Současné české holubářství (23) Moravský bělohlávek
Přes atraktivní a oblíbenou bělohlavou kresbu, špičatou chocholku v záhlaví a solidní tělesný rámec tento voláč dlouhou dobu patřil mezi nejtypičtější selské voláče, kam se na rozdíl od některých, dnes více či méně prošlechtěných, středních voláčů může dále hrdě hlásit. Zůstává tak jedním z posledních plemen voláčů na světě, která udržují původní směr chovu, založený na vynikající plemenitbě, vzorném odchovu mladých a do určité míry ostražitém a nezávislém způsobu života, který je provozován, kdykoliv je to jen trochu možné, volně, bez omezení prostorem voliér. Tyto původní vlastnosti jsou na současných voláčích utlumeny intenzivním zušlechťováním a křížením, podmiňovaným voliérovým chovem, a proto se stávají natolik vzácnými, že bychom měli moravského bělohlávka zařadit do obdoby červené knihy ohrožených a vzácných plemen, držet nad ním ochrannou ruku a jeho geny uchovat pro další generace. Musíme se ovšem spokojit s tím, že jeho tělesné tvary, postoj ani volatost nebudou moci plnohodnotně konkurovat většině plemen středních voláčů také na výstavách. Pro někoho nevýznamný handicap, pro většinu sportovních holubářů zásadní překážka.
Historie
Datovat vznik plemene dnes již exaktně nemůžeme, neboť vůbec první písemné informace o plemeni, tehdy nazývaném „hanácký lysák volatý“ nebo „moravský holub lysý“, máme až z počátků 20. století, kdy tehdejší autoři textů František Valášek, lékárník působící v Dolních Rakousích (1908), jakožto i Jan Vaculík (Drůbežnické listy, 1907) vzpomínali na toto plemeno již z doby svého dětství. Vznikl tak mýtus roku 1850, který však jistě neodpovídá skutečnosti, poněvadž v té době se mělo jednat již o plemeno ustálené a kusé zmínky hovoří o jeho chovu, nikoliv o vyšlechtění. Valáškovo označení lysák nalezlo oporu v německém holubářství, když Lesch v roce 1926 popisuje toto plemeno jako lysého staváka. Již v té době se ale u některých dalších německých autorů objevuje označení český voláč, které si naše moravské plemeno udrželo v německy hovořících zemích až do 80. let 20. století. První vzorník plemene nebyl publikován v Československé republice, ale paradoxně právě v Německu v díle Tauben-Rassen Emila Schatzabela z roku 1925. Ve vzorníku, který byl společný též pro durýnského a slezského voláče, je „český“ voláč vyobrazen na kresbě v ideálních proporcích, v přesných korelacích s oběma dalšími plemeny, včetně délky. Ta byla stanovena o 2 cm menší než u durýnského voláče a byla stejná jako u slezského. Ve výčtu barevných rázů nalézáme plnobarevné i plavé, ve vzorcích pruhovém, kapratém i bělopruhém. Zatímco v Německu bylo nesprávné označení lysý stavák nahrazeno dalším zavádějícím termínem český voláč, u nás byl navržený název hanácký lysák volatý podroben hlubší kritice. Z pera Petra Bubláka (pseud.) vyšel v časopise Zvířena v roce 1917 článek Moravský bělohlávek. Mimo sáhodlouhé kritiky označení hanácký lysák v něm pan řídící Řehák z Náchoda, jak zní skutečné jméno Petra Bubláka, uvádí, že: „Do okolních zemí, zejména do Čech, Dolních Rakous a Uher, se sice plemeno dostalo, i za hranice říše, ale nikde nezdomácnělo a nerozmnožilo se, poněvadž nemělo příznivce, již by ho doporučovali, chválili, vynášeli a oslavovali, jak se obyčejně stává.“ Bublák upozorňuje, že dávná sláva těchto holubů skončila, staváci je vypudili a nová generace českých holubářů je má za novinku. Lesk moravského bělohlávka se má dle něho shodovat s leskem českých staváků. K historii plemene přidává tuto zprávu: „Lékárník František Valášek je přes 60 roků stár a již jakožto chlapec pěstoval hanácké lysáky. Vedle něho chovali a dosud chovají tohoto holuba staří holubáři Lygna, Spáčil a Zehnal v Kojetíně a Sýkora v Kroměříži. V okolí Kojetína, Kroměříže a Vyškova pěstovala se odrůda s chocholkou (drdolem), v okolí Napajedel a Uherského Hradiště odrůda bez chocholky (hladká). Také na Přerovsku nebyli vzácní.“
Výzva Petra Bubláka: „Jaký by to přibyl ku českým našim druhům a odrůdám pěkný holub!“ nalezla své posluchače a v roce 1927 vychází v prvním našem sborníku standardů holubů vzorník moravského bělohlávka, vzniklý ze spolupráce Petra Bubláka a Josefa Vrbky v roce předchozím.
