Psí konverzace – část 5. Klíč k tajemství psího jazyka
Oči, které hovoří
Okřídlené úsloví praví, že „oči jsou okny do duše“. I nevěřící Tomášové musí asi přiznat, že něco na tom tvrzení určitě bude. Skvělí herci to vědí jistojistě; Henry Fonda vždy tvrdil, že nejdůležitější sdělení prozrazují oči! Legendární geniální režisér Ingmar Bergman by herce, který neumí „hrát očima“, do svých filmů nikdy neobsadil. Světoznámý režisér a klasik filmového hororu Alfred Hitchcock napsal: „Dialog je pouze zvuk mezi jinými zvuky, něco, co lidem vychází z úst, kdežto oči vyprávějí to důležité.“
Zorný úhel
Zvířata, která jsou potencionální kořistí šelem, potřebují dokonalý vizuální varovný systém (aby mohla před svými lovci včas uniknout útěkem): proto mají oči po stranách hlavy (obsáhnou tak v panoramatickém pohledu úhel skoro 130°). Naopak šelmy – predátoři – mají oči namířené ve tváři dopředu, což jim umožňuje binokulární vidění, které výrazně zdokonaluje schopnost odhadu vzdálenosti pasoucí se nebo prchající kořisti. (Zorné pole vlků je 100°. Jejich druh zraku lépe vnímá pohyb nežli detail.) Oči šelem dokážou cíleně zaměřit kořist jako bodové reflektory.
Oči ovšem neslouží „jenom“ k vidění, mají i (u některých zvířat) podstatný význam v jejich vzájemné komunikaci. U společenských šelem – jakými jsou vlci a psi – hrají oči v komunikaci dokonce roli velmi významnou.
Tapetum lucidum
„K nejzajímavějším vlastnostem vlků patří jejich upřený pohled. Jantarové, žluté nebo oranžové oči těchto nádherných psovitých šelem se ve tmě neobvyklým způsobem blýskají a umožňují velmi dobré noční vidění, které je hlavní předností predátorů. Příčinou tohoto jevu je tkáň s názvem tapetum lucidum umístěná v cévnaté vrstvě očí mezi sítnicí a bělimou. Tato tkáň je tvořena malými stříbrnými plaketami a pigmentovými buňkami nazývanými chromatofory, které mohou při extrémně nízkých úrovních osvětlení, nebo za úplné tmy podél plaket, migrovat. Pokud taková situace nastane, chromatofory se zatáhnou a světlo vstupující do oka stimuluje sítnici. Poté se světlo odrazí od plaket tkáně a dává zrakovým buňkám nový podnět. Za normálních světelných podmínek se chromatofory posouvají podél plaket tkáně, aby nedocházelo k jejich přeexponování. Zvířecí oči, které mají štěstí a jsou vybaveny touto strukturou umožňující blýskání ve tmě (k nim patří kočkovité šelmy, například rysi a kočky), se nazývají ,fosforeskující?.“
Anne Dominique Ménatoryová:
Jaké je to být vlkem
(Intermezzo)
Vlci jsou sice nesmírně opatrní, ostražití a plaší (což je podmínkou jejich přežití), jsou však zároveň i mimořádně zvídaví a zvědaví. Zajímají se i o lidskou činnost. Na východním Slovensku jsem nalezl jejich pozorovatelny přímo nad vesnicemi (např. nad Runinou, Ruským Potokem, Uličem atd.) nebo nad samotami v pohoří Čergov. Vlci jsou rozenými pozorovateli, nenápadnými „šmíráky“: milují pozorování svého okolí z bezpečného úkrytu (a lidským „pinožením“ jsou často přímo přitahováni). Vlčí zvídavost a zvědavost si uchovali i naši domestikovaní psi.
Tvar očí
„Srst měl poprášenou sněhem a jantarové oči mu zářily.“
Michelle Paverová:
Lovec duchů. Letopisy z hlubin věků
U vlka a přírodních plemen (která si částečně vlčí fyziognomii uchovala) je to zdánlivě jednoduché: sebejisté, dominantní zvíře má oči široce rozevřené. Submisivním, nejistým, bázlivým psům se oči „zmenšují“ a především zešikmují. (Při uklidňujícím chlácholení dominantního zvířete má podřízený vlk – pes oči uzoučké a šikmé a může je i zavřít.)
Některá plemena – se změněnou fyziognomií – však „klamou tělem“: chovem a šlechtěním se u nich stabilizovaly velké (někdy vyboulené) oči, poněvadž se lidem zdálo, že tak mají soucitný, roztomilý, téměř „lidský“ výraz (např. bostonský teriér, Francouzský buldoček, pekingský palácový psík, Mops atd.).
