Hrátky se hříbátky 6.
Společenství hříbat
V prvních týdnech života je pro hříbě středem pozornosti vlastní matka, avšak při hledání své pozice ve stádě hříbě brzy nachází jiné speciální objekty zájmu – další hříbata (pokud ovšem ve stádě jsou). Tito tvorečkové jsou tím nejlepším, co si může hříbě přát – mají podobný denní rytmus, podobnou potřebu pohybové aktivity, jsou ochotni ke hrám, které starší koně obtěžují. Brzy ve stádě vzniká hříběcí skupinka, která žije vlastním životem. Běžně zhruba dvouměsíční a starší říbata utvoří partu, v níž se již začínají projevovat povahové rysy jedinců a vzorce chování přebrané od matek (je-li matka ve stádě provokatér, bývá provokatérem mezi hříbátky i potomek, volí-li matka spíš ústup, bývá útěkářem i hříbě). K matkám se vracejí pro ochranu a mléko (obr. 1), se zbytkem aktivit si vystačí sami. Není to nic divného, jejich ativity jsou často zejména u hřebečků bojovými hrami, které přijdou ostatním koním drzé, a případného provokatéra starší koně nevybíravě zaženou, byť dorostence o rok či dva staršího se vyprovokovat k hrátkám občas podaří i takto malým hříbatům. V této „školce“ se vybíjí hravost hříbat, nabírají se zkušenosti z pohybových aktivit i řešení konfliktů. Starší koně hříbata usměrňují, čímž jim dávají rovněž cennou lekci do života.
Ohlávka, vodění
Hříběcí dovádění by bylo pro koníka dostatečným programem, pokud bychom od něj neočekávali v budoucnu práci. Pokud má být kůň využíván člověkem k práci, sportu či zábavě, je vhodné jej na to začít připravovat od malička – pochopitelně úkoly jsou úměrné věku. U hříběte se jedná pouze o základní manipulaci. Již dříve jsem zmiňovala získání kontaktu přes drbání, čištění a potřebu zvedání nožek, což jsou úkony veskrze „údržbové“. K základnímu vychování hříběte v našich končinách patří schopnost být vedeno na ohlávce (v některých končinách upřednostňují smyčku provazu kolem krku). Ohlávka by měla být bezpečná, dobře padnoucí, s dostatečně širokými plochami, skrz které budeme na citlivé koňské tělo působit (provazová je tedy nevhodná).
Zprvu lze při vodění hříběte využívat jeho fixování na kobylu, chodit s ním po boku kobyly po známých místech, kde se cítí bezpečně. Vodítko se snažím mít co nejvíc volné, mělo by působit jen ve chvílích, kdy po koníkovi něco požadujeme, a jen po dobu, dokud kůň neprojeví dobrou vůli se poddat tlaku ohlávky. Pro koně není ani tak podstatné, jak velkou silou na něj působíme, ale chvíle, v níž tlak povolí. Toto povolení by mělo přicházet přesně ve chvíli, kdy hříbě učiní první pohyb ve směru vymezovaném ohlávkou. Ohlávka působí na hlavu prakticky ze všech stran, při zatažení za ohlávku působíme na týl koně, ale také podle směru tahu na jeho nos nebo stranu hlavy. Jdeme-li vedle koně, zatažením vzad působíme na nos a tím koně dosti srozumitelně brzdíme. Někdy se stane, že je hříbě zpočátku při vedení (a zejména snaze o zbrzdění) znepokojeno omezením své volnosti pohybu, a pokusí se vyskočit vpřed. To, že přitom narazí nosem o ohlávku, je pro nás výhodou, protože tlak na nos je upozorňuje, že má zastavit. Pro bezpečnost vodiče je přitom důležité, aby zůstával po boku koně, v úrovni jeho krku nebo plecí. Pokud se používá příliš dlouhé vodítko a kůň se dostane před člověka (úroveň člověka u slabin koně je již riziková), hrozí úraz z vykopnutí zadníma nohama, nebo vytržení vodítka z ruky (zejména staří zkušení koně – vytrhávači – k tomu využívají otočení hlavy ven a s tím spojené opření vodítka o plec, takže tahu neodolávají citlivou hlavou). Aby se tento manévr kůň nenaučil, stačí se držet vhodné pozice při vodění, být připraveni na to, že hříbě může vyskočit, a tah povolit právě ve chvíli, kdy hříbě stojí na zemi v žádaném směru chůze. Mladý kůň většinou nepotřebuje mnoho takových lekcí, aby pochopil, že pokusy o útěk se nevyplácí, někteří si odbudou tyto pokusy při hříběcím vodění s omotaným lanem kolem těla a na ohlávce už pak nic podobného nezkouší.
