Hrátky se hříbátky 5.
Na procházce s hříbětem
Již od prvního dne věku hříběte je možné chodit s kobylou a jejím potomkem na krátké procházky po okolí, za předpokladu, že je okolí pro hříbě bezpečné. Zatímco pro kobylu je takové popocházení relaxem, pro novorozené hříbě jde o náročnou činnost. V první řadě jde o pohybovou aktivitu. Klisna jde, hříbě poskakuje, běhá, a tato aktivita je unavuje. Ta nejmenší hříbátka si po pár minutách hraní mohou chtít lehnout a odpočinout, a člověk by jim to pochopitelně měl umožnit, kobylu nechat u hříběte počkat, až se drobek vyspí a začne nanovo skotačit. V následujících týdnech se bude pohybová aktivita prodlužovat, avšak stále zůstává faktem, že pohyb je pro hříbě fyzické cvičení, a nemělo by se uměle přehánět. Ne že by hříbě za kobylou neušlo několik kilometrů, ale neměli bychom je tím vyčerpávat. Zkrátka pohyb by měl být přiměřený vyspělosti hříbátka a jeho schopnostem.
Druhá důležitá věc při pohybu hříběte v terénu je skutečnost, že hříbě výrazně vnímá vše nové, co se v jeho životě objeví (obr. 1). Procházka je tedy náročná i pro jeho psychiku, což je také jeden z důvodů, proč hříbě na takové procházky brát. Někdy je pro člověka těžké pochopit, čeho všeho se dokáže kůň leknout, jenže pro koně, který neměl mnoho podnětů, může být každý předmět, zvuk nebo pohyb strašidelný. Když se však hříbě naučí vnímat barevné, hlučné, pohybující se předměty jako samozřejmé, přestává je řešit, zejména pokud se i kobyla chová v jejich přítomnosti naprosto klidně.
Hříbata, která se dobře drží své matky, je možné brát na procházky zcela na volno, pokud je ovšem terén rozumně bezpečný. Pochopitelně nikdy nezajistíme, že se hříbě od matky na chvíli neodpoutá, ale měli bychom se snažit, aby nepoctilo svou návštěvou místa, kde nemá co dělat (obr. 2). Jakmile hříbátko zamíří například na zaseté pole nebo jiný pozemek, kde by mohlo někomu vadit, je potřeba přimět kobylu, aby rychle vykročila jiným směrem. Obvykle v takovém případě matka hříbě pro jistotu zavolá, nebo si samo hříbě všimne, že by matka mohla zkusit odejít bez něj, a samo přiběhne. Místy, která by mohla být problematická, je však lépe procházet teprve tehdy, až hříbě dokáže chodit na ohlávce.
Vodění hříběte
Hříbátka, k nimž se lidé chovají přívětivě, bývají velmi vstřícná, zvědavá až vlezlá, ráda s člověkem tráví svůj čas (obr. 3). Sám prostý fakt, že hříbě chce být u člověka, pomáhá s jeho učením základním návykům, které by hříbě mělo zvládat. Jedním z těchto užitečných návyků je vedení na ohlávce. Se samotnou ohlávkou se může hříbě seznámit hned v prvních dnech života, její nasazování a snímání se mu postupně stane rutinní záležitostí (obr. 4). Při nasazování není pro hříbě ani tak důležité, že jde právě o ohlávku, jako že jde o dotyk na citlivých místech v blízkosti očí a uší. V momentě, kdy se hříbě smíří s dotykem člověka ve všech těchto citlivých místech, není nasazování ohlávky složité. Pokud se tedy hříbě bojí nasazování ohlávky, můžeme je postupně přesvědčit přes drbání na místech, kde to má rádo, s postupným přibližováním se k choulostivým místům hlavy, až po stav, kdy je budeme drbat přímo ohlávkou na hlavě.
K samotnému vedení je možné využívat činnost, kterou jsme vykonávali i bez vodítka, a to je zpravidla zavádění koní do výběhu, nebo výše zmíněné popásací procházky. Vedení v prvních dnech života provádím raději s dříve zmiňovaným „hrudním postrojem“ z kulatého měkkého lana, na němž se snadno korigují případné snahy hříběte při vedení skotačit. Když si hříbě navykne na chození vedle člověka a na ohlávku, je možné začít vodit hříbě za hlavu. Využíváme toho, že hříbě jde s matkou, a jdeme s ním, aniž bychom je výrazně omezovali vodítkem (pokud to jde, necháváme vodítko prověšené). Hříbě již zná zpomalení a zastavení z působení lana zepředu na hruď, můžeme mu tedy pomoct s chápáním našeho požadavku zatlačením na toto místo volnou rukou, abychom nemuseli vyvolávat nadměrný konflikt s tahem za ohlávku, pokud hned nezpomalí nebo nezastaví.
Při nácviku vedení nebráním hříběti se pást (obr. 5), spíš naopak – snažím se být pro hříbě tím, kdo je s kobylou vodí po lepších pastvinách. Pro hříbě se tak nemění náplň dosavadních procházek ve volnosti, avšak člověk je zde v roli společníka, který zná dobrá místa k pasení. V počátcích se držím v blízkosti ohrad a ostatních koní, postupně se lze vydávat i do vzdálenějších míst za doprovodu matky. Zde je pochopitelně lepší, když matku vede jiný člověk. Pro komunikaci s hříbětem kromě vodítka hodně používám hlas, ať už k vybídnutí hříběte k pohybu, zastavení, zpomalení, zrychlení, nebo pochválení za dobrou reakci. Koně dobře vnímají tón hlasu, hříbě snadno chápe, kdy se po něm něco chce a kdy má pauzu. Čím menší hříbě, tím kratší jsou sekvence, kdy po hříběti požaduji soustředěnou chůzi. Procházka je spíš sérií vybídnutí pasoucího se hříběte k pohybu (naznačení postojem vlastního těla, že hodlám jít dál, hlasového vybídnutí hříběte, případného lehkého zatažení za ohlávku, a pokud nereaguje, zatlačením na plec z boku, což hříbě donutí ukročit a následně se rozejít) a chvílí pohybu s hříbětem na prověšeném vodítku, následné pochvale hříběte a „propuštění“ v místě, kde je možné pokračovat v pasení. Pokud se hříbě chce začít pást dřív, než by činnost ukončil člověk, stačí je trpělivě opětovně vybídnout k pohybu. Hříbě brzy pochopí, že jít s člověkem je cesta nejmenšího odporu, která je odměňována příjemnými pauzami, a k rozejití hříběte pak často stačí jen náznak pohybu člověka. Když jde hříbě dobře v kroku, je možné s ním kousek i naklusat – pokud si hříbě hlídá váš pohyb, stačí je vybídnout a popoběhnout, hříbě si srovná krok samo. Při všech úkonech je dobré mít vodítko volné (obr. 6), jeho tah působí jen ve chvíli, kdy hříbě zavčas nezareaguje, a to pokud možno jen krátce a ne příliš silně, jen natolik, aby se kůň upozornil na změnu činnosti.
