Jak se žije s vlčími geny

V létě to budou tři roky, co jsme si pořídili prvního psa do rodiny. Fascinace z ladného pohybu československých vlčáků nakonec převážila obavy z naší nezkušenosti i z čerstvé vlčí krve v jejich genech. Dnes tedy máme doma dospělou „vlčici“ Rakšu – vychovanou atletku v plné síle. Jaké to je?

Zkusím něco přiblížit slovně, něco dokumentovat fotkami své dcery a přidám pár úryvků z e-mailů různých pisatelů. Budu se přitom snažit nezapomínat, že ani z dobré znalosti jednoho psa nelze dělat unáhlené soudy o celé rase.

V tomto prvním díle se podíváme na Rakšin pohyb a komunikaci a na soužití s lidmi. V tom příštím například na lovecký pud a vztahy k ostatním psům.

Pohyb

Těžko začít něčím jiným než vlčím pohybem. Každý den si ho užíváme dvakrát denně na procházce.

Plemeno mělo obrovské štěstí, že hlavním impulzem ke křížení německých ovčáků s vlky byla snaha vrátit psu něco z původní vlčí odolnosti, vytrvalosti a zdraví. V prvních generacích kříženců tedy nerozhodovala srst či barva očí. A výsledek stojí za vidění – vyhledejte si pár videí s dovádějícími (československými) vlčáky na YouTube.

Základní způsob Rakšina pohybu je vytrvalý klus rychlostí něco nad 10 km v hodině. Lidská chůze je pro ni moc pomalá. Zato kolo, to je ideální doprovodné vozidlo. Pravda, ne vždy …

Tak už na to došlo. Seběhlo se několik neškodných okolností současně a letěl jsem přes řídítka. Nakonec nic vážného, jen odřená brada a zkažená pověst ve vsi i na policii. :-)

 

Takže:

1. Jak teď Rakša hárá, tak jsem si ji nechal pro jistotu na vodítku.

2. U Jodlů neměli zavřená vrata a přilepil se na nás pes Falko, známý tulák a proutník.

3. Dostal jsem blbej nápad, že mu ujedem – Rakša se tak jednou proběhne bez omezování, a malý a starý Falko toho brzy nechá.

4. Vyrazili jsme ke mlýnu, což je z kopce, takže Rakša cválala pěkně rychle.

5. U Koudelkovic statku stálo policejní auto, tak jsem se ohlíd, jestli můžem zpomalit. Ovšem Falko byl těsně za námi! Tak jsem zrychlil.

6. A do toho před nás vběhl na silnici Rakšin kamarád Rin.

 

Pak už to bylo rychlé: Rakša vypálila vstříc Rinovi, já ji pravou rukou brzdil vodítkem a levou rukou přibrzdil přední brzdu. Najednou jsem ležel na břiše na asfaltu, pár metrů od policejního auta a na zádech kolo. Ale Rakšu jsem nepustil. :-)

 

Z auta vyskočila policistka, jestli nepotřebuju „pomoci a chránit“, a od statku přibíhala skupinka známých pejskařů, že jim Rin utek za Rakšou. Hned druhý den na mě jeden z nich zdálky volal, proč prý dnes nejedu na kole …

Rakšin klus je především ekonomický. Žádný zbytečný pohyb trupu, páteř prakticky nehnutě pluje vpřed bez kroucení či nadskakování, jen nohy kmitají těsně nad terénem. Ani po mnoha kilometrech Rakša nevypadá vyčerpaně. V hlubším sněhu upraví rychlost klusu tak, aby zadní nohy dopadaly do děr vyšláplých předníma nohama. Může navíc klusat trvale s hlavou ve stopařské poloze: nos u země, oči hlídající, co se kde pohne, uši jako pohyblivé radary skenující celé okolí. Většina psích plemen v této poloze špatně vidí vpřed díky jinému zakřivení lebky.

Každé ucho může pracovat samostatně. Když jedeme s kolem novým terénem, běží Rakša svým vytrvaleckým stylem vpředu, mírně vzrušená, všechny smysly namířené vpřed. Jen jedno ucho natočí zpět, aby svou rychlost řídila vzdáleností mého kola.

