Co je a není porucha chování
Poruchou rozhodně není, když si dospělý nebo dospívající nekastrovaný kocour značkuje své teritorium (rozuměj váš byt) příšerně páchnoucí močí a zanechává hluboké vrypy na opěradle nové sedačky. Poruchou není ani nekonečné mňoukání a prohýbání těla roztoužené kočičí nevěsty. Za poruchu rozhodně nelze považovat, když vaše micina kompletně vyloví akvárium nebo záhadným způsobem dostane ptáčka či křečka z klece, nacpe si jimi břicho a pak vyzvrací hromádky slisovaných kostiček s peřím (či chlupy nebo šupinami). Žádná porucha není ani to, že vaše kočka přesně ví, kdy si chodíváte v noci ulevit, a pravidelně na vás číhá na polici nade dveřmi, aby vám zákeřně hupsla za krk.
Ovšem poruchou chování je například nechuť skákat po výškách u koček trpících nějakým onemocněním pohybového aparátu. Přiznejme si, že takováto porucha nám vlastně vůbec nevadí, naopak ji považujeme za žádoucí chování (konečně!) a ani nás nenapadne běžet s kočkou k doktorovi.
Jak poznat problémové chování
Takže jak poznat, kdy je s kočkou něco v nepořádku a potřebuje pomoc? Vždy, když se začne chovat jinak, než jsme u ní zvyklí, zvláště když takové chování nastoupí náhle. Žere méně nebo naopak více než jindy? Může trpět stresem, zažívací poruchou, začínající infekcí, nádorovým onemocněním. Močí mimo záchod, i když dosud byla vždy čistotná? Je ve stresu, má zánět močových cest nebo jste jí nevyčistili včas záchod. Nemočí vůbec nebo močí po kapkách a naříká při tom? Je velmi pravděpodobné, že ji trápí močové krystaly a kaménky v měchýři a v močové trubici. Kálí mimo záchod? Má bolestivé průjmové onemocnění či zácpu, značkuje si revír při pocitu ohrožení nebo je jí prostě malý záchod. Neustále mňouká? Může mít nějakou bolest nebo došla k přesvědčení, že ji zanedbáváte. Neotírá si tvářičky o nábytek a o vaše nohy, nepečuje o kožíšek? Většinou se tak projevuje stres nebo začínající onemocnění. Zdá se vám, že naopak přehání péči o srst a vylizuje si v podpaží, na bocích nebo na bříšku holá místa? Možná se nudí, něco ji doma rozhodilo nebo má nějaké kožní onemocnění. A tak bychom mohli pokračovat dál.
Je opravdu těžké se vyznat v tom, co nám kočky svým neobvyklým chováním naznačují. Nejen pro laiky, ale i pro veterináře. Proto je tak moc důležitý opravdu důvěrný vztah s kočkou, abyste zachytili hned první příznaky něčeho nenormálního a dokázali je přesně popsat svému veterináři včetně všech možných souvislostí, které je mohly způsobit. Nebojte se, nevysměje se vám. Bude rád, že se má čeho zachytit, protože kočka nebývá příliš spolupracujícím pacientem.
Čtyři skupiny
Když váš veterinář vyloučí fyzické onemocnění nebo po řadě diagnostických procedur stanoví správnou diagnózu, kočku přeléčí osvědčenými léky, a ona se dál chová podivně, je načase začít uvažovat o psychickém problému. A to už je parketa moje a mých kolegů, kteří se tomuto nelehkému oboru věnují. S čím za námi majitelé koček přicházejí nejčastěji?
Problémové chování koček se dá zhruba rozdělit do čtyř skupin:
a) nečistotnost,
b) strach,
c) agrese,
d) nutkavé a stereotypní chování.
• Močení, popřípadě kálení mimo záchod je nejčastějším kočičím problémem. Mívá mnoho různých příčin: chronický stres například při strachu z druhé kočky, ze psa nebo z některého hlučného člena rodiny; stesk po odstěhování oblíbené osoby; nervozita a nejistota, když se rodina chystá na dovolenou; změna denního rytmu; stěhování či rekonstrukce bytu. Močí i výkaly si označují své teritorium jedinci, kteří se cítí být ohroženi například venkovními kočkami, které vidí oknem, nebo cizími lidmi, kteří nepatří mezi pravidelné návštěvníky bytu, popřípadě cizím výrazným pachem (kočky často označkují propocené tričko z posilovny nebo celou tašku na sportovní věci).
Náprava se pak odvíjí především od zjištěné nebo pravděpodobné příčiny. Pokud se na ni nepřijde, je třeba udělat všechno pro to, aby se kočka cítila zase dobře a bezpečně. To znamená žádné lamentace a fyzické tresty, ale pár nových záchodků, více pozornosti, her a příjemných rituálů.
• Strach u koček většinou nikdo neřeší, dokud není spojen s agresí nebo s dalšími nepříjemnými projevy, například s výše zmíněným močením mimo záchod. Málokdo si uvědomuje, že kočky mohou stejně silně jako psi prožívat strach ze samoty, z cestování, z veterináře. Takovým strachům se dá snadno předejít správnou výchovou kotěte, ale velmi těžko se řeší u dospělých koček.
