Mudi

O vzniku mudiho se mnoho neví. Vznikal spontánně po mnoho let na území Maďarska, a nikdo nedbal na jeho vzhled. Ovčáci a zemědělci chtěli skromného, pracovitého a vlastně všestranného psa, který by nebyl příliš náročný na stravu. Tedy nic velkého.

Mudi a jeho maďarští kolegové

Je zřejmé, že jednoho z jeho předků tvořil Kuvasz. Ten se do Maďarska dostal pravděpodobně z Turecka, přibližně ve 12. století, a na první pohled má mnohé společné s mudim. Ovšem na druhý pohled je od sebe výrazně odlišuje povaha, velikost a postavení uší. Tedy rozhodně není jediným ani základním plemenem, které se zasadilo o vznik mudiho.

Vedle mudiho však existovala na maďarském území i další vyvíjející se plemena psů různých barev, délek srsti, i různé velikosti. Jednalo se o puliho, pumiho a kuvasze. Prohlédneme-li si zmiňovaná plemena, snadno zjistíme, že puli a pumi nepatří do stejné vývojové řady jako mudi. Ti patří k psům asijského původu, kdežto mudi má pravděpodobně prapředky pocházející ze západní části Evropy. Podobnost se starými typy belgických a německých ovčáků je značná. Nezřídka se kynologičtí historikové zmiňují i o spřízněnosti se starým německým ovčáckým špicem. Ta krátká srst na hlavě a vzpřímené uši dávají tušit, že mudi nemá čistou maďarskou krev.

Jakousi přechodnou formou mezi mudim, pumim, případně i pulim, je hajčiarek. Jedná se o neuznané „plemeno“, které pro svou malou chovatelskou základnu a malou iniciativu chovatelů je odsouzeno k zániku. Jeho název vznikl ze slova „hajtani“, tedy „pohánět“. Hajčiarek se vyskytuje blízko hranic na obě strany Maďarska a Slovenska.

Již koncem 19. století se mudi nacházel téměř po celém Maďarsku v poměrně ustálené formě. Patřil však do jedné skupiny maďarských psů společně s pulim a pumim. Zarážející je, že o mudim se nezmiňuje nikdo ze známých kynologických autorů tehdejší doby, a když už se objeví někde nějaká zmínka, tak ne delší než na dva řádky. Např. Hauck ho stroze popisuje jako malého kuvasze, většinou se vztyčenýma ušima a v černé barvě srsti. A třeba v díle „Svět zvířat“ z roku 1902 popsal Lajos Méhely takto puliho: „Pes se šakalovitou hlavou, vzpřímenýma ušima a středně dlouhou vlnitou srstí.“ Takto je popisován puli i v 17. století. Nejednalo se tedy spíše o mudiho? Tím, že mudi, puli a pumi žili pospolu a vzájemně se ovlivňovali, mnozí kynologové je považovali za jedno plemeno, a rozdílné popisy „jednoho plemene“ v tom dělaly ještě větší zmatek.

Přesto ani dnes nikdo nepochybuje o tom, že v tu dobu v maďarské pustě byli a pracovali s dobytkem jak puli, tak pumi, a i pes s krátkou srstí v obličeji – mudi. Jenže tyto zmínky převážně o pulim vedly k tomu, že mnozí autoři první poloviny 20. století nabyli přesvědčení, že puli byl prvním a dlouho jediným ovčáckým maďarským plemenem, ze kterého následně vznikl mudi a pumi. Avšak toto tvrzení je s velkou pravděpodobností scestné.

Tato tři plemena – mudi, puli a pumi – se až do 20. let 20. století neustále ovlivňovala, a tak není ničím neobvyklým, že ještě dlouho poté, co došlo k jejich osamostatnění, se ve vrzích puli a pumi objevovala štěňata, připomínající mudiho. Ovšem naopak ve vrzích mudiho se údajně nikdy neobjevila štěňata s dlouhou srstí v obličeji.

Jako první, kdo se dostal z této velké skupiny v tu dobu si velmi podobných psů, byl puli. Ten se dočkal uznání v roce 1915, což následně dávalo velkou šanci i zbývajícím dvěma.

