Měkkožraví chovanci našich voliér, Pěvci (Passeriformes) 6, Krkavcovití (Corvidae) 3
Kraska zelenavá (Cissa chinensis)
Jak již název napovídá, jedná se o krásného zástupce krkavcovitých ptáků. Popisovat zbarvení je, myslím, vzhledem k fotografii zbytečné. Oproti jiným zástupcům tohoto rodu má poměrně dlouhý ocas.
Oblast jejího výskytu sahá od nižších poloh Himálaje v Indii jihovýchodně do středního Thajska, Malajsie, Sumatry a severozápadního Bornea. Zde obývá stálezelené lesy, například bambusové lesy, paseky a křoviny.
Potravu sbírá jak na stromech, tak na zemi. Živí se především živočišnou stravou, jako jsou bezobratlí, malí plazi, savci, a ptačími holaty a vejci. Příležitostně také požírá maso z čerstvých mršin.
Hnízdo si staví na stromech, v keřích a často ve spleti lián. Snáší 4 až 6 vajec.
Chována je u nás pouze u soukromníků.
Straka obecná (Pica pica)
Představovat chovatelské veřejnosti straku obecnou, která je jedním z našich nejhojnějších krkavcovitých, je asi zbytečné, přesto si pár slov dovolím.
Jedná se o stálého ptáka většiny Evropy, Asie a SZ Afriky.
Vytváří až dvanáct poddruhů. U nás se vyskytuje nominátní poddruh P. p. pica. Stejně jako u jiných druhů se od sebe poddruhy odlišují především velikostí a barvou opeření. Například poddruh P. p. mauritanica, obývající SZ Afriky, se liší kroužkem holé, modré kůže okolo oka, absencí bílé skvrny na kostřeci a nelesklým ocasem. Jihoarabský poddruh P. p. asirensis dorůstá menší velikosti, má nenápadné černé opeření bez lesku a také nemá téměř žádnou bílou barvu na křídlech. Sibiřské poddruhy mají naopak bílou na křídlech více rozsáhlou a mají výrazný zelenavý lesk. Korejský poddruh P. p. sericea má naproti tomu spíše purpurový lesk a relativně delší křídla a kratší ocas.
U tohoto poddruhu je však situace poněkud složitější, jelikož se dle analýzy DNA zdá, že se jedná spíše o samostatný druh. Samostatnými druhy však mohou zřejmě být i zmíněné poddruhy mauritanica a asirensis.
Zajímavá je také situace u ptáků obývajících Severní Ameriku. Zde žijí pouze na západě, kam pronikli z asijského kontinentu. Tito ptáci jsou vizuálně shodní s eurasijskou strakou obecnou. Podle analýzy DNA jsou však mnohem bližší krásné kalifornské strace žlutozobé (Pica nuttalli). Někde je tedy můžeme nalézt jako samostatný druh s odborným názvem straka americká (Pica hudsonia), jinde pouze jako poddruh straky obecné – P. p. hudsonia.
Náš, nominátní poddruh je tedy pták v dospělosti dlouhý 44 až 46 cm, z čehož však polovina připadá na ocas. Rozpětí křídel činí 52 až 62 cm. Váha činí 150 až 240 gramů. Zbarvením se pohlaví neliší.
Potravu často straky sbírají na zemi. Stejně jako ostatní ptáci této čeledi i ony dokážou kráčet, ale také skáčou s pootevřenými křídly. Při pohybu na zemi drží samozřejmě ocas zdvižený, aby zůstal v suchu a čistotě.
Živí se prakticky jakoukoli živočišnou stravou. Především jsou to mláďata ptáků, vejce, hmyz, mršiny a zbytky potravy jiných živočichů či člověka. Dokáže také ulovit drobné pěvce za letu, což je vlastnost, která se dříve přisuzovala pouze dravcům. Z rostlinné složky přijímá žaludy, semena a další rostlinné části.
Nejhojněji se vyskytuje v předměstských oblastech, kde se samozřejmě stává méně plachou.
