Psí konverzace – část 6. Klíč k tajemství psího jazyka
„Pokoušel se vydolovat z paměti výrazy, jimiž se domlouvají psi. Jejich jazyk byl ve srovnání s vlčím mnohem jednodušší, něco jako řeč štěňat.“
Michelle Paverová:
Pojídač duší. Letopisy z hlubin věků
Ocas – signalizační vlajka
Člověk nevymyslel dorozumívání signalizačními vlajkami: výhod podobné signalizace využívají mnohá zvířata odedávna – svými ocasy; mezi nimi i psí prarodiče – vlci. A psi si toto umění „ocasové pantomimy“ podrželi.
Řeč ocasu psa možná není tak výmluvná jako řeč ohonu vlka, ale i tak prozrazuje velmi mnoho. Pokud člověk u některých psích plemen ocásky kupíruje, vyřazuje těmto jedincům „z provozu“ důležitý komunikační kanál: je to, jako když vypneme televizi a – obrazovka zčerná … Roger Abrantes v knize Řeč psů píše: „Nedorozumění často vznikají u psů s kupírovaným nebo deformovaným ocasem, hlavně na větší vzdálenost.“ Řeč ocasu bychom neměli posuzovat odděleně: psi svým ohonem v podstatě zdůrazňují další signály, které vyjadřují např. řečí svého těla, svou mimikou i hlasovými projevy.
Všimli jste si?
Asi není obecně známo, že malá štěňátka v útlém mládí ocasem vrtět nedokážou. Nejmladší štěňata začínají ocáskem vrtět výjimečně ve stáří osmnácti dnů, zpravidla však až ve stáří jednoho měsíce nebo ještě později. Plně vyvinuto je „mávání“ ocasem teprve u štěňat starých devětačtyřicet dní. Z tohoto faktu jasně plyne, že štěňata začínají používat ocásku až tehdy, když potřebují vstupovat do sociální komunikace. (Do té doby jen sají mléko a spí. Kontakt s matkou – a s bratry a sestrami – je omezen na tulení = zajišťování tělesného tepla a na vyhledávání matčiných mléčných bradavek.)
Bílá vlajka
Štěňata ve stáří šesti týdnů se již učí hrou: neohrabané honičky, první potyčky – jsou školičkou komunikace. Jakmile nastane doba kojení, je třeba vyhlásit příměří: mávání ocasem funguje v této situaci jako bílá vlajka. Štěňata také často vrtí ocásky např. při žebrání o potravu u dospělých členů smečky.
Výmluvný ocas
Vlci (a některá psí plemena) mají huňaté – dobře viditelné ohony. Většina divokých psovitých šelem má rovněž jinak zbarvenou špičku ocasu: bíle nebo naopak tmavě. To jiným členům smečky umožní lehce a zřetelně identifikovat polohy ocasu a jeho pohyby. Psovité šelmy využívají ohonu ve třech aspektech informací: tvarem, polohou a pohybem. „Protože vlci mají ohon dokonale ‘všestranně uvolněný’ vrtí jím trochu jinak než psi,“ píše Lois Crislerová v knize V arktických pustinách. „Vrtí ohonem přibližně při stejných příležitostech, ale nenamáhají se a začnou vrtět jen kořenem ohonu. Ostatní část ohonu se pohybu poddává a vlaje malátně delsartovským gestem, přičemž špička vlaje k západu, zatímco kořen jde k východu. Když vlk vyřadí ohon z provozu, dochází k naprostému uvolnění; ohon visí jako velký třapec, ovládaný pouze větrem a přitažlivostí zemskou.“
Základní polohy ocasu
1) Pes nese ocas vodorovně, nikoliv však strnule: psa něco zaujalo, co vyžaduje jeho pozornost. Tuto pozornost vyvolává nějaká akce v jeho okolí, či pohybující se předmět v dálce. Samozřejmě impulzem může být i zajímavý pach, který pes zaznamenal při větření.
2) Ocas je napjatý ve vodorovné poloze a je strnulý: tato pozice vyjadřuje stoupající agresi či výraz dominance. Tento postoj však zaujímají i neznámí psi při seznamovacím rituálu.
