Amada Gouldové a barva jejího zobáku
Znám je asi 45 let dobře, asi tak dlouho se na ně dívám docela zblízka. Nejdřív jsem je choval sám, teď je drží bratr, ale pořád v jednom domě. On má ptačírnu na východ, já na západ. Vzdálenost mezi nimi dvanáct metrů. To je docela dobrý, taková neaustralská vzdálenost. Protože, když mě něco napadne, můžu se jít znovu podívat, co to vlastně bylo. Když to jednomu docvakne. Von si třeba lyžuje bůhvíkde a já najdu lísteček, co a jak mám nakrmit. Jak tak krmím a nadávám nekřesťansky na svůj osud, pak slezu o patro níž a teprve tady si říkám: na těch gouldách bylo něco divnýho! Že jo? Tak zase nahoru, to už nekrmím, jenom koukám, a tak to vidím. Zobáky. Takhle černý zobáky jsem ještě neviděl. Tak hned do knížek, na internet a myslíte, že jsem moudřejší? Starou belu! Něco se děje, ale co? Takže od začátku. Protože čím víc očí se dívá, tím víc vidí.
To základní, co o amadě Gouldové víme
Amada Gouldové, jeden z nejpestřeji vybarvených ptáků čeledi astrildovitých, žije v severní Austrálii. Vyskytuje se tady ve třech různých podobách, a sice jako černohlavá, červenohlavá a žlutohlavá. Samci jsou výrazněji vybarvení než samice, a dají se tudíž od samic rozeznat lidským okem. O jejich životě v přírodě se toho ví docela málo a to málo se ještě traduje asi 150 let jaksi pořád dokola. Je to taková písnička složená pro flašinet. To trojí vybarvení jejich hlav činí ornitologům a potažmo genetikům potíže. Ačkoliv bylo vymyšleno více teorií, žádná z nich není bez otazníků, a když o tom všem přemýšlíte, tak nevěříte v podstatě nakonec ničemu. Jediným řešením by bylo stát se australským důchodcem. Našlápnout svou čtyřkolku, širák vrazit do čela a hurá za gouldama. Chytat, fotit, měřit, kroužkovat, zapisovat. Totéž sice můžete dělat i v Evropě, protože ani tady to vlastně nikdo nedělá, jenže ty gouldy jsou již jiné. Nejméně tak o padesát generací, kdy se do Evropy z Austrálie již nedováží. Přeci jenom jsou však i z té Austrálie sem tam slyšet nějaké nové zprávy. Třeba paní Dr. Sarah Pryke tvrdí, že samice gould si vybírají samce podle patřičné barvy hlavy. Černohlavé tíhnou spíše k černohlavým a tak dále. Neboli, ti ptáci se chovají jako druh. Původně tak byli dokonce i popisováni. Jelikož však Kříženci v barvě hlav jsou všichni plodní, což odporuje definici druhu, muselo se přijít s jinou teorií, respektive teoriemi. Jestliže má Sarah Pryke pravdu, potom nutně musí být již evropské gouldy jiné, protože tady dochází k pravidelnému křížení. Křížení v australské přírodě sice podle všech náznaků existuje také, ovšem v minimální míře. Pokud by se tam našel hnízdící pár s různě zbarvenými hlavami, znamenalo by to jen to, že se nenašli vzájemně ti správní partneři. To je v přírodě výjimka, v kleci téměř pravidlo. A potom musíme vzít v úvahu, že v evropských chovech v současnosti známe značný počet jiných barevných odchylek, mutací, které mají na zbarvení ptáků i jejich zobáků také svůj vliv. V podstatě se dá říci, že nyní neexistují čistokrevní ptáci, ale ptáci mnohonásobně štěpitelní. A to jak co do zbarvení hlavy, tak i do zbarvení těla. Neboli: spáříme-li dva stejně navenek vypadající ptáky, nedokážeme odhadnout, jak budou vypadat mláďata, případně další pokolení.
