Psí konverzace – část 10. Klíč k tajemství psího jazyka
Když jsem poprvé v patnácti letech hltal útlou knížku kanadského spisovatele a biologa Farleyho Mowata Nedělejte poplach (v originále Never Cry Wolf), dokonale jsem se bavil. Třeba v té pasáži, kdy zoolog vypil hektolitry čaje, aby si ve vlčím teritoriu mohl označit hranice svého tábora … „Můj ostrůvek ve vlčím území zůstal nedotknutelný, jakmile jsem jej formálně obsadil a jakmile jeho existenci vlci ratifikovali,“ svěřuje se čtenářům Farley Mowat. „Žádný vlk už nevstoupil na mé území. Příležitostně, když šel kolem, zastavil se některý z jich, aby obnovil pomezní značky na své straně linie, a já, abych nebyl pozadu v obřadu, jsem je následoval.“ Jak jsou pro vlky významné a zajímavé psí pachové značky (i naopak), a dokonce i ty lidské, jsem si později mnohokrát ověřil v Karpatech na vlčích stezkách.
Čich: Ariadnina nit
Nechat se vést čichem jsem si několikrát na „vlastní nos“ vyzkoušel v časném jaru v račických lesích, když jsem – zmámen pramínkem omamné vůně – pátral po kvetoucích lýkovcích jedovatých. I nedokonale vyvinutý lidský smysl byl nakonec úspěšný. Nenápadné keříky s úchvatně vonícími fialovými kvítky jsem posléze přece jen nalezl. Nepřeberné množství informací, které pachy přinášejí psovitým šelmám, pro něž je čich nejlépe a dokonale vyvinutým smyslem, je ovšem člověku jen těžko představitelné.
Řeč pachů
„Pachové signály jsou pro psa velice důležité, protože má výborně vyvinutý čich,“ zdůrazňuje Roger Abrantes v Řeči psů. „V porovnání s člověkem má pes mnohem větší plochu olfaktorického epitelu, tedy tkáně v nose, která registruje pach. To dává psu možnost určit extrémně slabý pach a přesně pachy odlišit.“
Hugo van Lawick, který dlouhodobě studoval mimo jiné i etologii psů hyenových a šakalů obecných a čabrakových, ve své knize Nevinné bestie píše: „Prvotní funkcí pachového značení, běžného u mnoha savců, je vytyčování hranic určitého teritoria, které je částí domovského okrsku zvířete a které hájí před cizími jedinci téhož druhu. Poněvadž divocí psi (psi hyenoví – pozn. aut.) nemají, pokud víme, domovské území jako takové, nemohou střežit jeho hranice a vytyčovat varovné signály, jak to dělají mnohé jiné šelmy. Ale když je smečka na lovu, tu se občas některých z vůdčích členů zastaví u nějakého vysokého trsu trávy, zvedne zadní nohu a namíří tam pramínek moči. Z Čingisovy (vůdčí pes – pozn. aut.) smečky to dělávali nejčastěji Divoká a Rychlý (další členové smečky – pozn. aut.) a nezřídka k tomu přidal svůj příspěvek i některý z ostatních psů. Vždycky jsem se musel v duchu smát, kdy se čas od času přišoural k takovému místu Žluté nebezpečí (další člen smečky – pozn. aut.) a tvářil se, jako by nešlo o nic zvláštního. Krátce trávu očichal, nadzvedl nožičku ne víc než dva tři centimetry nad zem a zpravidla neuronil vůbec žádnou moč. Nanejvýš, jako omylem, přidal k poselství jednu dvě kapičky. Soudí se, že pachové značkování se vyvinulo z nadměrné produkce moči a výkalů u zvířat, která jsou vyděšená novým prostředím nebo novou situací. Potom, tvrdívá se, už nová situace zvíře tak neděsí, protože je obklopené svým vlastním známým pachem. Od té doby ovšem pachové značkování nabylo postupně celé řady dalších funkcí: nepochybně pomáhá, aby se rozptýlení členové skupiny našli; může označovat vlastnictví určitého území; signalizovat přítomnost říjné samice a to, zda má, či nemá vhodného druha.“
Problematikou pachové komunikace (především vlků) se detailně po léta zabývá americký vědec Roger Peters; výsledky jeho bádání shrnul Barry Holstun Lopez ve své knize O vlkoch a ľuďoch do několika vět: „Podle Peterse má teritoriální značení jen druhořadou funkci. V první řadě jde o to, aby se podle určitých pravidel vyznačilo teritorium ve prospěch členů smečky, která obývá území. Značky slouží mladším vlkům k vytvoření vnitřních poznávacích map, mentálních obrazů a představ o rozsahu jejich domácího území. Podle toho poznají, kde se nacházejí vzhledem k určitým řekám, kopcům či k ulovené kořisti a jak se mohou dostat tam, kam si přejí jít. Druhořadě pomáhají pachové značky vlčí smečce k dorozumívání, když je rozdělena. Čtením pachových značek může vlk určit, zda se na jeho území nedávno lovilo, kde je další člen smečky anebo kdo a s kým tudy šel nedávno před ním. Peters zdůrazňuje, že pachová komunikace slouží k účelnému využití všech částí teritoria smečky. Podobně by si mohli obyvatelé lesa nechávat zprávy vyřezáváním zářezů do kmene určeného dubu.“
Tajemství pachových značek
Roger Peters dělí pachové značky do čtyř druhů: močení se zdviženou tlapou, močení v podřepu, defekace (kálení) a přihrabávání nebo odhrabávání trusu.
