Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 5, Krkavcovití (Corvidae) 2
Straka sumaterská (Dendrocitta occipitalis)
O strace sumaterské moc informací k nalezení není. Jedná se o monotypický, endemický druh obývající Sumatru. Jejím domovem jsou zde subtropické a tropické vlhké, nížinné lesy nebo vlhké tropické horské lesy. Občas se rozchází názory o její monotypičnosti. Někdy je totiž jako její poddruh uváděna straka bornejská (Dendrocitta cinerascens). Celý rod je tedy omezen pouze na tropickou jižní a jihovýchodní Asii.
Jsou to ptáci silně stromoví a na zem sestupují jen velice zřídka, nejčastěji pro potravu. Typické je pro ně tři barvy – černá, šedá a rezavá. Hlava a letky jsou černé, záda rezavá.
Druhy tohoto rodu jsou chovány nesmírně vzácně. Jsou chovány pouze tři ze sedmi druhů. Na celém světě je mají pouze ve třech zoologických zahradách. Singapurský Jurong Birdpark chová aktuálně čtyři jedince straky toulavé (Dendrocitta vagabunda), anglický Birdland Park and Gardens Bourton vlastní pár strak himálajských (Dendrocitta formosae) a zde uváděnou straku sumaterskou vlastní naše Zoo Plzeň, kde je aktuálně jedna samice tohoto druhu.
Kraska červenozobá (Urocissa erythrorhyncha)
Kraska červenozobá je jeden z nejznámějších a také nejvíce chovaných exotických druhů krkavcovitých pěvců. Velikostí se jedná o druh srovnatelně velký s naší strakou obecnou (Pica pica), má však mnohem delší ocas. Má ho dokonce nejdelší z celé čeledi krkavcovitých.
Popisovat zbarvení je zbytečné, vše je vidět na fotografii. Typické jsou pro ni červené nohy a zobák. Tato červená barva však je u tohoto druhu velice variabilní, a zobák a nohy tak mohou být až žluté.
Obývá široký pás od severního indického subkontinentu až po východní pobřeží Asie. Konkrétně ji tedy najdeme od západního Himálaje až po Myanmar, Kambodžu, Laos a Vietnam. Jejím biotopem jsou zde stálezelené lesy a křoviny spíše ve vrchovinné nebo hornaté krajině.
Relativně mělké, robustní hnízdo je stavěno na stromech nebo velkých keřích. Snáší obvykle tři až šest vajec.
Potravu hledá na stromech i na zemi. Je samozřejmě všežravá, a požírá tedy bezobratlé, malé obratlovce, plody a některá semena. Jako jiní krkavcovití také vybírá vejce a holata z hnízd jiných ptáků.
V naší vlasti je chována více u soukromníků než v zoologických zahradách. Ze všech našich zahrad je chována pouze v Chomutově, Olomouci a Ostravě. Jistě by tedy zasloužila větší rozšíření.
Sojka obecná (Garrulus glandarius glandarius)
Představovat tohoto ptáka je asi pro většinu Evropanů zbytečné, sojka je totiž ptákem, který se odjakživa objevuje v lidové slovesnosti a tvorbě. Například žalující Krakonošova sojka mluví za vše.
Jedná se o nejpestřeji zbarveného evropského zástupce krkavcovitých ptáků. Obvykle dosahuje délky 32 až 35 cm a váhy asi 150 až 180 gramů. Její let je těžký a vlnovitý. Na zemi nekráčí, ale poskakuje s nohama u sebe.
Vyskytuje se v rozsáhlé oblasti zahrnující celou Evropu, severozápadní Afriku, velkou část asijského kontinentu a jižně zasahuje i do jihovýchodní Asie. Na tak rozsáhlém území samozřejmě vytváří řadu poddruhů, které se od sebe velice výrazně liší. Je rozlišováno až 33 poddruhů (někdy až 42), které jsou řazeny do 8 skupin.
Nominátní skupinou je skupina glandarius, která zahrnuje 9 evropských poddruhů. Zde patřící druhy jsou typické proužkovanou korunkou. Další skupinou je skupina cervicalis se třemi poddruhy ze severní Afriky. Pro tyto ptáky je typická rezavá šíje, šedý pláštík, velmi světlé tváře a pruhovaná či černá korunka. Třetí je skupina atricapillus, zahrnující 4 poddruhy ze Středního východu, Krymu a Turecka. Tito ptáci se liší pláštíkem a šíjí stejné barvy, černou korunkou a velmi bledými tvářemi. Skupina hyrcanus zahrnuje jeden poddruh obývající smíšené Hyrcanské lesy Íránu. Tento poddruh je malý s přední částí korunky černou a zadní široce žíhanou. Do skupiny brandtii patří 4 poddruhy ze Sibiře a severního Japonska. Tito ptáci mají žíhanou korunku, načervenalé tváře, tmavou duhovku a šedý pláštík. Dobře známá skupina leucotis zahrnuje 2 poddruhy z jihovýchodní Asie a ptáci této skupiny mají přední část korunky bílou, zadní černou a tváře a zbytek hlavy, až na černé vousky, jsou prakticky bílé. Skupina bispecularis, zahrnující 6 poddruhů z Himálaje, se liší neproužkovanou, rezavou korunkou a absencí bílé barvy na křídlech. Poslední skupinou je skupina japonicus z jižních japonských ostrovů, do které spadají 4 poddruhy. Tito ptáci mají velké bílé křídelní skvrny, černavé tváře a místo proužků mají na korunce šupinky.
Sojky se na většině území vyskytují ve smíšených lesích, především s duby (Querqus). Zde je dobře známa jejich vlastnost sbírat si do zásoby žaludy. V poslední době se sojka také čím dál více šíří i do okolí měst, především z důvodu neutuchajícího úbytku přirozeného prostředí.
