Drozd zpěvný – Turdus philomelos - Brehm, 1831
Ano, již v roce 1870 byl vydán starým Rakouskem–Uherskem takový zákon. Jeho znění sice ve skutečnosti neznám, ale traduje se, že právě tímto byla mimo zákon postavena čižba, neboli hromadné chytání drobných ptáků za účelem potravinářským. Naši předkové ptáky jedli. Dnes nás to ani nenapadne. Nesmíme držet naše ptáky v klecích bez patřičného povolení. Přesto nám ptáci z volné přírody mizí před očima. A zanícení ochránci stále brojí proti čižbě. Čižbě, která neexistuje, natož aby ptáky ohrožovala. Spíše to vypadá, že svoje okolí nejvíce ohrožujeme naší péčí. Vadnou péčí. Právě jsem si přečetl, že na Zlínsku ochránci ustoupili od velkých jarních akcí, při kterých usměrňovali cesty žab, chytali je a přenášeli přes nebezpečné silnice na místa jejich páření. Ukázalo se totiž, že obojživelníkům to škodí více, než jim vadí jejich velké počty přejeté na silnicích. Co k tomu dodat?
Úbytek drozdů
S drozdem to máte stejné. Když jsem se v polovině sedmdesátých let vzmohl na první fotoaparát, kterým jsem mohl ptáky fotografovat – Pentacon–six a patřičné objektivy, bylo jich v našem okolí všude plno. Drozd byl jedním z prvních ptáků, které jsem vyfotil u hnízda. Dnes nenajdete v celém širém okolí jediného. Vzal jsem tenkrát zahradní hadici a kropil trávník. Za chvíli jsem se otočil a tři metry za mnou již drozd číhal na žížaly, které před vodou vylézaly na povrch. Již v té době jich bývalo méně, než jsem byl zvyklý z dětství. Pokropil jsem trávník a z prvního patra pozoroval dalekohledem, kam nosí ty žížaly. Do půl hodiny jsem hnízdo našel. U hnízda ztratil svou odvahu a stal se plachým. Nicméně se zakrátko uklidnil a dal se docela dobře fotografovat.
Co asi může tomuto ptákovi tak vadit, že z celého okolí v podstatě vymizel? Tahle otázka zdá se mi docela jasná. Je to nepřiměřená ochrana predátorů. V době, kdy jsem drozdy fotografoval, začínaly se v okolí objevovat první sojky, o strakách ani slechu. V té době se nám o sklo na verandě zabil první samec krahujce. Dnes se celé okolí strakami jen hemží, sojky hnízdí přímo na zahradě, krahujci stále pilně pročesávají krajinu, i když to již vypadá jako u snědeného krámu. Očividně to v okolí nějak nefunguje. Přitom na kilometry daleko není nic uměle hnojeno, postřikováno nebo vůbec nějak tráveno, čemuž se takový úbytek ptactva všeobecně přičítá. Některé druhy ptáků sice zmizely se změnou krajiny, když byly zavezeny lomy na opuku a nahrazeny lesem, jako třeba bělořit. Jiné druhy, jako právě drozd, na nějakou změnu biotopu doplatit nemohly. Jedinou lokalitou v blízkosti, kde ještě zastihneme drozdy, je obora Hvězda se starými listnatými porosty o rozloze 85,6 hektaru. Straky tam nepronikají vůbec, sojek je tam pomálu, asi tolik, kolik jich bývalo v každém lese. Kupodivu tady hnízdil málo i krahujec. Jakási rovnováha tedy ve starém typu okolí nezdá se tolik narušená jako hned vedle v zástavbě, kde se střídají domy a zahrádky a ovšemže i místa, kam lidé odkládají odpadky, ať již jde o různé komposty, nebo okolí popelnic. Na rozšíření predátorů ve městě nejvíce doplatil vrabec domácí a hned na druhém místě za ním drozd.
