Sýkora modřinka – Parus caeruleus, Linnaeus, 1758
Systematické řazení modřinek
Mohli bychom se domnívat, když systematické řazení modřinek je tak všeobecně známé, že je proto zbytečné se o něm zmiňovat. No, ono je všechno na světě obvykle krapítko jiné, než jsme se ve škole učili. Většinou tedy řadíme modřinku mezi sýkory, do čeledi sýkorovitých – Paridae Vigors, 1825, a zahrnujeme do této čeledi na 55 druhů ptáků. Nejpočetnějším z této čeledi je pak rod Parus, který musel ustanovit sám Linné, protože jeho jméno se píše v tomto případě bez závorky. To zase není nutné nějak ověřovat. Nejméně od dob Jirsíkových přes Faunu ČSSR až po tak zvané Nové české názvosloví ptáků bylo vždy použito toto řazení našich sýkor do rodu Parus. V současnosti však „mladé pušky“, vyznávající důležitost teorií podle DNA, rozřezaly rod Parus na více rodů. Takže dnes se podle této skupiny znalců píše sýkora modřinka jako Cyanistes caeruleus (Linnaeus, 1758). Není to nic neobvyklého, právě naopak. Slučování nebo naopak silné dělení rodů můžeme sledovat v systémech docela pravidelně, jako na houpačce, např. i u nejvíce chovaných drobných klecních ptáků, kterými jsou astrildovití. Někdy jsou u astrildovitých určité druhy řazeny do vše objímajícího rodu Lonchura, česky panenka, jindy je tento rod dále dělen. Pokud se tohle nepřenáší i do češtiny, je to tak nějak v pořádku. Pokud ano, vzniká zákonitě malér. Jeden čas jsme měli chovat podle jistých vědců pásovníky šedé, zatímco jsme jim my všichni ostatní říkali zebřičky. Rozzuřilo to tenkrát i pana profesora Veselovského. Také to nové dělení sýkor není vlastně nic nového, někteří z autorů takto postupovali již dříve jen podle oka, DNA nepotřebovali. Takový názor se všeobecně neprosadil proto, že udělal ze systému, který je na světě v první řadě kvůli tomu, aby zavedl do poznatků o ptácích nějaký pořádek, spíše nepořádek, guláš. Mladší hlavy, které si snáze pamatují, si mohou používat svůj pořádek, hlavy starší si budou pamatovat spíše to, co slýchaly valnou část života. I tak v tom bývá snadno zmatek. V jistém rozmezí času například byl jeden druh modřinkám velmi příbuzný, totiž sýkora azurová, považován jen za zeměpisnou formu modřinky. Tento názor pronikl i do češtiny a tato sýkora byla jmenována jako modřinka azurová, modřínka sibiřská, sýkora blankytná či ruská. S postupem času se zase přišlo na to, že to asi byl názor poněkud unáhlený, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Takové střety názorů se dají řešit pomocí podrodů, i když ne vždy. Přinejmenším to umožňuje dělit příliš rozsáhlé rody na menší celky a přitom ukázat jisté souvislosti, které při příliš kategorickém postupu zaniknou. Zdá se vám tohle povídání příliš složité? Však ono na vás hnedka vyskočí, když si usmyslíte nakouknout třeba do nějaké starší, případně cizojazyčné knihy.
Zeměpisné formy modřinky
Sýkora modřinka žije téměř v celé Evropě, kromě úplného severu, na východě je pak nahrazována sýkorou azurovou. Její areál rozšíření zasahuje jen nepatrně do Asie a to v tak zvané Malé Asii, což je v podstatě Turecko, potom v severním Íránu. Modřinku najdeme i v k Evropě přilehlých částech severní Afriky a na Kanárských ostrovech. Neboli tito ptáci jsou domovem v západní části Palearktické zoogeografické oblasti. To je na rozlohu dost značný světa kraj, proto není překvapivé, že najdeme porůznu i odlišně vypadají modřinky. Nové české názvosloví uvádí, že zeměpisných forem existuje celkem patnáct. Většinu areálu rozšíření osídluje nominátní forma Parus (Cyanistes) caeruleus caeruleus Linnaeus, 1758 – sýkora modřinka evropská. V Anglii najdeme sýkoru modřinku anglickou Parus caeruleus obscurus Pražák, 1894. Abych po pravdě řekl, čím se ty anglické modřinky liší, to tedy nevím. A pokud se mi to snad nedostane nějak náhodou pod nos, ani po tom nehodlám nijak pátrat. Nicméně je zajímavé, že autorem nálezu nějaké odlišnosti je český ornitolog Josef Pražák, činný koncem 19. století. Můžete si potom všimnout, že i na fotografiích, které jsem do Fauny poslal, nejsou modřinky zcela identické, zvláště pak v kresbě křídel. U některých ptáků světlý pásek v křídlech téměř nevidíte, u jiných je opravdu nápadný. Také tón barvy na krku je proměnlivý, od téměř černé po tmavě modrou. Nesmíme však zapomínat, že se díváme na fotografie, a to reprodukované, což odklání obrázek od skutečného vzhledu. Poněkud odlišné by měly být modřinky jak na jihu Evropy, tak na Pyrenejském poloostrově a potom směrem na východ, jak na Kavkazu, tak i v severním Íránu. Není bez zajímavosti, že v této oblasti se poměrně výrazně liší i mapky výskytu modřinek. Zatímco některé mapy zaplňují výskytem modřinek celou oblast mezi východní částí Černého moře a západní částí moře Kaspického, jiné, novější, mají zakreslené velké části této oblasti bez výskytu. V podstatě jen v ústí Volhy, západní břeh Kaspiku bez výskytu, ten začíná opět až na jihu. Dá se tomu věřit, jsou tam nedozírné jihoruské stepi, což není kraj typický pro sýkory. Skutečně opticky jiné jsou modřinky jen v severozápadní Africe a na Kanárských ostrovech. Jednak mají na hlavách tmavé „barety“ (formy ultramarinus, teneriffae), ty severoafrické mají modrou na zádech, ta z Tenerife pak nemá žádnou křídelní pásku. Ony jsou však v podstatě na každém z kanárských ostrovů jiné modřinky.
