Rákosník zpěvný Acrocephalus palustris (Bechstein, 1798)
Že od nás všichni ti ptáci odletí, když přijde čas nepohody a nedostatku potravy, který by sotva dokázali přežít, umíme ještě pochopit. Jak se však usilovně vrací do míst svého rodiště, když tam někde na jihu mají dostatek potravy i tepla po celou dobu pobytu, je již méně pochopitelné. Přesto to každoročně dělají a neomylně nachází cestu domů. Takhle důsledně to tedy sám člověk nedokáže. Proto také ty ptáky s takovým zájmem pozoruje, studuje a snaží se to všechno pochopit. Jistě, s probuzením jara tady začíná proces znovuzrození a vznikají ohromná množství zdrojů rozmanité potravy, která by ležela jinak zcela bez užitku. A základní přírodní zákon zní: využít každou možnost pokud možno beze zbytku. Právě v tomhle člověk současnosti nejvíce hřeší. Pozorujeme-li tedy bedlivě svoje okolí, máme možnost ledacos pochopit. Rákosníci jsou dobrým příkladem, jsou to přísně stěhovaví ptáci.
Co jsou rákosníci?
Jsou to drobní pěvci z čeledí pěnicovitých, jejichž domovem jsou obvykle rákosové porosty rostoucí z mělké vody nebo jejího podmáčeného okolí. Hustá změť vzhůru rostoucích, pevných stébel nedovoluje příliš volný pohyb, je to však prostředí, kde se kdekdo může snadno skrýt a je to tam také přeplněné všemožným hmyzem. Pro někoho ideální prostředí, pokud se v něm umíte dobře pohybovat. To se právě rákosníci naučili dokonale. Mají k tomu i přizpůsobený tvar těla, který je štíhlý, mohou se snadno protáhnout úzkým prostorem. A mají silné nohy, kterými se snadno přidržují rákosových stébel. Je tady jeden jev, kterému se museli hlavně přizpůsobit. Zatímco pro všechny ostatní živočichy je přirozené, když sedí kolmo na podložce, tedy obvykle, rákosník se musí přidržovat svislých stébel. Nejsou to nijak obdivuhodní letci, nakonec létat potřebují na větší vzdálenosti jen v době tahu, jinak se většinou pěšky proplétají rákosovou houštinou. Lidé je ani moc neznají, nejsou příliš viditelní, když žijí za zelenou zástěnou rákosí. O to víc jsou slyšitelní. Zpívají výrazně, hlasitě a často i v noci. Protože jejich domov je ve svislých liniích, museli se naučit stavět svoje hnízda naprosto unikátním způsobem. Jsou umně spletená a pevně zavěšená mezi několik stvolů rákosu. Neleží na podložce, ale visí. To je zcela typické. Proto také nedělá lidem problémy hnízda rákosníků poznat. Často dokonce i odhadnete druh, podle starého hnízda, který si je postavil. Jednak podle velikosti hnízda a potom také podle okolí. Většina druhů rákosníků staví svoje hnízda nad vodní hladinou. Chcete-li je tedy najít, musíte do vody. Ačkoliv hloubka vody není největší překážkou, v rákosových porostech bývá tak od kolen, v nejhorším případě po bradu vody, není to právě příjemné koupání. Všechno dole pomalu hnije, je tam spíše bahno než voda, zlomené stvoly rákosu vám mohou zle poranit nohy. Do rákosí musíte oblečení a obutí.