Obecně lze říci, že rozzuřený, ale i naopak poděšený vlk (pes) má oči kulatější a větší. Ve skutečnosti se svaly pod okem napnuly – což způsobila mimika (pokrčení čenichu a čela) – čímž vznikl tlak na oko, takže se bulva mírně vysunula. Oko tak vypadá větší. (Opačná činnost svalů při pocitech submisivity způsobuje, že oko se jeví naopak menší a užší.)
(Výjimka)
Výjimka potvrzuje pravidlo: pokud se v pocitech vlka – psa kombinují strach a agrese, výše zmíněné tvary oka neplatí. Pokud je podřízené zvíře z nějakých důvodů donuceno okolnostmi k boji, tvar jeho očí se mění: oko má trojúhelníkový tvar (širší u čenichu a prudce se zužuje ke spánkům). To je signál, že mysl psa zcela ovládají dvě velice silné (a zdánlivě protichůdné) emoce: strach a agrese!
Tajemství zornic
Bělmo je v očích psovitých šelem vidět poměrně jen málo – jen jako bílý půlměsíček. Bělmo vidíme zřetelně jen tehdy, když je zvíře nadšeno vzrušením nebo když je naopak silně stresováno.
Když vlk – pes vidí něco, co ho zaujme nebo provokuje, rozšiřují se mu panenky. Když se zvíře naopak bojí, panenky se mu prudce zúží a vzápětí rozšíří.
Výmluvné pohledy
Upřený pohled
Upřený pohled s široce otevřenýma očima signalizuje jednoznačně dominanci, případně výhružku či dokonce výzvu k boji. Pokud dominantní vlk (či pes) takto hledí na jiného, požaduje okamžitou adekvátní odezvu. Pokud níže postavený člen smečky přeruší oční kontakt, odvrátí se (nebo si dokonce např. lehne), dává najevo, že respektuje své postavení v hierarchii smečky a uznává nadvládu svého protějšku. (Pokud však zvíře oční kontakt nepřeruší – týká se to např. zejména při setkání cizích psů – riziko konfliktu a následného boje strmě stoupá.)
(Rada chovatelům)
Pro majitele psů je podstatné vědět, že např. „psí loudění“ před stolem, když rodina jí, není tak nevinné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pes při „žebrání o jídlo“ zpravidla sedí před stolem a upřeně na „jedlíky“ zírá. Pokud je vyslyšen a dostane od stolu pamlsek, je psí logika jednoznačná: člověk projevil gesto podřízenosti, pes dosáhl svého, respektive projevil svou dominanci a postoupil v žebříčku hierarchie smíšené smečky nejméně o jeden stupínek výše. Kvůli zbytečnému soustu (navíc většinou pro psa nevhodného jídla) si tak nepoučený majitel (který nenavštěvuje lekce psího jazyka) zadělává na závažný problém, který může být velmi obtížný a nepříjemný i u malého plemene psa. Co je „roztomilé“ u štěněte, bývá obtížné a „otravné“ u dospělého (nesprávně vychovaného) psa.
Upřeným pohledem můžeme vhodně ovládat a usměrňovat vlastního psa (u dobře vychovaného psa často pouhý pohled zamezí nevhodnému chování). Pes na náš upřený pohled většinou reaguje podřízenými a uklidňujícími gesty.
Při případném konfliktu s cizími psy se naopak očního kontaktu vyvarujeme: dominantní pes by naše „zírání“ považoval za výzvu, bázlivý pes by naopak mohl strachem reagovat až hysterií. (Platí totiž známá rovnice: upřený pohled násobí strach bázlivých psů.)
Odvrácení pohledu
Jak vyplývá z předcházejících řádků, odvrácení pohledu (přerušení očního kontaktu) signalizuje podřízenost (a někdy i strach). V některých situacích ovšem i smířlivé (či uklidňující) gesto.
„Němé“ oči
Psí plemena, jimž exteriérový standard předepisuje úpravu dlouhé srsti tak, že jim přepadává přes oči a kryje je (např. bobtail, komondor, puli, Lakeland Terrier, Kerry Blue Terrier, skotský teriér, briard, polský nížinný pastevecký pes, Lhasa apso atd.), mají významný komunikační kanál vyřazen, což jim ve vypjatých situacích může relevantně omezit komunikační schopnosti (a zkomplikovat život).
Mrkání
Mrkání je nezbytné a přirozené, poněvadž oči se musejí udržovat vlhké a čisté. Mrkání vytváří na oční bulvě film ze slzných žláz. Slzy nejsou pouhou vodou, ale jsou součástí oběhového systému; slzy zásobují kyslíkem a živinami buňky rohovky (slzy obsahují lysozym, který zabíjí bakterie, odstraňuje z oka prach a nečistotu). Téměř tři čtvrtiny tekutin ze slzných žláz se ovšem shromažduje v nosních cestách – to udržuje lidský nos i vlčí (a psí) čenich vlhký a bez bakterií.
