Hucul
Historie
Zdá se, že předchůdcem huculů byl karpatský tarpan, kterého chovali horalé k běžným zemědělským pracím. Jeho chov bychom našli v rumunském hřebčíně Lučina, který byl založen v roce 1856 jako součást významného rakousko–uherského hřebčína Radovec. Cílem chovu bylo šlechtění soumarů (tedy koní, kteří budou nosit náklady) pro potřeby armády. Stádečko klisen bylo zakoupeno v Sedmihradsku a k němu byli přiřazeni hřebci Bajdosz a Subry. V roce 1872 však bylo z neznámých příčin celé stádo rozprodáno, o pět let později pak byl chov nákupem deseti plemenných klisen opět obnoven. Vhodný typ huculského koně však bylo nutné teprve vyšlechtit, a tak se nejednou stalo, že do chovu byl zařazen i neznámý hřebec objevený ve venkovské stáji, pokud splňoval očekávání chovatelů. Takto se do chovu dostali i dva významní plemeníci – hřebec Hroby (v chovu 1900 až 1905) a Goral (v chovu 1905 až 1918). Koně se celoročně pásli v nadmořské výšce 1 400 až 1 600 metrů, v nepříznivém počasí se mohli schovat do přístřešku. Obvykle vystačili jen s pastvou, v zimě dostávali seno. Počet koní postupně stoupal a začátkem 20. století se huculové stali známějšími i v zahraničí. Rozvoj chovu zastavila 1. světová válka, po jejím skončení a rozpadu rakousko–uherské monarchie byli koně rozděleni do jednotlivých států. Část se dostala do severního Tyrolska jako náhrada za haflingy, část plemenného materiálu připadla po roce 1918 Československu, Polsku a Rumunsku. V Polsku je chov hucula soustředěný v hřebčíně Gladyszów, zajímavostí je, že zde chovají i strakoše, což není typické zbarvení pro huculy. Za první Československé republiky byl velmi dobrý chov huculského koně na Zakarpatské Ukrajině, ale po válce postupně zanikl. Na Slovensku se chov rozvíjel od roku 1922 v hřebčíně Topoľčianky, kdy sem byla dovezena část huculského stáda (15 klisen a dva hřebci Hroby I a Ghoral I) z Waldhofu, které bylo evakuováno z Lučiny. Umístění stáda však bylo jen dočasné a o rok později jeho část přesunuli do nově zřízeného hřebčína Turja Remety na Zakarpatské Ukrajině, v roce 1936 tam byl přesunut i zbytek koní. Chov hucula v Topoľčiankách byl pak obnoven v roce 1939. Po 2. světové válce bylo stádo umístěno do stanice horského koně ve Zlobinách, později pak přesunuto do Topoľčianek. Zároveň s ním byli huculové chováni na Muráni pro potřeby státních lesů, které potřebovaly větší počty koní pro práci v lesním hospodářství. Na severním a severovýchodním Slovensku bylo zakoupeno 100 plemenných klisen v typu hucula. Ze začátku se uplatňovala čistokrevná plemenitba, ale lesníci požadovali mohutnějšího koně. Přistoupilo se ke křížení s fjordem, haflingem a chladnokrevníkem. Výsledky křížení byly ale neuspokojivé a v osmdesátých letech se s čistokrevným chovem i křížením přestalo. Chov hucula zde zanikl až na několik klisen, které se pak uplatnily při zakládání huculských chovů VŠV Košice, Hucul clubu v Praze, TANAPu. V roce 1972 se Svaz pro ochranu přírody a krajiny TIS zasloužil o založení Hucul Clubu s cílem záchrany huculských koní z Muráně. K jejich záchraně se připojilo i Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko a Slovensko. Díky jeho působení byl hucul v roce 1979 prohlášen chráněným genofondem FAO a v roce 1992 byl začleněn do genetických živočišných zdrojů ČR. V roce 1994 byla založena Mezinárodní federace huculského koně–HIF (Hucul International Federation), která umožňuje spolupráci chovatelů v mezinárodním měřítku.
Popis plemene
Hucul je méně ušlechtilý a méně harmonický kůň malého obdélníkového rámce. Kohoutková výška hůlková je 134 až 145 cm a hmotnost se pohybuje mezi 380 až 450 kg. Má menší výraznou hlavu, silnější krátký krk, často s tukovým hřebenem u hřebců a neznatelný kohoutek. Hřbet je silný, trup hluboký, končetiny jsou kostnaté a štíhlejší, postoj hrudních končetin je pravidelný, postoj pánevních končetin je často šavlovitý. Kopyta jsou z tvrdé rohoviny. Barvou převažují hnědáci, plaváci, ryzáci (méně žádaní) a myšáci, často se vyskytuje úhoří pruh a zebrování na nohách. Bílé odznaky jsou nežádoucí. Srst bývá delší, dobře přizpůsobivá horskému podnebí, je hrubší a hustá. Žíně jsou husté a ocas mnohdy splývá až k zemi. Hucul je velmi skromný a v zimě mu nevadí ani nízké teploty, ale je citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji. Vyniká skromností, otužilostí, dospívá v pěti až šesti letech a dožívá se vysokého věku. Tělesná stavba jej předurčuje k práci v horském terénu – využit může být jako nosič (soumar), v zápřahu či jako spolehlivý jezdecký kůň. Má obvykle dobrý charakter a temperament. Chovným cílem je udržet dlouhověkého koně tvrdé konstituce, vytrvalého, skromného, většinou dobře krmitelného, nenáročného, s klidným temperamentem, dobrého charakteru, uchovávajícího si přirozené instinkty svého divokého předka.
Chov v ČR a využití
Současná větší střediska chovu huculských koní najdeme na pěti větších farmách: Hucul klub Zmrzlík Praha Řeporyje, Farma Hucul, Vítkovice v Krkonoších, farma Olšovka, Březí u Žinkov, Zakšín u České Lípy a Farma Y Cunkov u Jistebnice. Huculové obvykle ve třech letech podstupují dvoustupňové výkonnostní zkoušky, které jsou velice komplexní a zahrnují hodnocení plemenného typu, exteriéru, mechaniky pohybu, temperamentu a charakteru. Dále se hodnotí jejich přiježděnost (v kroku, v klusu a ve cvalu), poslušnost koně na pomůcky a ochota ke skoku (v závěru překonání tří skoků 70 cm vysokých). Dále následuje distanční jízda v lehké zápřeži, spolehlivost v tahu smykem. (Jsou možné i alternativy zkoušek.) Huculští koně jsou využíváni k letním dětským táborům s výukou jízdy na koni, při hiporehabilitaci, vidět je můžeme v lehkém zápřahu při různých výstavách a chovatelských akcích. Dobře se uplatňují i v agroturistice. Pro menší pořizovací cenu a skromnost, co se týče odchovu, jsou poměrně oblíbenými koňmi, navíc unesou bez problému i dospělého jezdce. Při dobré péči dělají radost majitelům mnoho let.
