Hrátky se hříbátky 4.
Výběhy
Běžný život hříběte na výběhu je plný výzev adekvátních jeho věku. Vedle pohybových aktivit jsou koně zaměstnáni vlastní zvědavostí. Zkoumání výběhu a jeho okolí je pro hříbě zábavou i učením. Dívá se na dění kolem sebe, učí se, z čeho mít strach a kde se naopak pohybovat s jistotou. Matka je pro hříbě přitom vzorem. Hříbě se může zprvu leknout například kolem ohrady projíždějících aut nebo cyklistů, ale pokud matka bere jejich přítomnost s nedbalou samozřejmostí, osmělí se brzy i hříbě a ze strašidel se stanou objekty jeho zvědavosti (obr. 1).
Malá hříbátka také od prvních dní zkouší ochutnávat trávu, přičemž si můžeme všímat jejich postoje. Některá hříbata se zkouší pást s oběma předníma nohama ve stejné pozici (obr. 2), jiná si přední nohy rozkročí (obr. 3). I když řešení problému dosáhnutí na zem se může jevit moudřejší u rozkročených hříbat, postoj kopýtek při pasení ovlivňuje jejich postavení a tím jsou ve výhodě koníci, kteří sice vypadají, jako by chtěli trénovat kotouly, ale namáhají obě nožky rovnoměrně.
Kontakt s člověkem
Postoje hříběte a tvaru kopýtek by si měl jeho majitel všímat už od prvních dní, a pokud je něco v nepořádku, je dobré nožky hříběte začít řešit s kovářem / kopytářem co nejdříve. K práci s hříbětem si vždy zvěte člověka, který má koně rád, je trpělivý a má pochopení pro mládě, je ochotný dát hříběti čas a nezvedá mu nožky moc vysoko. Počáteční trpělivá práce se s přibývajícím věkem hříběte zúročí, hříbě zvládne delší a intenzivnější zákroky bez zbytečného stresu.
Některá hříbátka jsou méně důvěřivá a pouští k manipulaci se sebou jen důvěrně známého člověka. Byť se taková vlastnost může jevit romantickým duším jako výhoda (kdo by nechtěl jako malý „věrného Hatátitlu“), je taková vlastnost spíš na škodu a kovář ani veterinář ji rozhodně neocení. Přílišné navázání na jednoho člověka je koni spíš ke škodě, proto je dobře, když se hříbě od útlého věku setkává s různými lidmi, jejichž přítomnost mu může být milá. Přestože hříbátka svádějí k mazlení, fyzický kontakt člověka s hříbětem by neměl trvat příliš dlouho, aby nezačal hříbě obtěžovat. Krátké pohlazení nebo podrbání hříběte a jeho opětovné „propuštění“ z péče člověka je pro navození vzájemné důvěry dostačující (obr. 4).
Přitom by se hříbě hned od malička mělo naučit, že člověk není kůň a není vhodné, aby se k němu jako ke koni chovalo. Koně spolu komunikují různými způsoby a mezi jejich vyjadřovací prostředky patří mimo jiné zuby. Kousání a štípání slouží jak k vyjádření nevole, tak ke vzájemné péči o srst, přičemž ve vztahu hříbě – matka je zprvu hříběti povoleno téměř vše (obr. 5). Ostatní koně nejsou zdaleka tak tolerantní, spíš naopak právě oni jsou ti první, od kterých hříbě zakusí kousnutí (obr. 6).
Čištění a drbání gumovým hřbílkem bývá pro hříbata vítaným programem společně tráveného času (obr. 7). I hříbata, která si nelibují v hlazení, vítají drbání na místech, kam si sama těžko dosáhnou. Zejména pro taková je drbání hřbílkem příležitostí, jak je naučit vítat kontakt s člověkem.
Při hlazení a drbání hříběte se může stát, že se hříbě pokusí svými zoubky péči opětovat (obr. 8). Toto chování by bylo zdvořilé od hříběte k druhému koni, ale ve vztahu ke člověku je nežádoucí. V takové chvíli je možné hříbátku hlavu odstrčit stranou a pokračovat v hlazení, některý koník to po dvou třech pokusech pochopí a dá pokoj. Jinému hříběti nemusí jemný náznak stačit, pak se musíme ohradit důrazněji, případně hříbě zcela zahnat od sebe pryč. Čím dřív si hříbě uvědomí, že k člověku se nemá chovat jako ke koni, tím lépe pro ně.
