Psí konverzace – část 4. Klíč k tajemství psího jazyka

„Pozoroval Kazana s ušima schlíplýma. Kazan měl uši vzpřímené a jeho nohy našlapovaly na sníh lehce. Všechna bojovnická obratnost i všechna obezřelost se mu zase vrátila. Nedávný chvilkový slepý vztek byl tentam a Kazan teď bojoval, jako bojovával se svým úhlavním nepřítelem, s dlouhodrápým rysem.“ Těmito slovy popisuje James Oliver Curwood ve své legendární knize – Vlčák Kazan – Kazanův boj se saňovým psem. Uši dokážou prozradit mnoho ve vnitrodruhové komunikaci psovitých a vyzradí i mnoho pozornému a empatickému člověku.

V předcházející části jsme se věnovali komunikaci, kterou psovité šelmy vyjadřují svou celkovou mimikou. V této části se zaměříme výhradně na uši.

„Mluva“ uší

„Učte se od psů,“ napsal Viktor Dostál ve své knize Přirozená komunikace a život se psy. Ano, učme se od psů – a pozorně je pozorujme! Jen tak jim můžeme porozumět a naučit se je respektovat. Nedělat z nich pouhé mazlíčky, nýbrž v nich ctít tvory, kteří nás milují a kteří s námi touží komunikovat a spolupracovat.

Uši šelem psovitých jsou důležitým komunikačním kanálem. Postavení uší transparentně signalizuje nuance nálad, hierarchický stav ve smečce i případné následné chování psa (vlka atd.). Ovšem plemena se svěšenýma, klopenýma, povislýma ušima mají „čitelnost“ tohoto komunikačního kanálu značně omezenou či téměř „docela němou“. Stejná situace může nastat u kupírování uší či při odstraňování ušních boltců některých strážních psů; kupírování se však dnes vyskytuje stále méně – i proto, že předvádění na výstavách takové psy regule vylučují. Úprava uší, stejně jako svěšené slechy, může takovým jedincům při kontaktu a komunikaci se psy, kteří mají uši vztyčené, způsobovat mnohá nedorozumění i problémy.

Evoluční vývoj

Všechny druhy divokých psovitých šelem mají uši vzpřímené. Nikoliv náhodou: uši jsou pohyblivé, umožňují natáčení do různých stran, aby mohly lépe zachycovat, detekovat a identifikovat zvuky. Pohyb uší je také mnohem méně nápadný než samotné otáčení celé hlavy, což je logicky výhodné pro šelmu číhající na kořist v úkrytu.

Při komunikaci ve smečce vysílá poloha uší jednotlivých zvířat jasné signály, které jsou ovšem srozumitelné především v součinnosti s dalšími komunikačními kanály: např. řečí těla, mluvou očí, zvukovými signály atd.

Nejobvyklejší pozice uší

Vzpřímené uši namířené vpřed: pes je pozorný a klidný, přitom vnímá – „studuje“ okolí, pátrá po informacích. Pokud pes zavře tlamu s upřeným pohledem, jeho pozornost se zvyšuje. Pokud pes naopak hledí s pootevřenou tlamou a nakloní lehce hlavu na stranu – značí to určitý údiv nad něčím neobvyklým nebo neočekávaným. Pokud pes s ušima namířenýma vpřed k rušivému jevu nakrčí nos a vycení zuby (případně slabě vrčí), vysílá varovné signály sebevědomého, dominantního psa.

Uši položené vzad, přilehlé k hlavě: tuto pozici používají málo sebevědomí, submisivní psi (vlci), kteří mají pocit, že jsou ohrožováni. (Pozice těla je nahrbacená, snížená k zemi.) Pokud pes s touto pozicí uší nakrčí nos a vycení zuby (může i vrčet), je to projev agresivity vyvolané úzkostí a pocitem přímého ohrožení.