Jedním z prvních německých autorů, kteří upozornili na nesprávný název český voláč, byl až Joachim Schütte. V díle Handbuch der Taubenrassen z roku 1981 uvádí, že „Mährische Weisskopfkröpfer, v originále moravský voláč bělohlávek, má konečně také v německém sborníku vzorníků správné jméno“. V Německu je znám velmi dlouho, ve výčtu barevných rázů uvádí i bělohroté, běloocasé a tygry, jakožto i bělopruhé. Dle Horsta Markse (Kropftauben, 1986) se v polovině 70. let 20. století v bývalém východním Německu ustálila skupinka asi 12 holubářů, kteří se věnovali těmto voláčům, zejména v rázech černém, ale též červeném a žlutém.
Moravský bělohlávek je prvním moravským voláčem s chocholku a s jeho pomocí byla později špičatá chocholka našlechtěna moravskému voláči sedlatému. Přední český odborník na voláče Jindřich Voráček uvádí v knize „České holubářství“ v roce 1940, že v okolí měst Olomouce, Prostějova a Přerova byli hojně chováni už okolo roku 1850 i dříve. Tady zjevně vychází z již předložených verzí.
Pro celkové pojetí chovu a směr šlechtění bylo nutné svého času vymezit plemenné znaky moravského bělohlávka ve vztahu k „podobným“ plemenům středních voláčů. Ačkoliv se nejvíce v této souvislosti skloňoval durýnský voláč, typologicky přeci jenom blíže stále má moravský bělohlávek ke slezskému voláči lysému, který je ovšem hladkohlavý. S velmi podobným švýcarským voláčem, který je bělohlavý a bělohrotý, s okrem na hrudi a též s lasturovitou chocholkou, si pro charakteristické zbarvení našeho bělohlávka spleteme jen stěží. Další z uváděných plemen, voláč slovenský, je holubem silnější a větší postavy, bělohlavý a bělohrotý a zde k záměně také nedochází. V minulosti jsme museli uvádět, že od durýnského voláče (Thüringer Kröpfer) se odlišuje náš bělohlávek zejména kresbou hlavy, má bílou hlavu od koutků zobáku přes spodní okraj obočnic a bílá barva končí těsně před špičatou chocholkou, která je zásadně barevná. Pro značný postup v modernizaci typu durýnského voláče ovšem došlo k odlišení, které nám i tyto polemiky zastavilo. Vzorníky do roku 1993 uváděly možnost bělohroté kresby se třemi až sedmi bílými letkami. Bělohrotý barevný ráz je opětovně začleněn i do našeho posledního vzorníku. Chovatelé se snaží, alespoň pokud je mi známo, převážně o chov holubů barevnohrotých, v čemž z hlediska vymezení tohoto voláče pro další směřování vidím správnou cestu. U holubů popelavě červené/žluté řady jsou letky i ocas popelavé a někdy vizuálně působí až bíle, ale pozorný pozorovatel najde barevný závoj.
Chovatelský klub
Specializovaná činnost pro chovatele moravského bělohlávka se otevřela 30. dubnem 1950, kdy byla v Kojetíně založena speciální organizace. Výraznou osobou se již tehdy stal zakládající člen a místopředseda František Hrušák, který později provedl mezi prvními zušlechťovací křížení za využití bílých slezských voláčů. Nedlouho poté, dne 30. ledna 1958, došlo k rozšíření členské základny o chovatele moravských voláčů sedlatých, přičemž klub spolu s chovateli moravských voláčů sedlatých pracuje až dosud, byť se počet chovatelů moravských bělohlávků pohybuje v celé republice do dvou desítek. Malý počet aktivních chovatelů v posledních letech rozšiřují noví členové, převážně mladší chovatelé z Čech, a to je velmi dobře. Centrem chovu bělohlávka zůstává stále Haná, kde se v Kojetíně uskutečňují speciální výstavy klubu. Důležité informace o chovu plemene získáte na stránkách trecha.webnode.cz/moravsky-belohlavek a www.belohlavci.websnadno.cz. Naleznete tam též aktualizovaný seznam členů, včetně kontaktních zdrojů.
