Velsumky
Velsumky jsou známé jako otužilé, nenáročné, „přátelské“ slepice vhodné na dvorky i do výběhů. Snášejí velká tmavší vejce. Atraktivní jsou také svým zbarvením, které patří do řady divokých kreseb.
Zařazení: středně těžká plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina D2).
Původ: velká forma Nizozemsko, zdrobnělá Německo.
Kroužek: kohout 20 mm, slepice 18 mm, u zdrobnělých kohout 15 mm, slepice 13 mm
Vznik plemene
Toto středně těžké plemeno slepic pochází z nizozemského Welsumu, vznikalo v okolí řeky Ysel. Šlechtěny byly přibližně ve stejné době jako barneveldky (1900 až 1913), kde bylo použito jiných plemen. Záměr byl ale velmi podobný – již zmíněná velká tmavá vejce.
Uvádí se, že velsumky vznikly z původních slepic, které farmáři vybírali právě podle toho, že nesly velká tmavě hnědá vejce, jaká požadovali londýnští spotřebitelé. Pro šlechtění se používalo různých dovezených plemen, pravděpodobně orpingtonek, malajek a brahmánek. Jiná literatura však uvádí rodajlendky, faverolky, malinky, dorkinky, některá bojová plemena a pro upevnění snášky vlašky. Dále se udává křížení původních slepic s kočinkami, vyandotkami, leghornkami, barneveldkami a rodajlendkami. Původní slepice nebyly jednotné v barvě ani typu, zpočátku se nejčastěji vyskytovaly se „žlutým trupem a modrými ocasy“. Postupem času se ustálily i exteriérové znaky a barva.
V roce 1921 bylo vznikající plemeno vystaveno na první Světové výstavě drůbeže (World Poultry Congress) v Haagu v Nizozemsku. V letech 1922 až 1923 začala standardizace plemene, v roce 1927 je Nizozemská asociace pro zušlechtění velsumek uznala. Do Anglie se dostaly v roce 1928.
V Německu byl „Erste Deutsche Vereinigung der Züchter des Welsumer–Huhnes“ založen 27. 6. 1927 ve vestfálském Dorstenu. Informace o něm a jeho činnosti naleznete na: http://www.welsumer.de/entstehung.htm.
U nás byl Klub chovatelů velsumek ustanoven 18. 1. 1969, více o něm níže.
Zdrobnělé velsumky byly vyšlechtěny v Německu a uznány roku 1930. K vyšlechtění zdrobnělé formy bylo použito velkých velsumek a zdrobnělých rodajlendek, vlašek koroptvích, vyandotek a německých zlatokrkých slepic.
V současné době nejsou velké velsumky na výstavách příliš časté, mnohem oblíbenější je jejich zdrobnělá forma.
Plemenné znaky
Slepice středně velkého tělesného rámce, které se vyznačují středně dlouhým a dobře osvaleným válcovitým trupem, ten je nesen vodorovně. Záda by měla být rovná, po celé délce středně široká, plynule navazují na krční závěs a na ocas. Ocas kohouta by měl být nasazený pod úhlem asi 45°, částečně rozevřené rejdováky jsou překryty středně dlouhými srpy. Ocas slepice je částečně rozevřený, nasazený pod úhlem asi 30° a středně dlouhý. Běháky velsumek jsou středně dlouhé, žluté.
Jemnou hlavu zdobí menší až středně velký listový hřeben jemné struktury, praporek sleduje linii týla, ale nepřiléhá k němu. Červené ušnice mají tvar mandle a jsou mírně svraštělé. Laloky by měly být menší, jemné a zaoblené, oči velké oranžově červené až červené.
Vzorník plemen drůbeže požaduje hmotnost u mladých zvířat: kohout 2,8–3,3 kg, slepice 2,0–2,5 kg, starší jednoho roku pak: kohout 3,2–3,9 kg, slepice 2,4–3,1 kg. U zdrobnělé formy je požadovaná hmotnost u mladých zvířat: kohout 1,0–1,2 kg, slepice 0,8–1,0 kg, u starších jednoho roku pak: kohout 1,1–1,4 kg, slepice 0,9–1,2 kg.
Barevné rázy
V zemi původu jsou chovány v původní barvě – rezavě koroptví, v Německu ale vznikly i další barevné rázy.
U nás jsou velsumky uznány v kresbě rezavě koroptví, modré rezavě koroptví, rezavě oranžové, modré rezavě oranžové, stříbrně koroptví stříbroprsé.
