Jak se žije s vlčími geny – 3. část

Dnes dokončíme přehled zkušeností s tříletou fenou československého vlčáka: běžná denní rutina, vzhled a bilance.

Vycházky

Žrádlo a dlouhé a rychlé vycházky jsou pro Rakšu největším potěšením. Ovšem celodenní výlet lesem na horském kole jí nedokážu dopřát každý den; ač bych rád, je to potěšení pro oba. I tak je ale už dávno připravena na zkoušku vytrvalosti, pořádanou občas klubem chovatelů – 40 až 100 km u kola v časovém limitu. Pěší výlety jsou pro ni příliš pomalé.

Jakmile na jaře trochu oschly rozbahněné cesty, hned jsem vyndal kolo. Ač předchozí cyklovýlet byl před několika měsíci, Rakša se mohla zbláznit radostí. Hned si vzpomněla, že vyjížďka s kolem začíná spořádaným sezením u vrat, dokud sám před vraty nezjistím, že nehrozí auta ani problematičtí psi. Vždycky jsem ji o to usednutí musel požádat, protože samou nedočkavostí hrozilo předčasné vyběhnutí. Tentokrát jsem nemusel říkat vůbec nic, ihned běžela k vratům, vzorně usedla a významně na mne hleděla, jakože by se to otevření už nemělo protahovat.

Ona vůbec letos začala předvádět chování starého zkušeného psa i při jiných příležitostech. Při ranních cestách pro pečivo už nemusím připomínat, kde má jít u nohy a kde má nastavit poutko obojku na připnutí vodítka. Na místech, kde může dostat milované „volno“ od nohy, už jenom mrkne, zda jsem nezapomněl. V té chvíli stačí pohnout hlavou v gestu „tak si běž“ a ona spokojeně odběhne.

Dnes Rakša složila maturitu. Zapomněl jsem na cestu do obchodu vodítko, a tak jsem si řekl, že to zkusím právě dnes. Celou cestu pro ranní rohlíky už dlouho chodíme bez vodítka, jenom před obchodem ji uvážu, šáhnu jí na čumák a řeknu „Zůstaň“. Dnes také, ale bez uvázání. A z okna obchodu jsem pak hlídal, co dělá: seděla celou dobu na místě. Tak jsem přikoupil buřta …

Na vycházkách v přírodě je vlastně stále na volno. Omezujeme ji v pohybu, jenom když by mohla obtěžovat cizí lidi. Ať už svým vlčím vzhledem, nebo psí přítulností. A nejhorší je kombinace obojího. Člověku, který má panickou hrůzu i z běžných psů, by mohl její úspěšný pokus o přátelské olíznutí obličeje způsobit smrt. Dříve jsem na ni volával „Sedni“, ale teď už většinou stačí „Stůj“. K uklidnění cizích lidí to naprosto stačí.

Dnes nám zafungoval další krok v souhře – připnutí na vodítko u kola beze slov. Napadlo mě, že vyndání samonavíjecího vodítka z brašny pod štanglí kola je natolik jednoznačná akce, že bych ji zkusil vůbec nepřivolávat. A ono to zafungovalo v obou dnešních případech: zastavím, vyndám vodítko, skloním karabinku vodítka do míst, kde mívá obojek, a ona tam ten obojek hned doručí. Že by si tu karabinku mohla sama i připnout?

Rakša zřetelně rozlišuje, zda je ve známém prostředí, nebo na průzkumu v nových končinách. Ve svém revíru přesně registruje každou změnu a první reakcí je veliká opatrnost. Stačí nově pohozený igelit a ona ho jde v opatrném půlkruhu zvolna prozkoumat. Jakmile má z něčeho nového strach, tak dobře sleduje moje reakce. To se pak člověk musí dobře ovládat, aby jí pomohl vlastním klidem nebo aspoň věrohodně předstíraným veselím.

V Hájovce za vrbou dnes ráno stál stan nějakých turistů. Rakša pádila ke vsi, a tak si stanu všimla, až když minula kmen vrby. Tak rychlou změnu směru jsem u ní ještě neviděl. Okamžitý odraz do pravého úhlu a letěla dobré tři metry pryč od stanu. Hned ale otočka a opatrné přibližování. Naštěstí jim do stanu nevlezla.

Ve známém prostředí také důsledně čte všechny pachové stopy a na rozcestích má většinou svůj návrh, kudy dnes pokračovat. Popojde kousek požadovaným směrem a mlčky se na mne podívá.

