozitivní, protože tak mohu do budoucna přemýšlet o směru ve šlechtění z pohledu genové základny nepříbuzných andulek.
Mnohdy se neubráním koupi kvalitních a pěkných andulek do svého chovu. Vybírám však z řad chovatelů a známých, kde znám hygienu chovu a stav chovných andulek. Vyhnu se tak zavlečení zdegenerovaných a nemocných kusů do vlastního chovu. Ke každé nově přinesené andulce se chovám jako k velké neznámé, jak z důvodu případné nemoci (nutnost karantény), tak z důvodu genů. Teprve první a další generace odchovů z nově zakoupených andulek mi ukáže výhodu, či nevýhodu koupě.
Je tedy velmi důležité v chovu duhových andulek myslet nad budoucností a plánovat. Jedině tak lze udržet chov zdravý, plodný a prosperující.
Osobní a mnohdy citlivý přístup k chovu nejen duhových andulek je předpokladem úspěchu, což je dozajista snahou všech milovníků zvířat, a to nejen andulek.