Zkusil jsem si to, když jsem se zúčastnil akce kroužkování divokých hus. Jediným druhem rákosníků, za kterými do vody nemusíte, jsou právě naši dnešní rákosníci zpěvní. Ti mají nejraději takové zanedbané kousky krajiny, obvykle sice také v blízkosti vody, ale ta není vůbec nutná. Jejich hnízda najdeme postavená nejspíše v kopřivách. To je docela typické. Ve starých hnízdech dokonce nacházíme jedno neoplozené vejce, to je také docela časté. Lidé jejich hnízda dříve nacházeli většinou tenkrát, když chodili na kopřivy pro kachny nebo housata. Nebo hnízdo najdete nějakou čirou náhodou. To se mi jednou také podařilo. Mezi dvěma družstevními lány vedla stará, již nepoužívaná polní cesta. Pomalu zarůstala mladými trnkami, trávou a okolo, tam kde bývala mez, kdysi kosená, na jaře pravidelně vypalovaná, rostly hojně kopřivy. Na jedné straně cesty pšenice, na té druhé jetel. Právě jej začínali kosit pro krávy. Traktory jezdily pochopitelně po pokoseném jeteli. Jel jsem také pomalu po té rovině, když jsem si všimnul, že vlevo letí rákosník a ze zobáku mu vlaje suché stéblo trávy. Staví hnízdo. Dupnul jsem na brzdu a dalekohledem se snažil zjistit, kam zapadnul. A hele, támhle se třepou vršky kopřiv, jak tam dole pracoval. Nebylo těžké to místo najít. Jen jsem si ke kraji položil kámen a kousek vedle zapíchnul suchý klacek, protože lidská paměť je krátká a všechno v okolí o překot rostlo. A honem pryč, než se bude vracet s novým stéblem, aby si nevšimnul, že mu okolo hnízda někdo okouní. Mohl by se ještě přestěhovat. Jednou dvakrát jsem se tam podíval, a když jsem viděl, že všechno jde tak, jak má, vyfotil jsem nakonec ty ptáky, jak krmí mláďata. To se musí udělat v přesně daném časovém rozmezí, abyste jednak ptáky rušili co nejméně a zadruhé abyste byli vůbec úspěšní. V tomhle případě se mi to povedlo, protože jsem přesně věděl, jak jsou ta ptáčata stará.
Systematické řazení rákosníků
Jak již bylo řečeno, rákosníky řadíme do čeledi pěnicovitých Sylviidae (Leach, 1820). Je to čeleď velmi rozsáhlá a více než často na ni nepanuje mezi systematiky jednotný názor. Někdy zahrnuje až 410 rozličných druhů ptáků, jindy jsou některé rody řazeny do jiných čeledí. Mnohé rody této čeledi jsou tak výrazně jiné v těle, že je možné je rozeznávat podle jejich siluety. Třeba pěnice od budníčků, rákosníků nebo cvrčilek. Rákosníci mají opravdu typickou siluetu těla, když jsou štíhlí, s delším ocasem a vztyčují peří na čele, což dělá dojem velké hlavy. Rodové jméno rákosník používá čeština hlavně pro rozsáhlý rod Acrocephalus a dále pro exotické rákosníky rodů Nesillas a Thamnornis. Pro rod Sphenoeacus pak používáme pojmenování rákosníkovec. Tak zvané české názvosloví vyjmenovává na 37 druhů rodu Acrocephalus a upozorňuje na další druhy, které jsou sem řazeny v jiných systémech. Většina druhů tohoto rodu jsou ovšem pro nás ptáci exotičtí, kteří se vyskytují jak v Africe, tak v Asii, a dokonce i na poměrně malých ostrovech v Tichomoří. Jsou to ptáci dokonce čtyř zoogeografických oblastí. U nás to není zase až natolik komplikované, abychom se naše rákosníky nenaučili rozlišovat. Ornitologické tabulky, které sestavil Dr. Jiří Mlíkovský, uvádějí jen pět druhů rákosníků rodu Acrocephalus a z toho ještě jeden druh není uváděn jako hnízdící. Sem tam se může objevit nějaký zatoulanec, obvykle je však zjištěn pouze při nějaké odchytové akci, které se samozřejmě zúčastňují odborníci, pro které by to neměl být problém. Pravidelnými hnízdivci jsou u nás jen rákosníci proužkovaní, zpěvní, obecní a velcí. Ti velcí dosahují velikosti drozda a je jich dnes málo. Udává se jen 1 500 až 3 000 hnízdících párů. Ti se dají poznat na dálku. Rákosník proužkovaný také. Zbývá tedy naučit se rozlišení rákosníků obecných a zpěvných. Oba druhy jsou stejně velké, ale obvykle vedle sebe nežijí. Ty obecné najdeme obyčejně jen v rákosí, ty zpěvné třeba i v polích. Ti obecní jsou více červenohnědí, jako do kaštanova, zvláště pak na kostřeci. Jeden mladý byl kdysi dokonce na obálce Fauny, jak si vzpomínám. Avšak u takhle téměř stejně zbarvených ptáků může tón barvy při různém světle klamat. I rákosník zpěvný se může někdy zdát tmavší, než je obvyklé, jeho hnědé zbarvení však vždy směřuje spíše do zelena.
