Současné české holubářství (19) Pražský rejdič středozobý
Pražský rejdič středozobý je alternativou pražského rejdiče krátkozobého (PRK), která v posledních letech plní nevděčnou roli chůvek pro jiná plemena, k letovému sportu využívána převážně není a bez nadsázky tvoří nejohroženější české národní plemeno. Že se tato situace holubářům nelíbí a chtějí s ní něco udělat, je jasnou ukázkou tvůrčí schopnosti našich chovatelů, díky které jsme pro budoucí generace uchovali tak pestrou a mimořádně kvalitní skladbu národních plemen.
Pražský středozobý rejdič (PRS) není jen chůvka. Je to především jeden z tvarově nejatraktivnějších středozobých vysokoletců, byť typologicky jednodušší. V daném spektru ostatní plemena středně výkonných rejdičů dalece převyšuje kvalitou plemenných znaků hlavy, do které počítáme její celkovou šířku, nejzřetelnější na dostatečně vysokém a širokém čele, které umocňují naznačené čelní hrbolky, upomínající na společný původ s PRK, dále plošinka na temeni a nepatrný týlní hrbolek. Náročnější tvar lebky doplňuje velmi široce nasazený kratší střední zobák, o kterém mnozí vysokoletci mohou jen snít. Poslední třešničkou na dortu by měly být perlové oči, typické také pro PRK. Pro jiné oči u našich rejdičů (kromě sedlatých, případně bílých) neměli chovatelé v minulosti žádné pochopení a neuznávali je. Jedinou tolerovanou výjimkou byly oči tmavých rázů vlaštováků, avšak i tam byly vikvové oči vadou. Další charakteristické znaky nalezneme v postavě, která je podobná s PRK, od kterého velmi často přebírá i štítky na horní straně křídelních štítů. Není tedy tak protažená a lehké konstituce jako u podobně utvářených letových rejdičů, ale více kompaktní, s ocasem, který tvoří asi 10 cm dlouhé rýdováky. Celková délka holuba, měřeno od špičky zobáku po konec ocasu, je 32–34 cm, vzdálenost od hrudi ke konci ocasu tvoří asi 24 cm. Aktuální údaje o počtu chovných jedinců uvádí jen kolem 130 holubů držených organizovanými chovateli, podobný počet se předpokládá u holubářů neorganizovaných. Z hlediska barevných rázů jsou nejvíce zastoupeni černí vlaštováci, pak modří vlaštováci a červenopruzí bělouši, poté modří bělouši vlaštováci, modří černopruzí, červenopruzí, žlutopruzí, žlutopruzí bělouši, červení a žlutí vlaštováci.
Historie
První česká publikace, kde se dozvídáme konkrétní informace o chovu rejdičů na území dnešní České republiky, pochází z pera Vladislava Šíra, který v roce 1886 vydal dílko Holubářství. V kapitole o rejdičích zmiňuje tzv. pražské bělouše, přičemž následně v části o plemenech holubů popisuje některé rázy krátkozobého pražského rejdiče, tzv. purclíka.