Úplně nejčastějším strašákem však je nová kočka v domácnosti. Zvláště starší kočky, které žily celý život samy, se těžko vyrovnávají s náhlou přítomností kočičího vetřelce. Při každém jeho spatření se krčí, syčí a snaží se někam schovat. Je-li nová kočka dostatečně drzá a otrlá, brzy přijde na to, že tuhle vystrašenou chudinku může docela zábavně šikanovat. Stačí trochu udělat ramena, poposkočit směrem k ní – a vida, jak prchá! A panička jí ještě vyhubuje, jak je nesnášenlivá. Nebo si takový uličník sedne tak, aby měl záchodek na dohled, a čeká. Jednou přece i ta nejbázlivější kočka musí jít čurat. A je tak krásné mít moc nad jediným záchodem v celém bytě! No a kdo to odnese? Zase stará vyděšená čičina, která to nevydrží a vyčurá se někde v koutku nebo si jde s důvěrou postěžovat k paničce a nechá jí zoufalou loužičku přímo v její posteli. Podobná situace může nastat po příchodu štěněte do rodiny. To vidí v prohánění bázlivé kočky náramnou legraci. Kočka se sice může pohybovat po vyvýšených místech, ale ztrácí tím velkou část svého teritoria a musí být stále ve střehu a to ji určitě velmi stresuje.
Řada koček cítí nejistotu a strach také po narození miminka. Jednak přijdou o velkou část paniččiny pozornosti, ale především je doma najednou hrozný hluk a shon.
Kdyby bylo možné všechny bubáky z okolí koček odstranit, bylo by vyhráno. Ale to téměř nikdy nejde. Takže nezbývá než najít kompromisy – poskytnout kočce všestranně pohodlné útočiště, kam za ní nikdo nemůže, a nechat na ní, kdy se odhodlá je opustit. Přidat příjemné rituály, pár dobrůtek, vydatné pomazlení a bubáci postupně přestanou být tak hrozní.
• Agrese bývá zaměřena především na druhou kočku, ať už nově příchozí, nebo na starou známou, která se najednou nějak změnila. Byla například na procházce venku a přinesla na kožíšku nový pach. Nebo byla u veterináře, je cítit dezinfekcí a chová se po narkóze velmi divně. Nebo se v kuchyni s třeskem rozbilo pár talířů, což náramně vyděsilo obě kočky. Rozprchly se každá do jiné místnosti, a když se znovu potkaly, připomněly si tu hrůzu, kterou má určitě na svědomí ta druhá, a proto bude nejlepší ji zpráskat. Přesvědčit obě kočky, že při spatření té druhé se už opravdu nic zlého nestane, a nemusí ji tedy zahánět, dá dost práce.
Agresí vůči svým lidem mohou kočky vyjadřovat nespokojenost se stavem věcí. Například když se kočce nelíbí paniččin nový partner, nejde kousnout jeho, ale zakousne se do ruky nebo do nohy právě paničce, jako by říkala: „Tohohle pána už tu nechci nikdy vidět, takhle moc mne rozzlobil!“ Nejlepší je takovéto reakci předejít nějakým chutným úplatkem.
Typická je pro kočky takzvaná přenesená agrese. Klasická situace vypadá tak, že kočka zaujatě pozoruje například holuba na okenní římse, je celá napružená, mrská ocasem, pomňoukává „Dejte pryč to sklo!“ a nic jiného nevnímá. Vy ji chcete uklidnit a pohladíte ji. Jenže pro kočku jako by tím dotykem sklo opravdu zmizelo a ona se vší silou zakousne do vaší ruky, stejně jako by to udělala s tím vyčíhaným holubem. Takže si zapamatujte: Ruce pryč od rozčilené kočky!
Častá je také naprosto nevinně vyhlížející hravá agrese, která obvykle začne z vaší iniciativy – poškádlíte kočku rukou nebo jí nohou uděláte „myšku“ pod peřinou. Jenže kočka bere hru smrtelně vážně, jako trénink pro skutečný nelehký kočičí život. Takže ve vás okamžitě vidí lovenou kořist nebo soupeře pro lítý boj a vůbec vás nešetří. Proto si nikdy nehrajte s kočkou holýma rukama nebo nohama, vždy jí nabídněte nějakou hračku.
• Nutkavé chování je takové, které kočka dělá bez zjevné příčiny. Pokud se vyskytuje často a kočka je jím jakoby posedlá, označujeme je jako stereotypní. Nejčastěji se vyskytuje pica, což je obecně požírání nestravitelných předmětů. U koček je to většinou vlna a výrobky z ní. Kočka vlnu cucá, jako by sála mateřské mléko, a při tom kousíčky vlny okusuje a polyká. Příčinou může být dědičná predispozice (nejčastěji se vyskytuje u siamských koček), ale také nuda nebo nevyhovující životní podmínky.
Některé kočky zahánějí rozpaky a strach olizováním kožíšku. Z velkého stresu se pak začnou někde v úkrytu olizovat tak úporně, až si vylížou na těle dlouhé lysiny. Vrátit takto postiženou kočku do normálního života nebývá snadné a obvykle je zapotřebí podávat jí dlouhodobě léky.
U všech poruch chování platí, že nejlepší léčbou je prevence. Ta začíná pečlivým výběrem kotěte a laskavým porozuměním jeho potřebám a pokračuje úpravou chodu vaší domácnosti tak, aby poskytla kočce bohaté sportovní, společenské i emoční vyžití.
(Z knížky MVDr. Hany Žertové Od kotěte ke kočce.)