Kalous ušatý Asio otus (Linnaeus, 1758)
Nakonec se tohle všechno vědělo od pradávna. Každé správné čarodějnici seděla na rameni sova. Jako poradce. Sovy již někdy od časů starého Řecka byly považovány za symbol moudrosti. Asi čtyřikrát jsem viděl na jedné burze v Belgii chovatele nabízejícího ke koupi různé druhy odchovaných sov. Nejoblíbenějším druhem v tomto smyslu je Sova pálená. Ta je dnes u nás jedním z nejvzácnějších ptáků, proto považuji její úspěšné rozmnožování v chovatelských zařízeních za více než prospěšné. Silný pokles jejich stavů je připisován poklesu myslivecké aktivity při hubení škodné a v důsledku toho silnému rozmnožení kun. Oproti této vzácné sově je kalous v současnosti asi naší nejhojnější sovou.
Známé údaje
Proč jsem si vybral tentokrát kalouse? To máte jednoduché. Je přece v současnosti u nás běžným, tudíž mám i jeho fotky a vlastní zkušenosti z jeho pozorování. Je to proto i nejsnadnější námět. Přesto se vyplatí před vlastním psaním něco málo si předem přečíst. Oni ti starší měli velké zkušenosti a odvedli častokrát více než dobrou, trpělivou práci. Tak trpělivou, že by se dnes ani nevyplatila. Získá-li někdo třeba v dnešní době nějaký ten grant na výzkum, pak musí být výsledky honem honem a samozřejmě nejlépe takové, jaké zadavatel sám předpokládá. Dál se asi dnešní situace nemusí vůbec komentovat. Oproti tomu byly některé staré údaje sbírány téměř v neuvěřitelném časovém rozpětí. Známé jsou údaje německého ornitologa Uttendörfera, který mimo jiné získával údaje z rozboru vývržků kalousů na 115 místech Německa od roku 1894 až do roku 1938. To máte celých 44 let. Takové údaje pak vskutku o něčem již vypovídají a můžete se na ně spolehnout. V potravě kalousů bylo například nalezeno na 45 881 myší a hrabošů, oproti 4 476 určitelných i neurčitelných ptáků. Lze tedy říci, že kalous loví více než z 90 procent škodlivé hlodavce. Zbytky ptáků byly nalezeny ve vývržcích od králíčka až po koroptev. Ta však jen třikrát a není řečeno, jestli se jednalo o dospělé ptáky. Nejčastěji uloveným ptákem byl vrabec domácí v počtu 2 689 kusů. To je nakonec docela zajímavý údaj, protože vrabec se tak stává asi nejoblíbenější pernatou kořistí dravců. U krahujců to máte to samé. Všichni jdou po vrabcích. Pak se nemůžeme nijak divit, že vrabci začínají mít na kahánku.
Noční pták
Sovy tvoří ve všech systémech celý vlastní řád sovy – Strigiformes. Udávalo se, že tento řád zahrnuje na 220 rozličných druhů sov. Řád je dále dělen na dvě čeledi. Sovovité – Tytonidae a puštíkovité – Strigidae. První čeleď se dále dělí na dvě podčeledi, Tytoninae a Phodilinae. Čeleď druhá, puštíkovití, pak na tři podčeledi Striginae, Surniinae, Asioninae. Náš kalous ušatý patří tedy do řádu sov, čeledi puštíkovitých a podčeledi Asioninae, kde jsou pak kalousové a počítá se jich 9 druhů. Sovy mají hodně odlišnou stavbu těla a chovají se jinak než ostatní ptáci. Bývaly dříve popisovány jako noční dravci, což není tak docela pravda. Loví ponejvíce za soumraku, to je ten nejvhodnější čas. Také se říkalo, že sovy ve dne nevidí. To také není pravda, vidí stejně dobře jako v noci. Ostatně několik druhů sov, které žijí hodně vysoko na severu, musí lovit ve dne, protože tam v létě prostě plná noc není. Je stálé světlo. Naše sovy, a mezi nimi náš kalous, jsou opravdu nočními ptáky. I jejich kořist, drobní hlodavci, také vyvíjejí aktivitu spíše pod rouškou tmy. O sovách je známo, že požírají i části rostlin. Dr. Jirsík třeba píše, že jeho krotký puštík přímo miloval ředkvičky. Kalousové svoji kořist trhají asi jen pro krmení mláďat, nebo je-li kořist příliš velká. Jinak ji nejprve drží v zobáku za krk, potom rozkousnou hlavu a polykají vcelku. Již odrostlejší mláďata ještě na hnízdě polykají drobné myši také vcelku.
