Psí konverzace – část 7., Klíč k tajemství psího jazyka
Hlasové projevy
„Říkal, že vlci jsou zvláštní zvířata, protože dovedou nádherně zpívat.“
Michelle Paverová: Vyhnanec klanů – Letopisy z hlubin věků
Psí prarodiče – vlci – se hlasově projevují v mnohém odlišně od psů. Vlci se ozývají vytím, kňučením, vrčením, varovným zaštěknutím … Typický psí štěkot však v jejich hlasovém rejstříku chybí.
Nelze ovšem tvrdit, že by vlci nebyli klasického štěkání schopni, což dokazuje následující příklad: v 70. letech byl v kanadské provincii Yukon realizován výzkum etologie a biologie vlků. K vědeckým účelům bylo odchyceno a označeno mnoho šelem. U šesti vlků bylo zjištěno vážné onemocnění dýchacích cest, které vyžadovalo okamžité léčení antibiotiky, aby se zamezilo šíření nákazy mezi vlčí populací. Nemocní vlci byli umístěni do oploceného výběhu poblíž osady, ve které obyvatelé chovali mnoho saňových psů. Vlčí smečka tedy dočasně žila v území „naplněném“ psím štěkotem. Zhruba po měsíci nuceného zajetí se chování vlků počalo měnit: když se ošetřovatelé přiblížili k oplocení – vlci začali štěkat. Zvuk byl sice hlubší a chraptivější než psí štěkot, ale způsob naprosto imitoval psí ňafání – ve frekvenci tří a více štěků s krátkou mezipauzou. Vlci se tedy naučili po pouhém měsíci napodobovat hlasové projevy psů. Na otázku „Proč?“ nebyla dána hodnověrná odpověď, i když hypotéz se nabízí hned několik. V každém případě zde však sehrálo významnou roli vlčí vědomí sounáležitosti smečky, jejich zvědavost a schopnost a chuť učit se.
Vytí
„Zažít společné vytí vlčí smečky znamená stát se svědkem jedné z nejzáhadnějších a nejúžasnějších věcí v přírodě. Skoro to vypadá, že když alfa vlk začne výt, nemají ostatní jinou možnost než se přidat. Lakota (omega vlk ve smečce – pozn. aut.) si nikdy nemohl být jistý, jestli ho účast na sborovém zpěvu nedostane do problémů, ale prostě si nemohl pomoci a musel se připojit. Plazil se od jednoho vlka ke druhému a s ocasem staženým a hlavou téměř u země jim skládal poklonu. Ale když Kamots (vůdčí vlk – pozn. aut.) pokračoval ve vytí, bylo vidět, jak to v Lakotovi všechno vře, a po krátkém zkušebním zamumlání už vyl z plných plic; snažil se sice držet stranou, ale přesto chtěl být také součástí.“
Jim & Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří
„Vlčí vytí je pro mne nejkrásnější hudbou,“ tvrdí česká rodačka a expertka na vlky Tanja Askani, která chová arktické a euroasijské vlky ve Wildparku Lüneburger Heide nedaleko Hamburku. Pod její tvrzení se mohu s nadšením a upřímností podepsat. Slyšel jsem je v divočině i u vlků chovaných v zajetí mnohokrát a vždy mi naskočila husí kůže a do očí mi vstoupily slzy. Divoká, naříkavá píseň, stoupající odkudsi z hlubiny divočiny jako prapůvodní blues …
Vytí je jedním z nejznámějších vlčích rituálů. Vlci vyjí z mnoha důvodů. K těm základním patří: vymezování hranic teritoria a avízo nároků na vlastní území, které je vysíláno sousedícím smečkám; vytí svolává smečku a posiluje ducha a sociální pouta v rámci smečky a konečně vytí umožňuje osamělému vlkovi nalézt partnera (partnerku) či novou smečku. Samozřejmě může mít vytí mnoho dalších důvodů a může přinášet důležité informace, např. svolávání k lovu, k nalezené mršině atd. Vlci zpravidla vyjí ve dvacetisekundových sekvencích s následnou přestávkou.
