Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 5, Krkavcovití (Corvidae)
V chovech jsou oblíbení především díky své inteligenci. Díky ní jsou považováni za nejinteligentnější ptáky, a dokonce i za jedna z nejinteligentnějších zvířat vůbec. Příkladem může být třeba rozpoznání sama sebe v zrcadle nebo používání nástrojů.
Poměr velikosti jejich mozku k tělu je stejný jako u lidoopů nebo některých kytovců a jen o málo menší než u lidí.
Velikostně jsou to středně velcí až velcí ptáci se silnýma nohama a zobákem a hmatovými pery okolo zobáku. Přepeřují pouze 1x ročně, zatímco většina ostatních pěvců přepeřuje dvakrát do roka.
Vyskytují se opravdu na celém světě, s vyjímkou jižní poloviny Jižní Ameriky a pólů.
Největší počet druhů najdeme v tropické Střední a Jižní Americe, jižní Asii a v Eurasii. V každém zbylém světadíle (S. Amerika, Afrika, Austrálie) se vyskytuje méně než deset druhů.
O jejich příbuznosti s dalšími druhy se poměrně dlouho vedly spory. Jistý je jejich původ z australoasijské oblasti, odkud se pak rozšířili do celého světa. Na konci 70. a v průběhu 80. let minulého století prováděli výzkum jejich příbuznosti Charles Sibley a John Edward Ahlquist. Tito pánové prováděli výzkum pomocí hybridizace DNA. Podle výsledků spojili tuto čeleď s dalšími čeleďmi z kladu Corvida (podřád zpěvní – Oscines, zahrnuje dva klady: Corvida a Passerida). Za jejich nejbližší přibuzné jsou tedy považováni lasoletovití (Artamidae), rajkovití (Paradisaeidae), kosovcovití (Cinclosomatidae), pištcovití (Pachycephalidae), lejskovcovití (Monarchidae), drongovití (Dicruridae), ťuhýkovití (Laniidae), zelenáčkovití (Vireonidae) a vangovití (Vangidae). Současný výzkum však tuto teorii zcela nepodporuje a dle něj jsou do této skupiny některé čeledi přidány „uměle“. Podle nových výzkumů tak krkavcovití tvoří jádro nadčeledi Corvoidea spolu s nejpříbuznějšími rajkami, ťuhýky a popeláči (Struthideidae).
Vztahy uvnitř této čeledi také nejsou příliš jasné. Dle kladistické analýzy DNA spolu straky a sojky nejsou blíže příbuzné, a netvoří tak monofyletickou skupinu. Je tedy navrhováno jakési rozdělení na novosvětskou a starosvětskou linii, respektive na holarktickou a orientální linii. Pozice straky modré (Cyanopica cyanea) je však v tomto zařazení zcela nepřehledná, a její příbuznost s jinými druhy je tak dokonce méně jasná, než se zdála dříve.
Celou čeleď tak můžeme rozdělit na následující skupiny – kavčata (1 rod, 2 druhy), orientální straky (2 rody a 8 druhů), starosvětské sojky (3 rody a 8 druhů), ořešníci (1 rod a 2 druhy), holarktické straky (1 rod a 4 druhy), pravé vrány (1 rod a 50 druhů), Straky modré (1 rod a 1 druh), šedé sojky (1 rod a 3 druhy) a novosvětské sojky (6 rodů a 37 druhů). Dle wikipedia.org jsou rozlišovány ještě 3 další skupiny. Samostatnou skupinu, v angličtině nazývanou „Treepies“, tvoří 11 druhů rodů Crypsirina, Dendrocitta, Platysmurus a Temnurus. Tito ptáci se v češtině nazývají jak sojky, tak straky. Samostatnou skupinu tvoří straka etiopská (Zavattariornis stresemanni).
Aby situace nebyla málo komplikovaná, je v této čeledi ještě jeden ze systematického hlediska problémový druh, a to sojka křiklavá (Platylophus galericulatus). U té se aktuálně pochybuje o jejím místě v této čeledi a je spíše zvažována příbuznost s čagrami (Malaconotidae) nebo ťuhýky.
Podobná situace byla například u sýkory tibetské (Pseudopodoces humilis), která byla dříve také řazena mezi sojky.