Při chůzi se páteř mírně prohýbá do stran, při klusu se páteř nepohybuje. Ovšem při cvalu a trysku pracuje především páteř. A jak! Páteř se stává prodloužením nohou i hlavním kloubem pádícího těla. A je to úchvatný pohled, což se nejlépe pozná z reakcí cizích lidí …

V lese za Třebotovem jsme potkali velkého psa. Bylo to nějaké to populární plemeno: buď obtloustlý Labrador, nebo howawart. Rakšu jsem raději posadil, než se zjistí, zda to není nesympatická fena, ale to už k psovi sprintovala vyděšená panička a chytla ho za obojek. Jak se později ukázalo, bála se vlčáka, prý jeden pokousal zamlada toho jejího. Pes se ale nebál, naopak zle na Rakšu vrčel a Rakša se ho bála. A panička naopak dostala strach, aby ten její obr Rakše neublížil.

 

Dámy byly dvě, matka s dcerou, odhadem 40 a 20, oblečené jak na nedělní vycházku do města. A já je přesvědčil, že to bude dobré, ať psy pustíme proběhnout. Tak prý jo.

 

Pes se na Rakšu vrhnul, ta hladce vyklouzla a začal sprinterský koncert. Rakša běhala zpočátku strachem naplno s neuvěřitelně dlouhými skoky přes křoviny a to „prasátko“ za ní zoufale dusalo. Obě dámy odhodily důstojnost, doslova řičely nadšením a pokřikovaly na svého psa neslušné posměšky. Ten kontrast decentního vzhledu a drsného vyjadřování silných dojmů mě rozesmál.

 

Pes brzy ztratil dech a Rakša ostych, a začala ho dokonce vyzývat k další hře. A dámy byly zklamané, že bydlíme tak daleko.

Nemáme ale moc příležitostí vidět Rakšu v plném trysku. Ona vlastně pohybem vůbec neplýtvá, raději jede stále „na půl plynu“. Prostě vytrvalec.

Zato její řeč těla vídáme skoro každý den při hře s jinými psy. A v takové situaci rozehrává široký repertoár výskoků, otoček, výkrutů. A občas se my lidi musíme nahlas smát; to třeba když na nějakého fešáka vybalí své koketní poskoky rozverné gazely. Sbalí přitom úhledně ouška a my přímo slyšíme její „chichichi, když já nevím …“.

Někde jsem četl, že vlčí smečka, která nemá tříletou mládež, nedokáže ulovit vysokou zvěř. Je proto klidně možné, že krása jejího pohybu začne postupně vadnout. Pokud ovšem bude po své prababičce, kterou jsme dobře poznali, když u nás byla několik týdnů jako školitel saňového tahání, tak bude ještě v deseti letech lítat jako mladý blázen.

I po třech letech každodenního pozorování mě Rakšin pohyb nepřestává okouzlovat. Skoro všechno ostatní na soužití s vlčákem je také zajímavé, ale po čase si na to člověk zvykne a jenom občas ho z rutiny vyvede pozorování jiných psů. Zato její pohyb (a komunikace! – hned se k ní dostaneme), to je trvalý zdroj potěšení, kterým se nám stále připomínají její vlčí geny.

Komunikace

Způsob komunikace je prý druhá hlavní odlišnost československých vlčáků od psů. Vedle zmíněné řeči těla Rakša komunikuje výraznou mimikou, postavením ocasu, pachem a nejrůznějšími zvuky. Rakša sice moc neštěká, ale zato často vyje. Nejčastěji odpovídá některým sirénám, nebo volá nepřítomného člena smečky, nebo také vůbec nezjistíme proč. Většinou v tom volání není žádný smutek. Spíš to vypadá jako důležitý vzkaz. Zvrátí hlavu a na jedno nadechnutí nečekaně dlouze zpívá a kýve přitom pomalu hlavou do stran. Pak se obvykle na nás podívá s údivem, proč nezpíváme taky.

Něčemu z Rakšiny mimiky jsme se naučili rozumět, ale je klidně možné, že to je jen část repertoáru, kterou navíc pro nás lidi musela speciálně upravit (asi hlavně prodloužila dobu trvání výrazu). Když pozorujeme hrající si vlčáky, tak dochází k reakcím, které zdánlivě nemají žádnou viditelnou příčinu. Teprve po dalekém odskoku jednoho psa se pozorovatel dovtípí, že to způsobil jenom na pohled nepatrný pohyb v obličeji. V tomto je k nezaplacení fotografie. Ta často zachytí zvířata s výrazy, jaké vůbec neznáme.

Rakša používá mnoha způsoby obličejové svaly, oči, obočí, pysky a především uši. Uši umí posunout na nečekaná místa na hlavě, otáčet a skládat do několika tvarů a stupňů přilehlosti. Dokonce i zvlnit je umí – to když se jí začíná protivit jízda autem.

