Okolo výstavních andulek

Člověk má takovou schopnost, že si dokázal ochočit mnohá zvířata. V průběhu vývoje to nejdříve byla zvířata, řekl bych, vysoce jedlá. Z nějakých příčin obě strany, tedy na jedné straně člověk, na druhé to zvíře, vyhodnotily situaci tak, že žít sobě v blízkosti je výhodné. Posléze se totéž stalo i u zvířat méně jedlých, nebo dokonce u zvířat, která člověk nejedl vůbec. V takovém případě je situace poněkud složitější. Tohle všechno asi tenkrát začal nějaký člověk s duší prabásníka.

Držet v kleci všelijaké nejedlé ptáky je pro člověka čisté potěšení. Materiální efekt se vrátil v tomto případě až zase poněkud později. Držet je v klecích pro čisté potěšení není vůbec výmysl moderní doby, ale dělo se tomu tak od pradávna. Nakonec nám to dokazují i zbytky civilizací, žijící dodnes na úrovni doby kamenné, někde v zastrčených částech světa. Všemožné druhy zvířat, která člověk držel ve svojí blízkosti, také postupem času pozměnil podle svého obrazu. Do takového vzorce spadá i andulka. I tito ptáci se v mnoha ohledech v současnosti liší od čistě přírodních ptáků. Zatímco u jiných druhů třeba omyly v postupech, kterých se člověk dopustil, smazal čas, u andulek, které se v blízkosti člověka objevily až v historické době, máme vlastně dobrou příležitost ledacos studovat a uvědomit si mnohé, co nás v současnosti ani nenapadá. Zatímco u kanárů, také ptáků chovaných v klecích pro čisté potěšení, se vývoj ubíral komplikovaněji než u andulek a dospěl dále, u andulek se od začátků příliš nevzdálil.

Srovnání andulky a kanára

Tito dva ptáci mají mnoho společného, přičemž se i hodně liší. Oba jsou to malí tvorové, kteří se spokojí v životě s malým prostorem klece, a oba se živí semeny, která loupají ze slupky před jejich pozřením. Andulka dává přednost semenům moučného typu, hlavně prosu, Kanár žere spíše olejnatá semena. Oba druhy těchto ptáků člověk nejprve domestikoval, to je přizpůsobil životu v omezeném prostoru klecí, kde se bez problémů dále rozmnožují. To bylo člověku málo a posléze vyšlechtil tyto ptáky tak, že nesou na svém těle jiné barvy peří než jejich příbuzní v přírodě. Po čase se podařilo pozměnit i postavy těchto ptáků. Zatímco u kanárů existují v současnosti plemena o mnoho větší, ale i menší, než je přírodní pták, u andulek známe v podstatě jen jedno plemeno s pozměněným tělem. Většina plemen kanárů dospěla téměř ke konečnému vzhledu, jejich ideál již má většinou svou konečnou podobu, jediné pozměněné plemeno andulky je stále ve stadiu vývoje. Pokusím se to říci třeba takhle. Největšími plemeny kanárů v současnosti jsou pařížský trubač a ještě o malinko větší italský obr. Jsou to plemena zkadeřená a obě téměř jednou tak velká než divoký kanár. Hranice velikosti ptáků byla zřejmě již dosažena a chovatelé se snaží tuto velikost udržet a současně dosáhnout dokonalosti opeření.

