Americký vodní španěl

Lov vodního ptactva v Americe patřil a stále patří k oblíbenému typu lovu, a proto bylo vytvořeno specializované plemeno jen na tuto činnost. Lovci chtěli výborně plavajícího loveckého psa, který bude s chutí a bez zábran pracovat i ve studené vodě, v bahně či v bažinách. Dodnes se za nejdůležitější považuje přinášení zvěře v jakémkoliv terénu, ať už je lovec na loďce, nebo se prodírá hustým lesním porostem. Od počátku se u psa upřednostňoval malý vzrůst, aby v loďce zabíral co nejméně místa.

Historie s malým množstvím informací

Předpokládá se, že se na jeho vzniku ve 2. polovině 19. století podílel Curly Coated retrívr a údajně i pudl. To se však traduje i o irském vodním španělovi. Jiná teorie se přiklání k tomu, že vznikl křížením Anglického kokršpaněla a irského vodního španěla. Do jeho vývoje však zřejmě zasáhl i již vyhynulý anglický vodní španěl a zřejmě také setr či field španěl. I když je Americký vodní španěl považován za ryze americké plemeno, je velmi pravděpodobné, že nezanedbatelný vliv na jeho vznik měl německý (bavorský) křepelák, neboť během druhé poloviny 19. století docházelo k velkému hromadnému stěhování německých venkovanů na sever Ameriky. Průzkumy odhadují, že zde i dnes žije 40 až 50 % obyvatel německého původu.

Jak vidno, jeho historie je opředena spoustou pochybností, odhadů i dohadů.

S cílenou plemenitbou se začalo až od roku 1920, byť byl předtím znám již přibližně 70 let. Zpočátku se choval především v okolí Wisconsinu, Minnesoty, Michiganu a v oblasti kolem Mississippi. Tedy to jsou oblasti, které se ke vzniku AVŠ hlásí, ovšem není jisté, kde byl dán první základ tohoto plemene. Nejpravděpodobnější se jeví oblast podél řeky Fox a Wolf. Nikdy se nechoval ve větším počtu ani se nikdy příliš nerozšířil zejména proto, že příliv nových specializovaných plemen byl velký. Není tedy možné očekávat, že ve všech těchto oblastech jejich vývoj probíhal současně, naopak, byl chován na poměrně malém území.

Po několik let před 2. světovou válkou patřil vedle Chesapeake Bay retrívra a irského vodního španěla k nejpoužívanějším přinašečům zvěře na středozápadě USA. Proto zřejmě právě tito jmenovaní nejvíce zasáhli do povahy a exteriéru tohoto plemene. V roce 1927 byl založen první klub pro příznivce amerických vodních španělů. Za velkého propagátora plemene na začátku 20. století je považován Dr. F. J. Pfeifer z New Londonu ve státě Wisconsin. Ten věřil, že chov byl postaven na křížení Curly Coated retrívra a field španěla. Dr. Pfeifer také sepsal standard, založil klub a dopomohl k uznání tohoto plemene. U Kennel Club United (KCU) byl uznán již v roce 1920, od roku 1938 byl právoplatně zapisován do plemenné knihy a u American Kennel Club (AKC) byl uznán v roce 1940. V tu dobu zaznamenalo jeho využití asi největší zájem, a tedy i větší množství chovatelů. V 50. létech zájem zase uhasl. Až opět v 80. a 90. letech 20. století začalo být o něm více slyšet.

Do Evropy se dostal až koncem 20. století, kdy byl jeden chovný pár dovezen do Německa a o pár let později do České republiky, přesněji v roce 1995. První import z Ameriky se na našem území objevil až v roce 1998. První zaregistrovaný pes se jmenoval Tidewater Teddy. Ten je také tady považován za praotce všech AVŠ.

I když patří k málo plemenům, která vznikla v Americe, není ani v Americe nějak výrazněji rozšířen. Zajímavostí je, že nejvíce majitelů a chovatelů těchto psů se stále nachází v místech jeho vzniku a vývoje, tedy zejména ve Wisconsinu, Michiganu, Minnesotě a nejbližších okolních státech.