Ocas je většinou dobře čitelným doplňkem celkové řeči těla. Dlouho nám ovšem nebylo jasné, proč mají vlci i vlčáci černé konečky ocasů. Teprve s Rakšinou dospělostí jsme to pochopili. Pokud chce celému světu ukázat, že tady běží strašně sebevědomá vlčice, tak ocas vztyčí jako ocelový stožár a jen černý koneček nechá při klusu vlát volně na všechny strany, jak třepotající se praporek. Doma na zahradě se nepotřebuje vytahovat. Venku v místech, kde by mohla být psí společnost, se vytahuje skoro neustále.

Pach bude pro psy i vlky asi tím hlavním komunikačním prostředkem, ale víme o něm tak málo, že pozorujeme většinou jen komickou stránku věci. Rakša třeba při značkování zvedá nožičku jako pes, aby pachovou zprávu umístila budoucím „čtenářům“ přímo k nosu. Nebo se občas snaží umístit i trus co nejvýše. A také při tom zvedá jednu nožičku.

Nemusíte se ale bát, lidský nos z pachové komunikace nic necítí. A když při hře zaboříte svůj nos hluboko do Rakšiny srsti, ucítíte hlavně vůni sena, ve kterém většinou spí, a k tomu něco málo vůně zdravého zvířete. Pozor ale, pokud se na předešlé vycházce stihla naparfémovat něčím zvlášť „voňavým“! Miluje totiž chlévský hnůj a všechny zdechliny, především žabí.

To pravé místo, kam je potřeba parfém umístit, se nachází nahoře na krku. Po prozkoumání kvality zdroje je pak nutno charakteristickým pohybem přiložit krk a pak vleže na zádech se vrtět zády v parfému, až se všechny nožičky ve vzduchu mrskají. Pozorný lidský doprovod ale většinou rozezná, co se chystá, a Rakše to zatrhne. A když ne, tak nejdéle po 3 dnech je srst zase voňavá i pro člověka. Vlčí srst je asi opravdu samočistící. My tedy v žádném případě Rakšu nikdy nemyjeme. Ale ani jí nebráníme vlézt na vycházkách do libovolné vody, či bažiny, což ona s chutí využívá.

Soužití s lidmi

Je zajímavé sledovat, jak si Rakša postupně zvyká na lidi a jejich divné způsoby, třeba na tu neuvěřitelnou drzost pokládat šelmě na hlavu svou přední packu (ruku). Rakša sice od malička vyhledávala lidskou společnost, ale stačilo jí mít možnost někoho okusovat. Během tří let však její – postupně už jen náznakové – okusování téměř úplně přestalo. Pochopila, že to nemáme rádi. A na druhou stranu si musela zvykat na náš způsob mazlení a drbání.

Když jste se posledně ptala, co nového, tak jsem zapomněl, že se Rakša postupně začala s námi mazlit i sama od sebe. Občas přijde, nacpe hlavu do podpaží a blaženě strne. Nebo se nechá drbat na hřbetě, udělá kočičí hřbet a začne chroptět blahem. Nebo doslova narve hlavu mezi nohy a nechá se drbat na břiše. Je zajímavé, že tato její akce vyvádí z míry hlavně pánské návštěvy. :-)

Další zajímavá proměna se udála s jejím skákáním na stojící lidi. Vlčáci se běžně zdraví olíznutím koutků, takže se to snaží provádět i lidským členům smečky. To líznutí by se ještě dalo snést, ale bláto až za krkem už ne. U Rakši pomohlo použití několika technik. Jednak tvrdě odmítat naskakování, třeba nastavením kolene, když chce skočit, jednak potrestáním. Ale i odložením přivítání až po něčem jakoby důležitějším. Dnes to vypadá tak, že když hlavou neuhnu, tak lízanec dostanu, ale tlapky ve výskoku dává předpisově stranou. Musí to být směšný pohled na vyskakujícího psa, který se způsobně bez dotyku pokouší stojícího pána zasáhnout jazykem v obličeji.

Její vertikální skákání je vůbec zajímavý úkaz. Evidentně ho umožňuje odlišná vlčí stavba zadních kloubů vlčáků. Rakša si vyskakuje i na uvolnění radostného stresu. Třeba když pochopí, že bude vycházka, tak začne mlčky vyskakovat na místě vysoko do vzduchu.