Naši domestikovaní psi zdědili schopnost vytí po vlcích; tyto charakteristické zpěvy však mají v jejich mordách zcela odlišný význam. Psi většinou vyjí, když se cítí osamělí (přivolávají členy smečky – tedy i svého pána či pány), nikoliv však z teritoriálních důvodů. Často také reagují vytím na výrazné akustické podněty z okolí: na sirény sanitek, hasičských či policejních vozů nebo na zvuk zvonů, motorových pil, sekaček atd. Vytí patří k alelomimetickému chování (tj. „nakažlivému“, tedy k chování, které nutí ostatní zvířata stejného druhu, aby dělala totéž): všimněme si, že pokud začne výt jeden pes, začnou postupně výt všichni další psi z blízkého i vzdáleného okolí. Některá plemena psů vyjí častěji a „náruživěji“ – např. psi severských tažných plemen: aljašští malamuti, sibiřští Husky, grónští psi a samojedové. Dánský vědec Alwin Pedersen se podrobně zabýval grónskými psy. Vypozoroval, že východogrónský pes na rozdíl od západogrónského neštěká: „Nikdy jsem od nich neslyšel ani jediný zvuk, který by měl třeba jen vzdálenou podobnost se štěkáním,“ tvrdí Pedersen. „V situacích, kdy jiní psi štěkají, vydávají tito psi neartikulovaný křik, který většinou velmi brzy přejde ve vytí. Vytí je ostatně normálním a nejčastějším způsobem projevu těchto psů.“ Čtyřnozí seveřané také často vyjí např. při vzrušení, které pociťují před svou oblíbenou činností (např. při oblékání do postrojů před prací v zápřahu); vytí je v této situaci projevem nedočkavého očekávání radostné zábavy.
Štěkot
Psovité šelmy samozřejmě spolu komunikují i prostřednictvím zvuků, respektive zvukových signálů. „Psi jsou obecně mnohem hlučnější než vlci,“ upozorňuje Roger Abrantes ve své encyklopedii psího chování Řeč psů, „což je způsobeno selektivním chovem, kdy člověk už od začátku preferoval hlučnější zvířata. Schopnost štěkat byla asi jednou z vyžadovaných vlastností u prvních psů nebo vlků, se kterými přišel člověk před 14 000 lety do styku.“ Člověk na psu oceňoval štěkot, který ho varoval před vetřelci, nepřáteli, šelmami a všemožným nebezpečím.
„Slovníček“ štěkotu
Japonci vyvinuli „překladatele“ psí akustické řeči. Zaznamenáte štěkot a na displeji se vám objeví např. „smutek“, „varování“, „zloba“ atd. Snad jsem staromilec, ale podobné „hračky“ považuji především za pošetilost, dobrý komerční tah a past na peněženky laických konzumentů. Maximalistické zobecňování nám prozradí málo nebo nic. Je lépe se spolehnout na studium základů etologie, na vlastní empatii a na poučené pozorování.
Jednotlivé štěky v sériích po třech až čtyřech s pomlkami ve středním tónu. Pes něco podezřelého zaznamenal, ale dosud neanalyzoval, zda to může být nebezpečné. Je to výzva ostatním členům smečky (samozřejmě též pánovi), aby se přiběhli podívat, zda se na hranici jejich území neobjevil vetřelec nebo nepřítel.
Nepřerušovaný štěkot v rychlé kadenci ve středním tónu. Pes takto vyhlašuje poplach; volá smečku (svého pána), aby mohli společně zasáhnout. Narušitel vnikl na jejich území a blíží se. Může hrozit nebezpečí …
Plynulé štěkání s pomalejší kadencí a s hlubším tónem. Pes vetřelce analyzoval a považuje ho za nebezpečného a cítí se jím ohrožen. Připravuje se tedy k obraně či k útoku.
(Ritualizovaný štěkot)
Z předcházejících řádků vyplývá, že psí štěkání mělo původně poplašnou a výstražnou funkci. Pokud se však přidají hlasové odstíny a rozdílná frekvence štěkotu, vzniká ritualizovaný štěkot s různým významem.
Prodloužené štěky jsou prokládány středními až dlouhými pauzami. Jde o „tázavý“ tón; pes sděluje, že je už dlouho sám a potřebuje kamaráda. Poněvadž pes je od přírody smečkové, společenské zvíře, samota je pro něj stresující. Pokud psy chováme jednotlivě, samota na ně doléhá plnou silou. Zvyšující se stres z osamělosti poznáme na tónu štěkotu: pokud se zvyšuje a štěkot přechází do zavýjení, je smutek psa z osamění tíživý.
Jeden či dva krátké ostré štěky s velmi vysokým tónem. Radostný pozdrav, jímž pes zdraví svého pána či velmi dobrého přítele. (Na tyto štěky plynule navazuje bouřlivý uvítací rituál.)
Jediné krátké, ostré a hluboké zaštěknutí. Tímto zvukem zpravidla fena svolává svá štěňata nebo jím nastoluje mezi nimi pořádek. Zvuk znamená úlek a snahu přerušit nějakou „nepřístojnou“ činnost štěňat.