Značení močí
U vlků se obecně považuje za nejdůležitější močení se zdviženou zadní tlapou – tímto způsobem značkují vůdčí (dříve označováni alfa) jedinci, a to zejména samci. Vůdčí vlk, který volně putuje územím své smečky, pečlivě zkoumá pachové značky a alespoň jednou za dvě minuty označí močí pro něj důležitá místa. Níže postavení vlci často močí „na holčičku“. U psů je situace jiná – domestikovaní dospělí psí samci, kteří sami sebe pasovali na „Napoleony“, značí – jakmile dospějí (nebo jakmile se dospělosti přibližují) – se zdviženou nožkou takřka všichni. Šelmy psovité s oblibou využívají ke značení objekty nad úrovní okolní země s vhodným odpařovacím povrchem (čímž se zesiluje intenzita pachu); v zimě zvýšený objekt chrání značku před pokrytím sněhem. Takovými „hraničníky“ jsou např. balvany, kmeny stromů, vývraty, pařezy … Domestikovaní psi berou ve městech zavděk patníky, stěnami budov (preferují rohy), kmeny stromů v parcích, dopravními značkami, odpadkovými koši atd. „Pachové značení teritoria nemá pro domácího psa prakticky žádný význam, ale je nepostradatelné pro vlka a jiné divoké psovité šelmy, hlavně v oblastech, kde mají smečky sousedící teritoria,“ výstižně poznamenává v knize Řeč psů Roger Abrantes. (Je třeba zmínit, že někteří bojácní, nejistí a krajně submisivní psi si netroufají močit, jakmile opustí své domovské teritorium: nechtějí totiž na sebe upozorňovat a zanechávat značky na cizím – pro ně možná nepřátelském a nebezpečném – území.)
Nesmíme opomenout fakt, že u psů močí se zvednutou nohou (vzácně) i některé fenky. (Tímto způsobem pravidelně močila v pozdějším věku moje aljašská malamutka Beryl.) „Většinou jsou to starší tetky s výrazným smyslem pro územní vlastnictví a své přednostní postavení,“ ocejchoval fenky s takovými projevy Eberhard Trumler. (Vývoj domestikovaných tvorů je „nekompromisní“: některé typické psí projevy přešlechtěných psů jsou oslabeny či se vytrácejí úplně. Na tento fakt upozorňuje Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem: „Městští radní jednoho švýcarského města prosadili návrh zákona, podle něhož se smí v některých místech chovat pouze ‚humánní' psi, kteří nezvedají nožičku a nezanechávají žádné ‚nečistoty'. Šlechtitelské umění člověka dokáže vytvořit všechno, i psy, kteří už ani nejsou psi.“)
Mnohá zvířata imponují výškou umístění svých značek na značkovacích stromech (např. medvědi svými drápy a zuby). Výška značky močí však nehraje relevantní roli. „Už jsme chovali velké i malé psy a všichni zvedají nožičku jako jejich prapředci,“ píše Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Ale nemyslím, že velký pes není v očích – rozuměj: v nose – ostatních psů něčím víc jen proto, že zvedá nožičku výš! Samozřejmě by znělo velmi hezky a logicky, že pes imponuje i výškou značkování. Ale podívejme se zpátky k vlčí smečce. Tam je tomu tak, že níže postavení vlci – to mi aspoň vyprávěl Erik Zimen (1941–2003, pozn. aut.), vousatý vůdčí vlk – nožičku nezvedají vůbec. To je privilegium silného, velkého vůdce. Území vlčí smečky tedy značkuje šéf sám. V sousedním teritoriu provádí značkování zase vůdce smečky a ten je určitě stejně velký a silný jako jeho soused. Když vůdčí vlk narazí na milník, který byl označkován jiným vlkem, tak ho prostě přeznačkuje, tzn. umístí pachovou značku na značku druhého, aby ji překryl.“ (Tvrzení, že ve vlčí smečce značí výhradně vůdčí vlk, nesmíme brát dogmaticky; vždy se hodí užít slůvka „zpravidla“; z mých vlastních pozorování vím, že zejména mladí dospívající vlci dělají občas v „zavedeném hradním protokolu“ zmatek a nepořádek. Další zmatek zpravidla nastává v období estrusu.
