Jack Russell teriér a sportovní aktivita, Část 8. – Pachové práce – stopování a vyhledání ztraceného předmětu

Stopování a jiné pachové vjemy je pro psy doslova vášní. Schopnost rozpoznávat i ty nejjemnější pachy učinilo ze psů nerozlučného společníka člověka. V dávných dobách se psího nosu využívalo hlavně ke stopování zvěře a díky tomu se člověku lépe dařilo obstarat si potravu pro sebe, svou rodinu i svůj kmen. Za odměnu se pak psi mohli zúčastnit i člověčích hostin a nakonec si vysloužili stálé místo u rodinného krbu. V žádné rodině pak pes nesměl chybět.

Později se psího nosu využívalo i v honbě za člověkem, kdy se pořádaly hony na uprchlé otroky, nebo uprchlé vězně z koncentračních táborů. V současné době se pes a jeho schopnost stopovat, využívá ke hledání ztracených lidí. Já sama laškovala s myšlenkou, že bych se svým psem pomáhala při hledání ztracených dětí, protože naši psi Artuš a Merlin milují děti a moc rádi stopují. Dnešní doba však poměrně dobře přeje sportovní kynologii a stopováním se také zabývá. Jsem moc ráda, že v současné době mohou i psi malých plemen cvičit, skládat zkoušky a soutěžit zrovna tak jako velká plemena psů a že se zkušební řády upravili tak, aby v něm i psi malých plemen našli svoje místo pro své uplatnění, a předvedli, co dokážou.

Každý po svém

Ve zkušebních řádech jsou dokonce i samostatné zkoušky pro psy stopaře. A protože je to i jedna z disciplín na závodech, musí každý, kdo chce mít ze svého psa dobrého stopaře, ho naučit stopovat co nejpřesněji a předepsaným způsobem. Existuje mnoho způsobů, jak naučit psa stopovat a je na každém psovodovi, jak svého psa stopovat naučí. To znamená, že neexistuje univerzální způsob jak na to a na každého psa platí něco jiného. Mělo by se však vycházet z přirozené schopnosti psa stopovat a z této jeho spontánní dovednosti vycházet. Zkušení cvičitelé učí psa stopovat v okamžiku, kdy pes je hladový, protože i v přírodě se psi a vlci pouštějí po stopě zvěře hladoví, za účelem ulovit si něco k snědku. Takže hladového psa uváží u stromu, navnadí jej na misku se žrádlem, ale nedají mu ani kousnout a před jeho očima misku se žrádlem odnesou o několik metrů dál, cestou ještě mohou na stopě zanechat nějaký ten pamlsek. Okamžitě po návratu ke psovi psa odvážou, nasadí na stopu a současně s ním sleduje psovod stopu se psem, který je uvázaný na krátkém vodítku. Pokud pes pozorně sleduje jeho stopu, potichu jej chválí, pokud má pes snahu stopu pouštět, řekne přísným hlasem hledej stopu a v okamžiku, kdy pes opět stopu pozorně sleduje, opět jej potichu chválí, až na konec pes misku se žrádlem objeví. Psovod dá psovi z misky několik kousků žrádla a jde s ním nácvik stopy zopakovat a nakonec jej nechá sníst celý obsah misky. Tohle opakuje každý den, dokud si pes nezvykne stopu pozorně sledovat. Psovod stopu neustále protahuje, postupně ohýbá a psa nechává samostatně pracovat na stále delším vodítku, až je od psa vzdálen předepsaných 10 m. Na nižších zkouškách se pak vypracovává kratší vlastní stopa a čím vyšší stupeň zkoušky bude chtít psovod se psem absolvovat, tak musí počítat s tím, že i stopy budou těžší a delší a že pes bude vypracovávat i cizí stopy.

