Návštěva u úspěšného chovatele andulek
Hrstka historie
Ačkoliv je tedy chov andulek, těch výstavních obzvlášť, ryze soukromou činností jednotlivce, nakonec se to všechno neobejde bez nějakého kolektivu dalších tvůrčích lidí. Aby totiž chovatel svoje úspěchy mohl ukázat i dalším lidem, aby mohl představit skutečnou kvalitu své snahy, organizují se výstavy a soutěže a takový chovatel se musí sám aktivně do takové činnosti zapojit. Původně se chovatelé andulek zapojovali jen do činnosti chovatelů exotického ptactva. Brzy se ukázalo, že jde o hodně vyhraněnou specializaci, proto je nutné tyto specialisty soustředit jaksi do houfu, jejich vlastního houfu. Aby si lépe rozuměli a také si mohli sdělovat, jak na to. Proto několik chovatelů, kteří měli k andulkám blíže než jiní, začalo mezi sebou hovořit. Již v roce 1964 se konala první výstava andulek v tehdejší klubovně KPEP v Praze na Vinohradech. A vedly se další hovory, což nakonec vyústilo v založení klubu chovatelů andulek. To se stalo v roce 1969. Téhož roku se konala první celostátní soutěžní výstava andulek, a to v Praze na smíchovském nádraží. Od té doby se konají soutěžní výstavy každoročně. Někdy dělá počítání výstav malinko zmatek, protože se dají počítat od dvou počátků. Nicméně, ať je to tak, nebo tak, dají se z této řady výstav stopovat všelijaké věci. Zpočátku nebyly andulky hodnoceny příliš vysoko, což je naprosto pochopitelné. Začínalo se v podstatě s obyčejnými andulkami, přitom ve světě byli chovatelé již na vyšší úrovni. Ale i naši chovatelé si našli cestu do zahraničí a začal se u nás objevovat mnohem kvalitnější chovný materiál, který byl nutný ke zvýšení úrovně našich chovů. Zpočátku kvalita i těch nejlepších ptáků nepřesahovala o mnoho 80 bodů. Byli zváni zahraniční posuzovatelé, to proto, abychom se sami příliš nepřeceňovali. Jak složité je dosáhnout na vrchol, asi nejlépe dokumentují úspěchy jednotlivých chovatelů. Těch opravdu nejúspěšnějších je vlastně jenom hrstka. Zpočátku se stal nekorunovaným králem Ota Šťastný. Byl nejen úspěšným chovatelem, ale i organizátorem činnosti andulkářů.
Podíváme-li se dnes na více než čtyřicetiletou historii soutěže o nejlepšího chovatele andulek u nás, silně mi to připomíná nějaký slavný cyklistický závod. Celý peloton nejlepších se řítí vpřed, občas vyhraje nějaký méně známý, ovšem vynikající cyklista, ale vždy se v celé té smečce najde nějaký opravdu nejlepší, který je králem. A to většinou i v nějakém delším časovém úseku. U andulek to bylo jako přes kopírák opsáno od cyklistiky. Nejprve kraloval Ota Šťastný. Potom na několik sezon převzal žezlo chovatel Raštica, kterého vystřídal Ladislav Groda, výrazná postava šlechtění andulek. V poslední době přebírá štafetu Jiří Řejha. Ne že by Ladislav Groda nějak vyklidil pole, spíše to vidím tak, že Jiří Řejha se dotáhnul na jeho únik a začínají rozhodovat maličkosti. O to zajímavější bude každá další soutěžní výstava. A nejde tady jen o to, kdo bude mít třeba v letošním roce lepší výsledky, lepší ruku při sestavování chovných párů, ale především o to, kam až se podaří posunout kvalitu ptáků směrem ke stanovenému ideálu, tedy standardu. Tady je vidět pokrok oproti letům předchozím. Když na to tak myslím, měla by se shromáždit nějaká obrazová galerie vítězů speciálních výstav andulek. Přijde doba, kdy bude nějakého porovnání potřeba.