Dnes je mezi těmito třemi maďarskými plemeny na první pohled velký rozdíl, k záměně přesto dochází. Je to však z důvodu jejich velmi snadno zaměnitelných názvů. Mudiho pojmenoval jeho první největší propagátor a zachránce, Dezsö Fényes. Ovšem proč zvolil toto pojmenování, se nikdy nepodařilo zjistit.

Mudi versus Chorvatský ovčák

Příbuznost s chorvatským ovčákem je víc než zřejmá. Možná i proto mají obě plemena problém se prosadit. S chorvatským ovčákem si konkurují, neboť se po všech stránkách odlišují jen minimálně. Obě zmiňovaná plemena mají dokonce stejné předky a jejich povaha, využitelnost i vzhled k sobě mají převelice blízko. Jediným výrazným rozdílem jsou povolené barvy srsti. Chorvatský ovčák je vždy v barvě černé, kdežto mudi má povolenou podstatně širší paletu barev srsti. A možná právě to způsobuje větší zájem o mudiho než o chorvatského ovčáka. Přesto nutno dodat, že stále je i u mudiho nejběžnější černé zbarvení.

Nabízí se tedy otázka, proč potom existují dvě vlastně totožná plemena. Je to dáno sousedstvím Chorvatska a Maďarska. Každá země si chtěla vytvořit svého pracovního ovčáka a je jen shoda náhod, že se do toho pustili ve stejnou dobu a se stejným chovatelským cílem. Plemeni by pro zvýšení zájmu, početnosti a snížení příbuznosti pomohlo spojení obou plemen, ale dá se předpokládat, že ani jedna země s tím souhlasit nebude.

První opravdový chov u jediného chovatele

Od počátku byl hlavně honáckým a ovčáckým psem, pracoval s ovcemi, skotem, ale i s prasaty. Byl však využíván i jako hlídač a lovecký pes.

V roce 1920 jej spatřil při práci se stádem ředitel národopisného muzea v Balassagyarmat Dr. Fényes Dezsö a byl z něj natolik nadšen, že se s velkým zápalem pustil do jeho chovu. Miloval maďarskou kulturu a historii a přišlo mu nemyslitelné, že by měl zaniknout takový typický představitel maďarského venkova. Od počátku byl fascinován jeho pracovitou, poslušnou a všestrannou povahou, a také skutečností, jak vyrovnané byly od počátku všechny vrhy jeho mudi. Tito malí ovčáci měli již v začátcích chovu homogenní a poměrně ustálený vzhled a ve vysoké míře dále předávali typické znaky na své potomky. Dr. Fényes začínal svá křížení s černými a merle zbarvenými psy. O co snadnější chov byl v jeho počátcích, o to těžší pak byla jeho propagace.

Po patnácti letech soustavné práce vytvořil první standard plemene a určil pro něj označení „mudi“. Do té doby byl označován jako maďarský honácký pes. Dr. Fényes v roce 1935 úspěšně usiloval o uznání plemene a mimo jiné často uváděl: „Jejich vzhled vykazuje všechny typické rysy rodičů, jako by se jednalo o skutečnou prošlechtěnou rasu.“ Poprvé své mudi vystavil na výstavě psů v Budapešti v roce 1936.

Balancování u propasti zániku

Mudi nikdy nebyl rozšířeným plemenem, a pokud jich bylo na začátku 20. století relativně hodně, 2. světová válka se postarala o to, aby stál u propasti vymření. Nějakým velkým zázrakem však přežíval až do 60. let 20. století, do doby, kdy se objevilo větší množství maďarských nadšenců, a chov mudiho začal početně i kvalitou vzrůstat. Nestal se sice nikdy hojně chovaným plemenem, ale v zemi původu není již žádnou velkou zvláštností.