Zrychlené mrkání má ovšem komunikační výpověď: submisivní vlk (pes) tak dává najevo svou podřízenost (stejně tak i pes před svým pánem) a nejistotu. (Zrychlené mrkání psa při výcviku může signalizovat, že na něj jeho pán vyvíjí až přílišný tlak. Toto zrychlené mrkání může mít již kořeny ve štěněčím věku, kdy se malý psík setkával s nepřirozenou agresí: můj malamut Misha, který byl takovému tlaku u chovatele ve svém mládí vystaven, si tento „zvyk“ podržel po celý svůj život.)
Mrkání vlků hraje důležitou a ritualizovanou komunikační roli zejména při setkáních zvířat z vlastní smečky: níže postavený člen smečky přichází se sníženým těžištěm těla k dominantnímu zvířeti a „olizuje vzduch“ před čenichem vůdce. Ten několikrát rychle mrkne (jen dvakrát nebo třikrát), podřízený mrká v delší frekvenci a dále „olizuje vzduch“. Co to znamená? Přátelství je potvrzeno, ovšem při dodržování stanovených „kast“!
Olizování očí
Olizování očí, vylizování uší, šlechtění – je součástí pečovatelského chování: dospělí jedinci ve vlčí smečce se intenzivně zajímají o mláďata a pečují o ně. Toto pečovatelské chování je přeneseno i mezi dospělce: projevují si tímto způsobem přízeň a utužují tak těsné rodinné a přátelské vazby uvnitř smečky.
Ritualizované pečovatelské chování se často (i když výrazně méně nežli u vlků) projevuje i mezi dospělými psy, kteří jsou chováni ve smečce. (Přátelské olizování a šlechtění psů, kteří nejsou chováni v jedné domácnosti, není příliš časté: psi totiž musí být velmi dobří přátelé, kteří si zcela důvěřují, tudíž je nutné, aby spolu byli v častém kontaktu.)
„Olizování má svůj původ v neonatálním chování, kdy se štěně snaží najít bradavku matky, aby se mohlo nakrmit,“ píše Roger Abrantes v Řeči psů. „Sání je v pozdějším věku přeorientováno a používáno jako uklidňující gesto. Nejistý nebo podřízený pes olizuje svůj protějšek. Olizování pozorujeme také jako čistě uklidňující gesto, i když není koho olizovat.“ (Abrantes má na mysli „olizování vzduchu“.)
Obočí
Obočí hraje ve fyziognomii člověka (a primátů obecně) důležitou komunikační roli. (Pro lidi je obočí důležité i především proto, že zachycuje pot stékající z čela do očí.) Psovité šelmy se (s výjimkou potních žláz mezi polštářky tlapek) nepotí a „klasické“ obočí nemají. Mají však jakousi obdobu obočí, které zvýrazňuje pohyby svalů v okolí očí, což napomáhá komunikaci. „Technicky vzato, psi obočí nemají,“ tvrdí Sophie Collinsová v knize Řeč psího ocásku, „ale pohybům kůže v oblasti nad očima můžeme rozumět podobně jako pohybům lidského obočí.“ Roger Abrantes toto téma precizuje takto: „U dominantního jedince bývá obočí zvýrazněné a velmi dobře viditelné, zatímco submisivní pes se snaží, aby bylo patrné co nejméně. Pohyb očí podtrhuje výraz očí při projevech nadřazenosti i podřízenosti.“
„Čtyřocí“ psi
Přírodní národy si důkladně všímaly tzv. „čtyřokých“ psů, tedy psů se světlými (nebo naopak černými) skvrnami nad očima (obvyklé např. u aljašských malamutů, sibiřských husky, karelských medvědích psů, grónských psů, lajek, shiba inu, Akita inu atd.). Některá etnika takové psy ctila, jiná se jich naopak obávala. Lidé se totiž domnívali, že tito „čtyřocí psi“ mají výjimečné psychické a mystické schopnosti, že mají např. možnost vidět duchy a démony atd. „Myslím si, že je jim tento mystický talent podkládán proto, že se jejich výraz čte snáze než u jiných psů,“ domnívá se Stanley Coren. „Je to proto, že kontrastně zbarvené skvrny usnadňují rozpoznání pohybu svalů kolem oka.“
Postskriptum
Abychom správně pochopili a vyhodnotili význam komunikace očí a pohledů psovitých šelem, musíme je vnímat komplexně společně s dalšími komunikačními kanály: s mimikou, s řečí těla, s polohou uší, s akustickými projevy atd.