Jiná pojmenování – synonyma
Předešlý text napomáhá při určování, pokud byste se snad s těmito ptáky setkali při nějaké procházce. Pokud byste si však při špatném počasí a dlouhé chvíli listovali v nějakých knihách, doporučuji aspirin proti bolení hlavy. U žádných jiných ptáků nenajdete v češtině tolik různých pojmenování jako u rákosníků. Nikoliv snad nějakých lidových názvů, ale názvů v odborné literatuře. Snad jen rákosník velký si dokázal podržet svoje jméno. Nakonec jeho velikost je skutečně nápadná. Názvosloví se prostě měnilo a v případě rákosníků se musí uznat, že tedy k lepšímu. Dříve třeba byly mezi rákosníky počítány i cvrčilky. Ty jsou jiné v první řadě svým zpěvem, jsou však dobře rozlišitelné i podle siluety. Zatímco tedy rákosníci zpívají, cvrčilky cvrčí, zpěvem se jejich cvrkot dá nazvat jen stěží. Lidové názvosloví pak do počtu jmen vnáší naprostý zmatek, když pojmenování rákosník se objevuje i u ptáků, kteří se rákosím jen mihnou, bez ohledu na jejich velikost. Tady se prostě bez práce Zdeňka Klůze, který všechna ta jména posbíral a vydal o tom knížku, neobejdete. Dnes se zaobíráme rákosníkem zpěvným a u tohoto druhu to není zase až tak složité. Zdeněk Klůz našel jen tato jména: Pokřovka rákosník bahní, Rákosník bachní, Rákosník bahenný, Rákosník bahní, Rákosník bažinný. Dříve tedy bahenní, dnes zpěvný.
Určování – popis – rozšíření
Rákosník zpěvný je menším druhem, jeho hmotnost je udávána 11 až 17 g. Celkově hnědavý, spíše trochu do zelena, nikdy načervenalý na kostřeci. Nad okem má krátkou světlou pásku. Spodní strana těla je světlejší, na krku až skoro bílá. Na temeni hlavy až za krk vždy stejné barvy. Píši to proto, že obvykle najdete na internetu celé soubory obrázků, když si zadáte jméno ptáka. Jenže internet nezná žádnou korekturu, žádné opravy, takže pod jménem, třeba právě rákosník zpěvný, najdete i další druhy rákosníků. Aniž by vás na to nějak někdo upozornil. Internet je vlastně permanentní test vašich znalostí. O potravu žadonící mláďata jsou také dobře rozeznatelná. Vnitřek jejich zobáků je výrazně žlutý a u kořene jazyka mají dvě tmavé, drobné skvrny. Zařadil jsem obrázek mláďat trochu zvětšený, aby právě tyto výrazné, určující skvrny vynikly. Podle opeření není možné odlišit samce od samice. Samici v hnízdní době lze rozeznat jedině podle tak zvané hnízdní nažiny. Podle některých pramenů mají samci v době hnízdění zvětšené ústí kloaky, „špunt“ jako u kanárů. Mladí ani staří ptáci nepelichají v Evropě a na zimovištích je to nějaké zamotané. Usuzuje se, že nějaká podstatná část pelichání probíhá na nějaké tahové zastávce, pravděpodobně v Etiopii.
V Evropě jsou ptáci rozšířeni spíše východněji a zdá se, že areál rozšíření se mění. Zatímco na západě ptáci ubývají, směrem na severovýchod se šíří. Úbytek je pozorován především v jihovýchodní Anglii, šíří se do Finska. Na východě areál rozšíření nedosahuje Uralu, tedy do Asie. Na jihovýchodě tyto hranice překračuje. Jižně pod Uralem jsou zakreslovány dvě odloučené lokality výskytu. Jedna z nich na východním břehu Aralského moře, mezi ústími řek Syrdarji a Amudarji. Bývala to vlhčí oblast. Jak to vypadá dnes, těžko říci, protože v důsledku socialistické akce „Poručíme větru, dešti“ samotné Aralské moře vyschlo zatraceně hodně. A to původním plánem bylo obrátit toky sibiřských veletoků do Střední Asie. No to by byl malér celosvětový, takhle se to dnes přeci jenom týká jen tří států této oblasti. Není ovšem vůbec vyloučeno, že si kvůli tomu nakonec dají po čuni. Severně od Aralu, někde v podhůří Uralu, je kreslena ještě jedna malá lokalita výskytu, kdo chce, může si ji podrobněji lokalizovat. Mimo Evropu nám tedy zbývá již jen jedno území, na kterém se rákosník zpěvný vyskytuje. V Turecku být nemá, jen protahuje. Ale trochu více na východě překračuje území výskytu Kavkaz a od západního pobřeží Kaspiku se táhne dále na jih a jihovýchod přes území Íránu. Zdejší ptáci mají být poněkud světlejší, ale zatím se nikomu nepodařilo na nich vypozorovat natolik závažné rozdíly, aby popsal nějakou jinou formu. Takže rákosník zpěvný zůstává monotypickým druhem.
