Psí konverzace – část 8. Klíč k tajemství psího jazyka
Jack London byl nejen skvělý spisovatel, byl i dobrým pozorovatelem, který na americkém severu v době zlaté horečky načerpal mnoho zkušeností i inspirace. A i když své zkušenosti uložil do beletrie, „zrna etologie“ v ní určitě pozorný čtenář objeví i dnes.
Vlčí etiketa
Hostina nad vlčí kořistí není zrovna podívanou pro slabé nátury. Hodování předchází dramatická scénická muzika: kakofonie vrčení, pohrůžek, cenění zubů … Krvežíznivost? Nikoliv … Jen musí být dodržen „zasedací pořádek“, „vlčí hradní protokol“, který ke krmení společenských šelem nedílně patří. Hodování zahajuje plemenný pár (dříve označovaný nepřesně jako alfa pár), postupně se přidávají další vlci podle svého postavení na společenském žebříčku vlčí smečky. Mláďata jsou však privilegovaná – krmí se, jak sama chtějí, jen s minimálními omezeními. Jako poslední se k nasycení dostane nejníže postavený jedinec společenské hierarchie – omega vlk. Pokud někdo protokol poruší, je (většinou ritualizovaně) ztrestán: vrčením, ceněním zubů, imponujícími postoji, ostentativní dominancí, přitlačením k zemi … „Někdy má dominantní samec trochu potíže vnutit ostatním dobré způsoby při dělení kořisti,“ píše Anne Dominique Ménatoryová v publikaci Jaké je to být vlkem. „Snaží se co nejlépe, přesto někteří podvádějí a uloupí nějaké sousto.“ Aby vůdčí vlk mohl zvládnout i početnou smečku, používá rituál dominance, do něhož zapojuje řeč těla, mimiku i hlasové projevy.
Signalizace vrčením
„Barí nedal nijak najevo, zda jeho slova vůbec slyšel. Ale Carvel, stále ho bedlivě pozoruje, viděl, jak se mu chlupy na hřbetě naježily jako kartáč, a navíc slyšel, jak Barímu v hrdle zvolna sílí zlostné vrčení, signalizující přímo vražednou nenávist.“
James Oliver Curwood: Barí, syn Kazanův
Vrčení je charakteristický zvuk, který neslyší chovatelé u svých čtyřnohých svěřenců právě nejraději: znamená výstrahu, varování, hrozbu … a je projevem agresivního chování (ať již z pocitu dominance, či z pocitu ohrožení).
Vrčení má člověk ve svém vědomí spojeno s velkými šelmami: lvem, tygrem, levhartem, vlkem … Pikantní skutečností je však následující fakt: přírodovědec Eugene Morton zkoumal zvuky šestapadesáti druhů ptáků a savců a zjistil, že používají obdobné „pravidlo výšky“ výstražného zvuku. Temné hrozivé vrčení, jako používají šelmy, využívají (samozřejmě s různou intenzitou) i sloni, pelikáni, krysy, vačice, bažanti obojkoví, někteří králíci a mnoho dalších zvířat. Základní význam je jednoznačný: „Nepřibližovat!“, „Stůj!“, „Moje!“ „Zmizni, nebo bude zle!“ apod.
Vrčení však může mít různou intenzitu, různou hloubku (výšku) i několik dalších modifikací. A tím pádem samozřejmě i jiné významy.
Tiché, ale hluboké vrčení (temné – zdá se, že vychází jakoby z hrudi): jedná se o projev výstrahy dominantního jedince, který hlasového projevu používá k zastrašení potenciálního soupeře. V podstatě znamená: „Pozor na mne, tady šéfuji já!“, „Zmizni, dokud je čas!“ atd. Rozumný soupeř opustí prostor, vyklidí pozice. Pokud výstrahu hodnostně slabší zvíře ignoruje, s největší pravděpodobností vyprovokuje útok a vypukne boj. Jestliže pes (vlk), který hluboce vrčí, zmlkne, ovšem jeho postoj se nezmění, jde opravdu do tuhého. Divadlo končí! Právě se totiž rozhodl k frontálnímu útoku. (Většina skutečně nebezpečných a cílených útoků se děje takřka nehlučně.)