U andulek je tomu trochu jinak. V první řadě neznáme možnosti velikosti postavy andulek. Po jistou dobu byla tendence postavu andulek stále zvětšovat. Nicméně se od takové představy ustoupilo a standard z velikosti 24 cm byl vrácen na 21,6 cm, tedy minimálně. Což se zdá jako správné. Jestliže známe dnes u kanárů velké množství různých postavových plemen, ať již větších, ale i menších, než jsou přírodní ptáci, a také výrazně jiných postav a držení těla, nacházíme tady něco zcela odlišného od andulek. Poměr jednotlivých částí těla zůstává nepříliš pozměněn a navíc většina postavových plemen se drží spíše přírodního zbarvení. U andulky se sice klade důraz na celkovou velikost těla, té však dnes dosahuje velké množství ptáků. Druhou částí těla kromě celkové velikosti, na kterou se soustředila snaha šlechtitelů, je velikost a tvar hlavy. Je skutečností, že šlechtitelům se podařilo posunout kupředu kvalitu těchto částí těla. Zbytek těla zůstává ve většině případů méně kvalitní. Není to snad jen problém českých chovatelů, ale je to problém všeobecný. Poměr velikosti hlavy k tělu byl změněn ve prospěch zvětšené hlavy. Bohužel se zatím bezpečně neví, jestli velikost a tvar hlavy jsou jen otázkou opeření, anebo se klenutost a šíře čela projevily i na tvaru lebky. Tohle je příliš odborná otázka, než aby ji mohli vyřešit sami chovatelé. Posoudit tvar a případné změny na lebce může jen vysoce specializovaný znalec. Takové na světě spočítáte na prstech, možná jen jedné ruky. Podařilo se mi jednoho přesvědčit, že má o tuto problematiku zájem, a sehnal jsem mu také asi dva kbelíky studijního materiálu. Zatím si vše vyfotil a udělal seznam. Na další zpracování mu zatím chybí čas. Není v silách nikoho na světě takové lidi k něčemu nutit. Já přesto věřím, že se dočkáme výsledku. I v případě, kdyby se ukázalo, že na tvaru lebky nedošlo k sebemenší změně, a šlechtí se tedy jen opeření, je jisté, že v opeření je kanár zcela odlišný než andulka.

Odlišnosti opeření andulek a kanárů

Dobře hodně přes sto let se ví, že oba ptáci mají naprosto jinou stavbu křídel. Oba mají po deseti letkách ručních, přičemž letka první u kanárů je zkrácená, kdežto u andulek je v plné délce. Letky ramenní však andulky oproti kanárům vůbec nemají. To je hluboce geneticky zakódováno a lze uvažovat o tom, že i v jiných částech opeření to bude mít nějaký vliv. Jestliže kanár, tedy kanár tmavé řady, je v podstatě po celém těle vyrovnaně vybarven co do podílu tmavého a světlého barviva obsaženého v peří, u andulky je tomu jinak. Ta má úseky těla, kde se tmavé barvivo vůbec nevyskytuje, anebo jen na malých místech. Taková světlá místa jsou na čele, lících, hrdle až horních prsou, v omezené míře pak na celé spodní části těla. Světlá místa na přední části hlavy a hrdla nazýváme maskou. V její spodní části, pod zobákem, má většina andulek šest tmavých okrouhlých skvrn. Nejzajímavější na této kresbě je skutečnost, že péra těchto tmavých skvrn u šlechtěných andulek rostou více než péra světlá v jejich okolí. Proto se více než často stává, že přerůstají spodní hranici světlé masky. U přírodních andulek je to tak, že tyto tmavé skvrny jsou menší a jsou umístěny ve spodní třetině světlé masky a její spodní hranici nepřerůstají.