V neznámé krajině se chová jinak. Před čtením stop dává přednost průzkumu cesty. Už pochopila, že rád chodím po stopách ostatních lidí (a má tak asi mylnou představu o kvalitě mého čichu), takže když na lesním rozcestí není v dohledu turistická značka, vyplatí se jít tam, kam navrhuje ona. Hrozně ráda chodí po neznámých cestách. Máme tak už dokonale prolezlou každou pěšinu, křoví i rokli v širokém okolí.

Doma

Rakša žije celý rok venku na zahradě. Na první pohled by se mohlo zdát, že ji domácí zahrada moc nezajímá, že většinu času jenom prospí nebo sleduje, co děláme my za těmi velkými skly domu. Ale pokud se po zahradě někdo projde v době její nepřítomnosti, ona ihned po návratu obejde všechny nové stopy.

Zahrada je její majetek a náš kocourek, Rakšin podřízený, se po zahradě musí pohybovat jenom opatrně od skrýše ke skrýši. Když je chycen nebo se výjimečně schválně nechá chytit, tak skončí celý oslintaný. Bývaly ale i doby, kdy kocour dokázal odhadnout, že je Rakša ospalá, vrhl se na ni jako na druhé kotě při hře a kousal a kousal, až měl plnou hubu vlčích chlupů. A Rakša se jen malátně oháněla packou jako po dotěrné mouše. V poslední době ovšem Rakša přitvrdila a musíme ji dost razantně krotit. A kocourek z ní má čím dál větší respekt.

Do domu jsme Rakšu vzali zatím jen dvakrát. Jednou, když dostala strach při silné letní bouři, a podruhé, když jsme letos zapomněli před Silvestrem trénovat dělbuchy a rachejtle a ona strachy zalezla do škvíry pod terasou. Chtěli jsme ji zase zachránit v domě, ale ona byla z ohňostroje tak vyděšená, že za žádnou cenu nechtěla zpod terasy ven. Nakonec jsme ale přeci jenom tu správnou cenu našli: smažený řízek byl silnější než strach.

Ani letošní extrémní mrazy ji nijak nevyvedly z míry (nejvíc jsme měli minus 22 °C). Jenom jak stárne, tak už si umí udělat pohodlí a neusíná přímo ve sněhu. Když ji omrzelo seno v kotci, tak začala spát na střeše kotce, kam si nejprve sama natahala seno ze zásobníku (myslel jsem, že si šelmy hnízda nestaví!). A nakonec si vyhrabala pelech přímo v zásobníku sena pod střechou dřevníku, a i když to tam nemůže být moc pohodlné, tak teplo a vůně tam asi budou a přehled o dění na zahradě je tam nejlepší.

Jinak během roku i během dne často mění na zahradě místa odpočinku. Jednak si tím reguluje teplo, jednak možnosti výhledu, jednak různou strukturu a voňavost podkladu. V zimě spala několik dnů i na kompostu.

Pokud jdeme něco dělat na zahradu, tak vždycky „pomáhá“. Při řezání dřeva nasává vůni pilin hned u ostrých zubů pily, při sekání dřeva krade polínka a drtí je na třísky (když už nemůže mít čumák přímo na špalku). Při sázení rostlin sleduje, jak se to dělá, a pak se vše pokusí přesadit. Osvědčila se proto nízká ohrádka jako jasné vymezení, kam Rakša nesmí (stačilo ji odtud dvakrát vynést za kůži, aby tam víc nelezla). Tohoto zákazu umně využívá kocourek. Pohybuje se po zahradě tak, aby byl pokaždé včas v bezpečí a mohl se v závěru honičky až provokativně pomalu procedit plůtkem před brzdící Rakšou.

U části zahrady máme poměrně nízký plot: 140 cm, což je výška, jakou Rakša na cvičáku hladce přeleze. Doma to zatím neudělala, jenom vysoko nad plot vyskakuje, když dělá bububu na některé kolemjdoucí psy.

Včera mě dost vystrašila tím, co dokáže. Nějak se jí nelíbily nové schůdky, které si chataři opravili dole u mlýnského náhonu. Směrem dolů ještě váhavě slezla, ale cestou zpět už neváhala. Krátce pohledem zhodnotila výšku skály vedle schodů a jedním odrazem na ni vyskočila. Příště si vezmu metr, ale ta v podstatě kolmá skalní stěna má dobré tři metry. Ona je evidentně schopna kterýkoli náš plot přeskočit z místa bez rozběhu …

Vzhled

Teprve když se chovatelé prvních generací vlčích kříženců rozhodli dosáhnout uznání nového psího plemene, tak se shodli, že jejich společným cílem bude pes vzhledem podobný vlku a povahou podobný psu. Což je mimochodem zajímavý návrat. Německý ovčák počátkem minulého století vypadal velmi podobně jako náš dnešní vlčák.