Rákosník zpěvný u nás a jeho početnost
Rákosník zpěvný má být u nás nejhojnějším druhem svého rodu. Jeho počty byly odhadovány na 80 až 160 tisíc hnízdících párů. Vyskytuje se u nás celoplošně, v nižších polohách je hojnější. Avšak podél vodních toků je schopen vystoupat a usídlit se i v horách. Na Šumavě byl zjištěn v Bučině u Kvildy ve výšce 1 120 metrů. Raritou je zaznamenaný zpívající samec v nízkých keřích na Václavském náměstí v Praze 7. 5. 1989. Podle data jde jednoznačně o ptáka na tahu, ne již hnízdícího. Mezi začátkem sedmdesátých a polovinou osmdesátých let byla u nás zaznamenána expanze co do zvětšení jím obývané plochy. V té době jsem pozoroval tyto ptáky, řekněme, na okrajích typového území, na jakém bychom jej měli hledat. Podél Sázavy jej najdeme vždycky, o pár set metrů dále a výše podél vlhkých ploch, kudy je odváděna voda dolů do řeky, jeho výskyt silně kolísal. Na okraji malé louky pod rybníčkem zpívali tři samci, aby druhým rokem tam nebyl jediný. Dalším rokem pak zase již čtyři. Ani jeden rok nebyl stejný. Rákosník zpěvný je přísně tažným ptákem. K nám přilétá od poloviny dubna, to jde však jen o první nedočkavce. Hlavní zástup, jak se dříve říkalo, se objevuje až v první polovině května, ale tah může trvat až do začátku června. Jsou to takoví couralové. Od konce května začíná hnízdit. Spíše však ještě později. Mláďata na fotografiích jsem například kroužkoval 6. srpna a vyletovala z hnízda dobře o deset dní později. Odlétají od nás někdy v průběhu září. Může být, že svému rodišti příliš věrní ani být nemusí. Svědčí o tom nálezy u nás nalezených ptáků v hnízdní době, kroužkovaných však dosti daleko, třeba až v Dánsku nebo Belgii. Ovšem nijak blíže tohle zkoumáno nebylo. Je například rozdíl mezi samicemi a samci. Samci drží a brání hnízdní území, lze u nich pozorovat větší vztah k rodišti. Samice mají spíše tendenci vybírat si samce podle své vůle a to se může dít dokonce již před cílem původně plánované cesty. I naši rákosníci zimují daleko v jihovýchodní Africe a jeden z nich byl nalezen nejdále z našich kroužkovaných pěvců. Byl kroužkován na Klatovsku koncem července roku 2004, aby byl nalezen o rok později, v prosinci 2005, u Durbanu v Jihoafrické republice, což dělá 9 074 kilometrů. Na to, že ti ptáci nejsou žádní výjimeční letci, je to opravdu slušný výkon.
Tito rákosníci u nás asi příliš ohroženými ptáky nejsou. Milují člověkem zanedbané plochy na okrajích zemědělské půdy, plochy, které se nedají obdělávat klimatizovanými traktory. Jediným ohrožením jsou tedy v podstatě zavlečené, plevelné rostliny, jejichž semena naši ptáci nežerou a bohužel na nich není ani dostatek hmyzu, kterým by se mohli živit. Hrubou chybou tak byl plošný zákaz vypalování takových ploch koncem zimy, kdy je ještě hmyz ukryt hluboko v zemi, a očistný oheň mu tedy ještě nemohl ublížit. Tím zmizela různorodost rostlinného pokryvu a zůstalo jen něco málo nejagresivnějších druhů rostlin. Tomu, kdo vymyslí způsob, jak pod dohledem dobrovolných hasičů, kteří jako jediní by mohli takovou očistu ohněm zase provádět, by příslušela nějaká velká cena, několikrát větší než ta Nobelova.