Měli bychom si zopakovat, co o tom říkal již před šedesáti lety Dr. Jirsík na základě pozorování Uttendörfera, což jsou v ornitologii dodnes pozorování prováděná v nejdelším souvislém časovém úseku vůbec. Nejčastější kořistí krahujce byl zjištěn vrabec domácí, drozd se v této statistice umístil na třetím místě. Za ním pak hned skřivan polní. Pro koho by snad tohle nebylo nápadné, píše pak Dr. Jirsík proloženě: „Připustili-li bychom rozmnožení krahujce, zmenšíme stav drobného ptactva.“
Drozd jako klecní pták
Drozd zpěvný je také docela oblíbeným chovancem venkovních voliér. Ne tedy u nás, ale spíše u našich západních sousedů. I na velkých zahraničních výstavách se s odchovanými drozdy setkáváme pravidelně. A to dokonce i s mutačními. U nás se chová jen zřídka kdy. Na jižní Moravě jsem třeba viděl takový náš obvyklý dvoreček, na kterém stálo nově asi šest oddělení venkovních voliér. Žádní papoušci se skřehotavými hlasy, ale šest párů drozdů, všichni pochopitelně „s papírama“. Když ti začali svůj koncert, no to bylo něco neslýchaného, měl jsem dojem, že snad právě jede okolo česká filharmonie na zájezd do Vídně. Drozdi jsou ve voliérách klidní chovanci, kteří se dají obvykle dobře odchovávat a jejich melodický zpěv je pro jejich chovatele jakousi prémií navíc. Krmit se dají v současnosti vlastně bez problémů, protože existuje celá řada průmyslově vyráběných granulovaných krmiv pro měkkožravé ptáky. Drozdi přijímají granule dobře a také na takovém krmení i dobře prospívají. Dříve se pro ně připravoval tak zvaný slavičí žír, což byla v podstatě obohacená, běžná vaječná míchanice. Přidávalo se strouhané vařené hovězí srdce, tvrdý tvaroh a mravenčí kukly. Dále, hlavně podle sezóny, i různé plody, od bezinek a třešní až po krájená jablka či hrušky. Drozdi vezmou malé, ale i velké šneky, jejichž ulity rozbíjejí. A samozřejmě vezmou i obvyklé moučné červy. Když pak rýpnete do kompostu, to by v tom musel být čert, aby tam nebyla nějaká ta žížala, s kterou drozda určitě pohostíte. Musí se ovšem dávat dobrý pozor, abyste je nepřekrmovali. Pokud nemají mladé, musí se krmit opravdu hodně opatrně.
Systematické řazení drozdů
Drozd zpěvný je řazen do čeledi drozdovitých Turdidae Rafinesque, 1815. Je to čeleď značně rozsáhlá, když zahrnuje na 331 různých druhů ptáků. Takto rozsáhlá čeleď je členěna na množství rodů, které nám mnohdy na první pohled drozdy připomínají jen vzdáleně. Patří do ní třeba červenky, slavíci, drozdíci, šámy, kosové, skalníci, rehci, bramborníčci, bělořiti i další. Nejpočetnějším rodem, kam patří i náš dnešní drozd zpěvný, je pak rod Turdus. Většina ptáků tohoto rodu si nese i české rodové jméno drozd až na tři druhy, které se v češtině jmenují kos. Na jednu stranu je to podle vědeckých zásad špatně, nic s tím ovšem nenaděláte, kos kosem zůstane. Znásilňovat rodnou řeč nejde bez hranic. Na tu druhou stranu se v tomto případě vyhnete pracnému hledání jména pro jihoamerického drozda, který sice vypadá jako náš kos, ale není jím. Je to drozd černý. Příslušníci tohoto rodu obývají téměř všechny kontinenty, kromě Austrálie, když tady se vyskytuje jen jeden druh. Uvažuje se ovšem jen o původním rozšíření. Drozd zpěvný byl totiž uměle vysazen na mnoha dalších místech ve světě, kam si jej brali s sebou evropští osadníci. Jako je třeba Nový Zéland nebo Nové Hebridy. Z rodu Turdus hnízdí pak na našem území celkem šest druhů ptáků. Kosové černý a horský a drozdi zpěvný, brávník, kvíčala, cvrčala. Kromě brávníka jsou to ptáci jiného vzhledu než drozd zpěvný, brávník je mu hodně podobný, je však výrazně větší.
