Štěkání psa mnoho lidí vnímá jako nepříjemný zvuk pro své uši a přitom si neuvědomují, že je to přirozená psí mluva, kdy štěkáním, někdy i vrčením, zvířata sdělují svoje pocity. Někteří psi štěkají krátce a jen v nejnutnějších případech, jiní jsou vytrvalými „štěkači“ a delší setrvání v jejich blízkosti je jen pro silné nátury.
V některých zemích tohle vyřešili po svém a jednoduše nechávají psům chirurgicky odstranit hlasivky a pes pak jen divně chrčí. Jednou na výstavě jsem slyšela podivně chrčet i Jack Russell teriéra a musela jsem asi divně koukat, protože mi bylo hned vysvětleno, že tento pes byl dovezen ze zahraničí a byly mu právě odstraněny hlasivky. Tak nevím, co si mám myslet, u nás doma žije již šest Jacků, kteří také štěkají, ale většinu času jsou potichu. Štěkají v okamžiku, když si hrají, když chtějí ven, když mají chuť na něco dobrého, když vidí nebo slyší jiného psa atd. Je to prostě jejich přirozený a spontánní projev nebo štěkají, když je učíme štěkat na povel. Proč však učíme psa štěkat na povel? Tohle mi došlo v okamžiku, když se jednoho dne Artuš s Merlinem sebrali a prostě odešli od baráku.
Zachráněni díky štěkání
Co se vlastně tenkrát stalo. Merlinovi bylo osm měsíců a Artušovi šestnáct měsíců. Artušík zrovna před měsícem udělal zkoušky v norování z lovecké kynologie a oba byli naučení, že než jsme šli spát, tak jsme je pouštěli ještě na chvilku ven, aby se trochu proběhli a vyvenčili. Venku před domem jsme je nechávali samotné a nikdy se od domova nevzdalovali. Toho osudného večera jsme je samotné pustili kolem 22. hodiny večer, tak jako jiné dny, nic zlého netušíce. Během deseti minut jsme se pro ně vrátili, abychom je zavolali domů, ale nic se nedělo, ani jeden z nich domů nepřišel. Byl právě říjnový sychravý den a naši pejskové jsou rozmazlováni v bytě, tak jsme měli obavy, aby nenastydli, vždyť to byli ještě mladí moulové. Po marném volání jsme se oblékli a vydali jsme se je hledat, všechno marné. Jen jsme teď měli jistotu, že musela proběhnout liška a naši drahouškové se za ní pustili. Druhý den ráno domů také nepřišli a celý den o nich nikdo nevěděl. Obvolali jsme známé útulky, starostku z Máslovic, myslivce a spoustu známých ze cvičáku a dali jim zprávu o jejich zmizení – nikdo o nich nevěděl, jako by se po nich slehla země. V průběhu dne manžel přinesl zprávu, že nějací lidé z druhého břehu Vltavy viděli, jak po skalách pobíhají dva bílí pejskové. S manželem jsme se domluvili, že já zůstanu doma, kdyby se přece jen vrátili, a manžel se opět vydá na obchůzku, aby se po nich porozhlédl. Udělal desetikilometrový okruh a nic, přišel domů s prázdnou a s obavami jsme sledovali zprávy o prudkém zhoršení počasí, kdy do rána mělo napadnout až 15 cm sněhu. Seděli jsme doma a stýskalo se nám po nich, nicméně jsme stále doufali, že se někde objeví. Proběhla další smutná noc bez našich zlatíček, počasí se stále víc zhoršovalo, začal padat sníh, funěl studený vítr a někde tam venku, pokud je někdo neukradl a pokud ještě žili, byli naši rozmazlení pejsci. Ráno podle zavedené rutiny se manžel chystal do práce a já do Prahy na pracovní schůzku (dělám finanční poradkyni a pojišťovací zprostředkovatelku), když tu se ozval telefon a převozník nám hlásil, že když šli lidé ráno do práce, slyšeli na skalách štěkání. Manželovi jsem řekla, ať jde klidně do práce, že se tam podívám, než pojedu do Prahy. Byla jsem skeptická, ale šla jsem tam, kam nás lidé navedli. U první chaty na cestě jsem se zastavila a zavolala jsem jejich jména a po chvilce se mi ozval Merlin. Teď si řeknete, že to mohl štěkat jakýkoliv jiný pes, ale já rozeznám skoro všechny naše psy, včetně štěňat, po hlase. Hned jsem volala manželovi, že jsem našla Merlina, ale o Artušovi jsem nevěděla do okamžiku, než jsem ho zavolala jménem a dala povel „Artuši, štěkej“. Ozvalo se slabounké zaštěknutí a po chvíli ještě jedno o trochu silnější. Sláva, Artuš je tam taky, ale nevěděla jsem, v jakém je stavu nebo jestli není zraněný. Z Merlinova štěkání jsem usoudila, že ten je v pořádku, ale Artuš hlásil, že je se silami na konci, jenže jsem je stále neviděla. Za chvíli přišel manžel a