Je to pes sportovního typu

Je zvláštní, že se toto plemeno nikdy příliš nerozšířilo. Naopak, početnost plemene se stále nenápadnými krůčky zmenšuje. Přitom je to pohledný a povahově příjemný pes. Je jak dobrým společníkem pro alespoň trochu pohybově zdatného člověka, tak dobrým loveckým psem.

Americký vodní španěl je nekomplikované povahy, přátelský a takřka nekonfliktní. Má rád děti a je vhodným psem i do početnější rodiny. Na svou rodinu nedá dopustit a je schopen ji i bránit. Je zřetelně sebevědomý, zároveň veselý a plný energie. Rád sportuje, pracuje a zbožňuje přírodu. Pro klidné soužití s tímto psem je nutné vybíjet jeho energii vhodným pohybem, který bude dělat radost jak psovi, tak jeho majiteli.

Potřebuje pohyb a šťastný bude jen tehdy, bude-li jeho potřebám věnována dostatečná pozornost. Jeho energického temperamentu je možné využít i třeba v agility, frisbee a flyballu. V roce 1993 získal první americký vodní španěl mistrovský titul právě ve flyballu. Výborně a s nadšením aportuje. Je vytrvalý a rád něco dělá. Miluje dlouhé procházky a daleko bližší mu je příroda a venkov než město.

Zpravidla velice rád cestuje dopravními prostředky. Opravdu je nutné, aby jeho majitel byl sportovního typu a svého psa zaměstnával, třeba i „jen“ zmiňovanými dlouhými procházkami. Častá izolace a nuda snadno vedou tohoto psa k destruktivnímu chování a přehnané hyperaktivitě.

Jeho výchova není těžká, i když se někdy projeví jeho tvrdohlavost. Je ale dobře učenlivý i ovladatelný. Jen je nutné dbát na důslednou, avšak klidnou výchovu. Výchova a výcvik by se měly obejít bez ostrosti a nátlaku. Jen tak bude poslouchat ochotně a spolehlivě.

Dospívá poměrně pozdě. Je zpravidla psem jednoho pána. Říká se, že je to plemeno se zvláštním půvabem, které se snaží být vstřícné, s velkou snahou vyhovět. Mezi AVŠ se však najdou i dominantní jedinci, tzv. alfa jedinci, kteří si rádi prosazují vždy a všude svůj názor. Pro tyto psy je nutný autoritativní a jasně daný přístup se zřetelnými hranicemi, co je možné a co ne. Pak soužití s nimi nečiní nejmenší problém a jsou velice ochotnými a vděčnými partnery pro lov či jinou činnost. Toto dominantnější chování velmi často způsobuje špatná nebo nedostatečná socializace v raném věku. Ta také může zapříčinit pravý opak – přílišnou plachost.

Americký vodní španěl je rád středem pozornosti, jen někdy si to rád vynucuje i štěkáním. Na tento zlozvyk, který lze potlačit, je potřeba od počátku dát pozor a včas a důsledně jej zatrhnout. Rozhodně však nemají všichni jedinci AVŠ sklony ke štěkání. Rádi vítají přátele štěkotem a překotným vrtěním ocasu, ale to by se jim nemělo dávat za zlé.

Lovecké plemeno, jak se patří

Ze všeho nejraději bude pomáhat při lovu v lese, ale není-li tato práce možná, bude spokojeně absolvovat takovou zábavu, jakou mu majitel s ohledem na jeho povahu vymyslí. Rozhodně se nespokojí jen s poleháváním u televize nebo proběhnutím na zahradě.

Nadšeně aportuje pernatou zvěř nejen z vody, bez ohledu na její teplotu a roční období. Déšť, bláto, mokřady, nic z toho mu nevadí. I když je specialistou právě na práci ve vodě, může být využit i všestranněji. Má výborný nos, zvládne slídění, dosled, naháňky, šoulačky a je ochotný pomáhat s lovem jakékoliv lesní zvěře, pakliže je věnována dostatečná péče jeho výcviku poslušnosti.