Když Bohumil Bauše v roce 1898 vypracoval o některé informace z českého prostředí obohacený překlad knihy Geflügelbuch (Drůbež) od Carla Gottloba Fridricha, vydané v roce 1896 v Německu, mimo jiného popsal dlouhozobého letáka (rejdiče), čápíka (vlaštováka) vídeňského, který je v Praze právě tak rozšířen jako ve Vídni, nejoblíbenější z „plemen (odrůd) je bělouš, též čápík (vlaštovák) budapešťský či pražský. Základní barva je bílá, barevný nádech je na ručních letkách, barevný je ocas, někdy i hlava, krk a prsa jeví skvrny. Oči jsou perlové, u čápíků červených a žlutých jsou i zobák a obočnice světlé. Mláďata čápíků vylétají skoro bílá, ale při prvním pelichání získávají zbarvenou hlavu, krk, letky a ocas, hrdlo a krk bývají bíle skvrnité, celé břicho bílé. Hlava má být podlouhlá, poněkud hranatá, nahoře zploštělá. Pražští čápíci mají mnoho nadšených obdivovatelů, lítají prý lépe nežli všichni letáci (rejdiči), šroubovitě vznesou se do výše, takže v 10 minutách již jen jako tečky na nebi se skvějí, a v této výši prý 5–6 hodin vydrží mizíce oku. Vídeňský bělouš jest sivý holub s černými pruhy, má vzhled a držení letáka, avšak temný zobák a tmavé oči, čímž v očích znalců ztrácí vší ceny.“
Antonín Jeřábek ve třetím rozšířeném vydání své knihy „Chov holubů pro užitek i sport“, upravené Josefem Vrbkou v roce 1924, publikoval na straně 141 dobovou fotografii tzv. pražského vlaštováka (tehdy černý běloprsý holub), odpovídající spíše středozobé formě, zřetelné nejsou ani perlové oči pro krátkozobé tolik typické, což možná souvisí s kvalitou tisku fotografie, ale přímo úchvatný je tělesný rámec a elegance těchto holubů, šířka hlavy a její klenutí.
Na PRS vzpomíná též Miroslav Mašata, který uvádí: „Pražští chovatelé raději honili středozobé rejdiče, kterých bylo ‘dost’, a na šlechtění a chov byli jednodušší. Taktéž nejeden začínající purclíkář si na nich ověřoval své holubářské dovednosti a postupně chov obměňoval za náročnější pražské krátkozobé rejdiče. Středozobí ‘polokrevníci’, což byli kříženci mezi oběma plemeny, byli oblíbenější, než se přiznávalo, a existovaly jich celé chovy. Mezi světovými válkami byli pražští středozobí rejdiči rozšířenější než standardní krátkozobí. Podle pamětí bylo jen na pražském Františku kolem tří set holubářů. Docházelo k míchání hejn za letu a soupeřilo se v tom, kolik holubů se vrátí do svého holubníku. Pokud se konkurovalo stejnou chovnou hodnotou, bylo vše v pořádku. Stejně se nevypouštělo vše najednou. Vzácným jedincům se dovolilo vylétnout teprve tehdy, když se hejno vracelo. Již tehdy byl mezi sportem a chovností rozpor. Sám jsem jako školák v padesátých letech choval ‘střeďáky’ v různých ‘varietách’. Především bělouše, ale i černé bělohroté a modré sedlaté, kteří se dnes již nevidí. Za méně než desetinu ceny krátkozobých se dali sehnat u obchodníka s holuby a chovatele pana Štěpána nebo na holubářském trhu v bývalé restauraci ‘U Vltavana’, kde je nechávali holubáři ‘klukům’ levněji. Ve Zverexu, v ulici Politických vězňů, jich bývalo někdy nabízeno i ke stovce. Je pravda, že špičkoví krátkozobí se z nich odchovat nedali, ale současný průměr ano. Pražský rejdič středozobý není odpadem, ale dobrou linií zdravých, čilých a létajících holubů, se kterými by měl začínat každý, kdo by se chtěl v budoucnu věnovat tomu nejnáročnějšímu.“
Na rozdíl od některých sportovních plemen rejdičů, u kterých byl dlouhodobě preferován sportovní výkon nad výstavními účely, má PRS vypracovaný standard již od roku 1952, přičemž tento byl publikován bezprostředně poté v roce 1953 Vilémem K. Krycnarem v knize Vzorníky holubů v ČSR nejvíce rozšířených. Vedle jiných rázů uvádí heterozygotní i homozygotní bělouše (např. žlutopruhé). Vikvové oči u vlaštováků řadí do malých vad, standardní oči jsou perlové, bez většího prokrvení. U plnobarevných do malých vad patří tmavá jehla. V roce 1964 vychází vzorníky z pera Jindřicha Voráčka a kol., kde se v podstatě opakují barevné rázy: bělouš žlutopruhý, bělouš červenopruhý, bělouš černohrotý, včetně pruhových, běloprsí, nazývaní vlaštováci, u kterých jako jediných toleruje vzorník vikvové oči, kde je uvádí jen jako malou vadu, jinak je to vada hrubá, dále uvádí rázy žlutě plavý, červeně plavý, isabelový, žlutý, červený a modrý bělopruhý, modrý černopruhý a stříbřitý, tygry, sedlaté, bělohroté a plnobarevné.