V roce 1966 byl sepsán nový standard plemene Zoltanem Balassy a zaslán ke schválení FCI. Největší změny byly udělány v upravení hranice povolené velikosti. Ta původně byla rozdělena na feny a psy zvlášť, a nové znění toto rozdělení sloučilo, přičemž maximální povolenou výšku snížilo o 3 cm, tedy na 47 cm. V tu dobu, stejně jako několik let předtím i při změnách standardu několik let poté, došlo opět ke změně povolených barevných variant. Ovšem omezování možností různě zbarvené srsti dělá mudiho méně atraktivním. Proto je velice dobře, že v následujících letech byla v tomto bodu standardu jistá benevolence. V roce 2000 byl opět upraven standard a téměř všechny vyskytující se barvy u mudiho byly do standardu zakomponovány. Ovšem následně došlo k chybě v překladu z maďarského originálu standardu a v mnohých zemích byli vylučováni z chovu psi ve zbarvení plavém či žlutém. Na tuto chybu se přišlo až po 4 letech.

Mudi u stáda

U maďarských pastevců dobytka a ovcí zastávali veškerou potřebnou práci v 19. i 20. století. Od manipulace se stádem, pomáhání při lovu zvěře, hlídání domu i lovení hlodavců ve stájích. A když se k tomu přidá jeho ne příliš velká postava, tedy i potřeba jen malého množství krmiva, nenáročná srst, která zároveň dovoluje celoroční ubytování venku, nemohli si lidé přát nic lepšího. Zároveň však tak vytvořili nenáročného workoholika, který si neumí život bez každodenní práce ani představit.

Většina mudiů si zachovala své vrozené schopnosti potřebné při práci se skotem, kdy jsou dostatečně ostří a odvážní, aby zvládli i tvrdohlavější jedince. Díky své odvážnosti je mudi mezi maďarskými ovčáky velmi oblíbený pro pasení velkých a těžko ovladatelných stád. Velmi dobře umí číst řeč těla svého pána, reaguje na sebemenší mávnutí rukou, a to i na větší vzdálenosti. Instinktivně s ním spolupracuje. Jakékoliv změny (prostředí, člověka – ovčáka, i výrazněji jiné složení stáda) se však na něm vždy v drobnostech odrazí. Absolutní napojení (a chápání gest) člověka je pro něj velice důležité. Stává se tak pomocníkem k nezaplacení.

To však neplatí jen u honácké či pastevecké činnosti, ale u každé, kde je zapotřebí spolupráce. Pak je vždy pohotový, ochotný a nadšeně propadne práci, která je sama o sobě pro něj odměnou.

Neuvěřitelně pracovitý

Má neuvěřitelnou chuť do práce. Nezná únavu, je vytrvalý a do všeho nadšený. Někdy až překotně. Je to přírodní chlapík, nenáročný a pracovitý. Když majitel potřebuje, aby byl jeho mudi chvíli v klidu, je v klidu. Ovšem dlouhé hodiny nicnedělání jej přestanou brzy bavit.

Je rychlý a hravý, někdy se chová trochu bláznivě. Pokud to po něm jeho pán nevyžaduje, či z jiného důvodu to není bezpodmínečně nutné, nechce odpočívat, nechce zahálet, chce být zaměstnáván a chce si hrát. Je houževnatý a nadšený snad do všeho. Vyžaduje akci, a proto potřebuje aktivního majitele. Je k neutahání.

Mudík je velice přizpůsobivý, pokud bude naplněna jeho touha po pohybu a práci. Je to výrazný workoholik, ale s border koliemi nemá až tak mnoho společného, jak se mnozí mylně domnívají. Mudi je tvrdší, samostatnější, někdy až příliš zahleděn do svého názoru – jak to nejlépe udělat. Jinak se chová k okolí a celkově potřebuje jiný přístup než zmiňované oblíbené plemeno. Na druhou stranu je také velice citlivý, nadměrně učenlivý a není ho možné i přes jeho lumpárny vychovávat tvrdě.

Miluje hru, jakoukoliv co mu nabídnete. Míček skýtá hru, proto miluje aportování. Ale ze všeho nejvíce miluje svého pána, ten hru tvoří. Proto motivování při výcviku není těžké. Jen je nutná jistá kreativnost a dobrá nálada. Učí se dobře, rád a rychle.