Dobře pracuje a slídí jak na poli, tak v lese. Je tedy poměrně všestranným plemenem loveckým, vhodným k využívání pro smíšené honitby. Avšak nevystavuje. Je velmi obratný, dobře pohyblivý, prodere se hustým porostem i dokáže balancovat v těžkém terénu. Pracuje spolehlivě, rychle, důkladně a nadšeně. Je vytrvalý a houževnatý, což snad každý myslivec ocení. Má obrovskou energii a zapálení pro hon. Vydrží tvrdě pracovat třeba celý den. Je typickým loveckým psem.

Je to pohodář, není zbrklý a velice rychle se naučí klidně se chovat i na malé loďce. Pro jeho menší vzrůst není vhodný k použití v moři či jiné rozbouřenější vodní ploše. Pro práci ve vodě je jako stvořený. Je výborným plavcem. Neplave sice rychle, ale zato vytrvale. Snadno se naučí vyběhnout za zvěří jak ze souše, tak z loďky. Je odvážný a bez zábran se vrhá i do prudkých proudů a zvířených vod.

Používá se k vypichování ptáků zejména u vodních hladin. Je výborným pomocníkem zejména při lovu kachen. Dobře je zvedá, nahání, hledá a samozřejmě aportuje odkudkoliv. K této činnosti je zejména ve své domovině používán dosud nejčastěji.

U některých AVŠ se při lovecké práci občas objevuje hlasitost. Není to však typický ani vhodný znak tohoto plemene. V USA je hlasitost u AVŠ špatným chováním při lovecké upotřebitelnosti a tito jedinci se následně při lovu (ani chovu) dále nepoužívají.

Z důvodu málopočetnosti, ale i všestranných loveckých schopností a upotřebení je výběr zkoušek pro loveckou praxi ponechán na volbě majitele. Nejlépe se hodí k lovu vodního ptactva, bažantů, koroptví, zajíců a králíků.

Někdy je problematický ve smečce a má tendence být vůdčím psem. Dobrému chování k domácím či hospodářským zvířatům je ho nutné důsledně a cíleně vést od štěněcího věku. Přece jen – jedná se o lovecké plemeno.

Kam s ním?

Může být ubytován jak v bytě, tak celoročně na zahradě. Obojímu je schopen se poměrně snadno přizpůsobit. Jeho srst a houževnatost mu dovolují celoroční ubytování venku. V bytě se chová dobře, ovšem pokud má málo pohybu a zaměstnání, mohou se někteří jedinci, zejména ti mladšího věku, chovat destruktivně. Některé rodové linie trochu slintají, proto pokud člověk uvažuje o tom, mít amerického vodního španěla v bytě, je vhodnější sáhnout po štěněti z linie, kde se toto neprojevuje. Zajímavostí také je, že i přes svůj dlouhý čenich mnozí jedinci hlasitě chrápou.

 I přes svůj vzhled je pozorným, a tedy i dobrým hlídačem s poměrně výrazným teritoriálním a ochranářským pudem. Je bystrý, smělý a sebevědomý. Zároveň je i okouzlujícím společníkem, mimořádně milým ke své rodině. K cizím lidem bývá zpravidla kamarádský, roztomilý a bezproblémový.

Retrívr, nebo španěl?

V jednu dobu byl znám jako „hnědý vodní španěl“ a někdy je uváděn jako Boykin španěl. Ovšem toto označení není správné. Boykin španěl je sice velmi podobný a blízký příbuzný AVŠ, ale jedná se o jiné plemeno. Americký vodní španěl se používá zejména na severoamerických jezerech, kdežto Boykin španěl v Jižní Karolíně. Boykin španěl je o něco menší než AVŠ a jeho vzhled je jakoby na půli cesty mezi AVŠ a německým křepelákem. Jeho srst je téměř rovná a středně dlouhá, což jej od AVŠ odlišuje na první pohled. Jiné rozdíly se nám však budou hledat obtížněji.

