Hrátky se hříbátky 8.
Koně si neustále na základě zkušeností vytvářejí postoj k věcem či činnostem a přeprava je jednou ze zkušeností, ke kterým si mohou snadno vytvořit negativní přístup, jelikož v souvislosti s přepravou je spojeno mnoho dílčích událostí, které nebývají pro koně příjemné. Pokud si však člověk je vědom rizik, nemusí v koni vybudovat k přepravě odpor.
Nakládání do přepravního vozíku
Chceme-li hříbě převézt, je potřeba je naložit do přepravního vozíku. Bezproblémové naložení předpokládá, že se hříbě nebude přepravníku bát. Jenže přepravníky mají některé vlastnosti, které koně přímo nabádají k opatrnosti.
Kde je problém? Vozík je z neznámého materiálu. Hříběti divně páchne, má zvláštní barvu nebo povrch, který je pro koně divný na omak kopytem (zpravidla černá tvrdá guma, kterou je možné trochu zamaskovat již známým stelivem, jako je sláma nebo piliny, ale jen v takové míře, aby to neklouzalo víc než samotná podlážka. (obr. 1) Při pokusu stoupnout na rampu kůň také zjistí, že povrch není stabilní, duní a občas se i hýbe (někdy je pohyb zřetelnější až při stoupnutí dovnitř vozíku).
Není vhodné, aby hříbě řešilo tolik nových věcí, když se má převážet. Proto by mu člověk měl situaci ulehčit vhodným nácvikem. Ukázat hříběti, že zvláštní povrch nebo dutý zvuk pod kopýtky nejsou ničemu na závadu, můžeme zkusit například přecházením mostků z palet (na palety přidejte pevnou desku, která zakryje škvíry, v nichž by mohla koni zůstat noha). Při vodění pak dejte takovou překážku koni jakoby náhodou do cesty tak, aby přední nohy směřovaly na střed překážky. Pokud chce hříbě povrch zkoumat, dejte mu na to čas, netlačte na ně, ale také nedělejte z překážky něco mimořádného. Po vybídnutí k chůzi by mělo hříbě na mostek vstoupit (obr. 2) a na druhé straně opět kontrolovaně sestoupit (obr. 3). Zastavování na mostku je až případný další požadavek, když hříbě přecházení přes mostek bez přemýšlení zvládá, není potřeba koně mást dalším povelem bezprostředně poté, co jsme jej vybídli k pohybu a on poslechl. Slovní pochvalu můžeme pochopitelně použít v kterékoliv fázi.
Později je možné nabídnout koni k přejití plachtu – to je nestabilní povrch pod nohama, opět až v situaci, kdy kůň spolehlivě reaguje na povely vodiče. Plachta by měla být dostatečně velká, aby kůň neřešil problém skokem přes překážku.
Dalšími prvky může být omezování prostoru z boku, tedy procházení úzkými uličkami, případně i opatřenými „stříškou“ například z plachty. Pochopitelně jako nejlepší nácvikový materiál slouží vlastní vozík.
O koních se říká, že jsou klaustrofobici. Mají obecně rádi dobrý výhled na to, co se děje v okolí, a napoprvé nakráčet do dunícího kývajícího se malého přepravníku je pro ně dost velká zkouška důvěry. Pokud ovšem do vozíku nastoupí jako první matka, nebývá problém za ní hříbě dostat (spíš může být problém ho udržet samotné venku, proto když se nakládá matka s hříbětem, je lepší je nechat co nejblíže u sebe). Podobně jako za matkou může hříbě nastoupit i za „svým“ člověkem, kterému důvěřuje a rozumí.
Při nácviku nakládání nezapomínejme ani na nácvik vystupování (dokázat koně z omezeného prostoru spolehlivě vycouvat – couvání ze svahu dolů). Také uzavření ve vozíku je možné párkrát zkusit nanečisto, než se s koněm vydáme na cesty.
Přeprava
Ještě důležitější než nácvik nastupování je samotný zážitek z přepravy. Koně si nejlépe spojují události, které na sebe bezprostředně navazují, nerozumějí trestu či odměně přicházející minutu poté, co žádoucí nebo nežádoucí činnost ukončili, zato si dokážou spojit odměnění nebo nepříjemný pocit s místem, kde k němu dojde. Naložit tedy poprvé koně, zavřít jej do přepravníku a vyjet razantně na cesty je prvním krůčkem k „nenaložitelnému“ koni. Také varianta odstavu spojeného s přepravou není vhodná (nejen kvůli spojení odloučení se zavřením do přepravníku).
S potěšením musím konstatovat, že jsou mezi námi i lidé, kteří dopřejí koni cvičnou jízdu předtím, než se s ním poprvé vydají na delší cestu. Během této jízdy se mohou vyvarovat zbytečných otřesů na příliš hrbolatých cestách (na což je možné myslet i při samotné přepravě, avšak na našich silnicích to při nutnosti přepravit koně odněkud někam vždy nejde) a dobu zvolit jen velmi krátkou, aby se koník přesvědčil, že jízda není nic strašného.
Zejména na přepravu hříběte je nutný zkušený řidič, který dokáže jet s přívěsem plynule, umí si najet zatáčku tak, aby koně zbytečně nenutil vyvažovat do protipohybu, nespěchá a myslí na reakce koně. Dobrý řidič také nepojede s vozíkem, který by byl pro koně nějak nebezpečný, ideálně má v přepravníku i kamerku s přenosem dění ve vozíku na palubní desku. Vozík by měl být dost prostorný, pro koně není nutností se při jízdě opírat o bariéry po stranách, zato se potřebuje dobře rozkročit, aby se mu snadno vyrovnávaly pohyby vozíku.
Několikrát jsem již musela přepravovat kobylu s hříbětem. Přestože ve dvou případech přepravce volil uvázání matky a v sousední „kóji“ i hříběte (navyklého na uvazování), jako lepší se mi jeví varianta přepravy bez přepážky, kdy hříbě bylo ve vozíku na volno. Hříbě během jízdy stálo čelem dozadu, což je pro koně při jízdě pohodlnější než varianta hlavou vpřed, při delší jízdě si dokonce lehlo vedle stojící matky, jako by bylo v boxu. Takto lze přepravovat i odstávčata či ročky, kteří jízdu přepravníkem neznají nebo mají problém s uvázáním.