Něco o našich domácích modřinkách
Jejich vzhled není zapotřebí slovně popisovat, je patrný z obrázků. Samec se od samice v podstatě nijak neliší. Literatura sice nějaký malý rozdíl popisuje, třeba že samice je o něco matnější, nebo že krovky křídelní jsou nelesklé či jen málo, čelo méně výrazné. Nebo rozdíly v šíři a barevném tónu krčního límečku. To všechno jsou rozdíly natolik nevýrazné, až jsou nepoužitelné k přesnému určování. Jen profesionál, který má za rok v ruce za účelem kroužkování třeba sto modřinek, může mít natolik vycvičené oko, že může být úspěšnější. Jedině v době hnízdění má samice tak zvanou hnízdní nažinu na břiše, aby mohla lépe zahřívat vajíčka a mláďata. No a samozřejmě, pokud uvidíte zpívající modřinku, je to samec. Mladé modřinky se oproti tomu dají podle vybarvení rozeznat spolehlivě. Ne však dlouhou dobu, začínají pelichat poměrně brzy. K podzimu je již rozeznáte jen v tom případě, když je držíte v ruce. Některá péra ručních krovek nemusí být přepelichaná a zůstává jim šedomodrý tón na lemu, zatímco lemy velkých krovek jsou již sytě modré. Je to ovšem zase o cvičeném oku. Modřinky jsou o poznání menší postavou než naše nejběžnější sýkora koňadra. Obě hnízdí ve všemožných dutinách, od těch přírodních přes dřevěné hnízdní budky až po pukliny ve skalách, zdivu, či poštovní schránky. Protože je tedy koňadra mohutnější, obsadí většinu příhodných dutin. Modřinka se zase protlačí menší skulinou. Proto se pro modřinky dělají u budek menší vletové otvory. Pro modřinky se uvádí průměr 28 mm, pro koňadry 32 mm. Modřinky hnízdí na jaře, tak někdy od poloviny dubna. Podle počasí. Mají to spolehlivě naplánované, jak to dělají, těžko říci. Jakmile se mladí vylíhnou, nastává čas, kdy se to v korunách stromů jen hemží housenkami. I na fotkách si můžete všimnout, že dávají přednost, respektive nejčastěji nosí mláďatům menší housenky zelené barvy. Hnízdí obvykle dvakrát za sezónu, někdy i třikrát. Mají větší snůšky než pěvci, kteří staví otevřená hnízda, obvykle okolo deseti vajec nebo i více. Budky pro sýkory musíte vyvěsit pokud možno již na podzim, na jaře je již pozdě. Jakmile se totiž k jaru oteplí, povolí zimní mrazy, zimní hejna sýkor se rozpadají a ptáci začínají bojovat o hnízdní dutiny a revíry v jejich okolí. Již v zimě sýkory v příhodných dutinách i nocují. I v letošním roce, když po polovině února povolily větší mrazy, bylo hned slyšet zpěv sýkor a ptáci se navzájem proháněli. Když tedy vyvěsíte budku koncem února, pověsíte ji do revíru, který má nějaký pár již obsazený a má tam také již svou vyhlédnutou dutinu. Vámi vyvěšená budka je pro tuto sezónu nadpočetná.
