Psí konverzace – část 9. Tanja Askani – „vlčí žena“
Vzácná návštěva
Na přelomu února a března navštívila Českou republiku po dlouhých dvaceti letech ostravská rodačka Tanja Askani (rozená Kovalská).
Tanja Askani, která je významnou „vlčí“ expertkou, se od svých šestnácti let věnovala sokolnictví. Na jednom sokolnickém sympoziu poznala svého pozdějšího manžela – zaníceného sokolníka Lothara. Se svým manželem nakonec vybudovala ve Wildparku Lünerburger Heide (nedaleko Hamburku) vyhlášené sokolnické centrum. Ve Wildparku však „potkala“ Tanja i svou další životní lásku – vlky. A vlci jí docela změnili život …
Na svém několikadenním přednáškovém turné po Česku seznámila Tanja Askani, která je autorkou několika knih, tisícovek nádherných fotografií a několika dokumentárních filmů, nadšené posluchače se svými bohatými zkušenostmi ze světa největších psovitých šelem. Tanja je v centru pozornosti německých médií, v Česku se však představila poprvé. Nezbývá doufat, že nikoliv naposled.
Měl jsem možnost prožít ve společnosti paní Tanji velmi podnětné a zajímavé hodiny a o některé její zkušenosti, týkající se našeho seriálu, se podělit se čtenáři Fauny.
Mysleme empaticky!
Vlci jsou mistry empatie. Myslí empaticky ve své rodinné smečce a dokážou se empaticky vcítit i do myšlení své potenciální kořisti. Psi si tuto schopnost empatie – společně i s vrozenou vlčí zvědavostí a zvídavostí – – udrželi.
Prvním vlkem, který se dostal do rukou Tanji Askani, bylo třídenní mládě arktického vlka, jehož matka tragicky zahynula (nosila v těle mrtvý plod). Maličká samička, která dostala jméno Flocke (Sněhová vločka), byla hladová, podchlazená a na prahu smrti. Tanja se okamžitě pustila do boje o její život. Umělá výživa však příliš nezabírala a zdravotní stav maličké Flocke se přes veškerou Tanjinu snahu příliš nelepšil; vlče trpělo úpornými průjmy a očividně sláblo. Záchranu přinesl pes – respektive fenka drsnosrstého německého ohaře Senta, která měla (šťastnou náhodou) falešnou březost (pseudograviditu). „Osmiletá Senta měla falešnou březost,“ vypráví Tanja Askani. „Její tělo produkovalo mléko, přestože nemá štěňata. To se občas u psů stává. Mají tuto vlastnost zděděnou po svých předcích – vlcích. Když ve volné přírodě matka vlčice zahyne, ujme se sirotků další vlčice ve smečce, kojí je a vychovává. Příroda tak zajišťuje zachování rodu.“
Protože však Senta nikdy neměla štěňata, chyběly jí mateřské pudy. Obrat nastal, když se Flocke jednou u kojení nemotorně překulila a začala úzkostlivě naříkat. Senta maličkou pečlivě olízala a konejšila a přijala ji za vlastní. Od té doby však nastal i jiný zlom v chápání v hlavičce malé Flocke: Senta se stala její matkou a Tanja sestrou – čili konkurentkou! Tomu Tanja Askani musela přizpůsobit své chování.
Etologický oříšek
Rozdělení rolí ve smečce změnilo chování maličké Flocke. K ostatním členům rodiny je jemná a mazlivá, k Tanje však projevuje agresivitu, nakrčí nos, vrčí a chňapá. „Jelikož Senta převzala roli matky, já, která jsem jí nejblíže, mám přisouzenou roli sourozence,“ vysvětluje Tanja Askani. „Lothar a Katy jsou pro ni zbývající ‘smečka’. V přírodě se vlčata chovají k dospělým vlkům ve smečce velmi přátelsky. Tak se vytvoří pevný svazek, kde všichni dospělí členové smečky mají vztah ke všem mláďatům jako k vlastním. Jako sourozenec Flocke s ní boxuji ve stejné kategorii. Chce mi ukázat, že je silnější. Nezbývá mi nic jiného než s ní o postavení bojovat – jako vlk. Když na mne Flocke zavrčí, odpovím jí vrčením, když mě kousne, kousnu ji taky. Převrátím ji na záda a tlačím k podlaze, až se vzdá. Tak to probíhá dva týdny. Vždy znovu mě kouše, vždy znovu musím být zlá. Přitom je Flocke teď tak roztomilá, že se musím přemáhat, abych ji po takové konfrontaci neutěšovala v náručí. Musím být důsledná, jinak by se vše zas vrátilo do starých kolejí. Agresivita vlčete se den ode dne zmenšuje. A když mě jednoho rána zdraví vrtěním ocásku, slzím štěstím.“ Jasný důkaz, jak je třeba u chovu zvířat přemýšlet o jejich psychologii! Je třeba „proniknout jim do hlav“ a naučit se s nimi komunikovat. Při práci se psy máme situaci sice snadnější, vyžaduje však rovněž empatii, zkušenosti, přemýšlení a trpělivost.
