Hrátky se hříbátky 9.
Komunikace
Je moderní mluvit o komunikaci s koňmi. Komunikace předpokládá nalezení společné řeči. Znamená to dokázat „mluvit“ tak, aby kůň rozuměl, a zároveň dokázat dešifrovat koňskou řeč. Pokud jí chceme porozumět, musíme znát jednotlivá „slova“, chápat „gramatiku“ a umět je zasadit do kontextu. Naučit se dobře komunikovat s koňmi není jen užitečná dovednost pro každého, kdo s koňmi přichází do styku, ale musí se to učit i sami koně.
Každá řeč prochází vývojem v průběhu věku jedince. I koňská řeč se v průběhu jeho života vyvíjí. U malých hříbat můžeme pozorovat signály naznačující obavy, strach či nejistotu z neznámého, a přitom i zvědavost, pozornost, soustředěnost. Již pár hodin po porodu dokáže hříbě dobře „číst“ svou matku a reagovat podle jejích gest. Po příchodu do stáda se hříbě rychle naučí vnímat i jiné koně, co si ke kterému může dovolit, přičemž matka mu pomáhá vyhnout se většímu konfliktu – ať už přivoláním hříběte, nebo hrozbou, až útokem na jiného koně. O tyto stádové zkušenosti jsou ochuzena hříbata, která žijí pouze s matkou. Tato hříbata po odstavu k jiným koním zažívají o to větší stres, protože jejich „mluva ve stádě“ se musí rychleji rozvinout, aby se jim podařilo se úspěšně začlenit.
Od prvních dní se podobně rozvíjí komunikace mezi člověkem a koněm. Člověk má jiné vyjadřovací prostředky než koně, avšak koně je dokážou po pár setkáních s lidmi dobře dešifrovat a zařídit se podle nich. Problém občas je, že koně se naučí člověka číst mnohem lépe, než by on sám chtěl sdělit. Z postoje těla nebo gest dokážou vyčíst nejistotu či různé nálady, které nejsou při práci s koňmi žádoucí. U zvířat žijících ve skupinách se vytváří umění kompromisu, zvířata se pro přežití učí dosáhnout svých záměrů, aniž by ohrožovala další jedince ve své skupině, která jim dává nejlepší šance přežít a žít si dobře. Dlouhodobé projevy strachu nebo agrese jsou pro soužití nevýhodné a spíše ze skupiny vylučující. Problém je, pokud tyto vlastnosti má a bezděčně signalizuje člověk. Kůň přečte i pokusy takové pocity zamaskovat. Jedinou pomocí pro člověka, který chce s koňmi pracovat, proto je – zbavit se jich. Sebejistota spojená s mírností je pro práci s mladým koněm důležitým předpokladem úspěchu, neboť sebevědomý člověk je snadno dešifrovatelný ve svých gestech a zároveň mírnost mu dodává v koňských očích důvěryhodnost (obr. 1).
Pro výchovu a rozvoj hříběte po odstavu je důležitá přítomnost starších koní ve stádě. Odstávčata ponechaná ve skupině bez staršího zkušeného jedince jsou nucena vynalézat nejvhodnější vzorce chování pro přežití skupiny bez zajištěného zázemí, jsou nucena přebírat na sebe odpovědnost, která nepřísluší jejich věku. Problematický jedinec se v takovém stádě „nestádě“ těžko srovná, spíš si utvrdí své nevhodné vzorce chování, a stává se tak hůř přizpůsobivým pro začleňování do dalších skupin.
Ve stádě probíhá neustálá komunikace mezi všemi jeho členy, ať už cílená (jedinec se snaží přímo něco druhému sdělit), nebo jen postojem těla kůň vyjadřuje náladu, své pocity a záměry tak, aby na případné změny mohli ostatní reagovat. Pokud máme ve stádě koně dospělé spolu se hříbaty, vždy se najde nějaký kůň, který převezme „patronát nad drobotinou“, který bude hříbata chránit, vést a vychovávat. Například na obr. 2 můžeme vidět klisnu, která nemá vlastní hříbata, avšak „adoptovala“ loňské klisničky, které po svém odstavu přišly do stáda. Klisničky si „tetu“ hlídají, drží se v její blízkosti a následují ji. Obdobně ve stádě hřebečků a valachů (obr. 3) převzal patronát nad mladými hřebečky světlý strakatý valach (zde hlídá dvě dvojičky mladistvých – vpravo je dvojice loňských hříbat zhruba ve věku devět měsíců, další dvojici tvoří rezavý roček a strakatý dvouletek). Tento valach nejen hlídá mláďata před veškerými útoky z okolí, ale dbá i na jejich vhodné chování. Hříbě obtěžující druhé hříbě při napájení nekompromisně zažene (obr. 4), ale když se totéž hříbě rozhodne nahánět dvouletek (obr. 5), je hříbě chráněno (obr. 6).
S lidmi, nebo raději bez?
Interakce člověka se hříbaty v každém věku má přinejmenším ten smysl, že se koně naučí dobře člověka vnímat, chápat jeho pohyby a mistrně je dešifrovat. Podobně jako se ve stádě učí hříbě znát hranice svého chování a postavení, utváří si i ve styku s člověkem názor na to, co může a nemůže dělat. Proto je nutné, aby s mláďaty pracoval někdo, kdo už má určitou zkušenost, dokáže rozpoznat žádoucí a nežádoucí chování a bude vyžadovat pouze činnosti odpovídající věku hříběte. Člověk může koni vytyčit hranice chování, které je obecně vzhledem k lidem nepřípustné (například kůň by neměl člověka kousat nebo kopat, přestože takové chování patří do běžné škály projevů „mezikoňského“ chování). Přitom se člověk může držet vzoru koňských „vychovatelů“ – ti zajišťují hříbatům bezpečí, usměrňují je v jejich hrách, avšak jejich působení je vždy jen chvilkové, dávají hříbatům hodně prostoru se projevit. Tak jako ve stádě koně řeší určité situace pouze po dobu jejich trvání, nesmí člověk setrvávat nad problémy, které se vyskytnou, déle než doslova pár sekund. Kritériem pro chování hříběte, které si má vysloužit zásah vychovatele, může být pravidlo klasiků – neznepříjemňovat hříběti nic, co bychom po něm mohli někdy v budoucnu vyžadovat.