Straka obecná je teritoriální pták, který své teritorium neopouští po celý rok, dokonce ani ptáci z dalekého severu se v zimě nestěhují. Je přísně monogamní a ptáci spolu zůstávají po celý život. Pokud jeden z partnerů zemře, zbývající si najde nového partnera z mláďat vylíhnutých v daném roce.
Hnízdo si straka buduje ve vysokých stromech. Stavba je to opravdu robustní, je pevně připojena ke střední vidlici větví. Zdi postavené z větví jsou vytmeleny zeminou a jílem. Dno vystýlá mechy a jemnými kořeny. Samotné hnízdo je tedy pichlavá, velmi nepřístupná stavba s jedním skrytým otvorem. V sezoně jej samozřejmě vidět prakticky nemůžeme, po opadu listí je však velice výrazné.
V dubnu snáší 5 až 8 (10) poměrně malých vajec. Zbarvení a skvrnitost jsou značně variabilní, obvykle však jsou vejce modrozelená s hnědými a šedými skvrnami. Inkubace trvá 17 až 18 dní, vzletnost mláďat je ve věku 22 až 27 dní. Poté zůstávají s rodiči až do příštího jara.
Chována je u nás pouze u soukromých chovatelů.
Krkavec bělokrký (Corvus albicollis)
Jedná se o menší druh krkavce (50 až 54 cm) obývající JV Afriku. Váha činí 762 až 865 gramů. Jeho nejbližším příbuzným je krkavec tlustozobý (Corvus crassirostris).
Má poměrně krátký ocas a velmi široký zobák s bílou špičkou, který je silně zakřivený. Nejnápadnější na těle je samozřejmě široký bílý pruh na šíji.
Vyskytuje se v jižní a východní Africe, kde obývá otevřené, hornaté oblasti. V blízkosti hor se často vyskytuje i ve vesnicích a malých městech.
Většinu potravy sbírá na zemi. Zajímavý je způsob pojídání želv. Ty vynese do výšky a poté pustí na skálu. Pokud se želva rozbije, sežere ji, pokud ne, postup opakuje. Je to tedy podobná situace jako rozbíjení kostí u orlosupů bradatých. Stejně jako vrány také zjistil, že silnice mohou přinášet i výhody, a sbírá z nich přejetá zvířata. Obvyklou stravou jsou plody, semena, bezobratlí, malí obratlovci, mršiny, ořechy a lidské zbytky, které sbírá přímo ze zahrad.
Na mršinách jej najdeme ve společnosti jiných mrchožroutů, jako jsou supi nebo i luňáci.
Hnízdo je miskovitého tvaru a najdeme jej nejčastěji na skalní římse. Je vystláno jemnou trávou a srstí. Obvykle snáší 3 až 5 vajec.
Chován je u nás v Zoo Lešná, Plzeň a Praha
Krkavec velký (Corvus corax)
Další druh krkavcovitých, který myslím není třeba blíže představovat. Znají jej prakticky všechny národy, jelikož se vyskytuje na celé severní polokouli. Díky tomu má i nejširší oblast rozšíření ze všech krkavcovitých. Spolu s krkavcem tlustozobým (Corvus crassirostris) je největším zástupcem této čeledi. Prim však má ve váze, je nejen nejtěžším krkavcovitým, ale i nejtěžším pěvcem vůbec, váží až 1,2 kg.
Vytváří vícero poddruhů, v současné době je uznáváno především osm, nejnovější výzkumy však ukazují, že jich bude možná více. Liší se zejména celkovou velikostí a rozdílnými proporcemi různých částí těla, jako například zobáku.
Jako velice přizpůsobivý pták dokáže prospívat v široké škále biotopů. Obývá proto jak chladné biotopy arktické oblasti, mírné oblasti Severní Ameriky a Eurasie, tak pouště severní Afriky a ostrovy Pacifiku. V Tibetu byl pozorován ve výšce 5 000 m n. m. a na Mount Everestu až v nadmořské výšce 6 350 metrů. S výjimkou Arktidy jsou to ptáci stálí.
