Jízdy po osení

Také máte pocit, že sotva z obchodů zmizí vánoční výzdoba, nahrazují ji velikonoční motivy? A že se nejdůležitější křesťanský svátek stává spíše komerční záležitostí bez jakéhokoli hlubšího smyslu? Vězte ale, že jsou místa, kde se dodržují nádherné starobylé tradice, které stojí za to vidět na vlastní oči. Mám na mysli jízdy po osení dodržované Lužickými Srby.

Křesťanská tradice s dávnými kořeny
Již ve starověkém Římě se konaly průvody, při kterých lidé obcházeli pole s obrazy bohů a modlili se za dobrou úrodu. Křesťanství tento zvyk (alespoň zdánlivě) nepřejalo, ale v některých oblastech se udržel v podobě jezdeckých procesí, která objížděla polnosti kolem vsí a jezdci – sedláci – se modlili za dobrou úrodu a ochranu před zlými silami. U Lužických Srbů se tyto jízdy nazývají saatreiten (jízdy po osení) a nejstarší zprávy jsou dochované z roku 1541. Dlouhou tradici těchto jízd udržuje například městečko Ostritz, další průvody se konají v Bautzenu nebo v okolí kláštera v Mariensternu. Účastní se jich pouze muži a jde o velmi prestižní záležitost, mnozí se pyšní odznaky, podle kterých poznáme, kolikátou jízdu absolvují. Není nijak zvláštní vidět číslici 25, ale i 50! Tradice se dodržuje i při výzdobě koní, nejzajímavější jsou koně s hřívou, která vypadá jako po trvalé ondulaci. To však jen hospodář zaplete hřívu na Zelený čtvrtek a na Velký pátek do ní ještě přidá stébla slámy. Když se pak vše rozplete, vytvoří to výsledný efekt trvalé. Do zkadeřené hřívy se zapletou květiny, čelenka uzdečky se ozdobí také zeleným věncem s rostlinami a vzorně vycíděné uzdečky ještě ozdobí různé křesťanské symboly. Mnozí účastníci jsou pouze příležitostnými jezdci, ale přesto jsou koně obdivuhodně ukáznění a absolvují celý průvod, zpěvy, modlitby i davy přihlížejících s naprostým přehledem.

Na Velikonoční neděli k německým sousedům
Už několik let se vždy těším na Velikonoční neděli, kdy odjíždím do malého příhraničního města Ostritz, abych si vychutnala tuto jedinečnou podívanou. Vyplatí se být na místě již časně dopoledne, protože parkoviště se rychle plní. Policie před akcí silnice neprodyšně uzavře, a kdo dorazil později, musí pracně hledat místo k zaparkování a do centra či ke klášteru jít pěšky. U kostela na náměstí se začínají kolem poledne shromažďovat z blízkého i vzdálenějšího okolí nádherně vyšňoření koně a jezdci. Koně všech plemen a velikostí i barev mají zapletené hřívy (často s květinami a větvičkami), uzdečky a podsedlové dečky zdobí motivy kříže či beránka – tedy symbol Ježíše. Jezdci jsou v černých fracích, s cylindry, v rukou často mají zpěvníky, protože během průvodu se pronášejí modlitby a zpívá se. Koně se postupně seřadí do dvojic nebo trojic, v čele jedou dva duchovní a všichni ve spořádaném zástupu nejprve třikrát po směru hodinových ručiček objedou náměstí v Ostritzu, které je zcela zaplněno návštěvníky. Zaslechnete tu mnoho jazyků, často sem směřují i celé autobusy z Polska a Česka. Průvod se vydá na cestu lemovanou diváky k nedalekému klášteru Marienthal, který založila v roce 1234 královna Kunhuta (manželka Václava I.). Oblast Srbské Lužice patřila až do roku 1635 České koruně, tudíž i dnes se zde můžete setkat s povědomě znějícími slovy. V prostranství kláštera se koná bohoslužba, takže se celý průvod zastaví a lidé mají čas si ji vyposlechnout a zároveň obdivovat krásně vyšňořené koně. Poté se průvod dá opět do pohybu a vyjíždí do okolních luk a polí, aby modlitbami zajistil dobrou úrodu a také ochranu před zlými silami. V pozdním odpoledni se vrací zpět do centra města. Kouzlo pomalu vyprchává a návštěvníci se rozjíždějí do svých domovů. Jsou však zcela jistě obohaceni o silný duchovní prožitek a věřím, že mnozí se sem za rok s radostí vrátí.