Mudíci očekávají, že jim budete věnovat veškerý svůj čas, že jste tu vy jen pro něj a on jen pro vás. Nechápe, pokud tomu tak příliš často není. Jsou ochotni pracovat kdekoli, v každém počasí i v každé roční či denní době.

Je výrazným aktivním společníkem, stále plným energie, a žádný pohyb pro něj není k utahání dostatečný. Rozhodně se nehodí pro člověka, který touží jen po středně velkém nenáročném psovi, kterému bude stačit velká zahrada a občasná procházka či výlet k rybníku a zpět.

Stále v pozoru

Potřebuje srozumitelnou důslednost, trpělivost a člověka, který jeho klaunské chování pochopí, a dokáže ukočírovat tak, aby nakonec byli spokojeni všichni. Pes, okolí i majitel sám. Mudi je velice věrný pes a většina z nich je doslova stínem svého pána. Kam se hne, tam jde i mudi. Je neustále připraven na nejmenší gesto, které by nabídlo zábavu, hru, nebo alespoň malou pozornost ze strany jeho pána. Nejenže jej nechce spustit z očí, ale také udělá, cokoliv mu na očích vidí. Má jistou nezávislost, přesto si často doslova vynucuje neustálý kontakt se svým pánem. Nemá tedy zpravidla potřebu se od něj vzdalovat. Je připraven snad celých 24 hodin denně. Nikdy se nebudí se špatnou náladou a je schopen pracovat naplno ihned po probuzení, třeba o půlnoci.

Nesnáší častou nudu a umí to dát jasně najevo. Je značně vynalézavý, a tak když se tyto dvě vlastnosti spojí dohromady, dokáže během chvilky místo svého pobytu přetvořit k nepoznání. S tím se pojí i negativní postoj k samotě. Nesnáší být sám. Samota ho nebaví a jen velmi těžko si na ni zvyká. Občas se chová i hystericky. To však nemusí mít přímou spojitost jen se samotou. Stačí ne příliš vhodně zvolená socializace, špatné zkušenosti apod. a jeho povaha se přikloní ke značně na první pohled citlivému až plachému chování, anebo se zvrtne naopak k příliš drzému, tvrdému až dominantnímu jednání.

Milují svého pána, milují ostatní členy psí i lidské smečky, ale vztah k cizím je zpravidla vlažný, odmítavý, rezervovaný apod. Záleží na konkrétním mudim, na jeho socializaci i na rodičích, ze kterých pochází. Zpravidla to není pes, který se s nadšením hned s každým kamarádí. Určitá nedůvěřivost a odtažitost trvá u různých lidí mudimu různě dlouho. Když však naberou důvěru a přijmou je za kamaráda, kdykoliv tyto lidi vidí, nadšeně je vítá. Někteří mudíci se chovají nevšímavě a cizí lidi ignorují. A třeba i celoživotně. Výrazně nejméně je takových, kteří se bez okolků ke každému vrhají a chtějí se hned od první chvíle kamarádit.

Štěkání a hlídání

Proč je těžké najít pro mudíka ty správné majitele? Problém možná nespočívá v jeho hyperaktivitě, ale v jeho oblibě štěkat. Štěká často a rád a bez výčitek jej můžeme označit za hlučného. Na to musí myslet od prvního dne každý majitel mudiho – a měl by se snažit jeho hlučnost na rozumnou míru důsledně omezovat. Mudík se rozhodně štěkání nikdy nevzdá. Ale je ochoten se v některých extra nutných situacích nebo časech udržet a nesnaží se vše komentovat.

Jeho ostražitost, odvaha, pozornost a sebevědomí jej nutí používat svůj hlas pokaždé, když se jim něco nezdá. Je tak neúplatným hlídačem, kterému nic neunikne. Je rázný a upozorní opravdu na všechno. Vlastně ani není možné říci, kdy tento pes spí tvrdým spánkem.

Díky zmiňovaným vlastnostem ho lze poměrně snadno naučit nejen štěkání na povel (o to je horší ho naučit utichnout na povel), ale rychle pochopí i cvik „hlídání předmětu“, kterého se pak velice rád vždy zhostí.