Rozšíření drozda zpěvného
Drozd má tak zvaný evropský typ rozšíření. Hnízdí od Pyrenejí na severu Španělska až po severní Norsko a Švédsko. Chybí jen v nejsevernější části, v Laponsku, v úzkém pruhu podél Barentsova moře. Na jihu Evropy hnízdí v Itálii a Řecku, v Turecku pak hnízdí jen v jeho severní části podél Černého moře. Najdeme jej na Krymu a Kavkaze, kde jeho výskyt končí u západního břehu Kaspického moře. Směrem na východ se území výskytu táhne středem Ruska až daleko na západní Sibiř. Drozd se na celém svém území výskytu nechová stejně. Od střední Evropy na sever a východ je tažný, v západní a jižní Evropě je stálý. U nás je drozd přísně tažným ptákem. Evropští drozdi zimují v západní a jižní Evropě a severní Africe, někde v Maroku, Alžírsku a Tunisku. Ti z východu pak na Středním východě a v údolí Nilu. Nejvýchodnější populace pak v západní části Íránu. Naši drozdi se vrací domů tak od konce února, největší počty se však objevují od poloviny března a přílet se může protáhnout až do poloviny dubna. Záhy po příletu začínají stavět hnízda, nejvíce pak asi od poloviny dubna až po první část května. V té době ještě stromy a keře nemají ani plně rozvinuté olistění. Jejich hnízda jsou proto velmi ohrožena. V tom vidím zásadní rozdíl ve zranitelnosti drozdů a kosů. Kos, který se většinou zdržuje u nás celý rok, dobře ovládá svůj revír a ví o hrozbě strak a sojek. Můžeme pozorovat, jak v průběhu roků kosové mění taktiku při výběru místa, kde si staví svoje hnízda. Dokonce mnohé páry kosů hnízdí na příhodných místech opravdu již na konci zimy, kdy ještě straky a sojky nemají vlastní mláďata. Nehledají proto potravu tak intenzivně jako v době hnízdění. Třeba jsme pozorovali vylétlá mláďata kosů při výroční schůzi KPEP, která se konala těsně po 10. březnu. To znamená, že kosové měli vejce někdy v polovině února. Oproti tomu takový drozd, který se vrátí v polovině března a umístí svoje hnízdo tradičním způsobem, nemá ani zdaleka takovou šanci na úspěch. O každém jeho hnízdu sojky a straky dobře vědí a věřte, že mají opravdu dobrou paměť. Potom se nedivme, že již na mnoha místech drozd zmizel docela. Ačkoliv literatura silný pokles stavů od devadesátých let minulého století zmiňuje, nakonec počítá s početností 400 až 800 tisíc párů. To si malinko protiřečí, v číslech se pokles neobjevuje. Je to jakási setrvačnost, kterou bych si nedovolil potvrdit. Neslyšel jsem zpívajícího drozda ve svém okolí pěknou řádku let.
Tah drozdů
Drozdi k nám přilétají nejpočetněji v průběhu března a odlétají v průběhu října. Literatura uvádí i dosti vysoký počet přezimujících ptáků. Třeba Dr. Mlíkovský 600 až 2 000 kusů. Sám jsem tedy drozda v zimě neviděl, oproti jiným drozdovitým, kteří přezimují častěji. Nejvíce asi červenka a po ní hned rehek domácí. Naši drozdi však nelétají nijak daleko. Nejvíce u nás okroužkovaných ptáků bylo zastiženo v jižní Francii. Potom na Korsice a Sardinii. Také ve střední Itálii, spíše na západní straně. Na jih od Neapole pak již žádný. V severní Africe jsou nejčastější nálezy na pobřeží Alžírska a několik nálezů z Maroka. Nejvzdálenější nález je hlášen právě z Maroka, když pták kroužkovaný u nás jako mládě byl nalezen v Safi, což je 2 693 km vzdušnou čarou. Nejvyšší věk zjištěný kroužkováním, kterého drozd dosáhl, je 12 let, 3 měsíce a 18 dní. Několik nálezů našich drozdů je hlášeno i z Portugalska. Ve Španělsku na jih od Pyrenejí, kde drozd nehnízdí, se naši drozdi zdržují v zimě při východním nebo jižním pobřeží. Dalo by se říci, že si tady oblíbili turistické oblasti. Celkově bylo pak u nás od roku 1934, kdy se s kroužkováním začínalo, okroužkováno do roku 2010 na 55 tisíc drozdů.