Vývoj německých ovčáků je opravdu zajímavý, jsem zvědavá, jak se budou vyvíjet naši vlčáci a zda nějaké rozdíly stihnu během své života vůbec zaznamenat. Mě nejvíce u ovčáků zaujal Beowulf – 1905, to je proporčně Československý vlčák. Vlk je bezpochyby hodně blízko.

Já vidím na Rakše především dva základní vlčí znaky: dlouhé vytrvalecké nohy a dlouhý krk se lví hřívou. Ta vytrvalost je u vlků jasný důsledek způsobu obživy, dlouhý krk potřebují ke snadnému sledování stopy, ale co ta hříva? Navíc přesně podle zkušeností chovatelů Rakše hříva každým rokem mohutní. Ovšem proti ozdobám vlků v pražské zoo je to stále nic. Vlčáci sice tyto své šály bohatě využívají k vzájemnému okusování (a je vidět, že to působí potěšení kousajícímu i kousanému), ale nějak se mi nezdá, že právě kousání je evoluční důvod jejich hřív.

A pak je docela zajímavá „placatost“ těl vlčáků. Mají tak útlé boky, že normální vlčák v plné kondici budí u běžných lidí obavu, zda není svým majitelem týrán hlady. Zvlášť pokud zahlédnou, jak se chová během krmení. Slyšel jsem, jak jednomu majiteli dobří lidé odvedli dva vlčáky do útulku jako odložená týraná zvířata, když je uvázal během nákupu před samoobsluhou. A ta placatost má ještě jeden veselý důsledek. Když si vlčák při odpočinku chce pohovět na zádech, tak aby se hned nesvalil na bok, musí páteř zatočit do oblouku a navíc aspoň jednou vytrčenou packou vyrovnávat i tak dost labilní polohu. Nebo doširoka roztáhnout zadní nohy a ukázat spoře zarostlé bříško. Vzhledem k tomu, že prospí a prolenoší většinu dne, ovládají vlčáci tuto bizarní polohu v nejpodivnějších variantách. Jedněm majitelům vlčácké smečky se tak přihodilo, že na ně nějaký soused přivolal policii, že mají na zahradě poházené ubité psy.

Nedávno jsem náhodou potkal mladou maminku s kočárkem, která jakmile uviděla Rakšu, tak radostně zvolala: „To je pes, který se směje!“ Tak prý místní nazývali nové Křížence díky jejich vlčí masce v první pokusné chovné stanici vlčáků v Libějovicích, kde vyrůstala.

Ne každý ale v Rakše vidí usměvavého psa. Když se podíváte na (mimochodem dobrý) dokument o opuštěné, radioaktivitou zamořené krajině u ukrajinského Černobylu (Radioactive Wolves – například zde http://goo.gl/cvDZT), tak tam uvidíte spousty vlků, kteří vypadají tak, že by se mezi nimi Rakša ztratila. Trochu mne to překvapilo, protože většinu dokumentů o vlcích, které jsem zatím viděl, natáčeli Američané o „svých“ vlcích a ti vypadají jednak trochu jinak, jednak mají větší rozptyl barev srsti než Rakšini vlčí předci z Karpat.

„Proboha, vlk!“ ozval se z lesa ženský hlas na hřebeni Brd. Rakša stála kus přede mnou a svým typicky vlčím způsobem pozorně bez hnutí kamsi hleděla. „To jsi uhádla,“ odpověděl mužský hlas, „vlk se psí známkou …“ V té chvíli bych se lekl také – a už se mi to v lese párkrát stalo, když se nečekaně objevila jinde, než kde jsem si myslel, že musí být. Ona se umí pohybovat nesmírně potichu …

Ovšem odborník vidí mezi vlčákem a vlkem dost rozdílů. K těm nejmarkantnějším patří delší vlčí tlama, zakulacené a menší uši, blíže k sobě posazené přední nohy vlka a pokleslé pysky v koutcích většiny vlčáků.