Kdekoli je, vyhlédne si nejvyšší bod, odkud má nejlepší rozhled, a tam zaujme své strážní stanoviště. Hlídání objektu ho rozhodně není zapotřebí učit.

Extra důležitá je socializace a dobrá výchova

Socializace již u chovatele je u tohoto plemene extrémně důležitá. V aktivně pojaté socializaci všech směrů je nutné pokračovat dále u majitele, a to po celou dobu štěněčího věku a následného dospívání. Tento čas, vynaložený v jeho prvním roce života, se mnohonásobně vrátí v podobě výborného, vnímavého a vyrovnaného parťáka na čtyřech nohách.

Některá štěňata se chovají přecitlivěle a leccos je rozhodí. O to více péče, trpělivosti a času pak potřebují. Je nutné je zvykat na všechno, na různé povrchy, po kterých se pohybují, nejrůznější předměty, dopravní prostředky, zvířata, lidi, ruch města i nejrůznější situace.

Je hodně energický a rázný. Což může někdy činit malou překážkou při výchově. Je to samostatný pes, který je přesvědčen o tom, že co dělá, dělá vždy správně. Nezřídka těžko se mu pak v klidu vysvětluje, že tomu tak není. Zejména psi (samci) jsou často tvrdohlavější a jaksi nezávislejší než feny. Každopádně je to plemeno, které potřebuje mnoho trpělivosti a pevných nervů, než dojde do dospělosti, tedy i vychovatelnosti. Když cvičíte hrou, která ho baví, nemá zapotřebí prosazovat svůj názor. Tedy, alespoň ne příliš často.

Neuvěřitelně všestranný pes

Je to pes pro sportovní typy lidí, který má co nabídnout. Chce být zaměstnáván, chce se stále učit novým věcem a nadšeně bude spolupracovat. Ale na druhou stranu je i paličatý. Rád si dělá vše po svém, ale správnou motivací a přístupem se nakonec rád podřídí. Ovšem nejvíc práce dá odnaučení zbytečného štěkání. Toho je totiž klidně schopen i v průběhu jakéhokoliv cvičení či sportování.

Je to dovádivý, dynamický a veselý pes, výrazně hodně temperamentní, který dokáže dlouhé hodiny běhat, aniž by na něm byla zřejmá únava. To však lze krásně využít a zužitkovat v mnohých rychlostních sportech, jako např. v agility nebo flyballu. Hodí se však také na dogdancing, obedienci či frisbee. Jsou ohební, dokážou mít přesné pohyby a neskutečné pohybové kreace. Většinu sportů mohou provádět i na nejvyšší úrovni, skládat zkoušky a účastnit se úspěšně závodů. Miluje hry s míčkem a celkově aportování.

Ve Finsku je známým úspěšným záchranářským psem, tedy proč ne i v jiných zemích? Několik jedinců bylo vycvičeno na vyhledávání drog, což při jejich celosvětově malé početnosti je o to více zajímavé. Bez pochyb se jedná o jednoho z nejvšestrannějších psů, i když jeho výcvik, výchova i život s ním nejsou úplně jednoduché.

Mudi je neutahatelný nezmar, na kterém nebudou vidět ani celodenní náročné túry po horách. Může doprovázet i aktivní běžce, joggisty, rekreační cyklisty nebo bruslaře. Vytrvale běží ve středním tempu a je poměrně dobře ovladatelný. Výborně se hodí také jako doprovodný pes k jezdcům na koni.

Cizí mu není ani sportovní všestranná kynologie, kde je schopen se vedle i nejnáročnějších cviků poslušnosti naučit pachovým pracím včetně stopování (sledování stopy vlastní i cizího člověka), a v případě, že splňují požadovanou kohoutkovou výšku, se mohou připravovat i k obranářské činnosti.

Další psi a jiná zvířata

Obdobné je to ve vztahu ke psům. Někteří mudi s nimi od počátku nemají problémy a se všemi se chtějí kamarádit. Jiným delší dobu trvá, než naberou důvěru k jiným psům. Jakmile ale najdou svou krevní skupinu, velice rádi si s nimi hrají, a často jsou hlavními iniciátory společných lumpáren. Mají výrazně rozvinuté sociální chování, velmi barevnou mimiku celého těla a uctívají jasnou hierarchii uvnitř smečky.