Vzorník z roku 1993 udává minimální letový výkon 1–2 hodiny, ve střední výšce (200–600 m), s tahem do vzdálenosti 5 km, bez potíží by se měl vrátit při vypuštění 5–20 km daleko, oči jsou poměrně velké a živé, duhovka perlová, u bílých může být a u sedlatých je vikvová. V tomto vzorníku je vynikající popis hlavy: nižší, užší a delší než kostkovitá (působí dojmem, jako by vznikla povytažením dopředu za zobák), přesto však poměrně vysoká a široká, čelo je šikmé, co možná v jedné linii s horním zobákem, oba očnicové a jeden týlní hrbolek jsou mírně vystouplé, tvar je hranatý až mírně zaoblený. Mezi vady uvádí častý nešvar vlaštováků, tržené oči. Chovatele plemene sdružuje Klub chovatelů rejdičů a racků, založený 5. 3. 1995, a nově také Klub českých plemen rejdičů.
Chov krátkozobých i středozobých forem rejdičů byl od nepaměti rozšířen v mnoha velkých evropských městech, mezi něž patří vedle Prahy rozhodně Vídeň, Budapešť, Berlín či Bratislava. V těchto lokalitách vznikala svérázná plemena krátkozobých rejdičů s velmi typickými znaky, přičemž středozobí rejdiči se již tolik nelišili. U lokálních středozobých rejdičů docházelo k poněkud umělé tvorbě různých „plemen“, která zpravidla vymezovalo jen zbarvení, a tento absurdní stav, kdy se v odchovech holubů objeví výletek v kresbě či barvě jiného „plemene“, je třeba u rakouského holubářství nepřehlédnutelný. Češi v tomto ohledu zachovali zdravý rozum a PRS v podstatě uznávají ve všech rázech, které zná holubářská terminologie. V dalším textu si krátce představíme „příbuzná“ plemena: vídeňského vysokoletce, starorakouského rejdiče, budapešťského rejdiče vlaštováka, slovenského vysokoletce a bratislavského vysokoletce, což nebude samoúčelné.
Rakouské poznatky
Výborným informačním potenciálem disponuje pojednání Dr. Bertholda Traxlera publikované v rakouském ÖKZ 9 / 2011 pod názvem „Vídeňský vysokoletec červený bělouš – holubi od Dunaje k břehům Vltavy“.