Plemenné znaky
Z původní délky 36 až 38 cm, která až dodnes zůstala holubicím, se podařilo docílit délky samců kolem 40 cm. Významným posunem je zřetelný přechod od holubů ležatých, na nízkých nohou, nevolatých, v tzv. starém typu v modernější a tvarově přijatelnější typologii, která se vyznačuje vyššíma nohama a vzpřímenějším držením těla, které se tím opticky zkracuje.
Moravský bělohlávek je voláčem silnější, harmonické stavby, s lehce klenutou hrudí, na které není zřetelná prsní kost. Záda jsou dlouhá a dobře krytá křídly. Ačkoliv někteří naši chovatelé, ale i odborník Horst Marks popisují ideální vyváženost přední partie k zadní v poměru 60 : 40, vzorník hovoří o korelaci 2/3 délky vpředu a 1/3 vzadu. Tato definice ovšem patří příliš zušlechtěným jedincům, u kterých reálně hrozí ztráta typických vlastností.
Držení těla by mělo kopírovat většinu středních voláčů středoevropského prostoru, tedy být vzpřímené nejméně pod úhlem 45°. Barva očí je u všech rázů tmavá. Dle chovatelských zkušeností se vady vybarvení očí přes náročný zákres kresby pod očima převážně neprojevují. Objevují-li se přesto po předchozím křížení perlové oči, zpravidla se velmi ochotně vrací žádoucí oči tmavé.
Tvar poněkud protáhlejší hlavy se širším čelem navazuje v záhlaví na špičatou, pravidelnou a dobře učísnutou chocholku převyšující temeno hlavy. Její mírně věnčitý tvar není velkou vadou. Černí, červení recesivní a žlutí recesivní mají obočnice červené, ostatní rázy světlé až šedé. Zobák střední délky je u všech plemen voláčů z České republiky, s výjimkou brněnského voláče, široce nasazený. Horní čelist je u všech rázů světlá, jen černí, modří a červeně plaví mohou mít dolní zobák tmavý. U ostatních rázů je celý zobák vždy světlý. Krk je vzpřímeně držený a podobně jako u jiných voláčů s hruškovitou volatostí co nejdelší. Volatost je dobře vyvinutá, vole hruškovité, v horní části široké, pod zobák dobře přitažené a mírně podvázané. Ruční letky se nekříží a lehce spočívají na ocase, který je přiměřeně dlouhý, dobře složený, bez spuštěných krajáků či mezer. Země se nedotýká. Ačkoliv v chovech některých vystavovatelů je stále délka nohou nedostatečná, obecně se velmi zlepšila. Důležitá je i kvalita peří, zvláště u červeně a žlutě recesivních, kde trpí na třepenitost.
Barevné a kresebné rázy
Zastoupení barevných rázů prochází určitou periodicitou. Do různých pokusných křížení zasahují namátkou jedinci s probělenými vzorky, modří bělouši nebo tygři. Snaha o vyšlechtění sivého rázu byla zásahem vyšší moci přerušena. Úplnou vzácností jsou dnes bělopruzí, které lze regenerovat přes slezské lysé bělopruhé. Pravděpodobně nejdokonalejší barvou je dnes barva modrá v různých vzorcích s výrazným zeleným leskem na voleti.
Bělohlavá kresba sestává z bílého opeření hlavy, kde dolní hranice je vymezena mírným obloučkem procházejícím koutky zobáku, dolním okrajem obočnic a končícím v záhlaví. Kresba hlavy se dle zkušeností chovatelů předává velmi ustáleně a ochotně, jen občas se projeví bělící tendence na opačných částech těla, kam nejčastěji patří podocasník a letky. Chocholka je vždy barevná. Ačkoliv dnes lesk (na voleti) není předmětem usilovného prošlechťování, vzorník popisuje, že černí mají lesk na voleti modrozelený, jinde zelený; modří jen na voleti, a to modrozelený; u stříbřitých je stříbřitý, u červených na voleti červený, jinde zelený a u žlutých růžový. Výčet rázů plnobarevných tvoří černí, recesivně červení a recesivně žlutí, jednoduchým křížením lze docílit stříbrných (popelavě červených) a šedohnědých. Bezpruzí se chovají jako modří a stříbřití, není žádný šlechtitelský problém docílit bezpruhých na červeně a žlutě plavé. Pruhoví a kapratí jsou uznáni jako modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví, bělopruzí a bělohrotí ve všech uvedených barvách, přičemž u posledně jmenovaných je 3 až 7 koncových letek bílých. U této kresby bychom měli tolerovat jen tmavé tygry, ale vzorník uvádí i světlé, v rázech černý, červený a žlutě recesivní. Zajímavá je obliba stříbřitých kapratých a pruhových, zpravidla majících okrovou hruď, u kterých byla vyzvedávána mohutnost.
