Kostarický deník – Pura Vida
Po dvou úspěšných výpravách do amazonského pralesa v Peru jsme se rozhodli prozkoumat i jiné tropické pralesy a vyhrála to Kostarika. To je tak, když máte za manžela vášnivého chovatele papoušků, který potřebuje vědět, jak se ti jeho miláčci mají ve volné přírodě. A není tedy nic jednoduššího než se za nimi vypravit.
Než ale vyjedeme, obvykle tomu předchází dlouhé a náročné přípravy a plánování. Nejtěžší je určit místo, kam se pojede. A tak jsem permanentně zásobována informacemi, jako například, že nejlepší pro pozorování ptáků je Pantanal. Když už se psychicky připravím na Pantanal a začínám se učit jezdit na koni, abych obstála v tamních mokřadech, je to vzápětí změněno na Brazílii a pak na Ekvádor a tak to jde dál, než se výběr ustálí na jedné konkrétní zemi. Teď přichází na řadu další složitá část cesty, a to je naplánovat trasy a místa, která musíme vidět. Těmito nápady je pravidelně zásobován náš kamarád Pepa Nožička, který má milou povinnost cestu zařídit a splnit nám, co nám na očích vidí. Myslím, že to vše trpí hlavně proto, že je sám vášnivý milovník papoušků a přírody vůbec a že má, stejně jako můj muž, stále chlapeckou duši.
Takže je konečně středa 5. 1. 2011 a my vstáváme ve dvě hodiny ráno, abychom se dopravili na letiště Ruzyně. Odtud cestujeme do Frankfurtu. Letiště ve Frankfurtu na mne udělalo dojem. Všude pořádek a čisto, ale hlavně se tu podává káva i čaj zdarma. Jsou sice z automatu, ale rozhodně příjemná změna oproti Ruzyni (osobně si myslím, že když máte koupenou letenku a zaplaceny letištní taxy a palivové příplatky, mohlo by se letiště o své klienty postarat alespoň tak, že jim nabídne pitnou vodu zdarma).
Nasedáme do letadla do New Yorku. Nemuseli jsme absolvovat další odbavování, to znamená, že zavazadla, která se naložila v Praze, docestují rovnou do New Yorku. Tedy jenom některá, ale o tom se zmíním až později. Před nástupem do letadla nás anglicky zpovídá nějaký úředník a záludnými otázkami „Kdo nám balil zavazadla?“ a „Co budete v té Americe dělat?“ se z nás snaží dostat, jestli náhodou nejsme teroristi. Normálně by mi to tolik nevadilo, ale protože před odletem jsme si museli zaplatit turistické vízum, ve kterém jsme na podobně duchaplné otázky již odpovídali, mě to štve.
Cesta z Frankfurtu do New Yorku probíhá celkem v pohodě. Osm a půl hodiny letu většinou prospíme. A jsme v New Yorku. Ačkoli neopustíme letištní prostory, musíme projít celou procedurou odbavování, jako je snímání otisků všech prstů obou rukou, fotografování, včetně snímání očního pozadí, a vyplňování různých dotazníků.
Pak si jdeme vyzvednout batohy. A Ládíkův batoh tady není. Než se stačíme rozkoukat, naše skupina s Pepou někam mizí. Ládík se je vydává hledat, aby se domluvil, co budeme dělat. Mne nechává samotnou čekat na místě, tedy v prostorách, kam už za mnou nikoho nepustí. To ale netušil, takže vzápětí, když se chce pro mne vrátit a nechtějí ho za mnou pustit, vyvolá takovou scénu, že na něho chtějí zavolat policii. Nervy pracují, protože za chvíli nám odlétá spoj do Kostariky. Mezitím pes, který je speciálně vycvičen pro vyhledávání výbušnin a drog, vyčenichá v batohu svačinu – chleba s uherákem. A já jsem donucena ji odevzdat. Vsadím se, že kdybych pašovala kilo heroinu, tak si toho ten zmetek ani nevšimne.
Konečně se mi Ládík dovolá na mobil (to se také nesmí) a my se opět šťastně shledáváme. Jdeme si vystát asi půlhodinovou frontu na reklamaci, aby nám řekli, že reklamovat ztrátu batohu musíme až v Kostarice v San José.
Do odletu spoje na Kostariku zbývá ještě chvilka času, tak si jdeme uklidnit nervy, jde se na pivo. Ochutnáváme nějaké americké kukuřičné a je to nejdražší pivo, jaké jsem kdy v životě pila. Ale pomohlo mi najít ztracenou rovnováhu a to je nejdůležitější.
A zbývá poslední část cesty, šestihodinový let. To už jsme přesezení a ubití. Zázrak se nekoná, a jak jsme se mohli přesvědčit, Ládíkův batoh skutečně nedorazil. Je to nepříjemné, ale jsme ujištěni, že se určitě najde, a prý jakmile se objeví, dovezou ho za námi. Jsem zvědavá, jak nás budou po Kostarice nahánět, protože nezůstáváme na jednom místě.
Před letištěm v San José, hlavním městě Kostariky, na nás již čeká náš průvodce Constantinos (Kosta) v přistaveném minibusu s řidičem Alonzem. Oba jsou to sympatičtí, pohodoví chlapíci a pro nás velká úleva po dlouhé době vidět usměvavé tváře. Jedeme se ubytovat do pěkného hotýlku, obklopeného tropickou zahradou, a Kosta pro nás ještě zařídil půlnoční večeři. Ochutnáváme první místní specialitu gallo pinto, což je rýže s černými fazolemi. Jak později zjistíme, toto národní jídlo se zde podává jako součást každého jídla.
Už se moc těšíme do pelíšku. Já mám jako obvykle po tak dlouhé cestě nateklé nohy, tak že se stěží vejdou do bot. Je to daň za dlouhé sezení a malé prostory v letadle. Ale stačí se na pár hodin natáhnout a všechno se rychle spraví.