Pokud má pes uši přitažené vzadu k hlavě, zavřenou tlamu (při této pozici vypadá čelo jako „vyžehlené“ – čili bez vrásek) – vysílá mírumilovné, podřízené, odevzdané signály. (Tělo je přikrčené k zemi a gesto doprovází ze široka rozmáchlé vrtění ocasem.) Tento signál dává sice najevo absolutní podřízenost, ale také naprostou důvěru tomu, komu je adresováno (ať už člověku či jinému psovi). Jestliže pes ponechá uši vzadu u hlavy, pozdvihne ocas vzhůru a zrychleně mžiká – vysílá signály hravého přátelství. Gesto pak může přejít v hravou úklonu a k zaštěknutí – jakoby zajíkavému (opětovná výzva ke hře).

Pozor: pozice uší musíme vždy vnímat komplexně ve spojení s mimikou, řečí těla, akustickými projevy atd. Pouhé sklopení uší vzad v pohodě a klidu – znamená jasně projev přátelství. Tak přece reaguje pes při laskání pánečkem!

„Práce“ uší

Názvem této „mezikapitolky“ nazývám činnost psích uší, kterou je snadné sledovat, ale nesnadné popsat. Jde o lehké stříhání dopředu a vzad nebo do stran. Toto stříhání je znakem určité nejistoty nebo podřízenosti. Někteří psi takto stříhají ušima, když jimi cloumají emoce, ve kterých prozatím nemají tak docela jasno.

Stříhání ušima může mít ovšem i jiný význam, jak správně poznamenává Rogers Abrantes v knize Řeč psů: „Pokud pes vítá nás nebo jiné psy, je běžné, že ušima pohybuje nahoru a dolů. Většina psů reaguje na hlas svého pána tím, že pohybuje ušima. Toto není známka měnící se podřízenosti a nadřazenosti, ale jen projev pozornosti psa.“ Takto pes často jedná, když zachytí pohled svého pána, nebo když se k němu jeho pán blíží. Potom často nastává vítací rituál.

Převislé boltce

Jak už jsme naznačili, psi s převislými boltci mají „komunikaci uší“ značně omezenou. I oni se svýma ušima „pracují“: tudíž lze na postavení uší jejich do jisté míry identifikovat polohu dominantní (uši se rozklesnou) či podřízenou (uši jsou přitisknuty vzad). Jde však o signály nepříliš výrazné, takže je třeba je doplnit jinými komunikačními signály – např. řečí těla, mimikou, řečí očí, hlasovými projevy atd.

Lze tedy tvrdit, že lidé, kteří vytvářeli rozličná plemena a geneticky ovlivňovali mimo jiné i tvary psích uší, zároveň i omezili možnosti psí komunikace.

Kupírování uší

Kupírování uší dnes již patří ve většině případů téměř minulosti. Pokud bychom pohlédli do dob, kdy se s kupírováním boltců začalo, zjistili bychom, že zpočátku skutečně nešlo o důvody vylepšení exteriéru některých plemen (např. boxerů, dobrmanů, německých dog atd.). Uši jsou citlivým orgánem a při rvačce se mohou lehce zranit. (Když pes pevně uchopí svého soupeře za ucho, způsobí mu velkou bolest a paralyzuje ho.) Nejzranitelnější jsou pochopitelně velké „plandavé“ uši. A právě proto se z bezpečnostních důvodů některým plemenům (především těm, která se užívala ke strážení majetku, a objektů či ke služebním účelům) uši kupírovaly. Rovněž se někdy kupírovaly (či zcela odstraňovaly boltce) uši plemenům, která střežila stáda před šelmami (např. Středoasijský pastevecký pes – alabaj, Kavkazský pastevecký pes, Anatolský pastevecký pes atd.). Kupírováni bývali i psi, kteří se využívali k nezákonným psím soubojům v arénách (např. američtí pitbulteriéři).

(Jen pro zajímavost: i vlci v divočině mají často poraněné uši – perforované boltce nebo uhryznuté špičky. Uši se prostě při šarvátkách lehce chytají zuby a snadno se poraní. Zato se však poměrně velmi rychle hojí.)