Nejen Senta učila Flocke „novým kouskům“. Bylo tomu i naopak. „Dříve jsem Sentu nikdy neslyšela výt,“ vzpomíná Tanja Askani. „Teprve když se stala vlčí matkou, pozvedla svůj hlas. Vyjící Flocke probudila její prainstinkty.“ Tanja považuje vlčí vytí za nejkrásnější hudbu, s čímž nadšeně souhlasím.
Vlka v žádném případě nelze vychovávat jako psa. Nelze jej trestat za „lidské přestupky“. Navíc vlk si každou – ve svých očích – – nespravedlnost pamatuje. A hlavně: nikdy nezapomíná a neodpouští! Křehké pouto mezi šelmou a člověkem lze – často nevědomky – přervat navždy. Zapomeňme na netrpělivost a vyškrtněme z rejstříku vlastností lidskou prchlivost (to platí samozřejmě i v kontaktu se psy). Přitom zvídavý ničitelský talent nemá u vlků žádné hranice. „Když jednou dcera neprozřetelně odstavila kolo na zahradě, aby se zaběhla převléknout, čekalo ji nemilé překvapení,“ usmívá se Tanja. „Vlk nepotřeboval skutečně víc než čtvrthodinu, aby demontoval všechny nekovové části – sedlem počínaje přes kabely až po pneumatiky. Bylo k neuvěření, že tato hromada gumy, plastiku a kůže byla ještě před pár minutami zcela nové jízdní kolo.“
„Každodenní činnosti pozbyly svou samozřejmost,“ vypráví Tanja Askani. „Například o postupu přenášení nákupu z auta do domu běžně člověk nepřemýšlí. Když však Flocke zaslechne šustění sáčků, chce vědět, co v nich je. V každém případě vše patří jí – tím si je zcela jista. Dokud byla menší, dařilo se ji poměrně snadno udržet od těla. S každým centimetrem jejího vzrůstu však narůstá také tento problém. Jsme nuceni přenášet nákupy v krabicích, ve zvednutých pažích nad hlavou. Flocke ví přesně: když se jí nepodaří nás oloupit na třiceti metrech od branky k domu, zmizí všechny nové, hezké věci uvnitř. Dělá všechno pro to, abychom upadli: skáče nám před nohy, strká do nás, chňape po krabicích, není divu, že při tom občas sáček nudlí nebo krabice mléka změní majitele. S kartonem nad hlavou není šance něco zachránit. V momentě už vlče dovádí s poloprázdným obalem po zahradě a za ní se táhne světlá stopa těstovin. Pět procent ztrát ještě nezničilo žádnou existenci, říkám si. Prostě bude dnes k večeři něco jiného. Možná se někdo ptá, proč jsme Flocke jednoduše nezavřeli na těch 10 minut do psího kotce. Zkusili jsme to. Zoufale se snažila osvobodit a tak kousala do drátů, že si poranila špičák. Je zvyklá se pohybovat volně. V psím kotci je spokojena jen tehdy, když zůstanou dveře otevřené. A to ještě jen na krátkou dobu, například když chce Sentu vylákat z boudy a vyprovokovat ji ke hrám.“
Flocke nakonec dospěla v nádhernou vlčici a vytvořila partnerskou dvojici s arktickým vlkem Princem. (Ten však později tragicky zahynul, když se fatálně poranil.) Druhem sněhobílé vlčice se později stal něžný a klidný arktický vlk Cheenook.
Problémy příbuzenské plemenitby
Když se před lety jedné vlčici Tanji Askani narodila mláďata s rozštěpem horního patra a nemohla sát ani pít, položila si Tanja otázku: Proč vlastně? Její „detektivní práce“ přinesla trpké ovoce: takřka všichni arktičtí vlci chovaní v Německu pocházejí z malé smečky, kterou přivezl legendární ředitel frankfurtské zoo Bernhard Grzimek (legendární muž, který se se svým synem Michaelem zasloužil o záchranu afrického Serengeti). V hlavě „vlčí ženy“ se zrodil sen: osvěžit v Německu vlčí krev! Cesta za snem však nebyla jednoduchá – ztížilo ji mnoho problémů včetně výbuchu islandské sopky. Vše však nakonec šťastně dopadlo: Tanja si do svého domu přivezla z Kanady maličkou Naaju. „Jméno jsem měla vybrané již dávno předem,“ přiznává Tanja. „Naaja znamená v jazyku Inuitů Malá sestra.“ (Babička Naaji byla ještě volným vlkem v kanadské divočině.)