Andulky jsou příbuzní ptáci k dalším australským papouškům, hlavně pak ke korele nebo k velkým kakadu. Ti mají obvykle prodloužená péra na čele rostoucí směrem dozadu. Také andulka má, avšak jen v omezené míře, prodloužená péra na čele. Respektive světlá péra na čele bývají o něco delší než tmavší péra na temeni hlavy. A také je dokáže vztyčovat, byť jen v omezené míře. Kanár má původně zcela hladkou hlavu, avšak může mít i pravidelnou chocholku, když péra na temeni jeho hlavy změní směr svého růstu. Takovou pravidelnost chocholky nikdy u andulky nedosáhneme, ty mají jen spíše rozcuchanou hlavu než skutečnou chocholku. Že je opeření hlavy nějakým způsobem důležitě spojeno s celým vývojem ptáka, dokazuje, že dvojitý faktor pro chocholku je smrtící. Proto u kanárů musí být vždy jeden z rodičů bez chocholky! Pokud jsou oba rodiče chocholatí, mláďata se obvykle vůbec nevylíhnou. Neříkejte mi, že špičkoví chovatelé andulek nemají vypozorováno, jak mají správněji párovat, aby efekt širokého čela a velké zaoblené hlavy vyzněl u mláďat co nejlépe. Vzhledem k méně komplikovanému zbarvení u postavových kanárů oproti vybarvení andulek je však šlechtění andulek, pokud bych chtěl brát na všechno ohledy, mnohem komplikovanější. Mnozí úspěšní šlechtitelé proto razí názor, že pokud chtějí získat vítězné ptáky v typu, nesmí příliš hledět na barvu. To je názor opravdu diskutabilní, protože je dobře známo, že některé barevné rázy mají lepší předpoklady tvořit i dobrý typ. Zkušenější chovatelé tak dobře vědí, jak by měli barevné rázy sestavovat do chovných párů. Jenže to vyžaduje nemalé investice, proto se používají náhradní řešení a na výstavách potom jsou k vidění roztodivné barevné kombinace. Přitom se mohou objevit i závažné chyby v opeření, které se pak vlečou po mnoho generací, a stává se i to, že třeba druhým rokem jsou již ptáci nevystavovatelní pro závažné chyby, které vznikly až při následném pelichání.

Dalším, opravdu velkým rozdílem v opeření mezi kanárem a andulkou je vznik zkadeřeného opeření. Ačkoliv ke zkadeření došlo stejným postupem, u andulek se prozatím nepodařilo získat kadeřavé ptáky. U ptáků existuje dvojí typ opeření. Tak zvaný typ A = intenzivní a typ B = neintenzivní. U typu A jsou barviva obsažena v celém péru až do jeho špičky, u typu B až do špičky nedosahují. Přitom jsou péra u typu A kratší a jemnější, u typu B pak delší a hrubší. Tento jev existuje jak u kanárů, tak i u andulek, ovšem u kanárů je zřetelnější a lidským okem lze lépe rozeznat. V přírodě jsou oba typy v rovnováze a nedochází tady k převaze jednoho typu nad druhým. Vybíráme-li a páříme neustále za sebou ptáky typu A, dochází posléze až k vážným poruchám opeření, které je příliš řídké a na těle se objevují lysá místa. U chovu kanárů bylo tohle započítáno do tak zvaného morálního kodexu, říká se, že tohle se prostě nedělá. U andulek se to nedělá již z principu, postrádá to smysl. Páříme-li však neustále ptáky typu B, peří se prodlužuje, je hrubší a delší. U kanárů tak vznikla mnohá zkadeřená plemena, přičemž na životnost ptáků to nemělo v podstatě žádný vliv. Létají a dále se rozmnožují. U takového pařížského trubače nenajdete snad na jeho těle ani jediné rovné péro. Jenže u andulek to takhle nefunguje. Tady narazili chovatelé na nějakou hranici, kterou se nedaří překonat. Čas od času se sice podaří vychovat mládě se zkadeřeným opeřením, ale taková mláďata nejsou života schopná a hynou tak do šesti neděl. Některá se dožívají i vyššího věku, ale nelétají. Je zajímavé, že obvykle jde o výrazně velké ptáky, sem tam najdete i nějakou jejich fotografii, o bližší popis jejich opeření se zatím nikdo nepokusil. Nelétají a brzy hynou. Příčiny úhynu, tedy opravdu ty skutečné, jsou také neznámé. Neslyšel jsem třeba o nějaké pitvě. Všeobecně se tedy jen ví, že existuje nějaká hranice, kterou se tedy zatím nepodařilo překročit. Zatímco u kanárů se nic podobného neobjevilo, u andulek ano. Nevíme tedy, proč nejsou tak zvané chryzantémy, jak jim chovatelé říkají, delšího života schopné. Pokud se tedy podaří objasnit tuto otázku, je zřejmé, že by to otevřelo cestu k dalším případným výrazně pozměněným plemenům andulek.