Jak bylo napsáno výše, jsou krkavcovití středně velcí až velcí pěvci s robustním tělem a silnýma nohama. S výjimkou sojky modré (Gymnorhinus cyanocephalus) mají všichni zástupci nozdry kryté vlasovitými pírky. Pro většinu druhů z mírného pásma je typická černá a modrá barva opeření. Některé druhy jsou černobílé či mají purpurovo–modře lesklé opeření. Mezi pohlavími jsou ve zbarvení a velikosti jen minimální či žádné rozdíly.
Nejmenším krkavcovitým druhem je sojka malá (Aphelocoma / Cyanolyca nana) s váhou 40 gramů a délkou 21,5 cm. Naopak největším druhem je krkavec velký (Corvus corax) a krkavec tlustozobý (Corvus crassirostris). Oba vahou přesahují 1 400 gramů a délkou 65 cm.
Jedná se většinou o ptáky stálé, bez výrazných migrací. Ty jsou většinou uskutečňovány pouze z důvodu potravy.
Co se týče potravy, je většina druhů všežravých a na jídelníček si přidá prakticky vše, co je k snědku. Nejčastěji bezobratlé, mláďata ptáků, malé savce, bobule a jiné plody, semena a mršiny. Některé druhy se také naučily živit na lidských zbytcích a odpadcích, což u některých vedlo dokonce ke zvětšení populací.
Většina druhů je teritoriálních a území si střeží buď celý rok, nebo jen v době rozmnožování. Některé druhy jsou také známy pro společné hřadování. Nejznámější je v tomto směru asi havran polní (Corvus frugilegus), kterých bylo na nocovišti ve Skotsku napočítáno přibližně 65 000! Havran polní, kavka obecná (Corvus monedula) a další druhy také v koloniích hnízdí.
Krkavcovití jsou monogamní, se silným poutem mezi partnery, které je někdy na celý život ptáka. Hnízdo staví oba partneři na stromech či skalních a jiných římsách. Kavka také hnízdí v budovách nebo i v králičích norách. I v inkubaci se pak střídají oba partneři. Snáší 3 až 10 vajec, obvykle 4 až 7, která jsou zelenavá s hnědými skvrnami. Po vylíhnutí zůstává mládě v hnízdě 6 až 10 týdnů dle druhu.
U některých bylo také zaznamenáno kooperativní hnízdění, například u sojky středoamerické (Calocitta formosa). Zde v hnízdění pomáhají především samice.
Inteligence
Zmiňovat se podrobně o jejich inteligenci by bylo na samostatný článek, omezím se tedy na pár příkladů z jejich života ve volné přírodě. Umějí si například z větvičky dřeviny „vyrobit“ nástroj, který pak použijí k vyndání larvy hmyzu z jejího úkrytu. Zajímavý je taktéž způsob rozbíjení ořechů a ulit plžů u vran obecných (Corvus corone) ve městě. Vrány pozorováním zjistily, že přejíždějící auta rozbíjejí věci a červená barva semaforů na přechodech znamená, že auta zastaví. Proto položí ořech či plže na přechod. Auto za ně udělá tvrdou práci. Počkají, až se rozsvítí červená, a poté mezi přecházejícími lidmi sbírají odměnu. Neméně zajímavý je i způsob péče o peří. Kromě klasického koupání a „přebírání“ peří zobákem je pro ně typický tzv. anting (z anglického výrazu ant – mravenec). Vrány při něm rozruší mravence v mraveništi a poté na mraveniště přiloží křídla a nechají mravence, aby je do per kousali. Mravenci vypouštěná kyselina mravenčí je totiž dobrým konzervantem. Některé mravence také uchopí do zobáku a přímo si jimi potírají peří.
Druhy chované v ČR
Kavče červenozobé (Pyrrhocorax pyrrhocorax)
Je jedním ze dvou druhů rodu Pyrrhocorax. Jedná se o ptáka s leskle černým opeřením, dlouhým zakřiveným červeným zobákem, červenýma nohama a hlasitým zvonivým voláním.
Délka těla činí asi 40 cm, rozpětí křídel 73 až 90 cm, váží asi 310 gramů. Obě pohlaví vypadají stejně, ačkoliv někteří ornitologové prý dokážou rozlišit pohlaví podle délky běháku a šířky zobáku. Juvenilní ptáci mají oranžový zobák a žluté nohy, také opeření je méně lesklé.
Vytváří osm poddruhů. Rozdíly mezi nimi jsou však jen nepatrné.
P. p. pyrrhocorax – nominátní a také nejmenší poddruh je endemitem britských ostrovů.
P. p. erythropthalmus – obývá kontinentální Evropu, je mírně větší a nepatrně zelenější než nominátní poddruh.
P. p. barbarus – obývá severní Afriku. V porovnání s předchozím je větší, má delší ocas a křídla a jeho opeření má jasný zelený lesk. Mezi všemi poddruhy má nejdelší zobák.