Potravu hledá na stromech i na zemi. Přijímá širokou škálu bezobratlých, semen (žaludy, bukvice a jiné), plody (ostružiny, jeřabiny), ptačí vejce a holata i jiné drobné obratlovce.
Hnízdí obvykle v květnu a v červnu. Do hnízda na stromě nebo v keři snáší obvykle 4 až 6 vajec, která jsou inkubována 16 až 19 dní. Mláďata jsou vzletná ve věku 21 až 23 dní a jsou krmena oběma rodiči. Na inkubaci se ze začátku podílí pouze samice.
V literatuře se však bohužel informace o velikosti snůšky, inkubační době i době vzletnosti značně rozcházejí.
U nás je kromě řady soukromých chovatelů chována například v plzeňské zoo, kde chovají náš poddruh G. g. glandarius.
Ořešník kropenatý (Nucifraga caryotacactes)
Ořešník je zástupce malého rodu Nucifraga, kam spadají pouze 2 druhy krkavcovitých. Jednak ořešník kropenatý a jednak, zcela jinak zbarvený, ořešník americký (Nucifraga columbiana).
Je jedním z mála ptáků, kteří si své odborné jméno drží od doby, kdy je pan Linné popsal, od roku 1758 se tedy jeho odborný název ještě nezměnil.
Poddruhů je uznáváno většinou deset. Jsou to následující:
1. N. c. caryotacactes – nominátní poddruh vyskytující se od Skandinávie dále do severní a východní Evropy, dále obývá Kavkaz a severní Kazachstán, zimuje v jižním Rusku.
2. N. c. macrorhynchos – severní a severozápadní Asie, zasahuje do severního Íránu, Korey a severní Číny. Zatoulává se do Turecka.
3. N. c. rothschildi – pohoří Tchien-šan a Dzungarian Alatau, Kazachstán a Čína.
4. N. c. Japonica – střední a jižní Kurilské ostrovy, japonské ostrovy Hokkaidó, Honšú a Hondo.
5. N. c. owstoni – Tchaj-wan.
6. N. c. interdicta – pohoří severní Číny (například Liao-ning).
7. N. c. multipunctata – Pákistán a SZ Indie.
8. N. c. hemispila – Himálaj, západní Nepál až jižní Kašmír.
9. N. c. macella – východní Himálaj až jižní Tibet, západní Nepál, severní Myanmar a jihozápadní Čína.
10. N. c. yuannensis – jihovýchodní Čína (Ťi-nan).
Má tedy širokou souvislou oblast rozšíření, která se táhne především od Skandinávie východně přes severní Evropu, Sibiř až do východní Asie, včetně Japonska. Zde obývá husté jehličnaté lesy tajgy.
Dále má i tři menší, odděleně žijící populace, které najdeme v horách více na jihu. Odděleně tak obývá pohoří střední a jihovýchodní Evropy (Alpy, Karpaty a hory Balkánského poloostrova), druhá populace obývá západní Himálaj a třetí západní Čínu.
Délka těla u ořešníka je 32 až 38 cm, rozpětí křídel 49 až 53 cm.
Asi nejdůležitější složkou potravy ořešníka kropenatého jsou semena různých druhů borovic (Pinus), samozřejmě především borovic chladných oblastí podrodu Strobus rostoucích na severu a ve velkých nadmořských výškách. Z tohoto podrodu jsou to především borovice Armandova (P. armandii), b. limba (P. cembra), b. korejská (P. koraiensis), b. drobnokvětá (P. parviflora), b. rumelská (P. peuce), b. zakrslá (P. pumila), b. sibiřská (P. sibirica) a b. Wallichova (P. wallichiana). Soudím tedy, že v Evropě požírá i semena samotné borovice vejmutovky (P. strobus) introdukované ze Severní Ameriky, ale tuto informaci potvrzenou nemám. Méně požírá semena podrodu Ducampopinus, například b. Bungeovu (P. bungeana) a b. Gerardovu (P. gerardiana). Všechny tyto druhy se, až na výjimky, dají bez problémů pěstovat u nás. V dnešní době také není problém zajistit ořešníkovi krmení během celého roku. Běžně koupíme tzv. cedrové oříšky, což jsou však ve skutečnosti semena právě borovice limby.
Avšak zpět k ořešníkovi. Pokud v oblasti jeho výskytu nerostou borovice, přijímá i semena smrků (Picea) a lísek (Corylus). Dokonce formy živící se lískovými ořechy mají i silnější zobák se speciálním hřebínkem u báze k rozlousknutí jejich skořápek. Pokud je skořápka příliš silná, uchopí si ořech nohou a tluče do něj zobákem jako dlátkem.
Stejně jako sojky si semena uschovávájí na horší časy a tak nevědomky přispívají k jejich šíření. Musím tak například opět uvést borovici limbu, kterou ořešník kropenatý znovu „vysadil“ do Alp, kde byla člověkem zcela vymýcena.
Během sezony přijímá také širokou škálu hmyzu, ale i malé ptáky a jejich holata a vejce, malé hlodavce a mršiny (např. zvířata přejetá auty). Čmeláky a vosy také vykopává z hnízd a požírá jejich larvy.
Hnízdění začíná ve všech oblastech výskytu poměrně brzy, aby mohli využít semena borovic z předešlého podzimu. Hnízdo většinou staví vysoko na slunné straně konifery. Obvyklá snůška čítá 2 až 4 vejce, která jsou inkubována 18 dní. Mláďata jsou vzletná asi ve věku 23 dní, jsou krmena oběma rodiči a zůstávají s nimi několik dalších měsíců.
V současné době jsou kromě soukromníků chováni pouze v plzeňské zoo.