A také se ochotně staví i chodí po zadních. Než donesu žrádlo ode dveří na místo krmení, jde po zadních se mnou, aby mohla „čmuchákem“ celou cestu zjišťovat, co dnes bude dobrého.

Rakšu můžu brát kamkoli s sebou. Na sedačkovou lanovku bych to asi bez tréninku neriskoval, ale je vidět, že když se nebojí pán, tak se nechá zmanipulovat ke kdejaké blbině. Teď ji zrovna učím jezdit na stavebním kolečku …

Rakša už dlouho běhá skoro každý den jednu z vycházek u kola. Obvykle běží přede mnou na volno, nebo dostane příkaz „K noze“, to když potkáme někoho, kdo by se jí mohl bát. Nikdy bych si nemyslel, že bude tak snadné vodit psa u kola i bez vodítka.

 

Tam, kde potkáváme víc aut, ji beru na flexi–vodítko, které, když nejede žádné auto, odložím na „roh“ na řídítkách. Přijde mi to jako ideální řešení, protože Rakša rychle pochopila, že nejlepší je reagovat na tah samonavíjecího vodítka v obou směrech – zpomalit, nebo přidat.

Zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že bych se někdy odvážil brát to divoké zvíře na vodítku u kola na silnici. Závistivě jsem pozoroval místního včelaře, který tak pravidelně jezdil se starým malamutem ke svému včelínu za vsí. Rakša se ale učí hrozně rychle. Jakmile pochopí, co se po ní chce, tak už pak jen stačí udržet její pozornost. Třeba voňavým mlskem v kapse.

Na vodu už ji víckrát (nejspíš) nevezmu hlavně ze dvou důvodů: nespokojeně píská v lodi, když není celá smečka v dohledu, nebo spíš v dočuchu, a pak i proto, že v klasické vodácké kánoi se zavazadly už pro ni není dost místa na podlaze.

 

První dny, kdy ještě dobře neznala celou smečku, to bylo v klidu. Navíc byly peřeje a vyklápění a spousta vzrušení. To si mohla v lodi hlavu ukroutit, aby jí nic neuniklo. Ona se snad ničeho nebojí. Rány od vln přes palubu, otloukání lodi o kamení, překlopení do běsnících vod, vytažení plavajícího psa za kožich do lodi – vše v klidu, beze strachu, bez odporu. A s oblibou běhá po hranách všech jezů.

 

Celý týden stačil jeden povel „Hop!“ na vystoupení i nastoupení do lodi. Je ale pravda, že hop na břeh měla raději, protože to znamenalo průzkum tábořiště a všech odpadků okolo. Ten týden asi pro ni byly především čuchací orgie.

 

Postupně ale začala v lodi pískat a vylučovací metodou jsme došli k tomu, že je spokojená, jenom když jede v první lodi a má přehled o celém zbytku smečky. Taková konstelace se ale neudržuje úplně snadno.

V kamenitých peřejích nebývá nouze o dramatické okamžiky. Zadák v takové chvíli nemá moc času na vysvětlování, stačí jenom vykřikovat povely na háčka (to je ten, co pádluje vpředu). Rakša mi v takových úsecích musela ležet mezi nohama, abych mohl řídit loď. Měla ovšem vždycky tendenci se postavit, aby na tu divočinu lépe viděla. Vykřikoval jsem tedy povely na oba dva současně. A najednou vidím, že se můj háček natřásá smíchem – zachytil totiž originální vodácký povel Přitáhni – sedni – lehni!

Jak je to ale s pověstnou psí věrností pánovi? Moc bych na to nespoléhal. Žrádlo je pochopitelně velká motivace, umí poděkovat za zábavu, umí se přijít pomazlit, má velkou radost z každého návratu člena smečky domů, ale mám pocit, že ještě důležitější je pro Rakšu pozorovat, kdo v dané společnosti rozhoduje. Kdyby velení smečky převzal kdokoli jiný, dostatečně suverénní a sebejistý, asi by se tou změnou moc dlouho netrápila.

Pokud jde o výchovu, tak jsem si jenom ověřil staré pravidlo: požadovat málo, ale to málo požadovat důsledně. Chtěl jsem s ní chodit (jezdit na kole) bez vodítka, tak musí poslouchat tak, aby nikoho neobtěžovala, nebo aby se jí nic nestalo. Přivolání, chůze nebo běh u nohy, Stůj ve smyslu zastav, Běž ve smyslu pokračuj v tahu běžkaře, Sedni, Lehni, Zůstaň, Volno a Hop (do / z auta, lodi …). Trojici Stůj, Sedni, Lehni i na dálku. A univerzální Ne. Nic víc.