Jediné krátké, ostré zaštěknutí se středním tónem. Jedná se o modifikaci předchozího (liší se především výškou tónu). Tento zvuk znamená údiv nebo překvapení. Pokud se toto štěknutí opakuje dvakrát či třikrát (se zřetelnými mezerami), je zřejmé, že pes předmět svého překvapení půjde pečlivě prozkoumat. Zároveň je to výzva pro pána (nebo jiného psa), aby šel předmět zkoumat s ním. (Výška tónu může být vyšší i nižší – pokud je vyšší, signalizuje klíčící strach z neznámého; když je nižší, pes se hotoví k obranné reakci.)
Tento typ štěkání může mít i jiné významy: pokud jsou štěky méně krátké a ostré a jsou naopak uvolněné, znamená to přivolávání pána (či psích druhů). Psi tak často vítají i příchod pána s krmením.
Pokud tento typ štěkotu ztratí na ostrosti a je uvolněný, oznamuje spokojenost (při zábavné činnosti, před odchodem na procházku, při bláznivé hře atd.).
Výzvy ke hře
Psi mají – kromě řeči těla a mimických výrazů – i několik akustických signálů, jimiž vyzývají jiné psy (či své pány) ke hře. Používají je samozřejmě právě v součinnosti se svými „pantomimickými“ signály.
Zajíkavé štěkání ve středně vysokém tónu. Význam je jednoznačný: výzva ke hře, k honičkám (tento typ štěkotu je obvykle doprovázen hravým „pukrletem“: pes položí přední nohy na zem, zadní nohy má napjaté, zadek vytrčený vzhůru a vzrušeně mává ocasem). Pes, který je vyzýván ke hře, odpoví stejným hravým štěknutím a obvykle rovněž zaujme hravé „pukrle“, načež honička nebo přátelská potyčka může vypuknout.
Stoupající štěkání. Štěkot začíná na středním tónu a zvolna se zvyšuje, někdy končí krátkým zavytím. Tyto zvuky prozrazují zábavu, psi jej používají především při přátelských potyčkách a drsných (ale přátelských) zápasech. Psi takto často reagují i při hrách s pánem: např. při aportování s míčkem, při dogfrisbee nebo při flyballu.
Nevděk světem vládne
Člověk preferoval při domestikaci štěkající psy, neboť potřeboval dobré a spolehlivé hlídače a ochránce. V současné společnosti je však často uštěkanost na obtíž (a když ne majiteli, tak jeho sousedům). Navíc je třeba si uvědomit, že pes zákonitě více štěká, pokud mu jeho pán nedopřává možnost k odreagování nashromážděné energie – jistě nemusím podtrhovat, že minimální ranní a večerní venčení nic neřeší a není pro psa adekvátním životním programem. „Dokázal bych si představit, že štěkání, které bylo při vzájemném styku mezi psy používané spíše zřídka, se stalo takto postupně spojovacím signálem mezi psem a člověkem,“ píše Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Lovec, který v lese brzy ztratí z očí svého psa sledujícího stopu zvěře, chce vědět, kterým směrem se dát; proto klade velký důraz na ‘hlasitost na stopě’. To možná vedlo k vyšlechtění obzvlášť štěkavých psů. Je dokázáno, že štěkavost je zakotvena dědičně. Stejně žádoucí je štěkavost psa vykonávajícího úlohu hlídače domu. Nelovící špicové jsou jak známo velmi štěkaví, ale právě toho si vysoce cenili obyvatelé kolových staveb ze střední doby kamenné na svých slatinných špicích, protože určitě měli nepozorované přiblížení cizích lidí ke svým chatrčím rádi stejně málo, jako my milujeme plížení zlodějů přes zahradní plot. Tehdy je jindy protivný štěkot našeho psa opravdovým požehnáním.“
Nadměrné štěkání rovněž bezprostředně souvisí se snadnou vzrušivostí psů. V „uštěkanosti“ kralují např. teriéři (s výjimkou irských teriérů), špicové, malí knírači, bíglové … „štěkavých“ plemen je spousta. Na druhé straně je možno zvolit plemena, která jsou téměř „němá“ – jako třeba Basenži. „Mlčenlivostí“ jsou vyhlášeni např. chrti, kteří byli přezdíváni „němými lovci“. Jak by také ne: chrti loví „především očima“ a svýma rychlýma nohama – a štěkání bere dech (a ten potřebuje sprintující chrt na něco docela jiného).
Pamatujte
Uložte si do paměti poselství otce etologie Konrada Lorenze: „Řeči určitého zvířecího druhu se naučíte nejlépe, stanete-li se jeho společenským partnerem.“ Právě psi nám dávají k takovému konání tu nejlepší příležitost. To je právě výhoda domestikovaných psů oproti mnoha jiným zvířecím druhům. Proč jinak by se právě psi stali nejlepšími přáteli člověka.
P. S.
Hlasové projevy psů jsou také bohaté na kňučení, vrčení, jódlování … Tyto „akustické rébusy“ si ponecháme na příště.