Na Faerských ostrovech žila populace, dnes vyhynulá, která se odlišovala barvou – byli to ptáci výrazně černobílí.
Většina krkavců preferuje lesnaté oblasti s velkými otevřenými plochami poblíž nebo pobřežní oblasti. V některých oblastech s velkou hustotou lidské populace, například v Kalifornii, využívají zdroje lidské potravy a jejich populace jsou zde znásobené.
Pohybují se většinou v párech, mladí jedinci vytvářejí malé skupiny.
Krkavci velcí jsou typičtí všežravci a silní oportunisté. Například jedinci z aljašské tundry se živí z poloviny predací hrabošů rodu Microtus a z poloviny požíráním mršin, především sobů a bělokurů.
V jiných oblastech se živí zejména právě mrchožroutstvím. Zde má však jednu nevýhodu. Chybí mu silný zahnutý zobák k otevírání čerstvých mršin, jakým disponují například supi. Musí proto počkat, než jiná zvířata mršinu otevřou.
Rostlinná strava zahrnuje především semena obilnin, bobule a větší plody.
Z živočichů loví prakticky vše, takže bezobratlé, obojživelníky, plazy, malé savce a ptáky.
Některou potravu si schovává do zásoby. Vykrádá však také zásobníky jiných živočichů, například lišek polárních. V zimě se často sdružuje s jinými masožravci, např. s vlky, kdy se poté přiživuje na zbytcích vlčí kořisti.
Bohužel má krkavec velký také „stinné stránky“. Je tak například silným nebezpečím pro kriticky ohrožené kondory kalifornské (Gymnogyps californianus), kterým pravidelně krade vejce z hnízd.
Blízko lidských sídel tvoří samozřejmě vyšší procento jejich stravy lidské odpadky a například také sbírají přejeté obratlovce z cest.
Vzhledem ke své velikosti, družnosti a obranným schopnostem mají jen málo predátorů. Jejich vejci se živí sovy, kuny a jiní krkavcovití. Mláďata i hnízda si však dovedou dobře bránit, při čemž používají nalétávání a klování. Někdy dokonce používají i „zbraně“, a pouštějí tak na útočníky z výšky kameny.
Dospělí jedinci mohou být uloveni orlem skalním (Aquila chrysaetos), velkými sovami, jako je výr virginský (Bubo virginianus) nebo výr velký (Bubo bubo), ze savců pak rysy, kojoty, vlky nebo pumami.
Hnízdit začínají většinou ve věku 2 až 3 let. Vytvořený pár spolu zůstává většinou po celý rok v jedné lokalitě. Své teritorium, jehož velikost je různá v závislosti na dostupnosti potravy, si samozřejmě silně brání. Hnízdo je hluboká miska postavená ze silných větví. Vylepené je poté vnitřní vrstvou tvořenou kořeny, bahnem a kůrou. Samotnou vystýlku tvoří měkčí materiál, jako je např. jelení srst. Hnízdo umisťují na stromy či skalní výklenky, méně často na budovy nebo telegrafní či jiné sloupy.
Samice snáší 3 až 7 světle modrých vajec s hnědými skvrnami. Inkubace trvá 18 až 21 dní a je zajišťována pouze samicí. Samec mláďata většinou pouze hlídá, jinak se do hnízdění nezapojuje. Mladí jsou vzletní ve věku 35 až 42 dní a poté s rodiči zůstávají dalších 6 měsíců.
Ve většině oblastí výskytu začíná snůška od konce února. V chladnějších oblastech je to později, např. v dubnu v Tibetu a až v říjnu v Pákistánu.
Pro svou inteligenci jsou chováni již od nepaměti. Byli a jsou chováni jako domácí mazlíčkové a stali se předmětem mnoha symbolů a legend. Dnes jsou v České republice chováni kromě u soukromníků v zoologických zahradách v Brně, Děčíně, Praze a v Ústí nad Labem.