U rezavě koroptvích kohoutů jsou hlava a krční závěs zlatohnědé, v dolní části závěsu se požaduje i jen naznačená černá stvolová kresba. Záda, ramena, štíty křídel a sedlový závěs mají červenohnědou barvu. V sedlovém závěsu může být naznačena černá stvolová kresba. Typická je kresba prsou, buků a holení, kde jednotlivá pera mají na špičce velkou černou oválnou skvrnu, zbytek praporu je hnědý. Letky jsou černé s tmavě hnědým vnějším praporem (u ručních letek jen okraj). Ocas by měl být černý, malé srpy mohou být hnědě lemované.
U slepic je hlava a horní část krčního závěsu červenohnědá, dolní část závěsu světlejší – žlutohnědá s černou stvolovou kresbou. Peří na zádech, v sedle, krytu ocasu a štítech křídel je hnědé se světlejšími ostny a jemným černým pepřením. Peří prsou je lososově červené se světlejšími ostny. Ruční letky a rejdováky by měly být černé, loketní letky mají vnější prapory červenohnědé.
Nejčastější vady
Nepřípustné je, aby trup velsumek byl úzký, krátký nebo naopak příliš dlouhý. Zejména u kohoutů se vyskytují plochá a vysoko nesená prsa, vyšší postoj. Nežádoucí jsou svěšená křídla, vysoko nesený ocas či sedlové podušky.
K vadám patří také vady v utváření hřebene, světlejší oči, hrubší nebo probělené ušnice. Nežádoucí je opeření běháků a meziprstí.
Co se kresby týče, je u kohoutů častá nepravidelná nebo jen částečná kresba prsou, neodpovídající základní barva, záběly, fialka.
U slepic neodpovídající základní barva, slabá osténková kresba, slité pepření, probělená prsa.
Užitkovost
Tím hlavním, proč byly velsumky vyšlechtěny, jsou vejce. Jak již bylo uvedeno, požadují se velká hnědá vejce, náš vzorník udává u velkých velsumek minimální hmotnost násadových vajec 60 g a snášku 140 až 170 vajec. V knize „Plemena drůbeže“ z roku 1969 byla požadovaná snáška vajec velsumek 150 až 170, hmotnost okolo 75 g. Na stránkách amerických chovatelů je uváděna roční snáška více než 200 vajec. Upozorňují na rozdílnou intenzitu zbarvení skořápky v závislosti na každé nosnici, ale také na stadiu snáškového cyklu. To platí pro všechny chovy – ne všechna vejce jsou stejně zbarvena. Některé zahraniční stránky udávají nižší snášku, do popředí staví právě tmavou barvu vajec. Koneckonců, pro tu bylo toto plemeno šlechtěno. Je žádoucí vybírat pro líhnutí tmavá vejce, ale přitom je třeba také sledovat výši snášky.
To, jaká je situace v chovech velkých velsumek u nás, uvádí ve svém článku p. Jaromír Szebesta, který velsumky chová již přes 30 let, je rovněž členem Klubu chovatelů velsumek. Ve svém chovu uvádí průměrnou snášku 190 vajec, hmotnost se pohybuje v rozmezí 67 až 73 g (dle záznamů vedených 22 roků). Dále uvádí: „Velmi mě mrzí, když čtu, že velké velsumky rezavě koroptví (VE) mají průměrnou snášku 152,1 vejce – toto je údaj z výsledků kontroly užitkovosti drůbeže v roce 2004 (uveřejněno v časopise Chovatel, ročník 2005, číslo 4). Tyto výsledky kontroly užitkovosti vycházejí z údajů získaných v kontrolovaných chovech drůbeže. V jednotlivých chovech je však drůbež chována v rozdílných podmínkách.
Díky testům v testovací stanici drůbeže v Opavě se prokázalo, že pokud mají VE dobré podmínky a hlavně optimální krmnou dávku, dosahují mnohem lepších užitkových vlastností – hlavně více snesených vajec.“ Výsledky snáškových testů z roku 1997 prokázaly snášku od 202 do 217 vajec, s hmotností od 70,4 do 72,5 g, v roce 2003 200 až 210 vajec.
U zdrobnělých velsumek uvádí náš Vzorník snášku 150 vajec o minimální hmotnosti násadových vajec 40 g. Německý klub uvádí roční snášku okolo 160 červenohnědých vajec s mírně lesklou skořápkou a hmotností 45 g.
Zdrobnělé velsumky můžeme označit za nejekonomičtější plemeno (malá spotřeba krmiva versus hodně vaječné hmoty). Zařazováním kohoutů z Německa však údajně jejich snáška klesá.