Hodnocení andulek
Aby se mohli soutěžící ukázat, aby si to mohli mezi sebou "rozdat", kdo tedy je právě lepší, pořádají se soutěže či závody. V cyklistice má nejsilnější zvuk Tour de France. Již jen ten, komu se podaří zúčastnit se, musí být zatraceně dobrý. I andulkáři mají bezpočet soutěží, kterých se sice může zúčastnit v podstatě každý, ale jen ten, kdo je opravdu dobrý, si odnáší nějaké trofeje. Ani u andulkářů nemají všechny výstavy nebo soutěže stejný ohlas, stejnou váhu. V Evropě má nejspíš nejvyšší úroveň a také prestiž takzvaný Evropský šampionát pořádaný v Karlsruhe. Existují sice i jiné velké soutěže, třeba světové šampionáty pořádané C.O.M., nemají však mezi šlechtiteli andulek ani zdaleka takovou prestiž jako Karlsruhe. Možná je to i tím, že u C.O.M. jsou vyhlašováni mistři světa v každé výstavní třídě, kdežto andulkáři jsou zvyklí, že všechno se vyhodnotí až ke konečnému, jedinému vítězi. Tímto způsobem se nejlépe promítne, kdo je opravdu tím nejlepším. Všichni vědí, že nejlepším v Evropě je Jo Mannes, který se chlubí osmnácti tituly mistra Evropy, a stejně dobře vědí, že za ním nastupuje mladší konkurence v osobě Švýcara Daniela Lütolfa. Obvykle se vyhodnotí úplně nejlepší andulka. Potom nejlepší protějšek k ní podle pohlaví, dále kolekce a páry a nejlepší mladý pták. Samozřejmě jsou vyhodnoceny všechny výstavní třídy a potom skupiny, což je již vyšší úspěch než u třídy. Vyhrát výstavní skupinu, to je již úspěch. V hantýrce chovatelů se tomu říká "mít klec na stole". Vyšší vítězové se totiž dávají na stůl, na výrazné místo. Ne všechny výstavy mají stejnou prestiž a také kvalitu. U nás je bezesporu nejvíce hodnocena takzvaná celostátní výstava KCHA, která se koná vždy na podzim v Praze. Kdo chce něco v chovu andulek znamenat, musí se na této výstavě ukázat. Takhle se to prostě vyvinulo a tak to je. Vytvořil se u nás i Moravský klub chovatelů andulek a pořádá i vlastní soutěžní výstavu, nicméně věhlas té pražské nepřesahuje. I moravské špičky jezdí do Prahy. Všichni skutečně špičkoví chovatelé jezdí po všech významnějších akcích celé Evropy. Většinou bývají členy jak KCHA, tak moravského klubu současně. Což jim nestačí a jsou členy i v Rakousku, případně na Slovensku i jinde. Každý z nich vám potvrdí, že je do andulek prostě blázen. To slovo má v češtině mnohoznačný význam, od úplně kladného až po záporný. Jak tu situaci popsat jinak? Asi bych řekl, že ti úspěšní jsou ochotní udělat ledacos, ovšem ti nejúspěšnější úplně všechno!
Jiří Řejha
Jestliže pěknou řádku let ovládal u nás absolutní špičku v chovu andulek v podstatě bezkonkurenčně Ladislav Groda z Opavy, v poslední době se najednou v pelotonu těch nejlepších objevila silná konkurence. Jiří Řejha, Kácova Lhota, okres Benešov. Já sám Grodu znám drahně let, ovšem nikdy jsem u něj nebyl. Přeci jenom je to pro mě trochu z ruky. Znal jsem dobře chov prvního krále Oty Šťastného, ten býval vzorový. A jaký že asi bude chov toho právě nastupujícího, Jiřího Řejhy? Tak na to jsem se právě jel se zvědavostí podívat. A co vlastně člověka přivede k tomu, že se s takovou vervou do něčeho takového pustí? Pan Řejha bydlí dnes očividně na rodném gruntu, ovšem někdejší hospodář by to tady sotva poznal. Kácova Lhota je malá, uvádí se, že má 43 adres, ale jen 41 stálých obyvatel. Mají pohlednou náves s pěkně opravenou kapličkou, těch pár obyvatel by asi neuživilo hospodu. Dříve zemědělská obec vypadá dneska silně chalupářsky. Člověk, který nedokáže celý den ležet za pecí, musí něco dělat. Takže ty andulky se jaksi přímo nabízejí. Letošní padesátník Řejha, muž štíhlé atletické postavy, se liší v tom, že to nakonec pojal se zdravou ctižádostí. Jestliže začal ve dvaceti, jak říká, odhadem do deseti let o něm začalo být slyšet. Záhy začal sklízet dílčí vítězství. Řekl bych, že je to ten typ, který vlastně začal od píky a nakonec vyzrál až po tu špičku. Jeho chov se mi nezdál nijak obří, viděl jsem již mnohem větší zařízení. Působil však dojmem, že je všechno tak akorát. Při větším počtu ptáků by to zřejmě ztrácelo na přehlednosti a tím okamžitě i na kvalitě. Aby se ovšem nezdálo, co je pro jednoho málo, může být pro druhého nepředstavitelné množství. Řejhův chov mi hodně připomínal chov někdejšího krále Šťastného. A ten býval úspěšný. Jiří Řejha říká, že páří čtyřicet chovných párů a deset párů má ještě v rezervě a mění je, pokud se jiným nevede. To máte sto ptáků. Jelikož šlechtitelé se nepídí po množství, ale po kvalitě, může