Siluety ptáků
A co to má společného s ptáky? Dokonale všechno. Díváme-li se na ptáky někde v přírodě, obvykle je vidíme jen v nedokonalém obraze. V plných barvách je vlastně uvidíme náhodně a obvykle jen na chvilku, pouhý oka mžik. A zvláště pak třeba, díváme-li se na dravce kroužícího po obloze. Vidíme jej v protisvětle. Ve většině případů vidíme jen tmavou siluetu proti světlé obloze.
Představení – ukázka
Protože si takovou situaci uvědomuje jen málokdo, chci ji demonstrovat na dvou obrázcích. Na jednom z nich je vyfotografován budníček lesní. Je to vlastně portrét tohoto ptáka. Podobizna používaná k jeho představení v nějaké knize, právě tak jako třeba vaše podobizna udělaná pro občanský průkaz. Takhle dokonale zobrazeného tohoto ptáka v přírodě uvidíte jen náhodou. Musel by sedět skutečně blízko vás a ještě by sluneční světlo muselo zrovna nějakou skulinou mezi listím dopadat v příhodném směru právě na jeho tělo. Taková shoda náhod nastane jen málokdy. Ani na tom snímku tomu tak nebylo, ten snímek je totiž umělý. Pták je sice pravý, rovněž tak větvička, na které v ten okamžik seděl, pozadí je tapeta a světlo dopadající v příhodném směru je světlo fotoblesku. Je také umělé. Je to ateliérový snímek. Proto jsem také jednoduše tělo ptáka na počítači vyplnil tmavě šedou barvou a malinko upravil, abych vám demonstroval, jak jej v přírodě obvykle uvidíte. Je to přece rozdíl. Teď přichází ten okamžik, kdy by si každý měl uvědomit, jak je takový nedokonalý obraz, tedy silueta, setsakra důležitý. Ptáci se dají a nakonec i musí rozeznávat podle siluety. Ačkoliv takové rozlišování je ještě ulehčeno podle způsobu pohybu, případně způsobu letu nebo hlasových projevů, není nijak samozřejmé. Takového budníčka, který právě prolézá korunou stromu nad vaší hlavou, rozeznáte však celkem spolehlivě od nějaké sýkory, která se tam pohybuje současně, jen podle siluety. Neméně důležitá je také velikost. Tu již musíte mít vrytou do paměti společně se siluetou ptáků.
Ukázky siluet v knihách
Jeden by mohl předpokládat, že knihy o ptácích budou o něčem takovém hovořit. Jenže to není zase až tak jednoduché. Většina z nich má kreslené ilustrace a obrysy ptáků na těchto obrázcích mají v mnoha případech k dokonalosti daleko. Většinou se využívalo jen schopností kreslíře něco vypozorovat a přenést na papír. Je však dobře známo a převedeno pak do lidového přísloví, které říká, že i mistr tesař se někdy utne. V případě správných siluet ptáků je to ještě složitější. Drobná chyba ve tvaru těla se ztrácí, když je obrázek prokreslen do podrobností, a naopak vynikne při kreslení pouhé siluety. Obvykle se však v ornitologické literatuře používaly siluety jen v případě rozeznávání letících dravců. Nakonec to je naprosto přirozené, protože dravce ve většině případů vidíte právě jen jako letící černobílou siluetu. Obvykle se však nikdo ani nepokoušel o nic nového, nic přesnějšího, prostě se přebíraly staré vzory. Jen ve Fauně ČSSR jsou některé siluety dokonce rozkresleny do různých fází letu a jednu podobnou jsem vybral pro srovnání. Křídla jsou jaksi příliš dlouhá, takže při vystřižené a volně umístěné této siluetě, bez popisu, bych druh ptáka jenom hádal. Ideální by bylo siluety vyrábět z fotografií. Jenže vyfotit letícího dravce pro výrobu ideální siluety je náhoda. Kolikrát za život se vám stane, že vám letí, byť ve velké výšce, přímo nad hlavou a vy máte dokonce v ruce fotoaparát. To však ještě neznamená, že jej dokážete i vyfotografovat. Obvykle se o to nikdo ani nepokouší, protože by to nebyla vlastně ani pořádná fotografie. I když to vlastně nemůže být použitelná fotografie, ta silueta by byla správná. Jde o správný poměr těla, délky křídel, šířky křídel, ocasu a vůbec všeho. Jedinou knihou, kde byly siluety použity v širším rozsahu, je monumentální kniha Dr. Karla Šťastného, kterou vydala Artia někdy po polovině osmdesátých let minulého století. Ta kniha