Oči, uši, hnízdo
Oči sov směřují směrem kupředu, proto mají i jinak utvářenou lebku. Oční důlky jsou velké, směřují dopředu, a sovy tak mají oproti dravcům menší zorné pole, okolo 160°. Tato nevýhoda je kompenzována tak, že sovy mohou otáčet hlavu až o 270°. Mají i značně vyvinutý sluch, kterým jsou schopné vyhledávat kořist z větších vzdáleností. Ušní otvory v lebce jsou značně velké a velmi často bývá pravý ušní otvor větší než levý. Lebka bývá nesymetrická. Péřové „uši“ kalousů a výra nemají však se sluchem nic společného, je to jen péřová ozdoba. Avšak kalousové s těmito oušky mohou poněkud pohybovat. Když jsou v klidu, mají ouška polehlá, když vás soustředěně pozorují, mají ouška vztyčená. Je to viditelné i na fotografiích. Sovy nemají pravé vole, ručních letek mají 11, letky ramenní nemají, krčních obratlů mají 14. Kosti netráví tak úplně jako dravci, zbytky srsti a kostí vyvrhují. Vývržky sov poznáme podle značného obsahu kostí jako lebek, stehenních kostí a žeber. V úleku nebo v ohrožení klapají varovně zobákem. Klapají vlastně spodní čelistí zobáku, kterou rychle přitlačují k pérující špičce horní čelisti. Vejce sov jsou bílá a většina sov hnízdí v rozličných dutinách nebo na holých skalních plošinách (výr). Kalous je mírnou výjimkou, když obsazuje stará hnízda dravců, sojek, strak i hřivnáčů. Tato hnízda nijak neupravuje. Jednou jsem viděl v Čimickém háji sedět kalouse na vejcích v tak chatrném hnízdě po hřivnáčích, že jsem myslel, že vyvést mláďata ani nedokážou. Dokázali to. Občas jsou však nacházena jeho hnízda atypicky umístěná, ať již také v dutinách nebo přímo na zemi. Pokud byla jeho hnízda na zemi, jsou uváděny povětšinou lesní paseky a oplocenky. Zcela mimořádné zahnízdění bylo nalezeno na jižní Moravě v naprosto holé krajině v lánu pšenice. V Českém ráji zase na temenech hlavatých vrb.
Mapování
Když se provádělo mapování našich ptáků a celé území našeho státu bylo rozděleno na mapovací čtverce o straně 10 kilometrů, neboli na plochy o rozměrech 100 km2, bylo prokázáno hnízdění kalousů na 75 % území. Plně prokázané hnízdění znamená, že hnízdo bylo skutečně nalezeno, ať již s vejci nebo mláďaty. Menší pravděpodobnost byla pak klasifikována jako pravděpodobné hnízdění a potom možné hnízdění. Na základě těchto pozorování je možné říci, že kalous ušatý obsazuje naše území celoplošně, snad jen s výjimkou nejvyšších vrcholů hor. Sovy se samozřejmě pozorují mnohem obtížněji než ptáci denní. Málokdo je zahlédne v noci, snad jen myslivci na posedech. A potom profesionálové, kteří je hledají cíleně. Z jižních Čech je profesionální odhad, který říká, že na Třeboňsku byla početnost na mapovací čtverec 5–15 hnízdících párů. Početnost hnízdících kalousů je však silně ovlivněna výskytem hrabošů. O těch je známo, že v některých letech bývají silně přemnoženi. V takových létech se zvyšuje i počet hnízdících kalousů a mívají i větší počet mláďat. A můžete usuzovat i v obráceném pořadí. Všimnete-li si kalousů někde ve vašem okolí, můžete si být jisti, že jsou tam myši. Sovy a potažmo i kalousové jsou aktivní od soumraku do svítání, kdy loví. Ve dne odpočívají a sedí skrytě někde v koruně stromů. Od jara do podzimu je ve dne v podstatě nemáte možnost zahlédnout. I když je uvidíte, pak vypadají spíše jako nějaký konec uschlé větve. Kdysi jsem fotografoval výry. To je taková hodně zvětšená kopie kalouse. Na zemi jsem právě fotografoval ještě nelétajícího mladého výra, když jsem koutkem oka zahlédl starého výra, který štěkal jako pes, jak přistává v korunách smrků nade mnou. Zrakem jsem jej potom již nenašel. Jen ve vidlici smrku, která vyrostla kdysi po ulomení špičky, něco bylo. Bylo to velké jako výr, ale nedalo se určit, jestli to není třeba výron smoly. Tak jsem si to vyfotil, ale výsledek byl stejně nejasný jako pohled dalekohledem. S menším kalousem to máte ještě obtížnější. Jeho zbarvení peří má dokonalé mimikry. V zimě je nalezení kalousů poněkud snadnější. Ptáci často hřadují (odpočívají ve dne, dá se jen obtížně použít výraz nocují) pospolitě, takže jich můžete zahlédnout