Dalším jemu velmi podobným psem je dle očekávání Irský vodní španěl. Ten se od amerického odlišuje bohatší srstí na hlavě a naopak na končetinách a jinou délkou srsti na ocase, který je u irského vodního španěla pokryt srstí velmi specificky.

V mnohém je zřejmým středem exteriéru a povahových vlastností mezi malými loveckými španěly a retrívry. Stylem práce se podobá spíše retrívrům, vzhledem španělům. Problém je v jasné definici – zařazení, protože je asi více španěl, ale irský i americký vodní španěl se v Americe řadí k retrívrům.

Chov amerického vodního španěla

Americký vodní španěl (častá zkratka zní AWS nebo AVŠ) je ve větším množství chován a zapisován u AKC v Americe. Přesto ani zde jejich počet ročně zpravidla nepřesahuje 200 zapsaných štěňat. Nikde ve světě to není lepší, naopak je mnoho zemí, kde se nevyskytuje ani jediný zástupce tohoto plemene. V roce 2010 byl v Americe v žebříčku početnosti narozených štěňat ze 167 plemen na 143. místě.

FCI standard tohoto plemene přijala až v roce 1999. Do České republiky přišli z USA první jedinci – sourozenci tohoto plemene – koncem roku 1995, a to pes Little Brownies Gunner a Little Brownies Hunter. Následující rok byly importovány další dvě feny, a tak to začalo vypadat na dobrý start k chovu tohoto plemene v České republice. Ovšem nestalo se tak. První štěňata byla do české plemenné knihy zapsána v roce 1998 a o 10 let později jich nebyla stále ani stovka. Drtivá většina majitelů odchovů nikdy neuvažovala o chovatelství, hledali jen dobrého pracovního psa do lesa. Chovná základna se nikdy více nerozšířila a americký vodní španěl i přes svou příjemnou povahu a milý vzhled stále patří na našich výstavách spíše mezi kuriozity. Momentálně jsou u nás pouze 2 až 3 aktivní chovatelské stanice.

Zdraví hnědého španěla

Předně je nutné zdůraznit, že v českém chovu se zatím neobjevilo žádné závažné genetické onemocnění. Z tohoto důvodu i s ohledem na málopočetnost AVŠ není u nás povinné žádné zdravotní vyšetření do chovu. Přesto většina chovatelů dělá testy na PRA a nechává hodnotit snímky DKK, aby předešli případným následným problémům v chovu.

U tohoto plemene se mohou objevit nejčastěji problémy právě očního charakteru a problémy s dysplazií kyčelních kloubů, mnohem méně s hypotyreózou, alergiemi, srdečními abnormalitami, epilepsií, cukrovkou a žlázovým onemocněním. Poslední jmenované může být příčinou vzniku lysivosti, která postihuje psa zpravidla v mladém věku, a to na krku, stehnech a ocase. Naopak například dysplazie loktů se u tohoto plemene nevyskytuje prakticky vůbec. Na to, jak málopočetné plemeno americký vodní španěl je, a koeficient příbuznosti tedy zřejmě nebude příliš nízký, jedná se o plemeno poměrně zdravé a nepřešlechtěné.

Péče o srst

Jeho celkové nároky na stravu, péči o srst a místo držení jsou minimální. Srst AVŠ je voděodolná a pro běžný život ji stačí zběžně občas pročesat. Z důvodu zhoršení odolnosti a kvality srsti se nedoporučuje časté koupání za pomoci šamponu.