Dobře a velice rád bude hubit hlodavce ve stájích, sýpkách, v garážích … Proto může nastat problém v soužití s domácími mazlíčky – hlodavci (křečci, morčata, potkani, myši …). Podobný problém může nastat u jedinců s výraznými honáckými vlohami, kdy budou chtít prohánět běžící koně na vyjížďce, nebo pasoucí se kozy na zahradě. Vše se dá důslednou výchovou ve štěněčím věku potlačit, nebo usměrnit. V chování k ostatním zvířatům mimo domov velmi pomůže i dobře zvládnutá poslušnost ve starším věku. Pak s jinými domácími zvířaty nemají problém ani doma, ani kdekoliv jinde.

Péče o mudíka

Nemají problémy s krmivem, nejsou vybíraví ani nároční. Jsou známí tím, že často rádi požírají trávu, často i s kořínky, někteří si libují i v jiné přírodní potravě, jako např. v myších. Celkově jsou ve vztahu k půdě zvláštní. Rádi hrabou a ochutnávají cokoliv, co najdou, rádi si vyhrabávají pelíšky (díry), ve kterých spí. Proto jejich pobyt na zahradě zřejmě neudělá radost náruživým zahradníkům.

Díky své relativně krátké srsti a výborné přizpůsobivosti může bydlet uvnitř v domě. Pokud má dostatek zábavy, je zde klidný. Bydlet může i celoročně venku, ovšem podmínkou je častý kontakt s majitelem a každodenní činorodá činnost. Je odolný a nebývá náchylný k nemocem.

Jeho srst neplstnatí a neudržuje se střihem. Péči o zevnějšek nepotřebuje prakticky téměř žádnou. Stačí občasné pročesání srsti a zkontrolování čistoty zvukovodů a délky drápů. Po exteriérové stránce jej lze bez nadsázky nazvat bezúdržbovým psem.

Chov mudiho

Aby se chovatelská základna rozšířila a jedinci měli co nejmenší koeficient příbuznosti, do plemenné knihy se po celou dobu v Maďarsku přijímali a přijímají i psi bez známého původu, kteří jsou typickými představiteli plemene.

Stále se jedná o ne zcela ustálené plemeno, které má některé exteriérové slabiny, a mimo svou domovinu není příliš známo. Téměř ve všech zemích je chován výjimečně, nebo vůbec. Kromě Maďarska je nejrozšířenější v zemi, kde bychom to asi nejméně čekali, a to ve Finsku. Na počátku českého chovu mudiho stál pan Pati, od kterého si štěňata mimo jiné koupili paní Pekárková a pan Sekanina. Chov a propagace v tu dobu šla velmi ztuha a mudi se na našem území v tu dobu nerozšířil. Až po dlouhé době byla importována dvě štěňata z chovatelské stanice Szoborkérti Mergés. Jednalo se o psa jménem Solyom a fenku Úrno.

Následně se do chovu mudi s vervou pustila Michel Foster, dovezla z Maďarska několik štěňat i dospělých fen, a v chovatelské stanici Canic Hungaricus odchovala první dva vrhy těsně po sobě. Stala se tak v obnovených začátcích největší propagátorkou mudiho a pomáhala při importech ze země původu dalším zájemcům.

Velkým problémem od počátku českého chovu byla vzájemná příbuznost v ČR chovaných mudiů. Následovali ji další nadšenci plemene, došlo k dalším nepříbuzným importům, a tak se zdá, že v současné době, pokud mudi osloví dostatek veřejnosti, má v naši zemi dobře našlápnuto.

Někdy bývá uváděn jako Hungarian Mudi, výjimečněji Hungarian Sheepdog, nebo jej objevíme i pod označením „maďarský honácký pes“. Slovo „mudi“ by se mělo vyslovovat „moodie“, ovšem u nás je již vžité čisté „mudi“ a všechny jeho zdrobněliny.