Rozšíření amady Gouldové v Austrálii
Nedávno se objevilo na internetu video NASA, které ukazovalo stepní požáry v severní Austrálii. Z vesmíru bylo krásně vidět, kde všude hoří, případně jak rozsáhlý ten požár je. Byl to tak zvaný časosběrný materiál, šlo o záznamy z různých časových úseků, a to i z různých období roku, a následně to bylo nějak poskládané. Prohlížel jsem si to několikrát a nakonec bylo pro mne nejdůležitější vidět, jak se mění rozsah zelených území. Má to s gouldami přímou souvislost. Když byla taková zelená plocha nejmenší, bylo období sucha a gouldy se shlukovaly na zelená území nebo alespoň k napajedlům, která nevysychají. Když byla zeleň hluboko na jihu, gouldy žily rozptýleně a hnízdily. Tohle se tedy ví, že gouldy migrují. Ovšem oblasti stálého výskytu anebo oblasti hnízdišť jsou stále v podstatě neznámé. Můžeme si to docela dobře porovnat, když si vyhledáte mapky jejich výskytu z různých pramenů. Budou se lišit velice, nějakých tisíc kilometrů sem nebo tam, žádná míra. Ale tyto migrační pohyby nejsou zase nic tak pravidelného, jako je tah evropského ptactva. Spíše by se dalo říci, že je to podobnější výskytu našich křivek. U těch také nikdo nedokáže předpovědět, kde se budou vyskytovat příštím rokem. Jsou to prostě nomádi. Nicméně jsou oblasti, kde se gouldy vyskytují s větší pravděpodobností než jinde. To je třeba právě ten Wyndham. Je to oblast, kde je výskyt gould zakreslován na všech mapách, tedy jakási oblast středová, ne okrajová. Navíc jsou zde lidé, což znamená, že tady musí být i voda. Je dost důkazů i z jiných suchých částí světa, že ptáci těchto oblastí dobře vědí o každém vodovodním kohoutku, který kape. I z Evropy se dá uhodnout, když si tedy dáte tu práci, v kterých místech byste se s těmito ptáky spíše potkali a kde jen občas.
Vybarvení ptáků a barva jejich zobáků
Mohli bychom si myslet, že vybarvení těchto ptáků, včetně barvy jejich zobáku, dobře známe. Je však na druhou stranu také dobře známo, že přehlížíme nejvíce právě takové věci, které máme jinak neustále na očích. Oblíbenou otázkou všelijakých kvizů je otázka, kdo je vyobrazen na jakých bankovkách? Je až neuvěřitelné, jak obtížně se na takovou otázku odpovídá. Takže k těm zobákům. Copak nám o jejich barvě říká chovatelská literatura? Rudolf Vít: Cizokrajní ptáci v klecích. Samec: zobák bělavý s červenou špičkou, u samice není popsán. Peter Clement: Finches & Sparrows. Samec: zobák barvy velmi bledé nebo barvy kosti s červenou nebo načervenalou špičkou. U samic je zobák na bledě růžovém podkladu, na spodní čelisti tlumenější, tmavě šedý na slemeni a špičce. Takhle vypadá obvykle zobák červenohlavých samic. Tady není rozlišováno vybarvení u různých typů zbarvení hlavy. Neboli, je to letmo popisováno pohledem sto let starým, nezaostřeným. V podstatě je tomu tak v každé další knize, kterou si otevřeme. Jedině Horst Bielfeld si všímá, že jinak mají samice jako u samců rohově zbarvený zobák, který v čase páření má načernalou nebo perleťově lesklou barvu. Ačkoliv ani tady se nemluví o nějaké opravdu tmavé barvě, nesmíme přehlédnout, že Bielfeld mluví o tom, že samicím se v době hnízdění barva zobáku mění! O tom nikde jinde nenajdete zmínku. Abych byl ještě přesnější, i bratr přišel s touto teorií. Bohužel až potom, kdy mu zobáky u samic ztmavly nad míru. Nesmíme zapomínat, že na světě je ještě jeden důležitý text, kterým je standard. A ten říká: Zobák je světle rohové barvy, u samců s červenou nebo žlutou špičkou, u samiček s černou špičkou. To by mělo vyhovovat a odpovídat skutečnosti, protože gouldy se posuzují maximálně do dvou let věku. A to mají většinou stále ještě světlé zobáky. Ale jak je tomu v přírodě? To se samozřejmě neví. Vychází se stále z původního popisu Johna Goulda. A ten popisoval ptáky s největší pravděpodobností, hraničící až s jistotou, podle mrtvých preparátů. Takže v tom případě měli ptáci zobáky světlé, bez tmavého zabarvení.