Plemenitba
Ačkoliv některé chovy bělohlávků čítají v létě i několik set kusů, nejsou vzácné případy, kdy mezi chovateli není dlouhodobý zájem o spolupráci s jinými specialisty a výchovu nastupující generace, která by mohla mít pro vývoj plemene určující efekt. To může limitovat některé nové zájemce o chov tohoto vzácného voláče. Holubáři by si měli uvědomit, že není lepší reklamy než přinášet do své záliby toleranci, optimismus, ochotu spolupracovat, vzdělávat a motivovat, zatímco hádky a rozmíšky je lepší nechat stranou.
Pro osvěžení chovů využívají občasně chovatelé bělohlávků regeneračního nebo chcete-li zušlechťovacího křížení. V minulosti se využívalo křížení štajgra a slovenského voláče. Teprve vzniklé meziprodukty byly připářeny na moravského bělohlávka. Použit byl i zmíněný slezský voláč bílý, později lysý, ale i plnobarevný. Po křížení se slovenským voláčem se velmi úporně dědily bílé letky, ale postava se zmohutnila. Použit byl též durýnský voláč. Jedná se vesměs o plemena prošlechtěnější v typu, s lepší volatostí zejména u holubic, na vyšších nohou. Většímu zušlechtění, zaměřenému i na znaky temperamentu, pro které by bylo možné získat větších výstavních úspěchů, by mohlo být dosaženo třeba s voláči anglickými či francouzskými, ale převažuje obava o narušení typických plemenných znaků, které jsou hlavní devízou ve způsobu chovu moravského bělohlávka.
Způsob chovu a vystavování
Moravský bělohlávek si zachoval letové, plemenářské i tvarové kvality tzv. původního selského voláče. Ještě dnes můžeme u jisté podstatné části chovů vysledovat společný život s jinými druhy zvířat na jednom dvoře. Cílevědomá plemenitba v těchto případech ustupuje metodám přirozeného výběru. Zpravidla se bělohlávci párují dle svého uvážení, a nikoliv podle záměru chovatele. Pokud jsou k tomu vedeni, dokážou dosud aktivně polařit. Je to však již zcela výjimečný jev.
Bělohlávci se vyznačují velmi dobrou plodností a vzornou péčí o holoubata. Zachovány jsou výtečné letové schopnosti, pro které je řadíme ke znamenitým letcům i při nafouklém voleti. Velmi ochotně při letu tleskají. Je to holub oslovující chovatele, kteří mají rádi temperamentní holuby. Je neustále v pohybu, aby si zachoval bystrost, opatrnost a plachost před cizími lidmi i před častými nástrahami přírody, jako jsou pernatí dravci a podobně. Není výjimkou, že zahnízdí i osmkrát v chovné sezoně a odchová vždy po dvou holoubatech.
Z chovů je zapotřebí selektovat jedince s malou a vodorovněji drženou postavou, jiným než hruškovitým tvarem volete, chybějící nebo málo vyvinutou, nepravidelnou, nízko posazenou či lasturovitou chocholkou, vadami kresby hlavy, slabým a dlouhým zobákem, se skvrnami či bílým peřím v barevném.
Vyžaduje dlouhodobou předvýstavní přípravu (drezuru) a poté zejména dostatek trpělivosti u posuzování, které je náročné na časovou dotaci.
Moravský bělohlávek je velmi skromný a vděčný holub, jehož exteriér nebyl dosud narušen extrémní prošlechtěností a jeho výborná plodnost, krmivost holoubat a věrnost domovu dávají záruku úspěchu v jeho chovu. Spokojí se s průměrným zacházením, je výzvou pro zkušené chovatele i vhodným objektem pro každého začínajícího holubáře.