P. p. baileyi – je endemitem Etiopie, kde obývá dvě oddělené oblasti. Opeření má bez lesku.
P. p. docilis – obývá oblast od Řecka po Afghánistán. Je menší než africké poddruhy, ale s kratším zobákem a jeho opeření má výrazný zelený nádech, avšak bez lesku.
P. p. himalayanus – obývá oblast od Himálaje po západní Čínu. Na západě oblasti se setkává s předchozím. Je to největší poddruh. Má dlouhý ocas a modrý či purpurovo–modrý lesk peří.
P. p. centralis – obývá Střední Asii, je menší a ne tak modrý jako předchozí poddruh.
P. p. brachypus – obývá střední a severní Čínu, Mongolsko a jih Sibiře. Je podobný předchozímu, ale má tenčí zobák.
Hnízdění
Hnízdí, jak vyplývá z poddruhů, na britských ostrovech, ve Středomoří, v Alpách a v horách Střední Asie, Indie a Číny. Oddělená populace obývá Etiopii. Hlavním životním prostředím jsou vysoká pohoří. V severní Africe tak obývá zónu od 2 000 do 2 500 m n. m. a v Himálaji obvykle žije mezi 2 400 až 3 000 m nadmořské výšky. V létě zde však vystupuje i do výšky 6 000 m n. m. a bylo pozorováno i na Mount Everestu ve výšce 7 950 m n. m. Na britských ostrovech hnízdí na skalnatých pobřežních útesech, kde potravu hledá na porostech nízké trávy (tzv. machair). V minulosti bylo na pobřežích rozšířeno více, dnes je však utlačeno úbytkem biotopů.
Hnízdit začíná od věku tří let a obvyklá je jedna snůška za rok. Pár vykazuje silnou vazbu a většinou jsou si věrní po celý život. Objemné hnízdo je stavěno z kořínků a větviček vřesů (Calluna) a hlodášů (Ulex), vystláno je srstí. Ve Střední Asii používá například srst tahra himálajského (Hemitragus jemlahicus). Samotné hnízdo je umístěno v jeskyni či jiné skalní puklině. V měkkém pískovci dokonce kavče dokáže samao vyhloubit díru až metr hlubokou. Jako jiní skalní ptáci, i ono využívá také budov. V Tibetu například hnízdí v klášterech, v mongolských městech také na moderních budovách.
Snůšku tvoří 3 až 5 vajec. Velká jsou 3,9×2,8 cm a jejich váha činí 15,7 gramu. Jsou hnědě a šedě skvrnitá na krémovém podkladu. Inkubaci trvající 17 až 18 dnů zajišťuje sama samice, samec jí nosí na hnízdo potravu. Samice na mláďatech zůstává asi 10 dnů a poté se o ně začíná starat i samec. Na hnízdě mláďata zůstávají 31–41 dnů. Maximální zaznamenaná délka života byla 17 let.
Potrava
Potravu tvoří hlavně hmyz, pavouci a jiní bezobratlí, které sbírá ze země. Nejvýznamnější složku potravy tvoří mravenci. Ve Střední Asii se poddruh P. p. centralis naučil sbírat parazity ze hřbetů dobytka. Přijímá však také rostlinnou stravu, jako například semena, v Himálaji tak může škodit na porostech ječmene.
Potravu nejraději sbírá na krátkolistých porostech trávy vzniklých po okusu ovcí nebo králíků. Možný společný výskyt obou druhů kavčat je omezen prakticky jen stravou. V Itálii tak například tvořily zimní potravu kavčete červenozobého téměř výhradně hlízy křivatců (Gagea), zatímco kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus) se živilo šípky a jinými bobulemi. V červnu se kavče červenozobé živilo hlavně larvami motýlů (Lepidoptera), ale kavče žlutozobé hlavně kuklami tiplic (Nephrotoma). Později v létě bralo kavče žlutozobé především sarančata, a naopak kavče červenozobé v tuto dobu požíralo hlavně kukly tiplic, larvy much a brouky. Oba druhy si nezkonzumovanou potravu ukrývají do skalních štěrbin, které zakrývají několika oblázky.
V ČR je kavče chováno v průchozích voliérách dvou zoologických zahrad. Chová ho Zoo Praha a také Zoo Ostrava.