Pátrání po skutečnosti
Jak se tedy dopátrat toho, jak vypadají ve skutečnosti ptáci v přírodě? Nejlépe podle nějakých fotografií. Tím jsme se dostali k dalšímu problému. Kde a jak získat fotografie, na kterých budou ptáci vyfotografovaní ve skutečné a nefalšované přírodě? Jakmile se začnete zajímat právě o tohle, snadno zjistíte, že takových fotografií je ve skutečnosti méně než příslovečného šafránu. Nejsnadnější je zadat tu otázku na internetu. Najdete tu desítky nebo snad stovky fotografií, skoro všechny jsou však fotky klecních ptáků. Většinu z nich takto vyhodnotíte na první pohled. Pak jsou tu ovšem fotografie, které se jenom tváří, že byly pořízeny ve volné přírodě. Protože fotografuji ptáky skoro padesát let a sám jsem se mnohdy snažil, aby fotky vypadaly jako v přírodě ulovené, přičemž byly udělány jaksi v ateliéru, dovedu většinu takových fotek najít. Takže, když jsem si dal tu práci, abych ty skutečně přírodní našel, zbylo mi jich nakonec ne víc než deset. To zas není tak moc. Když uvážím, že na většině z nich jsou fotogeničtější samci, nezbývá jich pro účely poznání moc. Vlastně skoro nic. Měli bychom si takové snímky s něčím porovnávat. To však není jen tak. Většinou mají na sobě takové to c v kroužku, což znamená, že autor požaduje za jejich uveřejnění honorář. Takže raději něco opravdu starého, kde je to cé již prošlé. Do určité míry vyhovuje kresba Karla Neunziga. Není to sice fotografie, ale jsou na ní ptáci, jejichž barva zobáku odpovídá našim představám. Dobře sto let jsme vídali gouldy s takovými zobáky. Nyní se ukazuje, že to asi bude nějak jinak. Jde o to, nakolik se liší ptáci z evropských chovů od ptáků z volné přírody, a jde také o to, že nemáme dostatek věrohodného srovnávacího materiálu. Abych se přiznal, dostal jsem se k tomuto námětu náhodou. Jeden z organizátorů mě požádal, abych na loňském setkání chovatelů drobotiny na Špičáku něco řekl o gouldách. Udělal jsem si několik fotek atypicky vybarvených samic, protože se mi zdálo, že by se na tuto problematiku mělo poukázat. Po půl roce jsem si mohl tyto samice vyfotit znovu, mám tak první časosběrný materiál. Ty samice jsou po hnízdní sezóně a vypadají jinak než před půl rokem. Jsem napnutý z toho, jak vlastně budou vypadat, až projdou tak zvaným pohnízdním pelicháním. Jestli jejich zobáky opět zesvětlají, či nikoliv? Mohl bych sice počkat, až se dočkám, a teprve potom o tom napsat. Já však doufám, že se i další chovatelé na svoje ptáky podívají podrobněji a třeba se ke mně donese i nějaká ta poznámka. Bude více materiálu k porovnání.
Chov amady Gouldové u nás
Že se u nás gouldy chovaly i za první republiky, víme. Jaké však převažovalo zbarvení hlav, nevíme. Ti ptáci se u nás udrželi i přes nepříznivé podmínky, které chovatelé tenkrát měli. Až na konci šedesátých let se jejich chov začal rozvíjet. Jejich velkým a úspěšným chovatelem byl pan Morávek v Pečkách. Pokud si vzpomínám, choval však pouze červenohlavé ptáky a tento stav trval ještě na začátku let osmdesátých. Žlutohlavého samce jsem tenkrát fotografoval až v Budapešti. Černohlaví ptáci se začali objevovat ve větší míře až na přelomu devadesátých let. Dodnes nemám dobrou fotku černohlavé samice. Ta doba je také současně spjatá s přílivem všelijakých barevných mutací. Znáte to. Lidé chtějí mít překotně něco jiného, než má někdo jiný. Potom se obvykle páří páté přes deváté a dneska máme žoky „venkovských oříšků“. Nic čistokrevného. Mnozí se sice snaží vracet k přírodním ptákům, jenže to je opravdu cesta zdlouhavá. Navíc opravdu nevíme, jak má správně vypadat výchozí, přírodní materiál.
Současný stav
Na třech snímcích vám představuji tři různé samice amady Gouldové černohlavé v čase, kdy právě odhnízdily. Všechny mají značně tmavé zobáky. Vypadá to, že i v přírodě mají černohlavé samice zobáky v tomto období tmavé, nikoliv však takto intensivně. Dále vám představuji portréty dvou samic, které jsem publikoval ve Fauně číslo 20/2011. Obě vykazují atypickou kresbu na hlavě. Teorie říkají, že samice nemohou být štěpitelné, když se uvažuje o tom, že zbarvení je vázáno na pohlaví. Jejich kresba na hlavě neodpovídá normálním ptákům a tento jev je čím dál častějším. Oběma ptákům během půl roku velmi silně ztmavly zobáky. Zvlášť překvapivé je to u žlutohlavé samice, která je v současnosti tříletá a byla koupena v Německu právě kvůli žluté barvě zobáku, ačkoliv její kresba nebyla ideální. Ona je však žlutohlavá jenom z poloviny, jak je z těch fotografií dobře vidět. Ta červenohlavá však nemá také docela čistou kresbu, černohlavost je tam také viditelná. U červenohlavých jsem však na rozpacích. I když jsem podle vadného oka tak na polovinu přesvědčen, že jde o stejného ptáka, zbarvení je nakonec jiné. A kroužky jsem z bráchy nevypáčil. Docela se těším, jak vlastně budou vypadat jejich mláďata? Nejsem si však vůbec jistý, jestli se mi podaří z bratra vydolovat nějaké spolehlivé údaje. Všechno má sice v počítači, téměř nikdy ovšem nemá čas se tím zaobírat. Jindy zase se tím počítačem zaměstnával tak silně, až u toho usnul. Jo, bádání je namáhavá práce. Takže se můžeme těšit na to, až se mláďata z letošní zimy vybarví a my budeme mít možnost pozorovat, jaké má tento dnešní příběh pokračování.