Je nepochybné, že na její straně by nebyl problém naučit se toho nesrovnatelně víc. Na mé straně by to problém byl. Hlavně s motivací, proč to vůbec dělat.

Výchovu psa evidentně usnadňuje i to, že o přáních výše postaveného člena vlčí smečky se nediskutuje. Je klidně možné, že tomuto pravidlu vlčáci rozumějí lépe než psi. Přesto asi bude záležet na povaze každého psa, jak konkrétně bude se svou poslušností nakládat.

Když mě Rakša u nohy moc předběhne, tak se na tvou radu zastavím a nemusím už nic dalšího říkat, ona se hned pokorně vrátí k noze. Ale! Cestou k noze do mě vždycky ňufne čumákem a mrkne na mě s jasným vzkazem: „Ale no tak, vždyť se toho tolik nestalo.“

Dobré psí cvičiště není vůbec na škodu. Rakša na nich poznala spoustu psů, lidí a aktivit, ke kterým by se jinak nedostala. Sice jsem měl nejprve obavu, zda si tím nezaděláme na některé problémy, ale zatím vše dobře dopadlo.

Tak třeba si oblíbila přelézání nejrůznějších překážek. Miluje dvoumetrové „áčko“, na kterém se obvykle na chvilku pyšně rozhlédne. Jenomže náš dřevěný plot doma má jen metr čtyřicet...

S nadšením běhala s dcerou „agility“ (spletitě rozmístěné překážky, tunely, houpačka, slalom a podobně, běhá se na čas) i cvičila tak zvané „obrany“. Obrany jsou další z věcí, kterých jsem se nejprve obával. Ukázalo se ale, že to, co zatím Rakša absolvovala, nemá vůbec nic společného s agresí vůči lidem. Je to dokonalé uvolnění základní psí potřeby. Rakša si tak poprvé mohla zakousat s člověkem. Skoro tak dobře jako s vlčáky.

Chiméra stoprocentní poslušnosti. Udělali jsme toho hodně pro maximální Rakšinu poslušnost. Je to nejposlušnější pes v širokém okolí a překvapil tím spoustu pejskařů i cvičitelů s běžnými předsudky vůči tomuto plemeni. I na srazech vlčáků patří mezi ty nejvychovanější. Přesto bych si už netroufl tvrdit, že mě vždy poslechne. Je to živý tvor s relativně vysokou inteligencí a vrozenou opatrností vůči novotám. A ovšem s pudem sebezáchovy, jaký už zřejmě ostatní psí rasy ztratily.

Jsou situace, kdy vždycky budu muset zvažovat, jak daleko od sebe ji nechám vzdálit, abych měl jistotu, že ještě poslechne. Největší lákadla k neuposlechnutí jsou: psí kamarád Rin (Výmarský ohař), pejskaři, kteří ji pravidelně rozmazlují mlskama, běžící kočka, běžící králík.

A pak jsou situace, kdy Rakša zažije něco nového a reaguje automaticky vlčím instinktem. Podle okolností to může být široká škála reakcí od zastavení a přemýšlení přes razantní úskok stranou po výhružné zachrochtání.

Zatím na člověka ani náznakem nezaútočila, ale to neznamená, že takové okolnosti nemůžou nastat. Nikdy bych ji například nenechal bez dozoru s cizím malým dítětem a větší děti bych nejprve poučil, co může udělat vlk, pokud nabude dojmu, že mu jde o život a není kam utéct.

Příště se podíváme na další stránky života s „vlčicí“, ale už teď je asi vidět, jak jsme vděčni všem tvůrcům plemene Československý vlčák za možnost soužití s takovou dávkou vlčích genů, jakou zvládne i naprostý, ale opatrný amatér.

Poznámky

• Článek volně navazuje na text První rok s křížencem vlka, který vyšel ve Fauně číslo 17/2010.

• Dcera udržuje rozsáhlý web raksa.certik.cz s odkazy na videa a tisíce fotek, převážně s Rakšou.

• Chovná jména zmíněných psů:

Rakša    Xí od Úhoště

její otec               Jawzhar z Peronowki, řečený Džazar

její bratr              Xtraa od Úhoště, řečený Juri

její prababička  Ko-ko z Molu Es, řečená Kony

Rin         Lohengreen ze Záběhlického domu

Fery       Ferral z Deštné hory

Hayaakim            Acroy Absaroki

fena s miminkem            Dračice Darlin z Věrné smečky