tam létat odhadem čtyři sta ptáků. Výhodou je, že andulky zase až tolik místa nepotřebují. Jsou to společenští ptáci. Původně dokonce nechtěly andulky hnízdit samostatně, jen v hejnu. Dnes stačí, když se slyší. Zařízení pro chov je postavené v přízemí domu, původně nějaká hospodářská místnost. Dnes včetně větráku a klimatizace. Podél jedné stěny čtyřicet menších klecí pro hnízdící páry se zasouvacími budkami, naproti nim voliéry pro odchovy s možností výletu do venkovní části. Protože právě vládli počasí zmrzlí muži, andulky dávaly přednost vnitřním prostorám. Kdyby zůstaly venku nuceně, asi by se jim to nelíbilo. Jiří Řejha za dobu své chovatelské aktivity dostal do oka správný typ andulky a má přehled o tom, jak to s kvalitou po Evropě vypadá. Nakonec i musí. Stal se posuzovatelem a posuzoval i v Německu, což se někomu jen tak nestane. Oni Němci totiž na svůj vlastní píseček jen pro nic a za nic někoho nepustí. I to je potřeba připočítat k úspěchům. Na tom našem hřišti se jaksi dostal do trháku. Celostátní výstavu andulek vyhrál v posledních letech již třikrát a k tomu získal dvakrát i cenu pro nejlepší protějšek výstavy. Jedenkrát dokonce vyhrál všechno, co se vůbec vyhrát dá, to znamená i soutěž kolekcí a párů, potom jsou tam i nějaké ty mladé andulky, dobře si to nepamatuji. Dobře ví, že příště vyhrát nemusí, ale na druhou stranu na tom usilovně pracuje. Vyhrál také výstavu rakouského klubu chovatelů andulek, čímž je tedy asi moc nepotěšil. Kdysi se chovatelé dívali na andulky propašované z Rakouska s větší úctou jako na obraz boží. Jak se takhle nahoru vypracovat, vám samozřejmě nikdo z chovatelů dopodrobna na stůl nevyloží, také to ani přesně nejde. Faktor náhody hraje důležitou roli a každý vynikající jedinec musí dostat mimořádnou péči, aby jeho geny nezanikly. Chovatel říká, že v první řadě se dívá na správný typ, na barvu nehledí. Přesto stačí jediný pohled, abyste zjistili, že v jeho voliérách převládá zelená barva, a to ne v příliš četných variacích. Často se opakuje šedozelená, ta obvykle nese dobrý typ s sebou. Perlovou variaci jsem také zaznamenal a opět mohu konstatovat, že všichni dávno vědí, že ta nese dobrý typ. Mohl jsem sice lépe odpozorovat složení jednotlivých chovných párů, ale zase mě to ani příliš netáhlo. Žádné překvapení. To skutečné tajemství úspěchu se skrývá ve velké aktivitě chovatele. Musíte se někde dostat k lepším ptákům, ať to stojí, co to stojí. Proto se jezdí i po zahraničních výstavách a musíte se dostat i ke špičkovým chovatelům. Samozřejmě, že to nejlepší si každý z nich nechává sám pro sebe, ale i v té druhé linii, která již jde na prodej, se skrývá veliký potenciál. Každý německý chovatel se vám bude chlubit, že má ptáky od Jo Mannese, přesto jej nikdo nesesadí z trůnu. To nejlepší bývá na prodej jen zcela výjimečně. Třeba u nás se v posledních letech vzdali svého chovu dva úspěšní chovatelé, ale prodali vždy celý svůj chov vážnému zájemci, jak se říká. Takže ještě jednou. Recept na úspěch je vcelku jednoduchý, a to ve všech oborech. Musíte se tomu věnovat zcela a vydat ze sebe všechny síly.
Vliv okolí
Pokud nemáte harmonickou a úplnou podporu svého okolí, rodiny, můžete na všechno posléze zapomenout. Někde drobná omezení i existují. Onehdá jsem krátce mluvil s manželkou jednoho chovatele, která prohlásila, že jí tedy aktivity manžela pranic nevadí, ale všechny ty poháry do bytu nosit nesmí. I v tomhle má Jiří Řejha štěstí. V domě na něho zbyla jedna místnost, kde tedy může. Těch pohárů a cen by bylo na občanský obývací pokoj asi opravdu nad míru. Nicméně jsem pozoroval, že symbol výstavních andulek, který má takový Groda i na své motorce, má Jiří Řejha hned na vratech od usedlosti. Andulky jsou vyobrazeny i na schodišti, zdůrazňuji však, že i ty mají svou kvalitu. Maloval je někdo, kdo to tedy uměl a měl přitom lehkou ruku. Žádný brak. Výzdobu pracovny chovatele andulek jsem vyfotografoval, protože se to jen tak nevidí. Nebo lépe řečeno, jinde to nikomu ani nedovolí. Možná, že i tady se to musí, ostatně jako všechno na světě, nějak zaplatit. Úspěšný chovatel se pochlubil i svou okrasnou zahradou, ale marná sláva. To nadšení jako u andulek z toho tolik nesálalo. Přesto to stálo za fotku.
Závěr je prostý. Tak ať se daří, pane Řejho! Nutno uznat, že dobře reprezentujete ten kus krajiny, kterou jsme zvyklí považovat za domov.
Poznámka: Všechny výstavní andulky na fotografiích v tomto článku jsou z chovu pana Jiřího Řejhy.