Správně vypracovaná stopa

Vrchol umění je nakonec stopařská zkouška podle mezinárodního zkušebního řádu IPO FH, kdy ke splnění zkoušky musí vypracovat dvě cizí stopy 1800 kroků dlouhých, kde je 8 úseků, 7 lomů a položeno 7 předmětů. Je 180 minut stará a ještě ke všemu křížená jinou stopou. Vzorně vypracovaná stopa vypadá takto: nejdříve se zvolí vhodný terén a na něm si psovod nejdříve rozpočítá, jak dlouhou stopu bude se psem dělat, kolik lomů bude mít a kolik předmětů mu na stopu položí, vše si také důsledně připraví. Pak jde po okraji zvoleného terénu na vyhlídnuté místo, kde bude jeho stopa začínat. Otočí se směrem do terénu a pokračuje rovně několik metrů, potom u své levé nohy zarazí do země značku, a u ní pak chvíli stojí. Aby svůj pach na nášlapu zesílil, může si ještě oklepat nohavice. Pak pomalu jde přímým směrem tak, aby vzdálenost od obou kotníků nebyla větší než 50 cm. Když ujde určitou vzdálenost, kterou si předem naplánoval, vypracuje lom v úhlu 90° a jde opět přímým směrem. Na tomto úseku, asi tak v jeho polovině, může položit svůj první předmět a jít dál. Na konec stopy pak položí svůj poslední předmět, jde ještě několik kroků přímým směrem za předmět a vrátí se ke psu, který se nachází upoután tak, aby neviděl, kam psovod jde. Zde pak vyčká určitou dobu, kterou si předem naplánoval a připraví si psa na stopování. Pes může mít buď řetízkový obojek, který není nastaven na stahování, nebo mu může navléknout stopovací postroj. Pes pak může stopovat na volno, nebo na desetimetrovém stopovacím vodítku. Psovod jde se psem na stopu a má ho již upoutaného na stopovací šňůře. Jde okrajem terénu přibližně v místech, kde šel on sám před kladením stopy. V místech, kde se otočil do terénu se zastaví, a hned od začátku (ještě před nášlapem) nechá psa sledovat svou stopu. Na nášlapu jej nechá stopu pořádně načichat a pomaloučku jej pouští samotného na stopu. Pes musí jít po stopě přímo, jistě, pozorně a vytrvale, jakkoli rychle. Lomy musí vypracovat s jistotou a všechny nalezené předměty označit buď v sedě, v leže nebo ve stoje, nebo je může vzít do tlamy a zůstat stát nebo sedět, nebo je může přinést psovodovi. Psovod v tom okamžiku, kdy pes najde předmět pouští stopovací šňůru a jde předmět psovi odejmout, pak vysílá psa na stopu dál. Stopa je dokončena, když pes dojde na konec stopy a najde všechny předměty.

Chybou při stopování je, když pes stopu sleduje vysokým nosem, na stopě revíruje, na lomech krouží, zajímají ho více myši, nebo jiná zvěř, na stopě se vyvenčí, o stopu nejeví zájem, psovod psa neustále komanduje, nevěří mu, psa ze stopy strhne, vynadá mu atd. Ideál je když pes stopu sleduje přímo, jistě, pozorně, vytrvale a ze stopy neodbíhá, lomy vypracuje čistě a s jistotou nachází a označuje, nebo zvedá předměty.

Ztracený předmět

Pokud pes umí sledovat stopu svého páníčka a aportovat předměty, můžeme přistoupit k nácviku ztraceného předmětu. Nevím, jak vám ostatním, ale mně se vycvičený pes na hledání ztracených předmětů již několikrát hodil. Dřív, když jsem něco ztratila, mnohdy jsem ztracený předmět už nenašla. Dnes se však nemusím bát, protože i když něco ztratím, můj pejsek mi všechny ztracené předměty vždycky najde. A jak se vlastně takový ztracený předmět učí hledat? Jak už jsem psala o několik řádků výš, pes musí umět stopovat a musí umět rozeznávat pach páníčka z mnoha dalších, nicméně se učí nejdříve na nepošlapaném terénu. Psovod se psem jdou několik kroků přímým směrem a psovod má předmět, který ,,ztratí“, za zády a po několika krocích jej pustí tak, aby to pes nezpozoroval. Pak jde se psem dál, aniž by změnil rytmus nebo rychlost chůze na určitou vzdálenost, zde se zastaví a otočí se čelem vzad. Pes usedne u levé nohy a psovod mu dá načichat svůj pach z předmětu, který byl uložený v igelitovém sáčku. Potom s povelem „hledej aport“ jej vypouští po své stopě nazpátek a čeká, až mu pes ztracený předmět donese. Psovi pak předmět odebere, radostně jej pochválí a odmění pamlskem. Ztracený předmět trénuji kdekoliv na procházce a Artuš hledá vodítko, kapesník, peněženku, klíčenku, míček a jiné potřebné věci, třeba i mobil. Pejsky tato disciplína moc baví a myslím si, že by bylo užitečné naučit to všechny pejsky ne jen pejsky malých plemen, pro které platí národní zkušební řád a tento cvik absolvují ve speciálních cvicích.

Pejsky můžeme naučit spoustu věcí a pejskové jsou schopni naučit i věci, o kterých se nám ani nesnilo, že by je mohli zvládnout. Chce se jim jen o trochu víc věnovat a snažit se jim porozumět a hlavně nikdy nic předčasně nevzdávat. Pejsek se totiž nikdy nic nenaučí hned napoprvé, ale za jejich uměním je kolikrát mnoho a mnoho hodin práce, radosti i zlosti. A Jack Russell teriéři jsou „tvrdý oříšek“, nicméně i oni mají obrovskou radost z práce, z pochvaly a odměny v podobě dobrot, které jim dáváme.