Traxler uvádí, že po první světové válce se ve Vídni jen málo chovatelů oddávalo letovému sportu, přesto v roce 1922 byl založen spolek chovatelů vídeňských vysokoletců. Přední znalec vídeňských plemen Rudolf Küss ze Schleinbachu, jehož otec i děd „honili“ rejdiče, a byl tak mezi nimi doslova odkojen, byl velkým přítelem legendárního chovatele Josefa Bichlera. Küss se ho jednou ptal, jak založil svůj chov nejznámější chovatel červených běloušů Johann Schlossnickel, a dostal překvapivou odpověď: „Ani Schlossnickel by doma neměl ani pírko, kdyby mu Johann Metz nepřenechal pražské bělouše!“ Kontrolou starých katalogů zjistil, že na první mezinárodní výstavě ve Vídni vystavil Franz Drimmel z Vídně dva páry pražských běloušů ve skupině vídeňských plemen. Ale již rok poté, v roce 1931, se na druhé mezinárodní výstavě Johann Metz chlubí osmi páry vídeňských vysokoletců červených běloušů, o přívlastku pražský není ani slovo. Přitom když vychází v roce 1926 kniha „Vídeňští rejdiči“ z pera Franze Panka, mezi vysokoletci byl ráz červeného bělouše naprosto neznámý. Panek již tehdy uvádí, že moderní chov založený na módních vlnách znesnadňuje hovořit o domácích plemenech rejdičů, když v nich koluje krev pruhových pražských rejdičů, rejdičů straků, či dokonce poštovních holubů … Traxler uvádí, že za časů Panka byli tedy pražští rejdiči již v chovech, ale v té době ještě nebyli uznáni jako „vídeňští“. Již dva roky poté byli ovšem narychlo začleněni do skupiny vídeňských plemen, neboť standard vídeňského vysokoletce z roku 1928 uvádí v bodě 9 ráz červeného bělouše. V kapitole „Pražský vysokoletec“ uvádí, že čeští chovatelé nazývají plemeno pražský středozobý rejdič (Prager mittelschnäbliger Tümmler), případně pražský vysokoletec (Prager Hochflieger). Vedle pražského rejdiče krátkozobého tak ve zlatém městě Praze nacházíme původní středozobou formu, kterou starší literatura popisuje jako znamenitého letce. Do novověku však přežili tito holubi převážně jako krmiči v chovech krátkozobých rejdičů. Z původních mnoha rázů se dochovali převážně jako bělouši červení, žlutí i modří. Zbytky pražských vlaštováků se pokoušejí chovatelé zušlechtit za využití starorakouského rejdiče. Zajímaví pražští tygři jsou dnes už asi chováni jen jako krátkozobí. Dr. Traxler dále uvádí, že v roce 2009 na EV v Nitře získal od pražského chovatele Ing. Jabůrka deset pražských vysokoletců červených běloušů. Na první pohled se podobali Schlossnickelovým holubům jako vejce vejci i po sto letech samostatného chovu! Ale již na druhý pohled byly znát jemné rozdíly mezi pražskými a vídeňskými vysokoletci. Hlava pražského je kulatější a širší, zobák je poněkud kratší, postava směřuje do typu krátkozobých pražských rejdičů, vykazují také štítky, což nepatří stejně jako u PRK k vadám, ale naopak je vzorníkem vyžadováno. Odchovy od těchto holubů vyzkoušel k letovému sportu, ale jen dva výletci se osvědčili, ostatní sesedali velmi brzy k holubníku. Resumé Dr. Traxlera je následující: „Johann Schlossnickel před 80 lety zkřížil pražského rejdiče červeného bělouše s tmavohrotými vídeňskými vysokoletci od Josefa Bichlera, proto dnešní červení bělouši vypadají „vídeňštěji“, přesto se odlišují v některých detailech od ostatních barevných rázů vídeňského vysokoletce.“
Starorakouský rejdič
Je případem plemene jedné kresby. Byl znovuobjeven a standardizován teprve na přelomu 80. a 90 let 20. století. Konstitučně se jedná o jednoduchého středozobého rejdiče s kulatou hlavou, která vyniká právě běloprsou kresbou (vlaštovák). V posledních letech se úspěšně rozšiřuje nad rámec Rakouska a využit byl také při regeneraci pražských středozobých rejdičů v tomto zbarvení. Na rozdíl o PRS mají zcela jinou hlavu a barvu očí. Hlava je zaoblená, hladká, čelo klenuté, duhovka je tmavá až světle hnědá. Původně se vyskytovali výhradně jako modří pruhoví a kapratí, stříbřití a černí, dnes mohou být i šedohnědí, červení, žlutí, stříbřití kapratí, červenopruzí, červeně kapratí, žlutě plaví a žlutě plaví kapratí.