3) Pes má šikmo zdvižený napjatý ocas: jde o jasný signál dominance, ve kterém nemá aktér pocit ohrožení. Pokud pes uvolní napětí a špička ocasu zamíří dopředu, znamená to důkaz jeho sebevědomé nadřazenosti.
4) Pokud má pes ocas zdvižený a lehce zakřivený nad hřbetem, dává najevo, že si je plně vědom svého nadřazeného postavení a očekává, že tak bude svým okolím přijímán a respektován.
5) Pes nese ocas lehce svěšený (ale v dostatečné vzdálenosti od zadních nohou) – – nebo svěšený dozadu a lehce zatočen vzhůru: je to známka klidu, odpočinku a nesoustředěnosti = pohoda, nic nehrozí.
6)Pokud nese pes ocas svěšený v bezprostřední blízkosti zadních nohou, dává najevo svou nejistotu, sklíčenost, obavu. (Tato poloha může být ovšem též známkou nastupující nemoci či lehčího zranění.) Při této poloze ohonu se mění i pozice psího těla: je přikrčenější, submisivní.
7) Ocas stažený mezi nohy je signálem strachu. Pes se cítí ohrožen dominantním silnějším soupeřem, neznámým hlučným prostředím nebo jinými rušivými vlivy, které v něm vyvolávají nejistotu, bázeň nebo dokonce děs.
„Občanka“
Anální žlázky jsou „občanským průkazem“ psa: slouží k identifikaci konkrétního zvířete. Postavený ocas vystavuje anální žlázky, které svým pachem hlásají celému psímu světu, kdo je jejich nositel. Dominantní zvířata tak dávají svou identitu na odiv. Vrtění ocasu navíc napomáhá šíření osobního pachu. Naopak nejistí submisivní psi se svou identitou „nechvástají“: ocas přitažený mezi nohy částečně omezuje funkci jejich pachových signálů.
Pohyby ocasu
1) Jemné mávání v malém rozsahu: jde o pozdrav při setkání s pánem, oblíbenou osobou či přátelským psem. Tento pohyb ohonu může vyvolat i pouhý pohled, který pán na psa upře. Tato „kategorie pohybů“ spadá do společenské pozornosti smečky, kterou si její členové navzájem vyměňují a dávají najevo, že nehodlají narušovat společenskou hierarchii.
2) Široké máchání ocasem, které zasahuje až ke kyčlím: signalizuje setkání skvělých přátel po dlouhém odloučení. (Toto chování může vyvolat jen samotné zaslechnutí oblíbené osoby, i když ji pes zatím nevidí.) Před pánem může pes snížit záď a ocasem takřka zametá zem. Je to projev úcty! (Vlci tak zdraví vůdce smečky a zároveň tak tlumí jakoukoli případnou agresi.)
3) Široké mávání ocasem (menšího rozsahu než předešlé): přátelská signalizace, často výzva ke hře (doprovázená poštěkáváním a laškovným chňapáním). Pes je spokojen, je hravý a dává průchod svému štěstí.
4) Mávání nízko neseným ocasem signalizuje projev určité nejistoty nebo nerozhodnosti. Pes je používá např. ve výcviku, kdy zcela nechápe, co po něm pán chce. Socializovaný pes tak může vítat i cizince, jehož úmysly si dosud není zcela jist a neměl ještě čas vyhodnotit situaci.
Pozor!
Vrtění ocasem nemusí být za všech situací znakem přátelských úmyslů. Když se můj Malamut Fram vrhne s vražednými úmysly na ježka, vrtí ocasem. Jemné vrtění vysoko postaveného ocasu znamená dominanci! Pokud je ocas níž a pes jím mírně vrtí, může se hotovit k útoku na soka. Štěňata (ale i mladí psi a někteří velmi submisivní jedinci) vrtí ocasem, přitaženým mezi nohy, vleže na zádech (někteří si ucvrknou), čímž demonstrují svou absolutní a bezvýhradnou podřízenost. (Nezapomeňte: v úvodu této lekce jsme si řekli, že mluvu ocasu musíme chápat v souvislostech s řečí těla, mimikou a s hlasovými projevy psa!)