vyšla v několika evropských jazycích, anglicky, německy, francouzsky, holandsky, španělsky, bohužel však nikdy nevyšla česky. Jsou v ní siluety všech ptáků, bohužel však někdy i nedokonalé. Právě budníček lesní je jako silueta posazen na zemi, což není zrovna typické. Na zemi sice hnízdí, ale v podstatě se na zemi jinak nepohybuje a i proporce jeho těla nejsou asi ve zcela přesném poměru. Nicméně ten pokus se siluetami byl průkopnický. Co se týká letících dravců, je tady samozřejmě i jedna kniha s téměř nedostižnými ilustracemi, totiž Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu od autorů Larse Svenssona a Peter J. Granta. Letící dravci jsou tady téměř realisticky namalováni na početných ilustracích. To „realisticky“ míním tak, že jen málokdy je uvidíte pohledem ze země natolik barevně, jak jsou namalováni. Nicméně při obzvlášť příhodném úhlu pohledu se to může stát. Ta knížka rovněž v jedné své pasáži poukazuje na tuto problematiku. Na jedné stránce popisuje různé rody čeledi pěnicovitých, pro které má i čeština svá různá rodová jména. Ti ptáci se od sebe liší ani ne tak výrazně svým zbarvením jako svým způsobem života a chováním. Jejich zbarvení je ovšem pro určování důležité. Ale oni se liší již svými siluetami. Jde o pěnice, rákosníky, sedmihlásky, cvrčilky a budníčky. Ta knížka upozorňuje na tento problém, když navádí pozorovatele v odstavci Posouzení barvy v měnivém světle: „K určování pěnicovitých patří i přesné posouzení barvy. Zpětné nebo ostré světlo dávají stejné barvě docela jiný odstín a ptáci žijící v zeleném měnivém světle listoví korun snadno ,matou?. Snažte se ptáka pozorovat co nejdéle a z různých úhlů proti světlu, abyste ho viděli ve stínu i na světle.“
Věrohodnost kreslených siluet
Ten nadpis představuje v mnoha případech určitou otázku. Siluety ptáků se v ornitologické literatuře objevují jen v malé míře. V podstatě jen v případě siluet letících dravců. Ty jsou však pro určování hodně důležité. Jenže kreslené siluety v mnoha případech nejsou docela přesné. Proč? Z mnoha důvodů. Na prvním místě je v dnešní době otázka, jak dobře umíme kreslit. Jestliže před sto léty se kreslení vyučovalo na školách velmi důkladně, postupně se tento přístup měnil. Dnes něco takového jako umět realisticky kreslit příliš nepotřebujeme, proto to ani neumíme. Máme fotoaparáty a dokonce ani projektanti již nekreslí ručně, ale kreslí za ně počítač. To je jedna stránka věci. Jsou ale i další stránky. Dejme tomu, že takovou siluetu letícího dravce kreslil někdo za časů, kdy se ještě obecně umělo kreslit. Obvykle se kreslíři snažili zdůraznit některé typické znaky, třeba šíři nebo zalomení křídel. Nebo kresbu nějak zjednodušit. Říká se tomu umělecká zkratka. Avšak v dřívějších časech, kdy jsme uměli lépe kreslit, uměli jsme se také lépe dívat. Se zmenšenou schopností kreslení ztratila se také schopnost dobrého pozorování a pamatování si všelijakých odpozorovaných detailů. Ono totiž tu schopnost kreslení a pozorování je nutné jaksi pořád trénovat. Pozoruji to sám na sobě. Moje generace ještě mívala ve škole nejméně hodinu kreslení týdně. Ne tak zvané výtvarné výchovy, ale skutečného kreslení, kdy jsme museli kreslit pokud možno realisticky. Potom jsem nějaký čas v mládí kreslil téměř denně. Dnes, když chci nakreslit nějakého ptáka, musím se nejprve rozkreslit, udělat si několik náčrtů, než mě ruka trochu začne poslouchat. Je to stejné jako třeba ve fotbale. Hráč, který se zranil, nemůže po zdravotním výpadku ihned naskočit zpátky do hry. Nějaké ty drobnosti musí znovu natrénovat, než je to zase, jako to bylo dříve. Co se pak týká našich siluet dravců, obvykle jsou nákresy siluet pěkně staré, novější autoři je obvykle přebírají, věří jim. Fotografie takové siluety není považována za plnohodnotnou fotografii, proto se většinou nepoužívá. Pracně překreslovat fotografie se ovšem nevyplatí, proto ani nemáme dobré novodobé siluety.