více kusů na jednom stromě. Můžete vzít jed na to, že i takový častější výskyt kalousů na jednom místě má úzkou souvislost s výskytem myší. Respektive vyšším výskytem. Kdysi jsem se pokoušel vyfotit kalousy v jednom zahradnictví za Ďáblickými hřbitovy. V jakési aleji vyšších konifer jich v polovině března, kdy se vrátila zima a byl sníh, hřadovalo desítky. Dá se předpokládat, že se myši usídlily v zateplených sklenících, odkud pořádaly výpady ven. Panoval tady jakýsi „mekáč“ pro kalousy. Podobně hřadovali tři kalousové v objektu bývalých kasáren dragounů v Dašicích, kde tak zpestřili právě konanou výstavu klubu chovatelů zebřiček. Dá se však předpokládat, že to nebyli naši kalousové, ale zimní návštěvníci ze severu Evropy, i když toto je silně hypotetické. Předpokládá se, že naši kalousové jsou ptáci v podstatě stálí. Mláďata se však po osamostatnění rozptylují, někdy i na větší vzdálenosti. Většina z nich se nakonec usazuje poměrně blízko svého rodiště, uvádí se do 20 kilometrů. Někteří však byli nalezeni i na poměrně vzdálenějších místech, ponejvíce východním směrem, až ve středním Rusku. V zimních měsících jsou kalousi na našem území takovou pestrou směskou. Mohou to být jak naši ptáci, tak ptáci ze severovýchodu Evropy u nás zimující nebo jen protahující.
Kalousové ve městech
Porovnejme si nyní, jak kalousové pronikají na území měst, což je u ptáků jev v poslední době často pozorovaný. U některých druhů jde přímo o invazní chování, zatímco jiné druhy prakticky zmizely. Již v roce 1945 vyšlo druhé vydání známé knihy Veleslava Wahla „Pražské ptactvo“. O kalousovi autor píše, že ve vnitřním městě se s ním nikdy nesetkal a rovněž literární údaje o výskytu v samé Praze chybějí. Jen několikrát jej pozoroval na různých místech, které jsou dodnes jen okolím města jako na Hřebenech, ve Vraném a u Davle. Z dnešního území Prahy uvádí jediný údaj: z Divoké Šárky bylo přineseno do zoologické zahrady mládě 22. května 1944. Od těch dob se ovšem přírodní prostředí města změnilo a nabylo na mnoha místech lesního charakteru se vzrostlými stromy. Navíc přišly do města takové druhy ptáků, jejichž starších hnízd užívá kalous pro svoje hnízdění. Strakami se to dnes hemží i v samém středu města a sojkami či hřivnáči jakbysmet. S nimi přišli i kalousové. Někdy v první polovině padesátých let jsem již věděl, jako čerstvý nositel dvojky z mravů, kterou jsem získal právě za chytání ptáků, o hnízdě kalousů v lokalitě „Borovičky“ pod Bílou horou v dnešní Praze 6. Teď se tam právě staví nová stanice metra. V letošním roce jsme si pak mohli přečíst na internetu, jak kdosi oznamuje z Jižního Města, že pozoruje z okna kalouse hnízdící na borovici. Před několika lety hnízdili dokonce na naší zahradě bez povšimnutí, dokud žadonící mláďata v noci nezačala ječet tak silně, že se celé okolí nevyspalo. Teprve potom se mi doneslo, že hnízdí v blízkém okolí nejméně třetí sezonu. V současnosti se však asi přestěhovali. Modernější „Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy“ kalouse považuje za částečně adaptovaného na městské prostředí. Podle tohoto atlasu bylo na území města nalezeno nejméně 54 jeho hnízd, a dokonce se zdá, že si kalous zvyká na městské prostředí čím dál více. Byl třeba pozorován, jak svádí se strakami boje o jejich hnízdo. Jakmile však samice kalouse usedne na první vejce, potom již straky nemají šanci.
Kalousové začínají hnízdit poměrně brzy na jaře, snůšky se objevují již někdy v polovině března, a bylo dokonce pozorováno i zimní hnízdění, když byla ve druhé půli ledna 2005 pozorována třítýdenní mláďata v zámeckém parku ve Slavkově u Brna. To znamená snůšku již v začátku prosince. Na druhou stranu může dojít k hnízdění i mnohem později, třeba až v počátku července.
Kalous ušatý rozhodně nepatří k bůh ví jak probádaným druhům ptáků, i když nám žije prakticky před nosem. Můžeme se dočkat ještě i překvapivých zjištění. Taková příležitost se mi však bohužel nenaskytla, abych se mohl dívat z okna, jak hnízdí. To by chtělo asi denní fotodokumentaci, mohla by z toho být třeba i celá knížka.