Vábivé hárání
Značení močí je rovněž nesmírně důležité v období estrusu (hárání), kdy samice psovitých šelem značí po kapkách velmi často. Vysílají tak pachové zprávy potenciálním partnerům, že „čas lásky nastal“. „Pes a fena se ještě ani nemuseli vidět tváří v tvář, ale díky svému značkování se už dávno znají a v době lásky k sobě pak najdou cestu,“ poznamenává v knize Tykáme si psem Eberhard Trumler. „Pes je takto průběžně informován o fyziologickém stavu „přítelkyně“ a přesně ví, kdy nadešel správný čas. Fena určitě také zjistí, že pes ví o její háravosti, protože v té době umísťuje více močových značek. Když náš pes kvůli samotnému značkování ani neslyší, víme už, že v blízkosti je nebo byla háravá fena. Pak nezbývá nic jiného než ho vzít (urychleně – pozn. aut.) na vodítko, jinak za ní uteče.“
Ve vlčí smečce je situace jiná: vlci nejsou – na rozdíl od psů – promiskuitní a udržují (zpravidla) stabilní plemenný pár, který se jako jediný (zpravidla) ve smečce rozmnožuje. Ostatní členové smečky žijí v (dobrovolném) celibátu. (Slůvko dobrovolném užívám záměrně: zvíře považuje za životně důležité zůstat členem smečky. Smečka totiž znamená jistotu. Až u něj převáží touha po hledání partnera, smečku opustí a putuje za svou nejistou budoucností. Nelze vyloučit, že někteří vlci zůstávají v celibátu doživotně.) Dokonce ostatní vlčice ve smečce mají potlačené hárání. Pokud si mladá zvířata chtějí opatřit partnera, musejí smečku opustit a hledat družku (či druha) a vlastní teritorium.
Hugo van Lawick, který studoval psy hyenové u jezera Legaja, sledoval velmi kuriózní způsob značení vůdčího páru. „Vůdčí fena, která zanechávala zprávy o své kondici všude, kam se vrtla, měla stále v patách vůdčího samce,“ píše van Lawick v knize Nevinné bestie. „Pokaždé, když označkovala nějaké místo, utíkal tam hned také a pokropil přesně tutéž trávu. K jejím zprávám připojoval zřejmě jakési varování pro eventuální zájemce, v němž oznamoval, že o tuto fenu už je postaráno a běda každému, kdo by se chtěl vměšovat. A nejenže připojoval svou výstrahu doslova na přesně totéž místo, které pokropila ona, nýbrž často s tím také tak pospíchal, že kropil přesně v témže okamžiku jako ona. To ovšem nebylo nijak snadné. Představte si dva psy, kteří stojí těsně vedle sebe, až se téměř dotýkají, a samec se pokouší strefit přesně do těch stébel trávy, která parfémuje jeho vyvolená. Jestliže zvedne zadní nohu stranou ve stejném okamžiku jako ona, strčí do sebe. A tak tento sameček prováděl neuvěřitelný akrobatický kousek, hodný cirkusáckého psa: postavil se na přední nohy, zadní vystrčil vzhůru a udělal dokonalou stojku. Měl výbornou rovnováhu, dovedl tak ujít dokonce několik kroků. Přitom mohl pokropit stejná stébla trávy ve stejném okamžiku jako jeho družka. Jejich pachy se nerozlučně smísily a nikdo, kdo tudy prošel později, nemohl pochybovat o tom, že dáma plně přijímá dvoření svého nápadníka.“
Značení defekací
Pachová komunikace pomocí defekace (kálení) je dosud prozkoumána jen velmi povrchně. Již zmiňovaný Roger Peters několikrát pozoroval, jak vlci v rezervaci Superior National Forest káleli na pivní plechovky. Vědci jsou přesvědčeni, že výkaly, stejně jako ostatní pachové značky, vysílají čichové (ale i vizuální) signály. Peters si všiml, že vlci mohou svými výkaly upozorňovat jiné členy smečky na předměty, které pokládají za nebezpečné (údajně tak varují především mláďata a nezkušené „dorostence“). V minulosti již bylo několikrát hodnověrnými svědky zaznamenáno, že vlci svým trusem (výstražně) označili ocelové pasti (železa) i otrávené návnady.
Post skriptum
Pachová komunikace psovitých šelem je pro ně natolik zásadní a podstatná, že jí budeme věnovat pozornost i v příštím pokračování našeho seriálu.