Nafotit dobré siluety dravců je pak v podstatě náhoda. Najít fotoaparátem na obloze kroužícího dravce je dosti těžká věc. Pokoušel jsem se o to v minulém roce několikrát, výsledky byly mizerné. Uvědomil jsem si přitom, jak je určování obtížné. Na jednom místě kroužil s oblibou párek pochopů, protože měli poblíž svoje hnízdo. Tak jsem tam čekal na svoji příležitost. Najednou tam opět kroužil dravec a já jsem se jej honem snažil vyfotit. Fotky byly mizerný, ale náhodou jsem je hned nesmazal, jednu jsem si ještě zvětšil. Jézuskote, vždyť je to luňák, žádnej pochop! Vůbec jsem si toho při tom překotném hledání letícího ptáka nevšiml. Nebo takhle sedím k večeru před chalupou a najednou vidím, že v dálce krouží tři dravci. Bylo to dost daleko, takže bližší určení ani nepřipadalo v úvahu. Dva z nich kroužili blízko sebe, ale drželi se v uctivé vzdálenosti od toho třetího. Jeden z těch dvou se najednou rozletěl nade mnou, ale nepodařilo se mi jej fotoaparátem zaměřit. Bylo to káně. Toho nejvzdálenějšího jsem vyfotil jen tak pro nic za nic. Když jsem si tu siluetu zvětšil, teprve mi došla ta uctivost těch káňat. Byl to jestřáb a ten dokáže ulovit i káně, když se nechová dost obezřetně. Tohle je neobyčejná přednost moderní digitální fotografie. Okamžitě víte, co je na snímku, a vlastně zadarmo. Navíc i nepovedená fotografie, která není žádným obrazem, je dokladem. Takový doklad může být v ornitologii nesmírně cenným a nezpochybnitelným důkazem nějakého pozorování. Pozorování, které by vám bez fotografického důkazu třeba nikdo nevěřil.
Posuzování
Může být silueta ptáků nějak prospěšná pro chovatele? Ano, může a dokonce i musí. Při posuzování ptáků na výstavách je nejdůležitější pozice, která se obvykle nazývá typ, postava a velikost. Dokonce i u barevných kanárů se velikost, postava a postoj hodnotí, i když poněkud jinak než u ostatních ptáků. Jde však vlastně o obrácený postup než u pozorování ptáků v přírodě. Posuzovatel musí dokázat vytipovat správné linie těla neboli jeho obrysy. Musí si umět představit správnou siluetu a ve správné velikosti. I takový barevný kanár, u kterého se hodnotí na prvním místě dokonalost vybarvení těla, nesmí být příliš malý nebo naopak příliš velký, či nějak hrbatý. To všechno lépe vidíte, když přimhouříte oči, jako v počítači se snažíte vypustit barevné informace. Před očima vám vyvstane jen silueta. Tak jako téměř pro každého divokého ptáka je charakteristická silueta jeho těla, tak i pro každého ptáka chovaného v kleci by měla být určující silueta daná standardem. Je to však malinko zavádějící, protože v tomto případě se snažíte vidět siluetu ideální, ke které se má posuzovaný pták svou skutečnou siluetou co nejvíce přibližovat. Pokud by se naprosto shodoval, znamenalo by to, že ideál standardu byl naplněn a bylo by na místě přemýšlet o jeho změně. Něco takového se stalo v případě výstavních andulek, i když ne právě doslovně.
Snažil jsem se naznačit, jak nejlépe přistupovat k určování ptáků v přírodě i jejich posuzování. Uvědomuji si, že ten text je jen málo zábavný. Avšak správné určování ptáků není lehká záležitost a velice často se vám stane, že to ani vždycky nedokážete. A věřte nevěřte, že ani největší ornitologické kapacity nejsou v této disciplíně naprosto vždy úspěšné. Několikrát jsem i velká jména přistihl na švestkách. Sám sebe pak chytám dnes a denně. Právě pro takové pochybnosti jsem k několika fotkám nefotkám sesmolil dnešní text.
