Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 3, Žluvovití (Oriolidae)
Také v češtině se druh Sphecotheres viridis nazývá žluva fíková. Posledním rodem se dvěma druhy je pak rod Turnagra. Jeho zástupci jsou ve vícero jazycích nazýváni „Piopio“, u nás je pak počeštěn odborný název Turnagra. Druhy z tohoto rodu už však na světle světa bohužel nejsou. Obývaly Nový Zéland, kde byly lidmi vyhubeny okolo roku 1902 až 1905. Nejisté pozorování pochází dokonce až ze 70. let minulého století. Vyhubeni byli kvůli masivnímu odlesňování a introdukci savců, především potkanů. Plány o přemístění těchto ptáků na ostrovy bez savčích predátorů už nebyly bohužel nikdy uskutečněny.
U rodu Oriolus už bylo několikrát navrženo jeho rozdělení na několik rodů. Například pro africké černohlavé druhy žluv byl navrhován rod Baruffius. Nikdy však toto rozdělení nebylo komplexně přijato. V letošním roce byl do této čeledi přičleněn zmíněný rod Turnagra, který byl dříve řazen do čeledi vlhovcovitých (Icteridae).
Zástupci této čeledi jsou tedy rozšíření pouze ve starém světě – obývají Afriku, Evropu, Asii a Austrálii. Většina druhů je tropických, pouze několik druhů hnízdí v mírném podnebném pásmu. Tyto druhy jsou pak stěhovavé a zimu tráví v teplých oblastech. Některé druhy z tropických oblastí také vykazují sezónní pohyby, avšak samozřejmě menší.
Jsou to typičtí stromoví ptáci, kteří si v korunách stromů i hledají potravu. Některé druhy sice žijí i v otevřených lesích a lesnaté krajině, ale především se jedná o ptáky hustých lesů.
Na potravu příliš vybíraví nejsou, a můžeme je tak, podobně jako špačky, zařadit mezi všežravce. Typickou složkou jejich stravy jsou pak plody a bezobratlí.
Velikostí se řadí mezi středně velké pěvce, dosahující délky 20 až 30 cm. Samice se od samců liší nepatrně menší velikostí a matnějším opeřením. Zobák je mírně zahnutý a kromě fíkových žluv jej mají ostatní žluvy stejně dlouhý jako hlavu. Zbarvení většiny druhů je velice jasné a výrazné. Zvláštností je, že řada australských druhů svým zbarvením napodobuje zbarvení zoborožíků z čeledi medosavkovitých (Meliphagidae). Pravděpodobně je to opatření ke snížení agrese větších zoborožíků ke žluvám.
Jedná se o monogamní ptáky, u kterých si páry obhajují svá hnízdní teritoria. Pouze žluva (Sphecotheres vieilloti), ale zřejmě i jiné z tohoto rodu hnízdí v řídkých koloniích. Hnízdo si většinou staví v blízkosti agresivnějších druhů, v Austrálii například vedle drongů (Dicruridae), ťuhýků (Laniidae) nebo již zmíněných zoborožíků. Zřejmě se jedná o zvýšení ochrany hnízda před případným predátorem. Samotné hnízdo je pak hluboká utkaná miska umístěná na větvi. Obvykle snáší 2 až 3 vejce, ale byla už zaznamenána snůška i 6 vajec.
V chovech zoologických zahrad se kupodivu jedná o prakticky nezastoupené druhy. Jejich počty se obvykle pohybují okolo jednoho kusu v jedné zoo!
Žluva černošíjná (Oriolus chinensis) diffusus
Jedná se o žluvu vyskytující se v mnoha částech Asie. V minulosti byla do tohoto druhu řazena jako poddruh i dnešní žluva tenkozobá (Oriolus tenuirostris). Je velice podobná eurasijské žluvě hajní (Oriolus oriolus). Odlišíme je však snadno díky černému pruhu přes oči. Ten je u žluvy hajní krátký a nezasahuje za oko, u žluvy černošíjné pak zasahuje až na šíji, kde se spojuje s pruhem ze druhého oka. Díky tomu pak tato žluva dostala své jméno v mnoha jazycích. Samice se od samce liší zelenějším pláštíkem a zelenějšími proužky na křídlech. Obojí je u samce výrazně žluté. Zobák je růžový, a na rozdíl od žluvy hajní také mohutnější. Juvenilní ptáci jsou pak méně výrazně zbarveni, a mají proužky na spodní části těla.
Vytváří až 22 poddruhů, některé se od sebe dají poměrně dobře odlišit.