Budapešťský rejdič vlaštovák
Je maďarskou obdobou šlechtění původních vídeňských rejdičů v běloprsé kresbě. Vznikl velmi dávno na předměstí Budapešti a v jejím okolí. Využíván byl velmi často jako chůvka ke krátkozobým rejdičům a holubům jiných skupin. Jeho konstituce prozrazuje naprosto nenáročný letový typ středozobého rejdiče s minimálním prošlechtěním znaků hlavy, kresby, barvy a celkově vůbec. Správně by se chov měl zaměřovat letovým směrem, kde i vzorník uvádí minimální dobu letu 90 minut, ale jak je tomu ve skutečnosti, nemohu posoudit. Plemenné znaky hlavy popisuje vzorník velmi ochotně, ale ve vztahu ke starorakouskému rejdiči nebo pražskému rejdiči středozobému dosti neobratně. Ve skutečnosti je hlava těchto rejdičů nejméně nápadná, s nejnižším čelem, je také nejužší, dlouze protáhlého tvaru, zobák slabý. Popis mnoha znaků v maďarském vzorníku odpovídá spíše rejdiči starorakouskému. Uvádí se v něm, že hlava je zaoblená s vyšším a širším čelem, oči jsou výrazné, u černých tmavé, u modrých šedé, obočnice úzké, modrošedé, zobák je tmavý, široce nasazený, středně dlouhý, ale silný a tupý. Poznámka o mírně zahraněném týlu jednoznačně vypovídá o tom, že tento holub je typickým vysokoletcem.
Slovenský vysokoletec a bratislavský vysokoletec
Plemeno bratislavský vysokoletec vzniklo poněkud uměle, neboť se jedná o slovenského vysokoletce, kterého však vzorník uznává striktně jen jako modrého pruhového a nepovoluje jiný ráz. V chovu vynikajícího holubáře Petera Dobruckého z Bratislavy byli vyšlechtěni červeně plaví pruhoví vysokoletci a cesta k novému plemeni byla otevřena. Nedávné uznání bratislavského vysokoletce se nakonec ukázalo šťastným vyřešením nouzové situace, která otevřela na Slovensku cestu dalším rázům. Již dnes vzorník uvádí nejen červenopruhé a žlutopruhé (heterozygoty, kteří jsou zamodralejší, i homozygoty, kteří mají opeření čisté), ale také bělouše červené i žluté, zahrnující heterozygoty, u kterých jsou zřetelné pruhy, barevné žíhání na hlavě, krku a hrudi, a o poznání světlejší homozygoty, kteří jsou buď úplně bílí, nebo mají méně probarvené pruhy a občasné barevné stříknutí na částech, kde jsou heterozygoti nejtmavší.
O uznání plemene se zmiňuje ve svém pojednání i Dr. Traxler, který uvádí, že Peter Dobrucký se zabývá velmi úspěšným chovem vídeňského vysokoletce červeného bělouše k letovému sportu. Vedle nich má vynikající chov modrých pruhových slovenských vysokoletců. K vyšlechtění červeně plavých použil materiál z Vídně i Maďarska. Inspirací mu byl chov červeně plavých v Bratislavě v minulosti. Protože v typu se toto plemeno od vídeňského odlišuje, bylo uznáno v rázu červeně plavém pod názvem bratislavský vysokoletúň (Pressburger Hochflieger). Traxler se domnívá, že předci rakouského vysokoletce byli ti stejní pražští jako ve Vídni. Peter Dobrucký nechává holubům vysedět dvě snůšky v roce a trénuje výletky celé léto, provádí velmi přísnou selekci k letu, který je jediným kritériem, exteriérové znaky nejsou v té době důležité. Až teprve vytvoří hejno z nejlepších letců, vybírá z nich na podzim nejtypičtější jedince na výstavy. Požadovaná délka letu je 5 hodin, z toho 1 hodinu ve velké nebo nedohledné výšce. Plemeno má prodlouženou, středně velkou postavu.
