Černé australky lze přirovnat k zářícím safírům. Jejich peří je černé s výrazným zeleným leskem. Zajímavý není jen jejich vzhled, patří k nejlepším užitkovým plemenům. Jsou dobrými nosnicemi, kvalitní je i maso.
Zařazení: středně těžká plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina D2).
Původ: velká forma Austrálie, zdrobnělé Německo (Evropský standard uvádí u obou variet původ Německo).
Kroužek: kohout 22 mm, slepice 20 mm, u zdrobnělých kohout 15 mm, slepice 13 mm.
Vznikly z černých orpingtonek dovezených do Austrálie z Anglie po roce 1890. Orpingtonky se tam osvědčily jako výborné nosnice (uvádí se i přes 300 vajec). Australští chovatelé je křížili s minorkami, leghornkami a langšankami, byly použity i plymutky. Důraz byl kladen na snášku, typ byl až druhořadý. V této době vzniklá drůbež byla známa jako black utilita Orpington (černá užitková orpingtonka) nebo také australské orpingtonky. Odtud také vznikl jejich název: Austral – orp. V Austrálii vznikl Klub chovatelů australek v roce 1932. Informace o něm naleznete na: http://australorps.com/.
Právě díky své nosnosti byly australky dovezeny do Ameriky (1925), kde byl v roce 1929 uznán jejich standard. Do Evropy byly australky přivezeny okolo roku 1930, na velké výstavě byly k vidění až v roce 1950. Tehdy šlo zejména o kuřata a vejce dovezená z amerických farem.
V Evropě vznikalo více typů australek. V Německu a v Holandsku se přikřižovaly rýnské slepice a barneveldky. Zvířata byla odlišného typu než anglické australky, které se vyznačovaly intenzivním zeleným leskem. Vznikaly spory o vlastnictví tohoto plemene a o platnost standardu. V Německu byly australky uznány v roce 1952.
Podobně jako u jiných plemen došlo i u australek ke vzniku zdrobnělé formy. K jejich šlechtění byly mimo jiné použity zdrobnělé langšanky a vyandotky. Poprvé se zdrobnělé australky objevily v roce 1956, standard byl zveřejněn v roce 1960.
Vznik velkých australek v bílé barvě se pojí s rokem 1981. Zdrobnělé bílé australky byly poprvé vystaveny v Hannoveru v roce 1964 a v roce 1973 byl uznán jejich standard. V Mindenu pak byly předvedeny zdrobnělé australky modré s lemy v roce 1981 a tento ráz byl dodatečně uznán za platný v roce 1986. Modrý ráz s lemy u velké formy byl uznán v roce 1988 v Hammu.
Díky orpingtonkám získaly australky robustní postavu. Dojem mohutnosti umocňuje bohaté, měkké, kypré opeření, které ale netvoří podušky. Hmotnost kohouta v prvním roce 3,2 až 3,8 kg, u slepice 2,4 až 3,0 kg. Zdrobnělé australky jsou obdobou velké formy, hmotnost kohouta v prvním roce je 1,0 až 1,2 kg, slepice 0,8 až 1,0 kg.
Pro australky je typická středně velká široká hlava a silný zobák. Obličej je červený, měl by být hladký. Na černém a modrém barevném rázu vynikají tmavohnědé až černé oči. U bílých mohou být oči i červenohnědé.
Hlavu zdobí listový hřeben se 4 až 6 pravidelně řezanými, ale nepříliš hlubokými zuby. Praporek sleduje linii týlu, ale nepřiléhá k němu. Hřeben je poněkud hrubší struktury. Hřeben slepic není klopený. Laloky i ušnice jsou středně velké, ušnice červené podlouhlé, mírně svraštělé.
Krk je pokrytý bohatým krčním závěsem, který spadá až na ramena. Trup australek musí být mohutný, kratší, široký a hluboký, vodorovně nesený. Široká a plná musí být i prsa a břicho. Záda jsou kratší, bohatě opeřený sedlový závěs plynule přechází do ocasu. Ocas je nasazený pod úhlem asi 50°, částečně rozevřený. Široké rejdováky kohouta zcela zakrývají srpy a bohatý ocasní kryt. U slepice je ocas nesený pod úhlem 40 až 45°, je široce nasazený a rozevřený.
Běháky by neměly být příliš dlouhé, barva je u černých a modrých černá. U starších zvířat se toleruje tmavě břidlicová. Bílé australky mají běháky tmavě modré, přípustné jsou i světlejší.
Australky jsou nejznámější v černé barvě, vyšlechtěny jsou i modré s lemy a bílé.
U černých se požaduje sytě černé zbarvení s výrazným zeleným leskem. Lesk je nejvýraznější v závěsech, v ocase a na štítech křídel. U slepice je lesk poněkud méně výrazný.