V lidovém názvosloví mají modřinky, které jsou všeobecně známými ptáky, velké množství různých pojmenování, synonym. Najdeme tato jména v knížce Zdenka Klůze, který je pečlivě posbíral. Většinou se všechno točí okolo nápadného modrého zbarvení modřinek. Jiná jména jsou zajímavá a těžko bychom dnes pod nimi hledali modřinky. Jako třeba Blebala, Čuperbabka, Kožišek, Nevěstinka, Sýkora psí či Šmolka.
Křížení sýkor
Mohou se sýkory i v přírodě křížit s jinými druhy? Je to sice jev, kterému příroda nepřeje a snaží se mu bránit, ale možné to je. U sýkory modřinky je to dokonce jev, který literatura i připouští. O tom až později. Jsou však i jiné jevy, které při hnízdění někdy pozorujeme. Třeba bigamie, kdy se na hnízdění podílejí i jiní ptáci než hnízdící pár. Sám jsem se jako „najmutá“ síla podílel na záznamech o hnízdění krahujců, kdy na vejcích seděly dvě samice s jedním samcem. Časopis Ptačí svět, který vydává Česká společnost ornitologická, přináší zprávu o hnízdění dvou jedinců, kteří vzhledově vypadali jako Kříženci sýkory babky se sýkorou modřinkou a jedné modřinky, támhle někde na jihu Čech, v Kardašově Řečici. Jeden z těch dospělých, krmících ptáků je i vyfotografován. Vypadá na první pohled jako babka, nese však na těle i znaky modřinky. Zpráva je to zajímavá, ovšem příležitost k poznání promarněná. Ve zprávě není ani slovo o tom, jak vypadala krmená mláďata! Co když to byly třeba koňadry a všichni tři krmící ptáci byli adoptivní rodiče? Spíše to byly modřinky a jen ti krmící kříženci byli adoptivní. Ostatně ve zprávě není ani pokus o odhad, jakého pohlaví byla ta modřinka, která se také podílela na krmení. Zato nechybí spekulace, že všechno může být důsledkem působení cizorodých látek v životním prostředí! Na to jsem také alergický. Spíše na takové spekulace než na nějaké ty látky. Taková příležitost měla být řádně zdokumentována. Ptáci chyceni, změřeni, vyfotografováni, okroužkováni, rovněž tak mláďata. Pak by to byla ornitologie! Takhle je to jen tak zvaný birdwatching. Jak by se to vlastně řeklo česky? Nejspíš čučení.
Vztah modřinky a sýkory azurové
Výskyt modřinky končí na východě někde v nedozírných pláních Ruska, v nejzazším bodě až za řekou Volhou, ale nedosahuje pohoří Uralu ani stejnojmenné řeky. Nezasahuje tudíž do Asie. Sýkora azurová ruská se pak vyskytuje od východních břehů Baltu, podle ruských map, až k břehům Tichého oceánu na východě. Takže území obou druhů se hodně překrývají, od západu k východu na délku dobře 2 000 kilometrů. V literatuře se objevuje stále předávaná zpráva o tom, že se oba druhy kříží. Jedna z nejobsáhlejších zpráv je ve Fauně ČSSR: „Pod jménem Parus (Cyanistes) Pleskii popsal Cabanis (J. Orn. 1877:213) světlou formu modřinky, zjišťovanou občas hlavně na severu evropské části SSSR (viz Hartert 1903–22, 1:351). Je to zřejmě kříženec P. caeruleus×P. cyanus (viz Dementěv 1954, 5:738).“ Jinými slovy, pokud byste snad zahořeli touhou vědět, jak ti údajní kříženci skutečně vypadají, museli byste si obstarat 135 let starou zprávu Cabanisovu. V jinak pěkné knížce Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu od Larse Svenssona a Peter Granta je sice údajný kříženec namalován, tomu však nemůžete věřit! Liší se jen modrou čepičkou na bílé hlavě. Avšak v ruské knize Ptici lesov i gor SSSR od Bjemeho (autor ornitologické části tak zvaného Dementěva) je „bělaja lazorevka“ malována s modrou čepičkou! Středoasijské formy pak i se žlutými prsy. My chovatelé pak víme, díky Petru Malínskému, který sýkory azurové u nás odchoval (dodatečně smekám) a publikoval svůj úspěch ve Fauně i s fotografiemi, že jejich mláďata mají šedomodré čepičky. Kdy je shodí, anebo jestli jim zůstanou, se jej musím zeptat, až jej zase potkám. Aspoň budeme mít jiné téma než bolavá záda.
Z předchozího textu zase tak nějak vylézá otázka, co je to vlastně věda? Čemu chcete vůbec věřit? Možná by se to dalo popsat tak, že nejdříve se musí studovat, vědět o všemožných otázkách, které si pak musí člověk ověřovat, nejlépe na vlastní oči, než si usmyslí, že něčemu bude věřit více. Věřit doslova a do písmene asi nejde. Skalní dogmatiky považují všichni ostatní většinou za blbce.