Pro soužití s vlčákem je ale vzhled ta nejméně důležitá věc. Každému majiteli se po čase bude jeho pes stejně zdát nejhezčí. Jak mě ale poučují chovatelé, štěňata se bohužel kupují převážně podle úspěchů rodičů v soutěžích krásy. Že takový přístup musí u každé rasy zákonitě skončit degenerací, je také bohužel jasné. U československých vlčáků máme ale zatím velkou naději, že narazíme na zdravé jedince, neb je to poměrně mladé plemeno s nezvykle kvalitním startem.

Co se mi na ní nelíbí

Čím dál víc vrčí a štěká na některé kolemjdoucí psy. A přitom když nechám otevřená vrátka při uklízení sněhu, tak potichu zmizí na zahradu a vrátí se, teprve když dotyčný pes přejde.

Nelíbí se mi již zmíněné drsné strašení našeho kocoura, se kterým odmalička vyrůstala a vcelku dobře spolu vycházeli. Máme strach, jak se jejich vztah bude dál vyvíjet.

A pak ovšem v posledních měsících začala vrčet i na vycházkách na některé feny. Konkurence, vysvětlují zkušení. Doporučují potlačovat projevy, ale jsou skeptičtí k možnosti úplného úspěchu.

S tím vrčením je to navíc složitější a teprve si v tom musím sám udělat jasno. Vrčí totiž i v mnoha jiných případech, které často vůbec nesouvisejí s agresivitou. Vrčí třeba z rozvernosti během hraní s klackem, vrčí v divoké hře i na kamaráda, vrčí, nebo spíš chrochtá, když se lekne, vrčí vztekem, když nám nedokáže pro samé klouzání sebrat puk na ledě, vrčí při nácviku „obran“ na figuranta, nebo spíš na zakousnutou hračku, přičemž ji figurant současně hladí rukou ve hřívě.

Jak ji mám nejradši

Je velmi příjemné, že Rakša nemá ve zvyku otravovat, ani když musí čekat na své nejmilejší události. Trpělivě a mlčky čeká na vycházky i na žrádlo. A když nepřijdou, tak se také svět nezboří. Klidně jde spát, když pochopí, že už s námi nic nebude. A pak je roztomilé, jak přemýšlí nad vším, co vidí poprvé.

To nejlepší ale vcelku pravidelně přichází na delších výpravách do přírody. Když Rakša v lese narazí na nějaké bahniště, tak nejenže s nohama černýma až po kolena a lokty vypadá úplně jako vlk, ona obvykle ještě dostane „psotník“, jak říkáme těm pravidelným orgiím nadšení na měkkém terénu. Začne divoce sprintovat v kruzích nebo jančí s nějakou kládou v zubech. A má při tom dost divoký pohled.

Rakša při těchto divočinách vždycky touží, abych se přidal, a vyzývavě probíhá jako střela těsně kolem mě. Jen jednou jsem při tom zkusil zavrčet tak jako ona. Aby měla radost. Ale už to víckrát neudělám. Hlasitě zařvala „No konečně!“ a vrhla se na mě jako na plnohodnotného vlčáka. Jenomže můj oděv neměl ani zdaleka kvality vlčí houně.

Co bude dál

Tak to by mě také zajímalo – a těším se na to, i když mám i trochu obavy. Především si nejsem jist, že už je opravdu dospělá v tom smyslu, že už se její povaha nebude měnit. Podle všech mých (amatérských) pozorování ostatních vlčáků, Rakša podědila větší porci vlčích genů, než je obvyklé: jednoroční cyklus hárání, malé uši, lasicovitá mrštnost, kvalita srsti, tvrdě konkurenční vztah k jiným fenám. A vlci dospívají až ve čtyřech letech, kdy i zkušení majitelé zcela ochočených vlčat vracejí své mazlíčky do zabezpečených ohrad. Jsem možná zbytečně opatrný, ale vypadá to teď, že s druhým vlčákem do rodiny počkáme až na pátý rok věku toho prvního.

Ano, rádi bychom Rakše pořídili parťáka. Jako většina majitelů vlčáků jsme brzy pochopili, jakou máme fantastickou příležitost pozorovat chování tak blízké původní vlčí přirozenosti. A ta vlčí přirozenost je nám zřejmě bližší, než si myslíme. Byli to ostatně nejrozšířenější dravci na Zemi, těsně než přišli lidé s velmi podobnými společenskými zvyky. A o tom, že dvěma vlčákům bude na zahradě lépe než jednomu, se nedá pochybovat. Mezitím ale ještě zvážíme Rakšina štěňata …