Hrátky se hříbátky 10.
Některé chovatelské svazy přímo k předvádění hříbat vybízejí. Vypisují kategorie soutěží pro hříbata, podporují sport hříbat. Otázka je, čeho chce svaz dosáhnout – zda zkvalitnění chovu, nebo jen majitele hříbat přitáhnout na soutěže. Proč tedy hříbata předvádět?
Chovatelský aspekt
Pro chovatele je bezesporu důležitá kvalita jeho chovu. Prověření zvířete ve sportu je asi nejběžnějším kritériem užitkovosti u většiny plemen koní. Přitom chov koní je běh na dlouhou trať, klisna buď sportuje, nebo dává ročně jedno hříbě, přičemž sportovní kariéru ukončuje zpravidla již rok předem, vzhledem k době březosti. Aby se ukázalo, zda spojení konkrétní klisny s konkrétním hřebcem přináší požadované zlepšení chovu, musí se dát šance potomkovi někde vyniknout. Čím dříve se tedy potomek nějakým způsobem srovná s ostatními vrstevníky, tím dříve je šance potvrdit úspěšnost, nebo naopak nevhodnost daného spojení a z toho vyvodit závěry pro příští (tedy pro chovné kobyly spíš více než přespříští) připouštění klisny.
I z těchto důvodů můžeme vidět soutěžit tříleté (u některých plemen dokonce již dvouleté) koně pod jezdcem nebo ročky předváděné na lonži či v jednoduchých úlohách vedené na vodítku.
Dá se očekávat, že trochu jiný přístup bude ke hříběti ve velkochovu než u majitele odchovávajícího ročně jedno, dvě nebo třeba pět vlastních hříbat. Jsou chovatelé, kteří znají každé hříbě nejen jménem, ale znají i jeho povahu, slabé a silné stránky, každodenně jsou s nimi v kontaktu, vodí je, čistí je, zvedají jim nožky. Není pro ně důležité hříbě prodat prvnímu, kdo o ně projeví zájem, snaží se hříbě umístit do dobrých podmínek. Jiní chovatelé namísto pojmu „hříbě“ používají slovo „produkt“.
Podobně můžeme vidět majitele hříbat zakoupených v raném věku, z nichž někteří mají prvotní snahu co nejrychleji hříbě předvést světu, jiní se starají především o zdravý vývoj hříběte. Nedostatečná empatie k živému tvoru vede k degradaci koně na „věc“, která má člověku sloužit, a v tomto kontextu je dovoleno vše, co zvyšuje hodnotu „věci“.
Rizika
S výjezdy hříbat na různé akce je spojeno několik rizik. Mezi první můžeme vzít fakt, že hříbata jsou náchylná k nemocem více než dospělí koně, a proto je každý výjezd do cizího prostředí spojen s rizikem, že si hříbě domů přiveze nějakou nákazu. Imunitu hříběte také snižuje stres spojený s cestováním, odloučením od domovského stáda, se změnou denního režimu.
Rizikem může být fyzické i psychické přetížení koně, které se v jeho pozdějším životě může negativně vracet. Na úkor aktuálního stavu koně, stupně jeho výcviku a zkušeností je po hříběti žádán dokonalý výkon, přitom pohled na opracoviště ukazuje, kolik účastníků se snaží na poslední chvíli dohnat nácvik požadovaných úkonů. Roční hříbě je ve věku, kdy se velmi dobře učí, a to i ve chvílích, kdy si to jeho majitel vůbec nepřeje. V napjatém prostředí závodů předvádějící snadno udělá chybu, které by se při běžné manipulaci s koněm nedopustil, nebo nemůže ukončit lekci v okamžiku, kdy hříbě vydává ze sebe to nejlepší, a pauza přijde nuceně až ve chvíli, kdy dokončí úlohu. Při nevhodném dávkování aktivit lze hříbě již v tomto věku „zakyselit“, vzbudit v něm odpor ke spolupráci s člověkem nebo je naučit spolehlivým technikám, jak se působení člověka vyhnout.
I výběr disciplín pro hříbata je značně omezený. Přestože veterináři stále znova upozorňují, že pohybový aparát hříbat se vyvíjí, šlachy dozrávají až ve dvou letech věku a kosti se vyvíjejí ještě déle, stále jsou ročkům nabízeny disciplíny na lonži, kde se hříbě pohybuje ve všech chodech na malém kruhu kolem lonžéra. Umístění v takové disciplíně by mělo být pro kupce spíš varováním než důvodem ke koupi.
Každá hříběcí disciplína vyžaduje domácí přípravu, i když jde třeba o „pouhé“ předvedení koně na ohlávce. Pro posouzení stavby těla se nacvičuje správné postavení, pro předvedení pohybu správné vedení. Tyto úkony nejsou mladému koni nijak na závadu, avšak je nutné učit hříbě znát svou roli při předvádění postupně, například důsledným srovnáním nohou do přehlídkového postoje při každém zastavení (obr. 2). I pro úspěch v takové disciplíně jsou však někteří majitelé mladých koní ochotni svá zvířata izolovat od ostatních, aby neměla na těle jizvičku po kousnutí nebo kopnutí, balit koně do dek kvůli zjemnění srsti … Zkrátka chovají se ke svému koni jako k panence – věci bez přirozených potřeb. Přitom pro ročky je pohyb v ohradě s ostatními koňmi lepším vkladem do života než zkušenost ze soutěže.