Specifika chovu
Př. Jan Radimecký, posuzovatel drůbeže z Němčic, píše v Drůbežáři z roku 1969: „Pěkný vzhled a vysoká užitkovost ‘zakrslých velsumek’, skromnost a otužilost jsou u velsumek neobyčejně harmonicky sladěny. Nejsou v chovu nijak náročné. Jsou velmi otužilé a s úspěchem je možné je chovat i v poměrech s dlouhou zimou, a to i tam, kde přichází těžší mrazy brzy na podzim a brzy na jaře. Účelný kurník v zimě mírně uteplený, v létě vzdušný bez průvanu a čistě udržovaný se osvědčí v chovu každé drůbeže a tím více v chovu zakrslých velsumek. Odvděčí se vytrvalou celoroční snáškou. Nejsou náročné ani na velký výběh, zvláště jsou-li správně krmeny a ošetřovány. Ploty nepřeletují. Větší úsilí bylo třeba vynaložit k získání cizí krve, aby opakovanou příbuzenskou plemenitbou nepoklesla jejich vysoká užitkovost.“
Některé prameny uvádějí, že velsumky nejsou autosexingovým plemenem, jiné, že se bezpečně dají rozeznat kohoutci od slepiček hned po vylíhnutí. Vyzkoušejte to. Slepičky mají čáru kolem oka tmavší a delší než kohoutci. Podobně, pokud se podíváte na trojúhelník na temeni hlavičky, u slepiček je tmavší a přesněji ohraničený, u kohoutků světlejší.
Zahraničí
Přehled o chovu velsumek a jejich barevných rázů v rámci EE je uvedený v tabulce.
| Tabulka: Výskyt barevných rázů velsumek v zemích EE | ||||||
| Původ | ČR | Německo | Belgie | Velká Británie | Francie | Itálie |
| NL | Velsumky | Welsumer | Welsumer | Welsumer | Welsumer | Welsum |
| rezavě oranžové | orangefarbig | silver duckwing | saumon doré clair | perniciata arancio | ||
| rezavě koroptví | rost-rebhuhnfarbig | saumon doré rouge | reddish-brown | saumon doré rouge | perniciata ruggine | |
| modré rezavě koroptví | blau-rostrebhuhnfarbig | |||||
| D | Zdrobnělé velsumky | Zwerg-Welsumer | Welsumer naine | Welsumer Bantam | Welsumer naine | Welsum nana |
| modré rezavě koroptví | blau-rostrebhuhnfarbig | |||||
| rezavě oranžové | orangefarbig | saumon doré clair | perniciata arancio | |||
| rezavě koroptví | rost-rebhuhnfarbig | saumon doré rouge | reddish-brown | saumon doré rouge | perniciata ruggine | |
| střibrné koroptví stŕíbroprsé | silberfarbig | |||||
| silberh.m.O.Rücken | silver duckwing | |||||
| Původ | Chorvatsko | Nizozemsko | Polsko | Skandi návie | Španěl sko | Sloven sko |
| NL | Velsumer | Welsumer | Welsumery | Welsumer | Welsumer | Velsumka |
| orangefarvet | anaranjada | oranžovo- -sfarbená | ||||
| rđavo-jarebičasta | roodpatrijs | rdzawo kuropatwiany | rust-rod | aperdizada | hrdzavo- -jarabičia | |
| D | Welsumer kriel | Welsumer miniaturowy | Dvaerg-Welsumer | zdr. Welsumka | ||
| pomarańczowy | orangefarvet | oranžovo- -sfarbená | ||||
| roodpatrijs | rdzawo kuropatwiany | rust-rode | hrdzavo- -jarabičia | |||
| srebrny | solvfarvet | strieborno- -sfarbená | ||||
Klub
Jak již bylo uvedeno, Klub chovatelů velsumek byl u nás založen v roce 1969. Prvním předsedou klubu byl zvolen Jaroslav Hadrava. Hned v září téhož roku uskutečnil klub Speciální výstavu u příležitosti konání okresní výstavy drobného zvířectva v Ústí nad Labem. Sešlo se tu 37 voliér velsumek – z toho 3 velké a 34 zdrobnělých. V prosinci 1969 měl klub 74 členů.
Dnes je předsedou klubu Jiří Král, Polepy 95, 280 02 Kolín, tel. byt: 321 729 095, 603 852 423, e-mail: kral.chovatel@seznam.cz. Pokud byste měli zájem o toto zajímavé plemeno, neváhejte jej kontaktovat.