Podobně při rozcházení nebo zrychlování jsou prvotní signály doprovázené tlakem zezadu, který je pro koně srozumitelnější než tah za týl. Když si potažení dopředu za ohlávku s pohybem vpřed hříbě spojí, je možné je i popotažením vybídnout ke zrychlení pohybu v případě, když se hříbě začne za člověkem opožďovat (obr. 2).
Pro rozcházení i zastavování hříběte je dobré využívat všech komunikačních prostředků, které máme, nespoléhat se pouze na tah, byť ten je velmi účinný. Použijme hlas, postoj těla, a v počátcích i jeho matku, aby byly naše požadavky pro koně snadno dešifrovatelné. Nejde přece o to koně zdeptat tím, že neexistuje jiné řešení, než které mu nabízíme, ale naučit jej, že naše řešení je to nejlepší.
Práce s mláďaty vyžaduje trpělivost a mírnost. I hříbě může mít svůj den, kdy se u něj projeví zhoršená pozornost, reaguje přehnaně, zkrátka máte pocit, že vám někdo to zvířátko na konci vodítka v nestřežené chvíli vyměnil (obr. 3). Mám zkušenost, že v takový den je lepší slevit z původního plánu, chtít raději po koni méně, hlavně hodně chválit, když se podaří nějaký, byť zcela jednoduchý úkon, a původně plánovanou lekci odložit na další den. Ne že byste původní plán nemohli z koně dostat, ale bude vás to stát mnoho úsilí a zbytečné řady konfliktů se zvířetem, které nedělá věci bezdůvodně. Kůň má pro své chování nějaký důvod a je možné, že mu ten den není úplně dobře, změnil se povrch na výběhu, do stáda se vnesl před vaším příjezdem neklid, který ještě neodezněl, nebo dokonce jste tím důvodem právě vy – máte z něčeho obavu, někde se vám nedařilo, špatně jste se vyspali – pokud se vám nepodaří hodit při práci s koněm vše za hlavu a soustředit se jen na sebe a koně, je lepší si dát pauzu než vytvářet u hříběte zbytečně silné negativní zážitky.
Uvazování
Když kůň pochopí, že tah za ohlávku vpřed znamená jdi vpřed, je možné začít koně uvazovat. Tedy pokud kůň zvládá procházku s člověkem, reaguje na popotažení za ohlávku správně, bez zaváhání a bez protestů, můžeme si přehodit vodítko kolem pevného úvaziště, volný konec podržet v jedné ruce a druhou s koněm vykonávat obvyklé úkony, jako je čištění nebo zvedání nožek. Jediná změna pro koně tak je, že tah za ohlávku přichází z jiné strany než od člověka. Ruka držící vodítko je stále „živá“, může zatáhnout nebo povolit podle potřeby. Obvykle tato změna nedělá hříbatům problém a na případné zatažení vodítka reagují povolením ve směru tahu, jak jsou zvyklá.
Po několika dnech či týdnech takových pokusů můžete na chvíli koně uvázat (vždy při uvazování koní jakéhokoliv věku by se měl používat bezpečnostní uzel, neboť zvíře je zvíře a to, že se vedle vás stane něco, co koně vyděsí natolik, že se pokusí utéct, je věc, kterou není v lidských silách ovlivnit). Hříbátka ještě neudrží dlouho pozornost, proto je dobré je vázat jen na krátkou dobu, aby je uvázání neomrzelo natolik, že by upnula svou mysl k cíli vymanit se z úvazu. Rozhodně by se uvázané hříbě nemělo nechávat bez dozoru, na nácvik „odložení“ koně je ještě času dost.