Americký vodní španěl nebyl nikdy upravován do „lvího střihu“, jako je tomu běžné u mnohých vodních psů tohoto typu. Přesto stříhání a jistá úprava zejména na výstavu nejsou zakázány, pro větší líbivost jsou i doporučeny. Na výstavu se pes upravuje asi 14 dní předem, aby zásah nůžkami vypadal co nejpřirozeněji. Lehounké dostříhání můžeme provést den před výstavou, nejlépe efilačními nůžkami. Pokud se majitel rozhodne pro úpravu, pak asi nejradikálnější úpravy se dočkají uši, které se holí na krátko. Ostatní úprava spočívá spíše v zastřihávání srsti do ladných křivek tak, aby srst odpovídala standardu. Příliš velké zkrácení chlupů na některých místech může být velkým problémem, a může dokonce výrazně zhoršit hodnocení na výstavě. Naopak mnohá citlivá úprava pozvedne líbivost daného jedince a částečně zakryje drobné chybičky v exteriéru. Srst je často krácena i u nevýstavních, ryze pracovně vedených jedinců, aby její údržba i po návratu z lesa a polí byla minimální.

Srst (kroucení chlupů) není u všech jedinců vždy stejná. Může být od pevně stočených drobných kudrlinek až po větší, „vzdušnější“ kroužky. Tomuto zakudrnacení srsti se říká „marcel“. Srst bývá poměrně tvrdá, a proto se v ní nezachycují bodláky ani jiné nečistoty.

A jak by měl správně vypadat?

Nikdy nesmí působit těžkopádně, je silný a zároveň ušlechtilý. Horní linie je rovná nebo mírně spáditá od kohoutku k zádi. Končetiny jsou středně dlouhé a rovné. Paspárky na hrudních končetinách jsou přípustné.

Čenichová partie je středně dlouhá, hranatá a nesmí být špičatá či úzká. Pysky musí být hladké a přiléhající, nesmí být volné a spuštěné. Nosní houba je tmavě zbarvená, černá nebo tmavě hnědá. Povolen je nůžkový i klešťový skus. Oči má AVŠ středně velké, okrouhlé, barva očí se pohybuje mezi žlutohnědou, oříškovou či tmavě hnědou a je v souladu s odstínem srsti. Žluté oko je vylučující vada. Žluté oko, tj. oko v barvě citronu, nelze zaměňovat s okem žlutohnědým. Uši jsou zavěšené mírně nad linií očí, ale ne příliš vysoko u temene. Jsou dlouhé a široké, natažené mohou dosahovat až k nosní houbě.

Ocas není příliš dlouhý a je prohnutý ve tvaru „houpacího křesla“. Nesen může být jak mírně pod, tak mírně nad hřbetní linií. Ke konci se zeštíhluje. Je stále v živém pohybu a je dobře osrstěný.

Srst musí být stejnoměrně kudrnatá, tvoří uzavřené kroužky. Hustota kudrnek se může lišit na různých tělesných partiích. Je velmi důležité, aby byla dobře vyvinutá hustá podsada, která chrání psa před povětrnostními vlivy, vodou a hustými křovinatými porosty. Srst není ani příliš tvrdá, ani příliš jemná. Hrdlo, krk a záď psa jsou dobře porostlé srstí. Uši jsou hustě osrstěné z obou stran, ale zvukovod je dobře viditelný. Čelo je pokryté krátkou a hladkou srstí, netvořící chumáč. Také na končetinách jsou krátké praporce, kudrnaté stejně jako srst celého těla. Srst může být upravována, aby dodávala psovi upravený vzhled. Uši se mohou stříhat, nicméně ani jeden z těchto zásahů není vyžadován.

Zbarvení může být jedině v jednolité játrové hnědé, kaštanové nebo tmavě čokoládové. Je přípustné trochu bílé srsti na hrudi a na prstech.

Výška a váha: 38 až 46 cm u psů i fen. Psi váží 13,5 až 20,5 kg a feny 11,5 až 18 kg.

Všichni psi, na kterých je patrná porucha psychiky nebo chování, jsou z chovu vyloučeni. Neodpustitelné je agresivní či plaché chování. Za neakceptovatelnou vadu je považováno např. i žlutě zbarvené oko.