Vylizování uší

V rámci soužití a komunikace ve smečce hraje důležitou roli vzájemné šlechtění. K důležitým – uklidňujícím, chlácholivým – aktům patří vylizování uší. V některé literatuře se dočtete, že uši vylizují podřízení členové smečky svým druhům, kteří stojí na hierarchickém žebříčku výše. Moje zkušenosti to však nepotvrzují. Podle mých pozorování i nejvýše postavení jedinci vylizují uši níže postaveným (a naopak). Domnívám se, že v tomto chlácholivém aktu nehraje nejdůležitější roli ani „výše hodnosti“, ba ani různost pohlaví. Myslím, že tu jde především o projev přátelství, přízně a vzájemné sympatie. Jako by gesto říkalo: „Je nám spolu fajn! Jsme kamarádi! Bez tebe by bylo smutno!“

Oslí můstek

Hovoříme-li o „řeči uší“, neměli bychom vynechat otázku kvality psího sluchu – jako velmi významného smyslového orgánu psovitých šelem. Je fascinující, jak dokážou číst ve zvucích, které jsou lidskému sluchu takřka nedostupné. Není tajemstvím, že psí sluch je daleko lépe vyvinut než lidský sluch. Pes zachytí zvukové signály v rozmezí od 67 do 45 000 kHz (např. vlci slyší velmi dobře až do frekvence 25 kHz). Tak trochu zůstává záhadou, co si vlci s vysokofrekvenčními informacemi vlastně počnou. Určitě jim to však významně pomáhá přesně lokalizovat pod sněhovou pokrývkou hlodavce, kteří jsou v dobách nouze významnou složkou vlčího jídelníčku. Někteří ruští biologové, kteří se na studium psovitých predátorů specializují, dokonce tvrdí, že vlci loví častěji podle zvuků než podle pachů, a že dokonalost jejich zvukového rozlišování činí z jejich sluchu nejdokonalejší vlčí smyslový orgán. (Tento názor ovšem není širokou vědeckou veřejností kladně přijímán; obecně je za nejdokonalejší vlčí smysl považován jednoznačně čich.)

Vesměs ovšem lze tvrdit, že všechny šelmy psovité dokážou zaznamenat zvuky na mnohem větší vzdálenost, přesně je lokalizovat, a je-li to pro ně nutné (a výhodné), i identifikovat původce zvuku.

Důrazná rada: NEKŘIČTE!

Často mě na perónu napadá, když mi příšerné zvuky brzdícího vlaku hrozí protrhnout ušní bubínky, jak to, že moji psi, sedící u mých nohou, kteří slyší mnohem lépe a intenzivněji než já, jsou v pohodě a klidní. Jsou prostě uvyklí na lidský hlomoz a patrně ho berou jako nutné zlo …

Následující radu bych považoval v našem časopise za zbytečnou, kdybych se dnes a denně nesetkával s opakem. Je prostá: nekřičte na psy! Tímto způsobem jim rozhodně nedáte najevo, že jste vůdcem smečky, že jste „jejich pánem“. Psa jen zbytečně znervózníte a uvedete ve zmatek. Pes potřebuje především pozitivní motivaci! „Křičením se žádný problém nevyřeší, dokonce se může ještě zhoršit,“ naprosto výstižně tvrdí Roger Abrantes. „Zmatený pes nám neporozumí o nic lépe, pokud na něj budeme křičet a křičením ho v žádném případě ani nemotivujeme. Pro majitele psů je velmi důležité vědět přesně, jak jejich psi vnímají svět a naše signály. Efektivnost učení záleží na použití vhodných výukových metod stejně tak jako na znalosti způsobu, jakým žák vnímá.“ K porozumění je nezbytná komunikace. A právě k pochopení pravidel správné komunikace by nám měl napomoci tento seriál.

P.S.

Malíř Julius Mařák vždy radil svým žákům: „Pozorujte přírodu a vnímejte svědomitě. Každé ukvapení znamená ztroskotání a krok zpět. Berte jen po soustech, abyste je vždy dobře strávili. Vzpomeňte jen na dnešní den. A pravdy se vždy držte – přírodu netřeba zkrášlovat ani zesilovat. Má těchto vlastností sama dost.“ Mařákova rada platí i pro pozorování psů, dětí přírody. Berme po soustech, přemýšlejme, postupujme krůček po krůčku. Konečná meta – pochopení nejlepších přátel člověka – stojí za to …