Poddruh O. c. diffusus hnízdí ve východní Sibiři, Ussurijsku, severovýchodní Číně, Koreji a v severním Vietnamu. Zimuje pak v Thajsku, Barmě a v severovýchodní Indii.
O. c. invisus obývá jižní Annam.
Největší část populace tohoto druhu však obývá Filipíny, kde bylo popsáno několik ostrovních poddruhů. Jmenovitě O. c. suluensis (ostrov Sulu), O. c. melanisticus (Talautské ostrovy), O. c. formosus (ostrov Sangihe), O. c. frontalis (ostrovy Sula), O. c. sangirensis (souostroví Sangi), O. c. saani (Moluky), O. c. mundus (ostrov Simalur), O. c. sipora (ostrov Sipora), O. c. richmondi (ostrovy Siberut a Pagi), O. c. insularis (Kangean), O. c. broderipii (ostrovy Lombok, Sumba, Sumbawa, Flores a Alorské ostrovy), O. c. lampochryseus (ostrovy Masalembo a Keramianské ostrovy), O. c. oscillans (ostrovy Tukang Besi), O. c. boneratensis (Boneratské ostrovy, ostrovy Djampea a Kalao), O. c. maculatus (Singapure Island, Sumatra, Billiton, Banka, Nias, Jáva, Bali a Borneo), O. c. yamamurae (střední a jižní Filipíny), O. c. celebensis (severní Celebes), O. c. macassariensis (jižní Celebes).
O. c. andamanensis obývá Andamanské ostrovy a liší se celými černými křídly, zatímco O. c. macrourus z Nikobarských ostrovů se odlišuje velmi širokým černým pruhem na hlavě, takže žlutý je jen úplný vrcholek hlavy. Křídla jsou také celá černá, ale se žlutými skvrnami na primárních krovkách. Ostrovní poddruhy jsou pak většinou stálé, bez výrazných sezónních přesunů.
Evoluční historie tohoto druhu je však složitá, a tak je možné, že mnoho těchto poddruhů jsou samostatné druhy.
Celkově však zde panuje určitý trend ve zbarvení směrem od severních populací k jižní. Čím více jdeme na jih, tím více ubývá žluté barvy na vrcholu hlavy a zvyšuje se jasnost žluté barvy i celého opeření. Samice jižních poddruhů jsou pak více zelené na zádech a na ocase a postrádají žluté špičky sekundárních letek, které jsou typické pro samice populací severních.
Populace hnízdící ve východní Asii zimuje v tropické jihovýchodní Asii. Poddruh diffusus je migrujícím druhem velké části jižní Indie a nejčastěji je k vidění až v Západních Ghátech. V Singapuru začala hnízdit až po roce 1920 a dnes je zde běžným druhem i v městských zahradách. Šíří se tedy podobně, jako se do Evropy šířila hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Ještě v roce 1880 byla prohlašována za vzácnou.
Jejími typickými biotopy jsou tedy lesy, zahrady a plantáže. Byla pozorována při pojídání řady druhů plodů, včetně plodů konopovitých (Cannabaceae) dřeviny Trema orientalis a řady fíků (Ficus sp.). Jsou tak významnými šiřiteli semen, a předpokládá se, že „přinesly“ fíkovníky na ostrov Krakatoa, kde byly také mezi prvními pionýrskými druhy. V Indii byly pozorovány při sběru nektaru z velkých květů, jako jsou květy slézovité (Malvaceae) dřeviny rodu Salmalia nebo bobovité (Fabaceae) dřeviny zarděnice (Erythrina). Občas mohou být hnízdními predátory menších ptačích druhů.
Doba hnízdění spadá od dubna do června (na Nikobarských ostrovech od ledna do března). Dvě až tři vejce, která snáší, jsou lososově růžová s červenavými tečkami a tmavšími skvrnami. Své hnízdo si pak většinou staví v blízkosti hnízda dronga černého (Dicrurus macrocercus). Jedna samice staví 2 až 3 hnízda, z nichž si pak finálně samozřejmě vybere pouze jedno. Inkubaci obstarává pouze samice a trvá 14 až 16 dní. Mláďata jsou poté vzletná za další dva týdny. Samice obstarává kromě stavby hnízda a inkubace také péči o hygienu v hnízdě a odhánění predátorů od hnízda. Samci hrají aktivnější roli v krmení mláďat a ve všeobecném odhánění ostatních živočichů. Hnízdními predátory jsou nejčastěji krkavcovití (Corvidae) a dravci (Falconiformes).
V mnoha částech jihovýchodní Asie je chytána a prodávána na trzích.
V celé České republice je chována pouze v Zoo Plzeň, kde chovají poddruh diffusus.