Zdraví je důležité

Mudi je považován za zdravé plemeno. Žádná z genetických postižení se prozatím příliš nerozvinula a ani nebyla zaznamenána ve větším počtu. Přesto nelze říci, že by se tomuto plemeni genetické problémy vyhýbaly. Byla zaznamenána jak epilepsie, kožní alergie, oční onemocnění i dysplazie kyčlí či loktů. Ojediněle se vyskytla i hluchota, luxace patelly nebo tzv. spondylóza (degenerativní změny meziobratlových plotének). Jedná se však spíše o výjimečné případy a je tedy jen a jen na chovatelích, jak zdravé plemeno se jim podaří udržet. Přeci jen poptávka je po zajímavě zbarvených štěňatech, a tak mnozí se nebrání pro šanci mít ve vrhu mnohobarevná štěňata připouštění jedinců ve zbarvení, která by se neměla kombinovat. Nelze nezmínit také alopecie (lysost – absence srsti) ušních boltců, které se nejčastěji vyskytlo u psů v barvě šedé (popelavé – hamvash). Tento syndrom je nevyléčitelný a vyvíjí se od narození do tří let věku. Nutno však znovu zdůraznit, že se jedná o ojedinělé případy těchto nemocí a s ohledem na počet existujících mudi nelze konstatovat, že by těmito nemocemi byl chov mudi zatížen. Jedná se pouze o informační upozornění chovatelům, jakým směrem upřít pozornost při vylučování psů z chovu.

Ve většině zemí je do chovu puštěn jen jedinec s mnohými zdravotními vyšetřeními, samozřejmě s výbornými nebo alespoň dobrými výsledky. Většinou se kontroluje DKK, DLK, PRA, CC, vyšetření srdce… Něco je povinné, něco je ponecháno na dobrovolnosti chovatele nebo majitele krycího psa. Nejen krása a dobrá povaha musí být u psa ceněna.

Populace je stále ještě dost heterogenní. Na druhou stranu se chov potýká s vysokou příbuzností jedinců, a proto se u chovných jedinců uvádí koeficient příbuznosti – COI. Zodpovědní chovatelé se jej snaží co nejvíce snížit. Chov se tak stává poměrně náročným a kvůli dalekým dojezdům za vhodnými krycími psy i nákladný.

Mudi se dožívá většinou patnácti let, ale nejsou výjimkou i sedmnáctiletí jedinci.

Krása barev

Základní, nejčastější a údajně nejpřirozenější barvou mudi je černá (označení této barvy mudi zní fekete). Někteří ji považují za nejkrásnější, jiné na mudi uchvacuje právě variabilita barev srsti. Černá barva je dominantní vůči zbylým jednobarevným varietám, přesto někteří černí mudi nesou geny recesivních barev a tak se občas k překvapení chovatele stane, že po dvou černých rodičích se ve vrhu narodí jinak zbarvená štěňata.

Zajímavostí pro barvu bílou (fehér) a plavou / žlutou / béžovou (fakó) je, že odstínová hranice mezi těmito zbarveními může být tak úzká, že je u některých jedinců velice těžké určit, k jaké barvě jeho srst zařadit. Odstíny bílé se totiž pohybují od sněhově bílé až po slonovinovou, což už může značně připomínat světlý odstín plavé. Nejjasnějším vodítkem pak je, že štěňata, která se narodí bílá, přestože jak rostou, může srst začít žloutnout, jsou dále považována za bílá. Plavý mudi se již narodí plavý, a věkem se odstín srsti může měnit. Přesto je dál považován za plavého.

Merle zbarvení (cifra) u mudiho je odlišné než např. u dlouhosrsté kolie či australského ovčáka. Mudi má světlé mramorování na tmavém podkladě – černém (black merle – fekete cifra), hnědém (red merle – barna cifra) nebo šedém (popelavá merle – hamvasz cifra). Merle může být v nejrůznějších barevných provedeních. Jedině u zbarvení merle jsou povoleny modré oči.