Výchovy se kromě Tanji ujal i německý drsnosrstý ohař Attila a malá muflonka – vskutku kuriózní složení „smečky“.
Patálie začlenění do vlčí smečky
Potíže nastaly v době, kdy Naaja měla být začleněna do smečky – k dospělým arktickým vlkům Noranovi a Nanukovi. Přestože se k ní vlci chovali s něžnou tolerancí a láskyplně, Naaja vrčela, hryzala je do čenichů, a jak jen mohla, zmizela v doupěti. Přitom řeč jejího těla jasně prozrazovala, že její agresivní chování způsobuje jednoznačně strach. Tanja byla nešťastná a horlivě přemýšlela, jak situaci zvrátit. „Pak mě to kleplo,“ směje se Tanja. „Východiskem mohl být teambuilding, tolik populární v německých manažerských kruzích.“
Naaja ještě neměla zkušenosti s říčkami a řekou. Proto ji Tanja brávala s dospělým Noranem na vycházky k říčce Aue. Nezkušená Naaja ve všem Norana napodobovala a posléze k němu získala důvěru a přilnula k němu. Kontakt s Nanukem pak již nepřinesl závažnější problémy a Naaja se konečně začlenila do smečky arktických vlků.
Tanjin názor
Tanja Askani je přesvědčena, že hierarchii ve vlčí smečce zoologové tradičně přeceňují. „V čele smečky stojí rodiče a další členové jsou jejich děti z loňského, případně i předloňského vrhu,“ tvrdí Tanja Askani. S jejím názorem je možno do jisté míry souhlasit, i když rozhodně nikoliv dogmaticky. Při studiu vlčích smeček ve volné přírodě jsem se setkal i se vzdálenějšími příbuznými smečky nebo i s jedinci, kteří byli do smečky přijati. U nich byl hierarchický žebříček postavení ve smečce zřetelný. V podstatě však vlci žijí především v rodinných smečkách; jejich potomci smečku opouštějí v době pohlavní zralosti, kdy se rozhodnou hledat si svého partnera, najít si lovecké teritorium a založit vlastní rodinu.
S dalším Tanjiným názorem je však možno souhlasit do písmene: „Zoo mají často špatně sestavené vlčí smečky,“ zdůrazňuje Tanja Askani. Proč? Zoologické zahrady, které chovají vlky, se dopouštějí zásadní chyby, když spolu drží sourozence. Odporuje to složení smečky v přírodě. Dlouhodobé držení sourozenců v jednom výběhu způsobuje nejen (posléze) příbuzenskou plemenitbu, ale především gradující konkurenční boj (jasný důkaz předložila Tanje již před mnoha lety maličká Flocke).
K čemu zkušenosti s vlky?
Tuto otázku si může položit čtenář našeho seriálu, který se zabývá chovem psů. Jistě, tento díl je poněkud netypický, poněvadž klade důraz především na vlky. Ale: jak jsme již zmínili několikrát, vlci jsou psími prarodiči a vlčí jazyk je původním prajazykem psího „nářečí“ či – chcete-li – dialektu. A rovněž vlčí psychologie a „vlčí logika“ nám můžou pomoci rozklíčovat psychologii psí a „psí logiku“. A pochopitelně tak i odstranit některá nedorozumění a problémy, které v naší smíšené smečce mohou nastat.
Navíc chov některých psích plemen na člověku přímo vyžaduje empatické vnímání vlčí psychologie a vlčího chápání světa. Mám na mysli především plemena Československý vlčák, Saarloosův vlčák, American Tundra Shepherd Dog (u nás se nechová), plemena severských tažných psů (zejména Grónský pes), Shiba Inu, Hokkaido ken, západosibiřské a východosibiřské lajky atd. Výchova těchto plemen a komunikace s nimi vyžadují maximálně citlivý, trpělivý a důsledný přístup. A samozřejmě zkušenosti a schopnost naslouchat.
Když pro tento díl Zdenka Prokešová tvořila fotografie plachých „sarlooských holek“ Lenky Bonczkové, vyžadovalo to mnohahodinovou mravenčí práci a „asijskou odevzdanou trpělivost“. Opatrná, nedůvěřivá plachost a zároveň zvědavost – namíchané v jednom tyglíku – to je vlčí dědictví, které ve své hlavě nese Saarloosův vlčák! Pochopit ho ovšem rozhodně stojí za to. Avšak: v žádném případě to není cesta pro každého!
P. S.
Stará (a poněkud omšelá) moudrost praví, že opakování je prý matkou moudrosti. Ale přece: k úspěšné komunikaci s našimi psy je nutná EMPATIE! Ostatně tato schopnost nám pomůže i v komunikaci s příslušníky našeho vlastního druhu. Howgh. Pro dnešek jsem domluvil.