Současnost

Ačkoliv je zřejmé, že současné andulky jsou v typu, ale i v dalších ohledech výrazně lepší než andulky řekněme třeba před dvaceti lety, stále mají k představě standardu v mnoha ohledech daleko. V mnoha případech to vypadá, že poměr jejich těla a velikosti hlavy je jaksi nevyrovnaný. Díváte se třeba na výstavě na ptáky a říkáte si, kdyby si tihle dva mohli prohodit svoje hlavy k poměru k vlastnímu tělu, tak by bylo těžké rozhodnout o vítězi výstavy. Ten poměr hlavy k tělu je v mnoha případech výrazný a často neladí. Nebo vidíte opravdu nečisté linie těla, zvláště pak na horní straně, na zádech. Ne že by tohle všechno u kanárů jaksi nebylo, ovšem není to tak viditelné jako u andulek. Musíme si ovšem uvědomit, že mezi kanárem a andulkou je rozdíl několika stovek generací, po které se ptáci chovají v klecích. To se musí někde projevit. U kanárů známe dokonce plemena, která již vyhynula a nedaří se je znovu oživit. U každé novinky totiž stojí obvykle náhoda, pokud je promarněna, je prostě promarněna. Je to, jako kdybyste měli milionovou výhru na tiketu, který jste zapomněli podat. Současné andulky se šlechtí tak, že na podstatně zvětšeném těle se snaží chovatelé dosáhnout hlavy ptáků takové, aby se co nejvíce přiblížila standardu neboli předepsanému ideálu. Ukazuje se, že je to neobyčejně komplikovaná záležitost a i v takovém případě, když chovatelé dosáhnou v tomto směru dokonalosti, budou mít stále hodně práce s tím, co je žádoucí dále zlepšit.

Že celá záležitost dokonalosti výstavních andulek je asi v celé disciplíně chovu ptactva nejnáročnější, dokazuje i její historie. Pokud se podívám zpět, musím říci, že chov andulek je nejspíš nejlépe organizován, alespoň u nás tomu tak je. I historie opravdu úspěšných chovatelů je více než zajímavá. Málokomu se podaří vůbec vybudovat chov výstavních andulek tak, aby se s nimi udržel na výkonnostní špičce, anebo se stal dokonce králem. To je skutečně náročné, protože to vyžaduje opravdu všechno. Počínaje skutečným zápalem, nezbytnou pílí a pracovitostí, ale i získanými zkušenostmi. A také musíte hodně, ale opravdu hodně investovat. Jak do výstavby chovatelského zařízení, tak hlavně do nákupu chovného materiálu. Tady se právě asi nejvíce zhodnotí chovatelské zkušenosti. Asi prvním králem chovatelů andulek se u nás stal kdysi Ota Šťastný. A nebylo to náhodou, protože měl bohaté chovatelské zkušenosti. Před andulkami choval úspěšně kanáry. Jsem přesvědčen o tom, že u kanárů, zvláště pak u postavových, by mohli i dnešní chovatelé špičkových andulek najít inspiraci při hledání cestiček dalšího postupu. Chovatelé vesměs budou hledat poučení u těch nejúspěšnějších, kde jinde. I já bych o některých rád něco napsal, ale o tom až příště.

Poznámky k obrázkům

V roce 1994 jsem vyfotografoval v těle největší andulku výstavy KCHA. K ní jsem posadil nejmenší andulku vzatou z prodejního stánku, abych ukázal rozdíl mezi běžnou a výstavní andulkou. Ta největší nebyla celkovým vítězem výstavy, již vzhledem k její barvě to odborníci poznají. Byly tady andulky v typu lepší. Nicméně i ta na snímku vyhrála svojí výstavní třídu. Představuje lepšího ptáka své doby. Vítěz výstavy AZ je asi také z téže doby, přesný rok si ovšem již nepamatuji. Je to obrázek pro srovnání. V té době se naše špičkové chovy začaly vyrovnávat těm zahraničním. Postavový kanár pařížský trubač, obrázek opět dobrý pro porovnání, je mistr světa z roku 1980.