Za nejméně početné je považováno zbarvení hnědé (barna), které je v nejrůznějších odstínech, zvláštně popelavě–hnědé (hamvaszbarna) a popelavé (hamvasz). Popelavý mudi se rodí světle šedý a s věkem jeho barva zpravidla tmavne. U jiných plemen je toto zbarvení popisováno jako modré. Hnědý a popelavě–hnědý mudi má hnědý pigment, popelavý má pigment šedý.

U tohoto plemene se může stát, že se v jediném vrhu narodí všechna štěňata v různých barvách, bez ohledu na to, jak zbarvení jsou jejich rodiče. Rozhodně však není dovoleno vzájemně připouštět dva jedince zbarvené merle a výrazně se nedoporučuje ani spojení merle x bílá barva srsti. Má-li být zachován co nejzdravější chov, chovatelé by rozhodně měli vždy pečlivě uvážit, nakolik je vhodné určité barevné spojení. Touha po velké barevnosti ve vrzích může dohnat plemeno ke zdegenerovanosti.

Jak má vypadat mudi?

Jedná se o středně velkého psa, jehož výška se pohybuje u psů mezi 41 až 47 cm a u fen mezi 38 až 44 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 8 a 13 kg. Pro mudiho jsou v pohybu typické cupitavé kroky.

Hlava je utvářena klínovitě, směrem k nosu se plynule zužuje. Skus by měl být nůžkový. U černých, bílých, plavých a blue–merle jedinců je nosní houba vždy černá. U jinak zbarvených jedinců barva nosní houby harmonizuje s barvou srsti, např. u hnědých jedinců je nosní houba hnědá, u šedých jedinců šedá. Oči má úzké, lehce špičaté vnitřní a vnější koutky, posazené mírně šikmo, tedy celkově mající výraz „opovážlivého čertíka“. Oči mají být co nejtmavší. Jen u blue–merle jedinců nejsou světlé nebo modré březové oči (tj. mající skvrny uvedených barev na rohovce) vadou. Uši jsou vysoko nasazené vztyčené a ve tvaru obráceného V. Jsou pokryté bohatou srstí, dosahující za okraje ušního boltce. Uši velmi živě odpovídají na podněty.

Krk je středně dlouhý, bez laloku a bez výraznějšího límce. U psů (samců) může být lehce vyvinutá hříva, ovšem nesmí být výrazněji viditelná.

Hřbetní linie viditelně klesá k zádi, hřbet je rovný a krátký. Hrudní koš poměrně široký a dosti plochý. Břicho mírně vtažené.

Ocas je nasazený středně vysoko. V klidu je svěšený, se spodní třetinou zvednutou téměř k horizontále. V afektu a v pohybu je nesen šavlovitě, nad úrovní hřbetní linie. Kupírování ocasu je nežádoucí, ale není považováno za vadu. U kupírovaného ocasu musí být viditelně ponechány dva nebo tři ocasní obratle. Psi narození bez ocasu (někteří jedinci nesou vlohy pro krátkoocasost) nebo s přirozeně pahýlovitým ocasem jsou vzácní, ale ani to není považováno za vadu. Ocas je bohatě osrstěný, srst na jeho spodní části může být až 12 cm dlouhá.

Hlava a přední část končetin jsou pokryty krátkou, rovnou a hladkou srstí. Na jiných částech těla je srst jednotně velmi vlnitá nebo lehce kadeřavá. Je hustá a vždy lesklá, zhruba 3 až 7 cm dlouhá. Na některých místech se tvoří v srsti vírky a pěšinky. Srst je nejdelší na zadní straně hrudních končetin a stehen pánevních končetin, kde tvoří praporce.

Zbarvení srsti je nejčastěji černé, ale může být také plavé, blue–merle, tj. černě kropenatá, proužkovaná, žíhaná nebo skvrnitá na světlejší nebo tmavší modravě-šedé základní barvě. Dále popelavá, bílá či hnědá. Bílá skvrna na hrudi, s průměrem menším než 5 cm, a malé bílé znaky na prstech jsou tolerovány, ale nikoliv žádoucí. Za vylučující vadu je považována barva vlkošedá a barva černá s pálením s bílými a hnědými znaky.