Barevné a kresebné rázy
Bohužel pro PRS je asi původní barevná a kresebná pestrost, kopírující pražské rejdiče krátkozobé, již minulostí. Barvy PRS by měly být čisté, rovnoměrně rozložené, s odpovídajícím leskem a svitem. Kresby jsou pravidelné a s příslušným uspořádáním u všech rázů. Vzorník uznává všechny rázy PRK, navíc připouští výskyt dalších kombinací barev a kreseb, včetně rázů nově regenerovaných, přičemž u těchto jsou rozhodující pro jejich posouzení především hlavní exteriérové znaky (tvar hlavy a postavy). Nebudu zde uvádět výčet všech rázů, ale vyberu jen ty nejčastěji chované nebo nejsnáze „dosažitelné“. Barevnopruzí jsou uznáni jako modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví. Oblíbení jsou tzv. vlaštováci, přičemž tato kresba patří k nejstarším známým kresbám u PRK, je uvedena v nejstarších vzornících i na dobových malbách. Přímo typická je také pro štětínského rejdiče, který byl vyšlechtěn v poslední třetině 19. století z pražského rejdiče. V Evropě je u takto zbarvených rejdičů užíváno pojmenování kibic z německého Kiebitz, což je výraz pro čejku, ale v našem holubářství se využívá označení vlaštovák. Příhodnější by bylo běloprsý, neboť jak za čejku, tak za vlaštováka označujeme plemena holubů se zcela charakteristickou a vůči PRS odlišnou kresbou. Opakem je krasnodarský rejdič, který je barevnoprsý (v červené). Běloprsá kresba skutečně připomíná zbarvení čejky chocholaté (vanellus vanellus). Standard uvádí běloprsé (vlaštováky) černé, šedohnědé, modré, modré bělouše, červené recesivní a žluté recesivní, přičemž zbarvení popisuje takto: hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla až k podocasníku a lýtka jsou bílé. Křídla, hlava, krk, záda a ocas jsou barevné. Barevnopruzí bělouši jsou uznáni jako modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví. Faktor grizzle tvoří u heterozygotních běloušů pravidelné mramorování. Vzniká tmavý bělouš, který má pravidelně žíhané probělení po celém těle, takřka bez projevu na vzorcích a ustálených okrscích. Homozygoti jsou označeni za světlé bělouše. U nich je probělení rozmístěno po celém těle, v modré řadě mohou mít lehce stříkanou hlavu a krk barevnými pírky s kresbou tmavohrotou a barevným ocasem, případně pruhovou tmavohrotou s barevným ocasem, u popelavě červené řady jen pruhovou, letky i ocas jsou plavé. I u nich je možné jemné stříkání na hlavě a krku.
Nejtypičtější plemenné znaky
Postava působí dojmem dobrého letce, je střední délky, s krátkými zády, širší, vypjatou a dobře zaoblenou hrudí. Postoj je velmi elegantní, poněkud vztyčený, s nášlapem na špičky prstů. Současný standard uvádí oči větší, s perlovou duhovkou. U sedlatých a čistě bílých jsou duhovky tmavé. U bílých mohou být i perlové, jen vlaštováci mohou mít duhovky tmavší. K tomuto dodávám, že tmavé oči patří při zbarvené hlavě k raritním, a jestliže se přesto objevují, převážně se vyskytují u plemen s určitým podílem bílého opeření jinde na těle. U PRS většinou nejsou klasicky tmavé, ale světlejší, tzv. šedé, které jako by tvořily mezistupeň mezi očima perlovýma a tmavýma. U starších jedinců oči zpravidla světlají. Obočnice jsou úzké a jemné, nejméně vyvinuté bývají u černých a modrých rázů, které je mají šedé až černé, u ostatních rázů jsou poněkud vyvinutější, růžové až červené. Zobák je kratší střední délky, přičemž vzdálenost od čela k hrotu zobáku činí 10 až 14 mm, je mírně tupý, široce