Tiché vrčení, avšak s vyšším tónem (pozorovateli se jeví, že vychází z mordy). Vizualizace: vlk (pes) má zřetelně ohrnuté pysky. Akusticky se člověku může zdát, že vrčení jako by přecházelo v kničení. Toto vrčení má totožný význam jako předchozí. Zásadní rozdíl je v tom, že vrčí zvíře na nižším stupni společenské hierarchie smečky, které není dostatečně sebevědomé. Varuje, ale rozhodně si nepřeje bojovat. Pokud boj vypukne, bude toto zvíře k souboji „dohnáno“, respektive – bude k němu přinuceno. Byl by to defenzivní boj ze strachu. Tento způsob vrčení je tedy možno vykládat jako: „Nepřibližuj se!“, „Nechci se prát, ale pokud budeš pokračovat, nic jiného mi nezbude!“ atd.
Hlasité vrčení středního (nebo i vyššího) tónu s neodhalenými zuby (bez výstražného „šklebu“): toto vrčení často používají vlci (psi) při přátelských hrách a psi i při hrách s pánem nebo s ostatními lidskými přáteli. Můžete to sledovat při hře u vlků, když se přetahují o kůži, paroh, velkou kost, nebo u psů, když se přetahují mezi sebou nebo s pánem o hračku. Důležitý znak: vrčení je zřetelně slyšet, ale zvíře při něm nemá odhalené zuby! U mladých zvířat jde někdy i o hravou (předstíranou) agresivitu. Psi při hře mohou vrčení přerušit sérií krátkých (zřetelně oddělených) štěknutí.
(Samozřejmě nelze tvrdit, že při hře, při které šelmy takto vrčí – týká se zejména mladých zvířat – je vyloučeno, aby hrátky přešly ve rvačku. I u psovitých někdy platí: „Z hračky bývají plačky.“)
„Vibrato“: vrčení, které mění výšku (osciluje mezi vyšším a hlubším a naopak) a může být děleno do jednotlivých frází, přerušovaných zaštěknutím, je projevem nejistého zvířete. V „překladu“ znamená: „Bojím se!“, „Ohrozíš-li mě, budu bojovat, nebo uprchnu!“ Toto vibrující vrčení je znakem nerozhodného zvířete – jednak bázlivého a zároveň agresivního, v němž kolísá touha po útěku (a zachránit se) se snahou neprodat kůži lacino a bojovat. (Převáží-li v něm pocity strachu, je vrčení vyšší, když se jeho rozhodnutí kloní k boji, je hlubší.)
Rozdílné modifikace vrčení
Hluboké vrčení, které přechází v štěkot. Je to ono známé „vrrrrr – haf“ (temné vrčení přechází ve vyšší štěk). Význam tohoto zvuku je složen ze dvou antagonistických významů: vrčení znamená dominantní výstrahu a výzvu k boji, kdežto vyšší štěk naopak značí nejistotu či bázeň (s podtextem agresivity). Tento varovný signál kategoricky vyzývá potenciálního soupeře či vetřelce k odchodu. Pes, který tento zvuk vydává, nutně potřebuje pomoc své smečky, případně pána. (Je však vnitřně odhodlán, pokud se pomoci nedočká, bojovat, pokud nebude zbytí, i sám.) V „překladu“ tento dvouzvuk v podstatě znamená: „Budu bojovat, ale nutně potřebuji pomoc!“
Vrčení se štěkotem v ještě vyšším tónu. Tento zvuk je variantou předchozího. Pes je vystrašen, jeho sebevědomí je malé, strach velký. Vetřelci dává najevo: „Mám strach, ale budu se bránit!“ Pes si je vědom, že je ohrožen (a patrně slabší než soupeř), ale rozhodně nehodlá prodat svou kůži lacino.
Ostatní akustické signály
Kňučení
Význam typického kňučení psovitých šelem je jednoznačný: značí bolest nebo strach či děs. Vlk při něm odvrací pohled od ostatních členů smečky; pes odvrací pohled od lidí či od psů, kteří jej obklopují. Tento zvuk se velmi podobá nářku vlčat (štěňat), když jsou vyděšena nebo mají hlad (žadonivé kňučení). Když tento zvuk vydávají dospělá zvířata, prodělávají značnou fyzickou bolest či enormní psychickou zátěž.
„Jódlování“
Naříkavé „jódlování“ nemá s bolestí či strachem naprosto nic společného: znamená vzrušení a radost. Tento zvuk používají pouze někteří psi; Stanley Coren jej popisuje jako „cosi“ mezi vytím a zíváním.
