Beranovitá plemena králíků u nás – IV. Míšeňský beran
Stručná historie
Míšeňský beran skutečně pochází z německé Míšně. Vyšlechtil jej chovatel L. Reck, který použil francouzské berany, anglické berany a stříbřité malé černé (někde se uvádí stříbřití malí divoce zbarvení). Šlechtění prováděl již ke konci 19. století; pod názvem míšeňský beran (Meissner Widder) byl vystaven však až v roce 1906. Cílem bylo vytvořit větší plemeno králíka se stříbřitostí, které by bylo vhodné pro kožešnický průmysl. Šlechtění se podařilo, nicméně výsledek šlechtění nikdy nedosáhl předpokládaného výrazného rozšíření, a to ani i drobnochovatelů, ani v rámci velkochovů. Do Československa se nové plemeno dostalo v roce 1930. Na historické fotografii (obr. 1) můžeme vidět trend šlechtění „míšeňáků“ z třicátých a počátku čtyřicátých let minulého století (z publikace „ABC králikáře – Králíkářská abeceda, Ing. V. Kálal). Přivézt jej do tehdejší ČSR nemohl nikdo jiný než p. Bohuslav Folprecht z Dolního Bousova – nadšený propagátor a chovatel všech beranovitých plemen. Právě on se i sám pokoušel o vyšlechtění podobného plemene.
Zevnějšek
Míšeňský beran (zkratka MB) je středně velké beranovité plemeno. Hmotnost dospělých zvířat se má pohybovat v rozmezí 4,50 až 5,50 kg. Tělo je zavalité, široké ve všech proporcích. Končetiny jsou silné a králík by na nich na výstavě měl předvést postoj. Hlava se požaduje typická beranovitá – tj. kratší, široká v čelní i nosní partii a s výraznými skráněmi. Rozpětí uší je 38 až 42 cm (měřeno přes hlavu), ušní boltce jsou pevné, svěšené po stranách hlavy a ušní otvory jsou obráceny směrem ke skráním. U kořene uší jsou hmatatelné hrboly, tzv. korunky. Srst je normální, dlouhá asi tři centimetry, hustá a pružná. Typickým znakem tohoto beranovitého plemene je stříbřitost. Ta je dána stříbřitě bílými (pouze) konečky pesíků. Tyto konečky mají být rovnoměrné po celém těle králíka. Zvláště nebezpečný a snadno přehlédnutelný nešvar představují tzv. bílé skupiny – tj. sdružené celobílé pesíky (nepřípustná vada zvířata vylučující z další plemenitby). V rámci výraznosti stříbřitosti již v začátcích chovu MB existoval světlý (= nejvíce stříbřitosti), střední a tmavý (= nejméně stříbřitosti) odstín. Platí zde pravidlo „zlaté střední cesty“. Míšeňský beran je u nás uznán ve všech barevných rázech stříbřitého malého králíka, a sice černém (MBč – obr. 2), modrém (MBm – obr. 3), havanovitém (MBhav – obr. 4), žlutém (MBž – – obr. 5), divoce zbarveném (MBdiv – obr. 6) a světlém (MBsv). Barva podsady, případně hodnocení mezibarvy je odvislé od příslušné barvy MB.
Rozšíření v ČR
Stříbřitě zbarvený beran nikdy u nás nedosáhl výrazného rozšíření. Je sice uváděn ve vzornících (standardech) od roku 1937 až do současnosti (v roce 2003 byl vydán poslední a stále platný Vzorník se standardy plemen), nikdy se však příliš nechoval. Vždy se jednalo o hrstku příznivců. V posledních deseti letech se u nás vždy na republikové výstavní akci objevilo několik míšeňských beranů, ale vždy tří nebo čtyř vystavovatelů. V posledních dvou letech se však nikde na podobné velké akci neobjevil a jeho existence v České republice je nejistá.
Zajímavosti
Ani v rodné zemi se MB příliš nevyskytuje, uvádí se asi 0,3 procentní zastoupení ze všech chovaných plemen v Německu. Na poslední spolkové výstavě v Erfurtu byla přihlášena rekordní stovka (!) míšeňských beranů v barvě černé (nejvíce), modré, havanovité, žluté a divoce zbarvené. Na jednotlivých zemských výstavách se účast pohybuje v rámci tří až čtyř kolekcí.