Určování pohlaví a stáří, zeměpisné formy
Samec i samice jsou u drozda zpěvného stejně zbarvení, není možné podle opeření pohlaví rozeznat. Drozd, který zpívá odněkud z vyvýšeného místa, je samozřejmě samec. Mladé, právě z hnízda vylétlé drozdy lze dobře rozeznat podle měkkých, žlutých koutků zobáků a kratšího ocasu, ale i podle opeření. Mladí jsou na horní straně těla kropenatější, když mají světlé špičky per na středních a velkých křídelních krovkách. Tato kropenatost se postupně ztrácí, nicméně i v následující zimě se dá podle některých nevyměněných per na věk usuzovat. Předpokládá se, že držíte toho ptáka v ruce. Pohledem z dálky již jeho věk neurčíte. V areálu rozšíření drozda zpěvného, který od západu k východu je opravdu rozsáhlý, se mají vyskytovat čtyři zeměpisné formy. Na evropském kontinentu se mají vyskytovat formy dvě. Nominátní forma drozd zpěvný evropský a dále forma T. p. clarkei Hartert, 1909. Vyskytuje se v Anglii a přilehlých částech kontinentu, kterými jsou Belgie, Holandsko a severozápadní Francie. Někteří autoři ještě odlišují ptáky ze Skotska. Na Hebridách, což jsou ostrovy při západním pobřeží Skotska, se má vyskytovat samostatná forma. Ptáci zde mají být stálí, čím se liší, literatura nerozvádí. Ještě méně určitě se mluví o formě východní, o které se přímo říká, že je málo známá a obývá patrně nejvýchodnější část areálu v Asii.
Vejce, hnízda
Hnízdo drozda se velikostí rovná hnízdu kosa. Je postaveno ze suchých stébel trávy s příměsí větviček, listů i mechů. Zásadně se liší od toho kosího stavbou hnízdní kotlinky. Drozdí hnízdo má kotlinku do hladka vymazanou, „omítnutou“ směsí hlíny, dřevního troudu a slin. Toto vnitřní vyzdění má velkou trvanlivost a podle toho poznáte i staré hnízdo drozda, často i v následujícím roce. Vejce jsou od dalších druhů ptáků jejich rodu jasně rozlišitelná. Jsou zářivě modrozelená s řídkými, tmavými skvrnkami, spíše na tupém konci. O délce přibližně tří centimetrů a šíři dvou a půl centimetru. Drozd hnízdí obvykle dvakrát v roce, náhradní hnízdění se mohou objevovat i dosti pozdě. První hnízda jsou obvykle vypleněna sojkami nebo strakami, pozdější hnízda mají větší naději na úspěch. Jednou jsem pozoroval čerstvě vylétlá mláďata až v polovině září. Ale také jsem pozoroval sojku, která ulovila vylétlého, mladého drozda, který ještě neuměl dobře létat. Držela jej za křídlo a umlátila o větev. Nic si nedělala z toho, že jsem po ní z vedlejší zahrady házel kameny.
Uslyšíte-li na jaře zpívat drozda, když sedí někde na špičce smrku, tak někdy po polovině března, za slunečného rána, zastavte se a naslouchejte. Ti, co mají dobrý sluch, a dokonce i sluch hudební, si cení jeho zpěvu vysoce nad zpěv kosa. Ne sice jako zpěv slavíka, přesto je to něco, co za chvilkové zastavení stojí. A budeme-li s krajinou okolo sebe hospodařit tak pomíjivě jako dosud, s mylnými předsudky, možná jej již neuslyšíte vůbec …