Zvuky bolesti
Jednotlivý štěk (či vyjeknutí). Je to psí reakce na neočekávanou bolest; pes (vlk) tak často reaguje na nepřiměřeně silné kousnutí při divoké hře ve smečce. Chovatelé často slyší podobné zvuky při divokých hrátkách dospívajících štěňat. Stanley Coren zvuk překládá jako ekvivalent lidského „au!“.
Ňafání v sériích. Zvuky pro bolest nebo velký strach. Pes jej používá i při zranění. Pokud tyto zvuky zazní při hře, hra okamžitě končí. Pokud zraněný prchá, druhý pes ho již nepronásleduje (série ňafnutí značí i podrobení se silnějšímu).
Nářek – ječení. Nářek trvá několik sekund a s krátkou přestávkou se opakuje. Značí, že zvíře je bolestivě (a patrně vážně) zraněno nebo se cítí ohroženo na životě a volá o pomoc. Zaslechnou-li vlci či jiné šelmy psovité takto naříkat člena své smečky, okamžitě se k němu rozběhnou zjistit, co se stalo. Když se k němu přiblíží, nepřiřítí se k němu, nýbrž naopak se opatrně blíží a jistí, zda šelma či jiné nebezpečí neohrožuje i je. Jinými slovy: zjišťují stav. (Nutno zdůraznit, že psovité šelmy žijící v divočině používají „zaječení“ jen opravdu v nouzi nejvyšší! Instinktivně dobře vědí, že jejich nářek může naopak přilákat jiné šelmy, které by mohly jejich osud zpečetit. Tento instinkt ovšem domestikovaným psům již chybí: nejsou výjimkou případy, kdy zaslechnutím tohoto zvuku jsou v cizím psu vzbuzeny instinkty predátora – napadnou zvíře, které tyto zvuky vydává. „Není to známka zlovůle útočníka,“ píše Stanley Coren v knize Co má pes na jazyku. „Musíte mít na paměti, že psi jsou lovci a každý masožravý dravec reaguje na hlas raněného zvířete. Znamená to pro něj, že oběť je raněná a méně schopná se bránit, takže to vyvolá rychlý a rázný útok, který v přírodě znamená, že se šelmy prostě dostanou snadno k jídlu.“ V sehrané smečce přátelských psů toto zpravidla nehrozí. Dobře si vzpomínám, jak pětiměsíční malamutí štěně – Frama – zachránila již artrotická malamutí babička Beryl: Frama nekompromisně napadl Rhodéský ridgeback. Hnal ho před sebou, každým skokem jej doháněl a Fram ječel, jako když ho na nože bere. Nebylo zbytí: vypustil jsem Beryl a myslel si, že to bude k ničemu. Jinak kulhavá babča měla ridgebacka takřka v mžiku, mrštila agresorem o zem a příšerně vrčela s tlamou dokořán nad jeho hrdlem. Problém byl vyřešen, zbývalo jen dostat zpod Berušky nezraněného ridgebacka. Dnes zase, když zaječí můj Malamut Misha, Fram mu okamžitě přispěchá na pomoc.
Škála dalších zvuků
Vzdychání. Význam těchto zvuků musíme identifikovat podle konkrétních situací. Pes např. spokojeně vzdychá, když se ukládá k odpočinku (pes při slastném vzdychání mívá přivřené oči).
Nespokojené vzdychání (s široce otevřenýma očima) může mít různé důvody: značí však zklamání. Např. když mu pán přestane házet milovaný aport, když pozná, že nevyloudí od stolu pánečků žádné sousto atd.
Výrazné oddechování (= supění). Jak známo, šelmy psovité nemají v pokožce vyvinuty potní žlázy (potní žlázky jsou vyvinuty jen mezi prsty tlapek). Regulují svou tělesnou teplotu oddechováním s vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou.
Není tajemstvím, že stres, nezvyklé neurotizující situace, strach, pocit ohrožení atd. zvyšují tělesnou teplotu živočichů. Psovití nejsou výjimkou. Když jsou vystaveni zneklidňujícím či ohrožujícím situacím (přestože nejsou vystaveni vysoké vzdušné teplotě), začínají vzrušeně oddechovat, supět. Tento akt je symptomem vzrušení, nervozity, tenze – napjatosti (nemusí to být ovšem nutně způsobeno pouze zápornými okolnostmi; např. pes takto může reagovat před sportovním výkonem/před prací v zápřahu, agility, před nácvikem zadržení figuranta, před prací na lovu atd.). Některá plemena se zkrácenou čenichovou partií (např. mopsové, angličtí buldoci, francouzští buldočci apod.) při vzrušení funí, až pochrochtávají.