hledali jsme je, protože k nám stále nepřišli a to bylo divné. Mysleli jsme si, že tam mají nějaké zvíře nebo noru a „to“ hlídají a chtějí, abychom přišli za nimi. Merlin se stále na výzvu štěkej ozýval a po chvilkách i Artuš. Stále jsme po nich pátrali a nakonec jsme je objevili v polovině vysoké skály, jak tam pobíhají na jednom kameni a nemohou ani nahoru, ani dolů. A k tomu všemu do rána napadlo asi 15 až 20 cm nového sněhu. Nakonec jsem popadla telefon a zavolala policii. Řekla jsem jim, co se nám stalo, ale odpovědí mi bylo, že s tím nemohou nic dělat, protože nemají ani potřebné vybavení. Co dál, nakonec nás napadlo zavolat na dispečink hasičům a i těm jsme řekli, v jaké situaci se nacházíme. Byli daleko ochotnější, i když se jim do té sibérie také moc nechtělo. Tak jsem si vyžádala alespoň zhodnocení situace, jak bychom ty naše miláčky ze skály dostali domů. Do půl hodiny opravdu přijeli kluci hasičský z Kralup nad Vltavou. Když jsme jim ukázali, na jakém místě jsou a že už jsou dvě noci mimo domov, začali situaci podle svých možností řešit. Nejdřív jsme se museli přesvědčit, jestli by se nenašla nějaká sestupová cestička horem ze skály, protože zespodu to nešlo. A tak jsme se vydali na strastiplnou cestu do hnusného krpálu ve dvaceticentimetrové vrstvě sněhu. Cesta byla zarostlá, plná šípků a polámaných stromů, nicméně jsme si cestou vzhůru všichni navzájem pomáhali a díky tomu jsme se nakonec na skálu dostali. Já jsem naše hafany volala jménem a chtěla jsem, aby zaštěkali, bohužel mě neslyšeli, a tak jsme ani nevěděli, kde jsou, jen jsme odhadovali ono místo. Byla to zapeklitá situace, kdy nakonec velitel rozhodl, že by povolal vrtulník. Volal dokonce na dispečink, ale pro nepřízeň počasí vrtulník nemohl odstartovat. Nicméně na druhou stranu to byli „jen“ pejskové, a kdyby bylo nejhůř, museli bychom se jich vzdát. To jsem chápala a také jsme na tom byli domluvení. Ale nenechali nás v tom a celou akci dotáhli až do zdárného konce. Nakonec se domluvili se záchranným družstvem hasičů v Mělníku a ti pak přijeli s celým vybavením. Protože nás pejskové nahoře neslyšeli, museli jsme záchranáře navigovat zespodu a moc pomohlo, že pejskové byli naučeni štěkat na povel. Dokonce i Artuš se pořádně rozštěkal, když viděl, že bude zachráněný, a já konečně věděla, že i on bude v pořádku. Celá akce trvala od 10 hodin od rána do 16 hodin odpoledne. Nakonec se nám hafani díky hasičům vrátili živí a zdraví domů a kluky hasičský jsme pozvali k nám domů, aby se zahřáli, trochu usušili a vypili si alespoň čaj. Tady vidíte, jak důležité bylo naučit psy štěkání na povel, které jim nakonec zachránilo život. Od té doby je pilně učíme štěkat na povel dál.
„Štěkej!“ Jak na to?
Jak se vlastně takový pes štěkat na povel naučí? Úplně přirozeně, z jeho spontánního projevu. Když začne štěkat, okamžitě dejte povel „štěkej“ a chvalte ho. Když chcete, aby přestal, řekněte „dost“, „ticho“, „kuš“ nebo cokoli jiného vás napadne, aby pes štěkat přestal, a hned jej odměňte a hodně chvalte, jakmile štěkat přestane. Já spoustu věcí učím Jacky pomocí jejich přirozeného projevu a jde to daleko snáz, stačí jen dobře psa pozorovat a dobře reagovat, nakonec se musí úspěch dostavit. Ve sportovní kynologii je to jedna z disciplín, které musí pejsek splnit, aby úspěšně složil zkoušky. Podle předepsaného zkušebního řádu pes musí sedět u levé nohy psovoda, psovod zvedne ukazováček a mávne nad hlavou psa a dá povel „štěkej“. Pes musí ihned hlasitě minimálně třikrát zaštěkat, aby zkoušku splnil. Při vyšších zkouškách pes sedí před psovodem v různé vzdálenosti a při povelu „štěkej“ musí ihned hlasitě a minimálně třikrát zaštěkat. Ve vyšším stupni výcviku se vyžaduje, aby štěkotem oznámil věc, kterou našel. V lovecké kynologii zase štěkotem oznamuje, kde se nachází buď schovaná, nebo ulovená zvěř při dosledování nebo štěkotem hlásí její stopu. Prostě štěkání psa nemusí být jen nepříjemný zvuk pro naše uši, štěkání naopak může být velmi žádaná věc. Naučte proto štěkat svého psa na povel a následně, aby na povel štěkat přestal, potom nemusíte žádat, tak jako v zahraničí, o odstranění jeho hlasivek …