nasazený, přiměřeně silný a mírně sklopený. Navazuje na linii čela. Jeho barva se shoduje u jednotlivých rázů s pražským krátkozobým rejdičem. Krk je k tělu přiměřeně dlouhý, střední délky, široce nasazený, v horní části štíhlý s jemně vykrojeným hrdlem. Je kolmo nesený a v týlu mírně prohnutý vzad. Křídla jsou středně dlouhá, letky široké, plné, lehce spočívají na ocasu a nekříží se. Za vnitřními loketními letkami je skupina čtyř mírně pozdvižených per vytvářejících tzv. štítky při konci hřbetu. Záda nejsou tím zcela uzavřená. Tyto štítky velmi často chybí, a to jak u běloušů, tak u vlaštováků. Ocas je středně dlouhý, úzce složený, nedotýká se země a přesahuje křídla o 1 až 1,5 cm. Nohy jsou středně dlouhé, červené a neopeřené. Opeření je husté, krátké a širší, přiléhavé, pružné a hladké. Mezi výlukové vady patří červená nebo žlutá duhovka, do velkých vad příliš dlouhá nebo hrubá postava, vysoké nohy, úzká hruď, dlouhá nebo svěšená křídla přesahující ocas, dlouhý krk, hranatá hlava s vysokým čelem, zkrácený zobák pod 10 mm a výskyt pernatých ozdob. Do vad malých řadíme mírně prokrvené duhovky, bledé obočnice, mírné odchylky ve zbarvení zobáku, drápků, malé vady barev, lesků a kreseb, chybějící štítky.
Letový sport
Rejdiči se dělí dle způsobu letu do mnoha skupin, které se dále mohou větvit. Rozeznáváme výškové, vytrvalostní, středně výkonné, sólové, postavové, krátkozobé, bezkružné a akrobatické rejdiče. PRS patří do skupiny středně výkonných rejdičů, oblíbených pro středně vysoký let po dobu až dvou hodin do vzdálenosti 10 km, který je doprovázen překládáním (prudkými obraty). Krásu letového sportu je těžké popisovat. V minulém roce jsem navštívil Petera Dobruckého v Bratislavě a mohl jsem tak na vlastní oči spatřit krásu letu výkonných rejdičů jím chovaných plemen. Podobný let by měli vykazovat i PRS. Již v první třetině 20. století Jeřábek ve svých knihách představil detailní pravidla pro výcvik rejdičů k dlouhému a pravidelnému letu, kde mimo jiného uvádí: „Holubi se před vypuštěním nekrmí, hned po vylétnutí se srazí v hejno a šroubovitě stoupají, za 5 minut jsou velmi dobří letouni již ve výši 600–1000 m, někdy zmizí z očí a lze je spatřit jen dalekohledem. Průměrná doba letu je 2 hodiny, poté se holubi začnou ‘klepati’ a sestupují k holubníku, oddělí-li se některý holub od hejna a vrátí se sám domů, je to vadou, pro kterou se holub při vícenásobném opakování nekompromisně vyřadí z chovu. Objeví-li se na obloze dravec, mělo by se hejno semknout v husté klubko, osamoceného jedince dravec snadno uchvátí. Holubi se krmí až po zapadnutí do holubníku. Mladé holuby můžeme trénovat se zkušenými závodníky, ale také samotné. Při tréninku dáme mladé holuby stejného stáří do malého samostatného holubníku. Zde si 8 až 14 dnů zvykají zavření, pak několik dní mohou přes den do klícky nahoře na výletu, kde se seznámí s okolím, pak otevřeme poklop výletu, aby si toho holubi hned nevšimli, holubi vyletí na střechu a seznámí se s okolím, za několik hodin je svoláme do holubníku, kde je nakrmíme, a dvířka výletu zavřeme. Od toho dne krmíme mladé každé ráno, až když se vrátí na zavolání do holubníku, letu může pomoci praporek či jiný pomocník, pomocí kterého holubi ‘vytahují’ a praporkem je nutíme letět do větší výše.“
Letovému sportu s pražskými středozobými rejdiči se někteří naši chovatelé začínají opět věnovat a já jim přeji hodně trpělivosti a štěstí.