J. Kafka ve svém článku píše, že je jen málo skutečně černých zvířat. Cituji: „V jednom chovu lze nalézt zvířata s různou intenzitou černé, či dokonce s různým odstínem. Jsou zvířata lesklá, matná, našedlá i nahnědlá, fialová, zelená, modrá či bronzová. Dosáhnout toho, aby zvířata byla sytě černá se zeleným leskem po celém trupu, nebývá snadné. Na barvu a lesk opeření působí i vnější vlivy, např. počasí, krmení. Obzvlášť během léta dochází k vyšisování až k rezavění peří.“
Australky patří k plemenům s bílou kůží, proto podsada musí být černá až šedočerná. Bílá podsada je výlukovou vadou. K vadám patří také příměsi jiné barvy než černé nebo fialový lesk (fialka).
U mladých jedinců se běžně vyskytují ojediněle bílá pírka.
Dalšími barevnými rázy jsou modrá s lemy a bílá. U bílých australek není jednotný názor na barvu běháků. V Německu požadují běháky modrošedé, Nizozemci masově zbarvené. Vycházejí z toho, že orpingtonky, ze kterých byly australky vyšlechtěny, mají v bílém rázu běháky masové.
Tabulka: Výskyt barevných rázů australek v zemích EE | ||||||
Původ | Česká republika | Německo | Belgie | Velká Británie | Francie | Itálie |
D | Australky | Australorps | Australorp | Australorp | Australorp | Australorps |
modré s lemem | blau-gesäumt | gezoomd blauw | blue | bleu liseré | blu orlata | |
černé | schwarz | zwart | black | noir | nera | |
biela | weiß | wit | blanc | bianca | ||
D | Zdrobnělé australky | Zwerg-Australorps | Australorp-kriel | Australorp Bantam | Australorp naine | Australorp nana |
modré s lemem | blau-gesäumt | gezoomd blauw | bleu liseré | |||
černé | schwarz | zwart | black | noir | nera | |
bílé | weiß | wit | blanc | bianca | ||
Původ | Chorvatsko | Nizozemsko | Polsko | Skandinávie | Španělsko | Slovensko |
D | Australorp | Australorps | Australorp | Australorps | Australorp | Australorpka |
plavoobrubljena | blauw (gezoomd) | niebieski z obwódką | bla - randet | |||
crna | zwart | czarny | sort | negra | čierna | |
bijela | wit | biały | hvid | blanca | biela | |
D | Patuljasti Australorp | Australorp kriel | Australorps miniaturowy | Dvaerg Australorps | zdr.Australka | |
blauw (gezoomd) | niebieski z obwódką | bla-randet | modrá s lemom | |||
crna | zwart | czarny | sort | čierna | ||
whit | biały | hvid | biela |
Exteriérové vady, které se u velkých australek vyskytují u obou pohlaví, jsou plochá a mělčí prsa, příliš vysoko nesené až kolmé ocasy, vady v hřebeni. V typu se v některých případech přibližují orpingtonkám, v jiných jsou trupy úzké, malé nebo krátké.
Nepřípustné jsou už zmíněné podušky či žlutá barva spodní části prstů.
U slepic se objevuje úzký, špičatý ocas, zachmýřený obličej. Vadou u kohoutů bývají narezlé ruby závěsového peří, fialové proužkování.
Snáška je 180 až 200 světle hnědých vajec za rok. U násadových vajec se požaduje minimální hmotnost 55 g. U zdrobnělých je to 130 až 140 vajec s hmotností 35 g. Dobrá je i zimní snáška.
Australky mají také chutné maso, kohoutky je možné vykrmovat jako brojlery a zabít kolem dvanáctého týdne. Kůže australek je bílá. Při škubání je nevýhodou černé peří.
Australky patří k nejklidnějším plemenům. Slepice jsou až na výjimky klidné, přítulné, přesto jsou ale shánlivé. Nepřeletují ploty a spokojí se i s menším výběhem bez porostu. Proto se australky hodí pro ty, kdo nemají možnost velkých výběhů, případně mají nižší oplocení. Využijí i velké výběhy.
Také kohouti jsou klidní, je možné je chovat pohromadě a neútočí na člověka.
Australky jsou vynikající nosnice, pokud mají odpovídající výživu. Nevhodné je zkrmovat ve větším množství brambory nebo i obiloviny bez přídavku krmiv s obsahem bílkovin, jako je např. mléko, mléčné luskoviny, jeteloviny, kopřivy apod. Vzhledem k hmotnosti je vyšší také spotřeba krmiva.
Někteří chovatelé si stěžují na častější kvokavost plemene. Kvokavost je u tohoto plemene nežádoucí. Pokud slepice australky kvoká, většinou až v letních měsících, kdy je už na odchov kuřat pozdě.
Kuřata australek rychle rostou i opeřují. Růst je ale pomalejší v letních vedrech, proto je lepší vylíhnout kuřata brzy na jaře. Pro časné líhnutí je i ten důvod, že snáška kuřic by měla začít ještě před zimou.
Kohoutky je možné poznat ve stáří 6 až 7 týdnů podle červenajících hřebínků. Pohlaví můžeme rozeznat také podle peří v krčním závěsu a rostoucího sedlového závěsu. V těchto místech je peří kohoutů špičaté.
Přehled rozšíření australek v Evropě je uveden v tabulce.
Klub chovatelů australek u nás v současné době, bohužel, nepracuje. S úspěchem se nesetkala ani snaha o jeho oživení v roce 2011.