Co psi neumí
„Vlk svého ohonu používá velmi intenzivně a uvědoměle jako páté nohy,“ vysvětluje Lois Crislerová. „Vlk třeba silně plácne ohonem po hřbetě jiného vlka, který běží vedle něho.“ Toto jsem nikdy (za desítky let) u psů neměl možnost pozorovat.
Ocasy seveřanů
Psi severských tažných plemen nosí své huňaté ohony posazené vysoko a stočené nad hřbet. Tato poloha není samoúčelná: musherovi signalizuje psychický i fyzický stav jeho spřežení. Stočené ocasy nahoru dávají zprávu: spřežení je v pořádku. Strnulé ocasy signalizují možnost rvačky mezi některými zvířaty. Svěšený ocas naopak signalizuje vyčerpání nebo zdravotní problémy dotyčného psa.
Signály pro člověka?
Pozorný člověk vyčte z „řeči ocasu“ různé praktické informace. Když Irský setr nebo Gordonsetr vystaví zvěř a přesně určí její polohu, zkamení stejně jako jeho huňatý ohon. Je to bezděčný signál pro myslivce, aby nevyplašil jejich společnou „kořist“.
Pastevečtí psi nosí své ohony zpravidla svěšené a pohybují s nimi zvolna a klidně, jakoby v prodloužení osy svého těla. Je to proto, že směr pohybu stáda udává především postoj pasteveckého psa. (Ovce ve stádu sledují především hlavu psa a jeho postoj.)
Je kupírování hloupost?
Z hlediska psí komunikace určitě ano, poněvadž ji dosti zásadně omezuje. V rámci objektivity je však třeba zmínit ještě další aspekty. (Pochopitelně pominu exteriérový akcent, který nepovažuji v tomto kontextu za relevantní.) Kupírování ocasu se realizovalo u více než pěti desítek psích plemen. Zejména u loveckých plemen se provádělo (alespoň původně) nikoliv kvůli exteriéru, nýbrž z ryze praktických zdravotních důvodů: psi, kteří se prodírali hustou (i trnitou) vegetací či zarostlým skalnatým terénem, si totiž ocas často velmi bolestivě poranili. (Praxe ukázala, že kupírování ocasu riziko poranění významně snižovalo.) Např. ve Švédsku od roku 1989, kdy bylo kupírování ocasů psů striktně zakázáno, výrazně stoupl počet zraněných německých krátkosrstých ohařů.
Dva úhly pohledu (intermezzo)
Malá poznámka ještě ke psí mimice! Vynikající fotograf psů Antonín Malý, kterého za jeho fotografie věnčí mnoho domácích i zahraničních úspěchů (a jehož fotka baseta v regálu knihovny obletěla svět), preferuje psy „s mimikou“. „Vyfotit se dá každý pes,“ přiznává Antonín Malý, „ale nejraději mám před objektivem ty rasy, co narazily do zdi. Mají prostě ve tváři mimiku a za minutu dokážou udělat tolik ksichtů! Tyhle znám dokonale, doma jsme totiž vždycky měli nějakou tu ‘naraženou’ rasu – americké buldoky nebo Bordeauxské dogy.“ Jak vidno – – zkreslené chápání psí mimiky lidskýma očima se ostře odlišuje od chápání mimiky samotnými psovitými šelmami. Co člověk považuje za „roztomilé ksichty“, může přírodní plemeno považovat za hrozbu a výzvu k boji. Zkrácená čenichová partie a nakrabacené horní pysky jasně demonstrují dominanci (a vrčení). Ve vyhodnocení projevů chování a komunikativních signálů – nejde „o dojmy“, nýbrž o pregnantní pochopení skutečného významu.
Postskriptum
„Čím je vlk veselejší, tím nese výše ohon,“ tvrdí Lois Crislerová ve své knize V arktických pustinách. „Stačí jeden pohled na jeho ohon a poznáte, jakou vlk má náladu. Když je vlk v dobré náladě, je pro jeho ohon typické, že se nese 3 cm vodorovně a pak spadá dolů.“ Jsem přesvědčen, že i psí ocasy jsou dostatečně výmluvné a spolehlivě nám prozradí momentální rozpoložení našich čtyřnohých přátel. Jen se naučit dívat …
